Archiv hlavního města Prahy je jednou z nejstarších paměťových institucí v České republice. Byl založen roku 1851 rozhodnutím městské rady jako jeden z „pomocných úřadů městských“. Od počátku je jeho hlavním úkolem shromažďovat, uchovávat a zpřístupňovat písemnosti historického významu úřední i neúřední povahy vzešlé z činnosti pražské samosprávy, jí zřízených institucí a obyvatel hlavního města, a to od středověku do současnosti. Díky tradiční vědecké činnosti svých pracovníků přispívá významným způsobem k poznání dějin města Prahy v širokém historickém kontextu.

← Archivní areál v Praze-Chodově; v popředí Archiv hlavního města Prahy (srpen 2018, foto Tomáš Hanousek).

Od vzniku jednotného hlavního města Prahy (1784) ukládal magistrát dokumenty vzešlé z jeho činnosti ve Staroměstské radnici, kam byla přesunuta také část písemností někdejších městských rad a úřadů Nového Města pražského, Malé Strany a Hradčan. Kapacita radnice se záhy ukázala jako nedostačující a k uložení spisů začala být využívána krypta nedalekého, v důsledku josefinských reforem nedávno odsvěceného kostela sv. Mikuláše. Na značnou historickou hodnotu dokumentů uložených na Staroměstské radnici a v magistrátní registratuře ve staroměstském svatomikulášském kostele poukázal František Palacký, jenž v městském archivu začal bádat v roce 1825. Jeho myšlenku rozšíření stávajícího městského archivu i poukazování na nutnost odborného zacházení s písemnými památkami podporoval apelační rada a od roku 1826 pražský purkmistr Petr Sporschil. Výsledky, kterých dosáhli, byly jen dílčí a Sporschilova smrt v roce 1838 opět na více jak desetiletí přerušila cílené rozšiřování archivu, protože jeho oficiální správce neměl k hromadám písemností v kostele sv. Mikuláše přístup.

← František Palacký (1798–1876), historik a mnohaletý člen pražského zastupitelstva, tzv. sboru obecních starších. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 1512 (reprodukce litografie).

Pro uložení městského archivu vybral purkmistr Sporschil kapli Staroměstské radnice a k ní přiléhající klenutou místnost ve věži, k nimž měla být přidána velká obecní síň nebo sousední expedit. Radniční síň měla být vybavena novými archivními skříněmi, které zde byly umístěny v březnu 1837. Purkmistr také prosazoval, aby do nově zreorganizovaného archivu byli přiděleni dva úředníci. Vzhledem k liknavosti českého gubernia, jež mělo reorganizaci městského archivu schválit, nebyly Sporschilovy záměry realizovány. Koncem roku 1841 byly archiválie z radniční kaple opět přestěhovány a po několik další let hledaly místo svého definitivního uložení.

← Kaple ve Staroměstské radnici (kolem 1857). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 8543 (reprodukce litografie).

Společenské změny zapříčiněné revolučními událostmi roku 1848 a následné vydání Obecního řádu města Prahy (1850) měly dopad i na institucionalizaci městského archivu. Post archiváře byl zahrnut do navrhovaného personálního stavu úřednictva už během jednání o reorganizaci magistrátu a městské správy. Definitivně městská rada projednala zřízení místa archiváře 17. března 1851 a záhy na to byl vypsán konkurz. Uchazeči měli prokázat dobrou znalost obou zemských jazyků, tedy němčiny a češtiny, ovládat latinu (znalost dalších jazyků byla vítána), vyznat se ve starých formách písma a umět jimi psát, ovládat konceptní a registrátorské práce a mít jisté vědomosti z historie.

← Inzerát pražského magistrátu s vyhlášením konkurzu na obsazení několika úředních míst, mj. i městského archiváře. Archiv hl. m. Prahy, Knihovna, Prager Zeitung 10. 6.1851, č. 135.

V sestavování požadavků na městského archiváře se angažoval také purkmistr Václav Vaňka. Pod vlivem Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka prosazoval názor, že tento úřad vyžaduje „celého učence“.

← Václav Vaňka (1798–1872), v letech 1848 až 1861 purkmistr královského hlavního města Prahy. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka grafiky, sign. GP 112.

Do konkurzu na městského archiváře se přihlásilo 9 zájemců, mezi nimi také právník, básník, spisovatel a badatel Karel Jaromír Erben. Volba sborem obecních starších proběhla 29. července 1851: 68 zastupitelů hlasovalo pro Erbena, 2 se vyslovili pro jiného kandidáta a 8 hlasovacích lístků bylo odevzdáno prázdných. Do nového úřadu Erben nastoupil již 1. srpna jako první oficiální archivář města Prahy.

← Protokol ze zasedání sboru obecních starších se záznamem výsledku volby městského archiváře (29. 7. 1851). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Protokoly sborů městské správy, Zastupitelstvo, inv. č. 695, fol. 143v.

Rozsah městského archivu, který Karel Jaromír Erben při nástupu do úřadu převzal, byl nevelký. Obsahoval 230 pergamenových a papírových listin a asi 300 městských knih. Protože se počítalo s velkým množstvím přírůstků, byly archivu přiděleny nové místnosti v jižním křídle Staroměstské radnice.

← Staroměstské náměstí s radnicí (kol. 1850, autor: Gustav Täubert). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka grafiky, sign. G 699 (lavírovaná kresba tuší).

Ve Staroměstské radnici bylo archivu přiděleno 6 místností bývalé ingrosatury a registratury, z nichž největší byla dnešní svatební síň. Ve vedlejší místnosti se nacházela Erbenova pracovna a v ní byly uloženy nejvzácnější městské knihy.

← Plánek části prvního patra Staroměstské radnice s vyznačením archivu (1854). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka map a plánů, sign. MAP P I 3/370.

Úkol shromažďovat, pořádat a zpřístupňovat dokumenty uložené v městském archivu, platný dodnes, stanovila již první archivní instrukce, sepsaná Karlem Jaromírem Erbenem krátce po jeho nástupu do úřadu městského archiváře a schválená městskou radou 30. září 1851. Dle této instrukce měl být vytvořen seznam všech sbírek uložených v archivu a ke každé z nich pořízen jmenný a věcný rejstřík. Listiny a rukopisy měly být opatřeny signaturami a měl k nim být pořízen lístkový katalog regest. Kladení důrazu na listiny a městské knihy vycházelo z hlavního poslání archivu, totiž pečovat o dokumenty zajišťující práva pražské obce a jejích obyvatel – a ta byla zaznamenána právě v listinách a městských knihách.

← První strana Instrukce pro městský archiv královského hlavního města Prahy (1851). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka listin, sign. PPL II – 1393/3.

Součástí archivu byla od počátku odborná knihovna, která při převzetí Erbenem v roce 1851 obsahovala 261 svazek. Její základ položil během svého působení na pražském magistrátu Wolfgang Bock. Shromáždil zhruba 210 svazků knih z oblasti historie, topografie, genealogie a práva, všechny se vztahem k českým dějinám nebo dějinám Prahy. Knihy pořizoval ze svých soukromých prostředků a o kompenzaci nákladů spojených s budováním nejenom knihovny, ale i archivu požádal, až když odcházel do penze (1821).

← Příkaz hlavní pokladně, aby uhradila magistrátnímu radovi Wolfgangu Bockovi náklad na zřízení knihovny archivu (27. 1. 1823). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka listin, sign. PPL I – 1937.

Karel Jaromír Erben krátkodobě pracoval pro pražskou obec ještě před přijetím místa městského archiváře. Po ukončení studia práv nastoupil 14. listopadu 1837 jako neplacený praktikant ke kriminálnímu senátu pražského magistrátu a setrval zde do 17. listopadu následujícího roku. V roce 1848 byl pověřen dozorem nad městským archivem a knihovnou a na přelomu 40. a 50. let si přivydělával překlady magistrátních dokumentů do češtiny, mezi jinými např. i Obecního řádu města Prahy.

← Karel Jaromír Erben (1811–1870), první pražský městský archivář (kolem 1950, autor: Karel Putz). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka grafiky, sign. GP 5631 (kresba tužkou).

V době, kdy Karel Jaromír Erben nastoupil na pražský magistrát jako archivář, byl již známým a uznávaným básníkem a spisovatelem. Výsledkem jeho zájmu o ústní lidovou slovesnost byly tři svazky Písní národních v Čechách, vycházející v letech 1842–1845. Vedle lidové poezie sbíral také pohádky. Z lidové tradice čerpal inspiraci i ke své jediné vlastní básnické sbírce, která vyšla v roce 1853 pod názvem Kytice z pověstí národních. Literární práci a etnografii se věnoval do konce života. Přestože ho úřední práce spojená s místem městského archiváře vnitřně nenaplňovala a považoval ji za jednotvárnou a ne příliš užitečnou, na druhou stranu vždy uznával, že mu poskytuje dostatek prostoru pro vlastní literární a vědeckou činnost.

← Úvodní list prvního vydání třetího svazku Písní národních v Čechách z roku 1845 a obálka nového vydání, které vyšlo pod názvem Prostonárodní české písně a říkadla (1886). Archiv hl. m. Prahy, Knihovna, sign. A 1682 a E 6196.

Základ pro rozšíření sbírek nového městského archivu měly poskytnout doslova hromady písemností, které se od 80. let 18. století nashromáždily ve staroměstském kostele sv. Mikuláše. V souladu s archivní instrukcí měl K. J. Erben veškeré tyto dokumenty prohlédnout, vytřídit z nich listiny, knihy a spisy historické a právní hodnoty, řádně je zaevidovat a přemístit do archivu. Erben pracoval intenzivně a archiv se rychle rozrůstal. Proti 230 pergamenovým a papírovým listinám, asi 300 městským knihám a 261 svazkům příruční knihovny, které zahrnoval v roce 1851, k roku 1859 obsahoval 225 pergamenových listin, 2 324 papírových listin, 2 500 městských knih, 30 000 soukromých listin a asi 2 000 svazků knih příruční knihovny.

← Staroměstské náměstí s kostelem sv. Mikuláše (25. 3. 1913, foto Jan Kříženecký). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1118.

Josef Rank byl český vlastenec a uznávaný lexikograf, který ovládal osm – převážně slovanských – jazyků. Do městského archivu nastoupil v roce 1857 na přání K. J. Erbena jako jeho pomocník a výrazným způsoben se podílel na třídění a skartování spisů uložených ve svatomikulášském kostele. V roce 1865 byl jmenován představeným magistrátní spisovny, kterou vedl až do svého odchodu do penze (1902). Pro snadnější orientaci v písemnostech magistrátní registratury začal zpracovávat tzv. všeobecný ukazatel (Universal-Register), jakýsi smíšený jmenný, místní a obecný rejstřík, řazený abecedně, který se používá dodnes.

← Josef Rank (1833–1912), významný lexikograf a úředník pražského magistrátu (kolem 1867).
Archiv hl. m. Prahy, Rank Josef, inv. č. 23 (výřez)

Dobová kritéria posuzování písemností se od těch dnešních výrazně lišila, a i díky tomu došlo během skartací prováděných K. J. Erbenem a J. Rankem k nenávratným škodám. Zničeny byly spisy živnostenské, berní, kamerální a poplatkové, vojenské a popisní a spisy týkající se těžkých policejních přestupků. Určitému výběru byly podrobeny spisy správní povahy, a naopak neskartovat Erben doporučil spisy hospodářské, školní, zádušní, nadační, chudinské a stavební.

← Jeden z Erbenem sestavených seznamů archiválií uložených v kostele sv. Mikuláše s vyznačením dokumentů určených k vyřazení (4. 11. 1858). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka listin, sign. PPL III – 1/33, fol. 2v a 3r.

Jen během první fáze skartací tzv. staré magistrátní registratury, tj. spisů vzešlých z činnosti pražského magistrátu v letech 1784–1850, které probíhaly v letech 1857–1860, bylo vytříděno a následně prodáno jako „nepotřebný papír“ cca 436 centů papíru, tj. téměř 24,5 t. Rozsáhlé skartace probíhaly i v dalších letech.

← Městská rada vypisuje ofertu na prodej starých spisů (4. 7. 1864). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka listin, sign. PPL III – 1/47.

Vedle archivní práce se K. J. Erben věnoval i badatelské činnosti. Je autorem řady odborných historických textů, editorem historických dokumentů, překladatelem a spolutvůrcem české právnické terminologie. Připomeňme alespoň pojednání o staroměstském orloji, pražských ostrostřelcích či Tomáši Štítném ze Štítného, spolupráci s Františkem Palackým na českém diplomatáři nebo vydání edice Bartošovy Kroniky Pražské. Přímo na objednávku městské rady sepsal historii staropražských primátorů a jejich doby od vlády císaře Ferdinanda I. do současnosti – Die Primatoren der kön. Altstadt Prag (1857).

← Pohled do dnes již neexistující Primátorské síně ve Staroměstské radnici. Na stěnách obrazy primátorů (kolem 1885, foto Jindřich Eckert). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. VI 42/19.

Výsledkem jednoho z jednorázových úkolů, kterými magistrát K. J. Erbena také pověřoval, je Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy (1869). Popisuje výsledky práce magistrátní komise, která v letech 1868 až 1870 navrhla přejmenování pražských ulic a v souladu s celorakouskou legislativou nově i orientační čísla domů. Pražské ulice měly být označeny jednotně plechovými tabulemi s uličními názvy, které měly být česko-německé. Po Erbenovi byla jedna ze smíchovských ulic pojmenována už v roce 1890.

← Pohled z Plzeňské ulice do ulice Erbenovy na Smíchově; vlevo část Malostranského hřbitova (22. 9. 1926, foto Antonín Alexander). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 11244.

Před nástupem na místo pražského archiváře K. J. Erben pracoval pro Královskou českou společnost nauk a České (dnes Národní) muzeum. Práce pro pražskou samosprávu mu přinesla finanční jistotu a možnost existenčního zajištění rodiny. V prosinci 1864 došlo ke zlepšení jeho úředního postavení a navýšení platu z 1 200 zl. na 1 600 zl. ročního příjmu, když byl sborem obecních starších zvolen ředitelem pomocných kancelářských úřadů, tj. podacího protokolu, spisovny, výpravny a archivu. Ze strany pražského zastupitelstva se jednoznačně jednalo o vyjádření uznání a úcty, neboť K. J. Erben byl jediným, kdo tuto funkci zastával. Záhy po jeho smrti byla zrušena.

← Kvalifikační tabulka, která byla součástí Erbenovy žádosti o místo ředitele pomocných kancelářských úřadů (14. 11. 1864). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Prezidium rady a magistrátu král. hl. m. Prahy, sign. A 4/1aa, karton 140.

Zdravotní stav Karla Jaromíra Erbena nebyl nikdy dobrý a práce v archivu, zejména třídění spisů v kryptě kostela sv. Mikuláše, se na něm podepsala výrazným způsobem. Jeho spolupracovník Josef Rank tuto práci charakterizoval slovy: „… jest to práce, které každý jiný úřad a úředník se štítí, jest to práce, která napíná paměť, kazí oči a plíce, jakož i šat a prádlo“. Už v dětství se u Erbena objevily příznaky tuberkulózy a ta se později projevovala s různou intenzitou v nepravidelných cyklech. K tomu se přidaly problémy s očima a časté bolesti hlavy, způsobené velkým psychickým vypětím.

← Žádost Karla Jaromíra Erbena o zdravotní dovolenou (11. 7. 1863). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Prezidium rady a magistrátu král. hl. m. Prahy, sign. A 8/11, karton 140.

Životní pouť K. J. Erbena se završila 21. listopadu 1870. Poslední poctou, kterou pražský magistrát svému někdejšímu úředníkovi prokázal, byla hojná účast představitelů městské samosprávy na jeho pohřbu: za Erbenovou rakví kráčeli hned za pozůstalou rodinou starosta Prahy František Dittrich, jeho náměstek a početná skupina obecních starších, zatímco po obou stranách pohřebního vozu šlo 32 magistrátních úředníků a 16 ostrostřelců se zapálenými svícemi. Tělo někdejšího městského archiváře bylo pohřbeno na Malostranském hřbitově.

← Josef Emler a Jan Šámal, poručníci nezletilých Erbenových dcer, potvrzují, že prezidium městské rady uhradilo náklady na pohřeb Karla Jaromíra Erbena (2. 12. 1870). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Prezidium rady a magistrátu král. hl. m. Prahy, sign. A 4/1a, karton č. 149.

V roce 1908 bylo na přání rodiny tělo Karla Jaromíra Erbena a jeho první manželky Barbory (1818–1857) přeneseno z Malostranského hřbitova na Olšanské hřbitovy a tam uloženo do hrobky rodiny historika a politika Antonína Rezka (1853–1909), manžela nejmladší Erbenovy dcery Bohuslavy (1850–1924). Do hrobky byli pohřbeni i ostatní členové básníkovy rodiny.

← Místo posledního odpočinku Karla Jaromíra Erbena na Olšanských hřbitovech (2020, foto Marek Lašťovka).

Josef Emler, původně středoškolský profesor, získal první zkušenosti s archivní prací v Archivu země České. Od mládí se pohyboval v pražských vědeckých a literárních kruzích a tyto kontakty zúročil během své kariéry v městském archivu, kde od dubna 1871 zastával post archiváře města Prahy. Vedle archivní a vědecké práce patřilo k jeho úředním povinnostem např. vedení matriky členů sboru obecních starších a sepisování pamětní knihy. Značnou pozornost věnoval archivní knihovně, kterou rozšiřoval i díky darům, mezi jinými historika V. V. Tomka. Vydal několik edicí historických pramenů, drobnějších studií především k dějinám pražské správy a je také autorem řady hesel Riegrova Slovníku naučného a Ottova Slovníku naučného.

← Zápis z jednání sboru obecních starších, během kterého byl Josef Emler zvolen do čela městského archivu (3. 4. 1871). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Protokoly sborů městské správy, Zastupitelstvo, inv. č. 726, fol. 52r.

Jaromír Čelakovský stanul v čele archivu v roce 1896 již jako uznávaný odborník na právní dějiny českých měst. Vedle odborné erudice oplýval i organizačními schopnostmi. Dokončil Emlerem rozpracovanou novou archivní instrukci, která mj. upozorňovala na nutnost shromažďovat a pečovat o obsahově závažné novější právní listiny pražské obce, aby se „práva obce pražské zabezpečovala, úřadování při obci usnadňovalo a bádání v oboru dějin města usnadňovalo“. Schválením instrukce městská rada vzala na vědomí, že mezi úkoly archiváře patří i vědecká práce. Zásluhou Jaromíra Čelakovského byla archivu vyčleněna vlastní položka v rámci obecního rozpočtu a zvýšena dotace na nákup knih.

← Jaromír Čelakovský (1846–1914), třetí archivář města Prahy (kolem 1900, foto Jan Schumpeter). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. V 17/17.

Při pořádání a zpřístupňování archiválií věnovali městští archiváři po celou 2. polovinu 19. století pozornost především listinám a rukopisům. Josef Emler se stejně jako jeho předchůdce zaměřil na zpracování katalogů a rejstříků ke Sbírce listin, zatímco Jaromír Čelakovský se ujal inventarizování a regestování Sbírky rukopisů. Výsledkem jeho práce byl Soupis rukopisů chovaných v Archivu královského hl. města Prahy do roku 1526, publikovaný v roce 1920. Čelakovský má však podíl i na zpřístupňování Sbírky listin, když pro první svazek Codexu iuris municipalis, edici pramenů k městskému právu v Čechách, připravil k otištění privilegia pražských měst. Nově uspořádal i archivní knihovnu. Josef Teige, který stál v čele městského archivu od roku 1906, pokračoval jak ve zpřístupňování Sbírky listin, tak v katalogizování Sbírky rukopisů, kde navázal na Čelakovského; v dokončení katalogu zahrnujícího rukopisy z 16. až 18. století mu zabránila smrt.

← Staré zemské, městské a jiné právo Království českého Ondřeje z Dubé; úvodní folio (1. polovina 15. století). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka úředních knih a rukopisů, sign. 1864, fol. 5r.

Také Josef Teige prokázal značné organizační schopnosti, zejména v oblasti personální. V roce 1906 byl do archivu přidělen městský stavební archivář-konzervátor Jan Herain, který zde založil sbírku plánů a vedut, a v roce 1911 mohl obsadit nově zřízené místo druhého archivního adjunkta a místo knihaře. V archivu dále působili dva nižší úředníci, písař a kancelista. Rovněž Teige se věnoval zpracovávání archivních pomůcek, založil katalogy archivní knihovny, avšak za svůj hlavní cíl si vytkl pokračovat ve zpracování pražského místopisu V. V. Tomka. Sám se zaměřil na Staré Město, zatímco svým dvěma adjunktům přidělil Nové Město (Václav Vojtíšek) a Malou Stranu a Hradčany (Eduard Šebesta). Z plánovaného projektu nakonec vyšel jen zlomek.

← Josef Teige (1862–1921), čtvrtý archivář města Prahy (kolem 1950, autor Karel Putz).
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka grafiky, sign. GP 5634 (kresba tužkou).

Během působení Josefa Teigeho v čele městského archivu bylo postavení archivářů upraveno dle nových pravidel o automatickém úředním postupu, obdobně jako u ostatních magistrátních úředníků, čímž se zlepšila i jejich finanční situace.

← Protokol o vykonání služební přísahy Josefa Teigeho (26. 11. 1906). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Prezidium rady a magistrátu hl. m. Prahy, odd. osobní, sign. IX/36.

Padesát let působení představených archivářů v čele městského archivu znamenalo výrazný nárůst počtu listin, městských knih a dalších archiválií ve správě této instituce. Jejich celkový výčet by byl příliš dlouhý, proto jen na ukázku uveďme, že ze staroměstského kostela sv. Mikuláše, kde byla stále uložena magistrátní spisovna, bylo postupně vytříděno a předáno archivu asi 40 000 papírových listin. Kromě listin a rukopisů archiv přebíral také novodobý archivní materiál, k jeho zpracování se ale pro množství úředních povinností, vlastní vědeckou činnost městských archivářů i nedostatek pracovních sil nikdy nepřikročilo. Jistou výjimku tvořily rejstříky k protokolům hospodářské konference, protokolům ze zasedání městské rady a protokolům ze schůzí sboru obecních starších, zpracovávané od roku 1911. K významným přírůstkům archivu po první světové patřila Herainova sbírka rytin, fotografií a plánů a sbírka Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy.

← Depozitář rukopisů ve východním křídle Staroměstské radnice (před 1921). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1289.

Všichni městští archiváři počínaje K. J. Erbenem se snažili získat do správy archivu tzv. starou magistrátní spisovnu z let 1784 až 1850. Tento cíl se podařilo naplnit až Josefu Teigemu v roce 1912. Zhruba ve stejné době byl anulován plán na výstavbu nové archivní budovy, a tak převzetí asi 4 000 fasciklů spisů z konce 18. a první poloviny 19. století ještě zhoršilo již tak špatnou prostorovou situaci archivu. Získat materiály pražských cechů a far, o které Josef Teige rovněž usiloval, se nepodařilo.

← Přehled užitných ploch úředních místností v přístavbě Staroměstské radnice (1908). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka map a plánů, sign. MAP P I 3/371.

Provázanost archivní a vědecké činnosti patří k Archivu hl. města Prahy už od dob K. J. Erbena. Historici a zájemci o dějiny Prahy oceňovali Erbenovu vstřícnost při vyhledávání dokumentů k jejich badatelským tématům. Poté co se Josef Emler v roce 1872 stal docentem pomocných věd historických a v roce 1879 byl na filozofické fakultě pražské univerzity jmenován mimořádným profesorem, spojil svou pedagogickou činnost s archivem, který se stal jakýmsi univerzitním seminářem zaměřeným zvláště na praktickou výuku: studenti se zde učili číst stará písma a interpretovat prameny. Archiv nadále udržoval dobré vztahy i s celou tehdejší vědeckou obcí. Řada renomovaných historiků, kteří do archivu docházeli, byla současně Emlerovými žáky.

← Josef Emler (1836–1899), druhý archivář města Prahy. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 4761.

← Studovna městského archivu ve Staroměstské radnici (kolem 1930). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 541.

Propojení činnosti archiváře a vysokoškolského pedagoga bylo v Archivu hl. města Prahy až do 40. let 20. století jakousi tradicí, na kterou po roce 1989 pracovníci archivu opět navázali. Na pražské univerzitě přednášel Emlerův nástupce Jaromír Čelakovský (dějiny českého práva) a později také Václav Vojtíšek (pomocné vědy historické). S nárůstem počtu vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců a podpory jejich individuálního bádání přestala být univerzitní dráha výsadou víceméně vedoucích pracovníků archivu. Předmětem výuky jsou dnes vedle tradičních oborů specializovaná témata, která úzce souvisí s diferenciací archivní práce a využíváním moderních technologií (např. spisová služba, digitální archiv).

← Adjunkt městského archivu Jaromír Čelakovský žádá o povolení přednášet na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v dopoledních hodinách (9. 4. 1883). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Prezidium rady a magistrátu hl. m. Prahy, sign. B 7/87, karton 206.

V roce 1898 začal archiv vydávat Almanach královského hlavního města Prahy, v němž byly publikovány jak úřední zprávy, tak drobnější příspěvky k pražským dějinám. Na návrh Jaromíra Čelakovského došlo k oddělení úřední a vědecké části a odborné studie od roku 1907 vycházely v nově založeném Sborníku příspěvků k dějinám král. hlav. města Prahy. Sborník byl vydáván nepravidelně. Celkem vyšlo devět svazků, poslední v roce 1938. O obnovení tradice vydávání sborníku s historickou tematikou se v 60. letech pokusili pracovníci Pražské informační služby. Po publikování dvou svazků Pražského sborníku vlastivědného (1962 a 1963) převzal přípravu i výrobu periodika Historický ústav ČSAV a změnil název titulu na Pražský sborník historický (1964). O dva roky později přešlo vydávání Pražského sborníku historického na Archiv hl. města Prahy, který je jeho vydavatelem dodnes.

← Obálka prvního svazku Sborníku příspěvků k dějinám král. hlav. města Prahy (1907) a dvacátého sedmého svazku Pražského sborníku historického (1994).

Archiváři města Prahy si uvědomovali nutnost prezentace výsledků své práce, v prvních etapách existence městského archivu tak činili formou publikační činnosti. Ojediněle pořádané výstavy měly podobu prezentace dokumentů jako archivních památek, aniž by zpracovávaly konkrétní téma. Asi první velká výstava připravovaná pod vedením městského archiváře byla věnovaná šestistému výročí založení Staroměstské radnice („Staroměstská radnice a její památky 1338–1938“). Mezi lety 1945 až 1989 umožňovaly prostorové, personální a finanční možnosti archivu pořádat větší akce pro veřejnost jen zcela výjimečně (např. výstavy „Minulost Prahy v dokumentech“ v roce 1966, „Praha 1918–1988“ v říjnu 1988).

← Výstava archivních památek z roku 1927 instalovaná v prostorách Staroměstské radnice.
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1309.

K obratu v oblasti prezentace došlo díky generální opravě Clam-Gallasova paláce v 80. a 90. letech, po které archiv získal v paláci samostatný výstavní prostor. V letech 2000–2016 uspořádal celkem 35 výstav s historickou a uměleckohistorickou tématikou, na nichž spolupracoval s řadou institucí, mj. Národním muzeem, Národní galerií, Národní knihovnou, Rakouskou národní knihovnou, Muzeem hl. města Prahy či Galerií hl. města Prahy. Vedle toho propůjčoval výstavní prostory pro prestižní kulturní akce (např. „Grafika roku – cena Vladimíra Boudníka“, „Pražské Quadrienale“, „Design Block – Prague Design“) či expozice soukromých umělců a soukromých galerií.

← Výstava „Život v barokní Praze 1620–1784“ konaná v Clam-Gallasově paláci v roce 2001 (foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. III 718.

V roce 1984 začal Archiv hl. města Prahy organizovat každoroční diskusní setkání (konference) věnovaná dějinám Prahy, na kterých pracovníci archivu a dalších historických institucích prezentovali výsledky svých výzkumů. Tato setkání získala v odborných kruzích značnou popularitu a jejich program byl záhy rozšířen o srovnávací příspěvky k dalším českým a moravským městům. Počínaje říjnem 1994 byly konference přeneseny do reprezentačních sálů Clam-Gallasova paláce a díky zapojení zahraničních referentů se postupně staly mezinárodním komparačním fórem pro dějiny středoevropských měst. Referáty a diskusní příspěvky z těchto setkání archiv publikuje v ediční řadě Documenta Pragensia. Komorněji laděná, neperiodická pracovní setkání, do jisté míry navazující na původní myšlenku z roku 1984, organizuje archiv od roku 2008 a výstupy z nich publikuje v ediční řadě Documenta Pragensia Supplementa.

← První diskusní zasedání Archivu hl. města Prahy „Snahy o spojení pražských měst do roku 1984“ věnované 200. výročí spojení čtyř pražských měst, konané v Cukrárně Obecního domu (18. 1. 1984, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 25580.

Vědecká erudice a znalost archivních pramenů patřily k důvodům, proč byli pracovníci městského archivu zapojováni i do publikačních projektů jiných institucí (např. Josefem Janáčkem redigované Dějiny Prahy z roku 1964). S nástupem nové generace archivářů v 70. letech a změnou koncepce činnosti archivu z téže doby vzrostl také zájem odborných pracovníků archivu o publikační činnost a vedle odborných studií začala vznikat i celá řada monografií. Z prací, které během posledních dekád vyšly, jmenujme alespoň Pražský uličník Marka Lašťovky a kolektivu (1997–2012), Prahu Václava Ledvinky a Jiřího Peška (2000) či edici pramenů Vojtěcha Šustka Atentát na Reinharda Heydricha (2012–2019). Roku 1992 archiv založil ediční řadu Documenta Pragensia Monographia, zaměřenou na podporu publikační činnosti k dějinám Prahy, a to nejenom vlastních pracovníků. Zatím posledním, 41. svazkem z této řady je publikace Tomáše Sekyrky mapující postavení a majetkové poměry pražských malířů v době baroka Aby živnosti své k užitku tím lépe hleděti mohli (2021).

← Obálka třináctého svazku ediční řady Documenta Pragensia (1996).

K hlavním úkolům archivu patří kromě shromažďování, uchovávání a zpřístupňování archiválií také péče o jejich fyzický stav. Tuto skutečnost si archiváři pražského městského archivu uvědomovali v podstatě od jeho založení. Za první podnět ke konzervaci archiválií (v rámci českých zemí vůbec) můžeme považovat žádost Josefa Emlera o opravu poškozených městských knih z roku 1869. Práce byla zadaná novoměstskému knihaři Eduardu Fleissigovi, neboť archiv neměl k dispozici vlastního odborného pracovníka. Díky financím uvolňovaným městskou radou pokračovaly opravy knih i v dalších letech. Od konce 19. století se zájem o ochranu archiválií začal zvyšovat. Problém konzervace a ochrany archivních dokumentů se stal předmětem vědeckého výzkumu. Jeho výsledky byly publikovány v řadě studií a staly se i tématem několika mezinárodních konferencí. Archiváři městského archivu nové poznatky bedlivě sledovali a v rámci svých možností se je snažili zavádět do praxe. Josef Teige, v pořadí čtvrtý archivář města Prahy, si uvědomoval, že péče o archiválie musí být soustavná, přimět městskou radu k vybudování konzervační dílny se mu ale nepodařilo (1910). Dílčí úspěch představovalo zřízení stálého místa knihaře (1911).

← Žádost archivního adjunkta Josefa Emlera městské radě o povolení nechat opravit poškozené městské knihy (24. 8. 1869). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Hlavní spisovna – odd. B, 1865–1870, sign. B 12/28.

V péči o archiválie navázal na své předchůdce také pátý archivář hlavního města Prahy Václav Vojtíšek, který se v otázkách konzervace archiválií osobně velmi angažoval. Díky soustavnému nátlaku na městskou radu bylo v roce 1925 konečně povoleno zřídit při městském archivu konzervační laboratoř. V té době již pražský městský archiv několik let spolupracoval na konzervování archiválií cizích archivů, v čemž díky subvencím ministerstva školství pokračoval i v dalších letech. Konzervační dílna se vedle vlastních konzervačních prací věnovala i různým zkouškám a postupům na zlepšení prací souvisejících s péčí o archiválie a postupně se vypracovala na centrum výzkumu a ověřování nových konzervačních postupů. V době první republiky jí bylo vedle Archivu země České přiznáváno přední místo v konzervaci archiválií. Úspěšnou etapu činnosti konzervační dílny ukončil požár Staroměstské radnice 8. května 1945, který se nevyhnul ani jí.

← Konzervační dílna ve východním křídle Staroměstské radnice (před 1945). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1291.

Dnes je konzervační a restaurátorská dílna moderním pracovištěm, které ke své práci využívá nejnovější technologie a vybavení. Vedle konzervování a restaurování archiválií je důležitou součástí její činnosti prevence. K ní patří sledování klimatických podmínek v depozitářích určených pro trvalé uložení archiválií, provádění mikrobiologických průzkumů jak místností, tak na dokumentech, nebo výroba ochranných obalů na archiválie z nekyselého papíru či lepenky. Restaurátorky se rovněž podílejí na přípravě výstav (vlastních i cizích), když pro jednotlivé archiválie určují konkrétní podmínky vystavení, které pak po celou dobu trvání akce sledují. Převážně s výstavní činností souvisí také výroba faksimilií, při níž restaurátorky Archivu hl. města Prahy dokazují svou zručnost i odborné znalosti.

← Současné konzervační a restaurátorské pracoviště: v přední části mechanické knihařské lisy, ve středu velký pracovní stůl a vzadu pákové nůžky na lepenku; v levé zadní části velké vany na mokré procesy a dolévací stůl kombinovaný se zvlhčovací komorou a ultrazvukem vyvíjenou studenou vodní páru (2021, foto Lukáš Jelínek).

← Dolévání poškozeného dvoulistu archiválie: doplnění tónované suspenze vláken bavlny a lnu na chybějící místa listu papíru.

← Neutralizace kyselin obsažených v papíru či historickém inkoustu pomocí látky methoxymegnesiummethylkarbonát (tzv. MMMK) v methanolu aplikované postřikem v chemické digestoři.

← Mikroskopy propojené se stolním počítačem jsou dnes běžnou součástí chemické laboratoře restaurátorského pracoviště (2021, foto Lukáš Jelínek).

Vznik fotoateliéru jako jednoho z pracovišť městského archivu do značné míry souvisí se snahou Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy a jejího nástupce Památkového sboru hlavního města Prahy dokumentovat městské památky a vizuální podobu Prahy v jejích dobových proměnách. Komise a následně i Památkový sbor nejprve získávaly fotografie na objednávku od profesionálních fotografů, dary a koupěmi. Od roku 1905 pražský magistrát pro tyto účely zaměstnával vlastního fotografa (prvním byl Jan Kříženecký). V roce 1924 byl městský fotografický ateliér připojen k archivu. O jeho dalších osudech víme jen velmi málo. Po válce se archivní fotograf podílel na „záchraně“ archiválií zničených během požáru Staroměstské radnice, když fotografoval zbytky spálených městských knih a dalších poničených archiválií. I díky zkušenostem z války přibylo mezi pracovní povinnosti archivního fotografa zhotovování bezpečnostních mikrofilmů archiválií, které bylo od 90. let 20. století postupně nahrazováno digitalizací.

← Fotografický ateliér v Clam-Gallasově paláci (kolem 1950). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 37269 b.

Digitální technologie vytlačila analogovou i při vlastním fotografování, přestože hlavní úkol dnešního fotoateliéru je stejný jako ten původní.

← Pohled do současného fotoateliéru (2021, foto Lukáš Jelínek).

Václav Vojtíšek patřil k výrazným osobnostem své doby. Byl významným představitelem československé archivní teorie i praxe, uznávaným historikem, jedním ze zakladatelů české kodikologie a vysokoškolským pedagogem. Šlo o člověka nadmíru pilného a pracovitého, současně ale neskrývaně ambiciózního. V městském archivu pracoval od roku 1909: nejprve jako pomocná vědecká síla, od roku 1911 na pozici archivního adjunkta a po smrti Josefa Teigeho převzal vedení archivu (1921). Vydal řadu studií a publikací z oblasti dějin městské správy, dějin Prahy, pomocných věd historických nebo archivní teorie a metodologie.

← Václav Vojtíšek (1883–1974), pátý archivář města Prahy (1947). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 8547.

Během 20. a 30. let 20. století došlo ke značnému rozšíření archivních fondů a sbírek. V roce 1921 archiv získal od civilního zemského soudu nazpět knihy městského soudnictví z let 1680 až 1850. Velký nárůst dokumentů přinesl vznik Velké Prahy (1922), kdy archiv začal postupně přejímat archivy a spisovny 37 připojených měst a obcí včetně převzetí jejich pozemkových knih od karlínského a smíchovského okresního soudu a Archivu země České v roce 1925. O dva roky dříve byla archivu předána i s pomůckami část tzv. staré magistrátní spisovny, konkrétně z let 1784 až 1845, spisovna městské účtárny od roku 1784 a registratura prezidiální kanceláře městské rady a magistrátu od 2. poloviny 18. století do roku 1900. Archiv také převzal písemné materiály většiny pražských škol. V roce 1933 k němu byla definitivně připojena i zbylá část staré magistrátní spisovny. Rozrůstaly se i další sbírky, např. fotografie, grafické listy, mapy a plány, noviny.

← Rukopisy na kovových regálech v depozitáři městského archivu ve východním křídle Staroměstské radnice (před 1945). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1290.

Velký nárůst archiválií s sebou přinesl zvýšené nároky na skladovací kapacity archivu. Pro jeho potřeby byly postupně využity i přízemní gotické části jižního křídla Staroměstské radnice. V letech 1927 až 1930 byla realizována přestavba, úprava a modernizace vybavení většiny archivních prostor. Nově upravená byla i studovna s příruční knihovnou a pracovna ředitele. Jednotné vybavení moderními kovovými regály, patrovými regálovými konstrukcemi s ochozy, kovovými kartotékami a skříněmi zařadilo pražský městský archiv mezi nejlépe zařízené archivní instituce své doby. V té době archiv zaujímal celé přízemí východního a severního křídla Staroměstské radnice, příčný vnitřní trakt mezi dvěma radničními dvory a pět místností v prvním patře východního křídla vedle radniční věže, kde byla pracovna městského archiváře Václava Vojtíška.

← Půdorys přízemí Staroměstské radnice s vyznačenými prostory městského archivu (1927). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka map a plánů, sign. MAP P I 3/2350.

← Pracovna městského archiváře Václava Vojtíška ve Staroměstské radnici (kolem 1930).
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1310.

Během působení Václava Vojtíška na postu městského archiváře se konečně podařilo zlepšit dlouhodobě špatnou personální situaci archivu. V roce 1933 v archivu pracovalo celkem 16 osob: představený archivu, tj. městský archivář města Prahy, dva vrchní archivní komisaři, jeden archivní komisař, administrativní adjunkt, translátor, kancelářský revident, kancelářský asistent, dva vrchní oficiálové, dva podúředníci (z nich jeden knihař), dva pomocní zřízenci a dvě uklízečky. Archiv také pravidelně dostával dotaci na vědecké úkoly, což mu umožňovalo zaměstnávat pomocné vědecké síly z řad studentů a mladých absolventů univerzitního studia historie nebo práv.

← Pracovníci Archivu hl. města Prahy (1928, foto Štenc). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. V 96/16.

Na základě nátlaku Dr. Josefa Pfitznera, německého náměstka pražského primátora, byl Václav Vojtíšek nucen odejít k 1. únoru 1941 do důchodu. I nadále ale docházel několikrát týdně do archivu, kde se věnoval vlastní vědecké práci. 5. května 1945 se z rozhodnutí České národní rady opět ujal své někdejší funkce a v následujících letech se aktivně podílel na odstraňování válečných škod a obnově činnosti archivu. Po odchodu do řádné penze (1949) byl jako jeden z prvních akademiků nadále činný v Československé akademie věd a v letech 1952 až 1968 zastával post vedoucího Ústředního archivu ČSAV, který na základě pověření také vybudoval.

← Koncept děkovného dopisu primátora Aloise Říhy Václavu Vojtíškovi u příležitosti jeho odchodu do penze (8. 2. 1941). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Prezidium rady a magistrátu hl. m. Prahy, odd. osobní, sign. IX/41.

Titulem „archivář hlavního města Prahy“ byla od vzniku pražského městského archivu v roce 1851 označovaná osoba, která stála v jeho čele; v rámci úřední systemizace magistrátu byl městský archivář označován také jako představený či přednosta archivu (úřadu). Správní reformou v roce 1949 skončilo samostatné postavení městského archivu, podléhajícího přímo prezidiu rady a magistrátu hlavního města Prahy, který byl nadále podřízen jednomu z magistrátních referátů. Nově zavedený titul ředitel archivu (1945) se používal až do roku 1991, kdy se archiv stal jedním z odborů Magistrátu hlavního města Prahy v čele v ředitelem odboru. Titul „archivář hlavního města Prahy“ je však dodnes vnímán jako čestné a prestižní označení osoby v čele Archivu hl. města Prahy.

← Václav Vojtíšek žádá městskou radu o zachování tradiční titulatury pro představeného městského archivu (6. 8. 1930). Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Prezidium rady a magistrátu hl. m. Prahy, odd. osobní, sign. IX/41.

V prosinci 1948 rada Ústředního národního výboru hl. města Prahy ocenila zásluhy Václava Vojtíška o rozvoj městského archivu a jeho vědeckou činnost, zejména práce k pražským dějinám, udělením zvláštního čestného uznání obce pražské. V dalších letech mu byla udělena mnohá další ocenění a vyznamenání, mj. Stříbrná medaile ČSAV (1963) a Zlatá plaketa F. Palackého za zásluhy ve společenských vědách (1968).

← Primátor Václav Vacek předává na Staroměstské radnici Václavu Vojtíškovi čestné uznání za dlouholeté služby (prosinec 1948). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 8546.

Nacistická okupace a druhá světová válka zastavily úspěšný rozvoj archivu z předchozích let, přestože v roce 1939 byla situace ještě poměrně dobrá. Archiv získal cennou sbírku Leopolda Sachse, který emigroval do zahraničí, byly mu přiděleny další místnosti v prvním poschodí Staroměstské radnice a na místa odborných pracovníků, postupně přeřazovaných na úřednické práce, mohl přijmout několik českých pomocných sil, vybraných převážně z řad studentů zavřených vysokých škol. V roce 1940 byl archivu přidělen první německý úředník – dr. Rudolf Schreiber – následovaný dr. Pfeiferem, druhým německým vysokoškolákem a příslušníkem SS, který plnil také policejní úkoly. K nim postupně přibyli tři němečtí středoškoláci. V průběhu války se situace archivu změnila: v roce 1945 pracovalo v archivu pouze 5 lidí oproti 21 z roku 1941.

← Východní křídlo Staroměstské radnice, ve kterém byl v přízemí a prvním patře umístěn také archiv, po požáru 8. května 1945 (po 8. 5. 1945). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 5384.

Osudy archivu a jeho zaměstnanců v době nacistické okupace ovlivnil výrazným způsobem profesor dějin pražské německé univerzity a náměstek pražského primátora Dr. Josef Pfitzner (1901–1945). Dle jeho záměru se měl archiv změnit v ryze německý ústav, jehož hlavním úkolem bylo zpracovat dějiny Prahy jako tradičně německého města a uvést tak na „pravou míru“ Dějiny Prahy Václava Vladivoje Tomka. Čeští zaměstnanci snahu o germanizaci instituce úspěšně sabotovali, a tak z celé řady plánovaných publikací vyšla pouze kniha Otto Lehovce Prag (1944). V srpnu 1944, rovněž po intervenci Josefa Pfitznera, byla zastavena veškerá vědecká činnost archivu a uzavřena badatelna.

← Primátor Otakar Klapka v doprovodu Josefa Pfitznera (první zprava) přijímá v Primátorské síni Staroměstské radnice státního sekretáře K. H. Franka (první zleva). Primátorská síň zanikla v roce 1945 (9. 12. 1939). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IV 33/2 b.

Docent pražské německé univerzity dr. Rudolf Schreiber (1907–1954) si díky ochotné spolupráci s nacistickou mocí vybudoval během války úspěšnou kariéru. Sepsal několik memorand, ve kterých požadoval posílení německého vlivu v českých institucích, což mu mj. vyneslo i osobní prospěch: po vynuceném penzionování Václava Vojtíška v únoru 1941 byl jmenován na místo představeného městského archivu a následně se stal také zastupujícím ředitelem historického ústavu. Schreiberovy snahy o germanizaci archivu včetně vypracování nových německých katalogů narážely na nedostatek odborných pracovních sil i bojkot ze strany Čechů. V roce 1943 byl povolán na frontu, kde později padl do zajetí; po dobu jeho nepřítomnosti byl správou archivu pověřen dr. Jiří Čarek. Po skončení války a propuštění ze zajetí Rudolf Schreiber odešel do Německa, kde se stal ředitelem Státního archivu ve Špýru (Landesarchiv Speyer). Kromě vědecké dráhy se angažoval i v poválečném sudetoněmeckém hnutí.

← Rudolf Schreiber (kolem 1954). Zdroj: Městský úřad Nejdek.

Zcela fatálně se na další existenci městského archivu podepsal požár Staroměstské radnice. Vypukl 8. května 1945 v důsledku ostřelování a bombardování radniční budovy jednotkami SS a zničil východní a severní křídlo radnice, kde byla umístěna hlavní část depozitářů a pracovišť archivu. Nenahraditelné ztráty se netýkaly jen archiválií. Shořela také většina archivních pomůcek, především inventářů a kartoték, které byly sestavovány od poloviny 19. století a umožňovaly hledání v rozsáhlých archivních fondech či v literatuře o Praze. Část z nich se nepodařilo dodnes zcela obnovit.

← Pražané pomáhají zachraňovat z trosek Staroměstské radnice písemnosti a další cenné památky městského archivu (9. 5. 1945). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 5444.

Během požáru Staroměstské radnice bylo zničeno 82 rukopisů z let 1400–1750, 15 soupisů vkladů do městských knih ze 17. až 1. poloviny 19. století, 3 cechovní pergamenové listiny, 12 nejstarších pečetidel od roku 1280, na 10 000 pražských a českých vedut, kreseb, rytin, plánů zbořených domů a starých fotografií, 25 000 negativů a kopií fotografií, pořízených v předválečných letech Památkovým sborem hl. města Prahy. Zcela zanikla spisovna města Smíchov, protokoly a indexy magistrátní prezidiální registratury, část protokolů ze schůzí samosprávných orgánů předměstských obcí, část registratur finančního referátu a popisního referátu z 19. století, část sbírky novin a osobní pozůstalosti historika Václava Vladivoje Tomka, archiváře Josefa Teigeho a stavebního historika Jana Heraina. Zcela zničená byla knihovna archivu o 70 000 svazcích s mnoha jedinečnými unikáty a veškeré vybavení archivu umístěné v přízemí a v prvním patře radnice.

← Záběr jedné z archivních místností v přízemí východního křídla Staroměstské radnice, kde byly do požáru uložené skleněné negativy Památkového sboru hl. m. Prahy. Negativy se následkem požáru roztavily (22. 5. 1945, foto Antonín Alexander). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 6509.

Nejen velká část nejvzácnějších archiválií, ale i řada běžných archivních fondů a sbírek byla zachráněna díky včasné evakuaci. Když v roce 1943 zesílily nálety spojenců na říšská města, rozhodl dr. Jiří Čarek o převezení nejdůležitějších archivních fondů mimo Prahu. Veškerá privilegia, více jak polovina rukopisů, protokoly městské rady, část sbírky ikonografie a další archiválie našly dočasné útočiště na zámku v Mníšku pod Brdy. Zbylé rukopisy, papírové listiny, cechovní archivy a část fotografií byly umístěny na zámek Hrubý Rohozec u Turnova. I tak zůstalo v trezorech sklepního depozitáře ve Staroměstské radnici asi 300 rukopisů. Méně štěstí měly úřední spisovny magistrátu, které musely ustoupit potřebám okupační správy. Z úřadů byly vystěhovány do přízemí Clam-Gallasova paláce, kde na hromadách a bez jakékoliv odborné péče zůstaly až do konce války.

← Přípis archiváře hl. města Prahy Václava Vojtíška prezidiu Krajského soudu civilního v Praze, ve kterém vyjmenovává některé rukopisy zničené během požáru Staroměstské radnice 8. května 1945 (2. 1. 1947). Archiv hl. m. Prahy, Archivní registratura, sign. E VII/2, karton 28.

Ihned po osvobození musel archiv řešit otázku náhradních prostor. Získal je, zatím provizorně, ještě v květnu v prvním patře Clam-Gallasova paláce (přízemí využíval již během války; 8. a 9. května sem byly ukládány archiválie zachráněné z hořící Staroměstské radnice). Čeští zaměstnanci začali ihned svážet archiválie z venkovských depozitářů, což jim zabralo zhruba měsíc. Obnovu zcela zničené archivní knihovny urychlilo získání konfiskátů, především knihovny Spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen) o zhruba 45 000 svazků a knihoven některých německých historiků a profesorů německé univerzity, mj. Rudolfa Schreibera a Josefa Pfitznera.

← Budova Clam-Gallasova paláce na nároží Mariánského náměstí a Husovy ulice na Starém Městě (14. 11. 1944, foto Antonín Alexander). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 8480.

Prvním úkolem po soustředění archiválií do Clam-Gallasova paláce bylo roztřídit a srovnat všechny fondy a sbírky, aby se mohlo začít s jejich inventarizací a katalogizací. Poněvadž přidělené místnosti nebyly vybaveny regály, třídily se archiválie zprvu na zemi. Počátkem roku 1947 bylo vybaveno regálovými konstrukcemi a dalším potřebným zařízením 33 z 54 místností přidělených archivu. Reprezentační sály ve druhém patře paláce byly pro potřeby archivu uvolněny až v roce 1948 poté, co primátorská prezidiální porada 14. května rozhodla o definitivním přidělení celé budovy Clam-Gallasova paláce Archivu hl. města Prahy. V lednu 1953 toto rozhodnutí zpochybnilo ministerstvo školství a budovu nárokovalo pro zřízení Divadelního muzea, což Ústřední národní výbor zamítl.

← Nákres rozestavění archivních regálů spolu s rozpisem umístění archivních fondů v místnosti č. 85 ve druhém patře Clam-Gallasova paláce (1945). Archiv hl. m. Prahy, Archivní registratura, Knihy, Rozpis původních dřevěných regálů v AMP, 1945 (nesignováno).

Vzhledem k osobnímu zaměření vedení archivu, ale i s přihlédnutím k požadavkům badatelů bylo ve druhé polovině 40. let a do jisté míry i v letech 50. opět upřednostňováno zpřístupňování nejstarších fondů, tj. listin a rukopisů. V roce 1956 se tak badatelům dostala do rukou dodnes užívaná základní pomůcka ke Sbírce rukopisů, soupis Městské a jiné úřední knihy Archivu hl. m. Prahy zpracovaný Jiřím Čarkem a jeho spolupracovníky. V souladu s novou společenskou ideologií a novými úkoly archivu, plynoucími z reformy správy, musel archiv postupně přehodnotit své priority a zaměřit se i na pořádání novodobého materiálu. Prvním krokem v tomto směru byl, i přes své nedostatky, Hlavsův průvodce po fondech a sbírkách Archivu hl. města Prahy (1955).

← Depozitář rukopisů v prvním patře Clam-Gallasova paláce. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1287.

K zásadním změnám v organizaci pracovních úkolů došlo až s nástupem Jiřího Čarka do čela Archivu hl. m. Prahy (1960). V té době archiv spravoval něco přes 12 běžných km archiválií, což byl proti roku 1945 dvojnásobek. Byly zastaveny veškeré práce orientované na správu knihovny a rejstříkování nejstarších listin a rukopisů, a naopak nastartován plán inventarizace a zpřístupňování novodobého materiálu. Nejprve bylo přikročeno k pořádání registratur obcí připojených k Praze do roku 1920 (Libeň, Holešovice), menších fondů městských organizací a také největšímu fondu ve správě archivu, Magistrátu hl. města Prahy z let 1784 až 1949. Od 60. let probíhala systematická inventarizace prezidiálních spisů magistrátu a již několikrát zmiňované staré magistrátní registratury, ale pořádaly se i novější magistrátní referáty a soudní fondy. Z důvodu úřední a badatelské poptávky se rejstříkovaly zápisy o schůzích rady a zastupitelstva města Prahy od roku 1918 a obrazový materiál.

← Jiří Čarek (1908–1985), šestý archivář města Prahy (kolem 1970). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1312.

← Archivní kartony s materiály Prezidia rady a magistrátu hl. m. Prahy srovnané na typických kovových regálech (1965, foto Josef Vopravil). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1286.

Na počátku 60. let byly kapacitní možnosti Clam-Gallasova paláce vyčerpány a archiv musel příštích 30 let v podstatě zastavit přejímání archiválií k trvalému uložení. Jednalo se o závažný problém, neboť podle nové koncepce jednotného archivnictví z roku 1954 přibyl k povinnostem Archivu hl. města Prahy v rámci systematické předarchivní péče archivní dohled nad více než 700 hospodářskými, rozpočtovými a společenskými organizacemi se sídlem v Praze, od nichž měl přejímat dokumenty trvalé historické hodnoty. Od poloviny 70. let, kdy se archivářem města Prahy stal František Holec, se pomalu snižovala také intenzita zpřístupňovacích prací. Na vině byly rozsáhlé stěhovací práce do venkovských i pražských depozitářů, pokračující vnitřní skartace soudních fondů, soupisové úkoly zadávané archivní správou a snad i větší personální obměna archivu.

← I takto vypadala práce v archivu. Přeplněný depozitář v Clam-Gallasově paláci (1974, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 37178.

V roce 1950 byla ve druhém patře paláce konečně otevřena studovna pro badatele; za necelý rok ji navštívilo 1 044 zájemců o dějiny Prahy. K poodhalování historie hlavního města přispívali také zaměstnanci archivu: ať už v rámci vypracovávání úředních či badatelských rešerší nebo individuálního bádání, které se ve větší míře opět prosazovalo od poloviny 70. let. Ve stejné době se archiv aktivně zapojil do výzkumu zahraničních bohemik.

← Archivní badatelna umístěná v reprezentačním sále ve 2. patře paláce (1974, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1910.

Po přestěhování do Clam-Gallasova paláce se Archivu hl. města Prahy nepodařilo prosadit zamýšlenou rekonstrukci elektrického osvětlení budovy ani zavedení parního nebo elektrického ústředního topení; v letech 1957 až 1959 byla provedena pouze generální úprava elektrické instalace (přeměna napětí). Lokální vytápění kamny na koks a brikety neřešilo problém s nadměrnou vlhkostí v depozitářích a ztěžovalo pracovní i hygienické podmínky archivářů, a to zejména v zimě, kdy při přecházení z vytápěných pracoven do nevytápěných depotů byli vystavováni prudkým teplotním výkyvům. (Nehledě na to, že si museli palivo ke kamnům sami nanosit.) Špatné elektrické vedení a způsob vytápění představovaly i permanentní požární riziko.

← Depozitář knihovny s kachlovými kamny (kolem 1955). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 8482.

Dlouhodobé chátrání paláce dosáhlo v 70. letech takové míry, že narušení a opadávání architektonických prvků a částí výzdoby na vnějších fasádách i v interiéru začalo být nebezpečné jak pro zaměstnance a návštěvníky archivu, tak pro chodce procházející kolem paláce. Po pádu části nástropní výzdoby v Mramorovém sále byl v červenci 1979 vydán na Clam-Gallasův palác havarijní výměr, což podle tehdy platné legislativy znamenalo, že bylo zároveň nařízeno nucené zahájení oprav objektu. Rozhodnutí přišlo doslova na poslední chvíli, aby mohly být ještě zachráněny těžce narušené konstrukce krovů, střech a stropů paláce i fresková a štuková výzdoba interiérů, do nichž silně zatékalo.

← Úvodní strana zápisu z besedy primátora Zdeňka Zusky s pracovníky Archivu hl. města Prahy ohledně stavu Clam-Gallasova paláce (5. 10. 1971). Archiv hl. m. Prahy, Archivní registratura, sign. B 2, karton 4.

Provedením nouzových oprav byl pověřen Pražský stavební podnik. Po počátečních potížích záchranné práce přerostly v generální opravu pláště paláce a na konci 80. let se konečně přesunuly i do interiérů, kde byla provedena výměnou inženýrských rozvodů a instalací elektrického vytápění. Současně byla v paláci vybudovaná první počítačová síť. Kvůli problémům s financováním a s ohledem na kapacitní možnostmi dodavatele a jeho přístup se generální oprava změnila ve velmi vleklou akci. Základní část obnovy a regenerace paláce trvala ve dvou etapách třináct let (1981–1994). Celkově náklady na generální opravu paláce překročily 80 mil. Kč, což vzhledem k tehdejším cenovým relacím byla jedna z nejvyšších položek rozpočtu na památkovou obnovu hlavního města.

← Nádvoří Clam-Gallasova paláce během generální rekonstrukce; v centru zaměstnanci odpočívající po stěhování archiválií (1985, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 32260.

Koncem roku 1994 byla zahájena třetí etapa generální opravy zaměřená na postupnou konzervaci a restaurování jednotlivých místností, s cílem navrátit interiéry paláce do původní podoby z 19. století. O tři roky později došlo k přerušení prací, neboť archivu nebyly z rozpočtu hlavního města přiděleny investiční prostředky. V následujícím roce archiv finance opět získal, ale musel je použít na neodkladné restaurování ohrožené sochařské a kamenické výzdoby portálů a balkonů hlavního průčelí paláce.

← Mramorový sál, jedna z hlavních reprezentačních místností paláce, v době rekonstrukce (19. 5. 1995, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 791.

Postupnou restaurátorskou obnovu jednotlivých sálů a místností následně Archiv hl. města Prahy hradil ze svého každoročního rozpočtu. Tuto etapu generální rekonstrukce se v plánovaném rozsahu nepodařilo dokončit, jedna třetina interiérů v severním a východním křídle paláce zůstala neopravená.

← Mramorový sál po rekonstrukci; stav k roku 2003 (foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. III 733.

V roce 2007 byla rekonstrukce Clam-Gallasova paláce přerušena s odůvodněním, že se připravuje nová, komplexní generální rekonstrukce celého objektu a jeho okolí. I tato velká investiční akce, nazvaná „Revitalizace Clam-Gallasova paláce a Mariánského náměstí“, byla nakonec v roce 2010, těsně před zahájením, zastavena. Její redukovaná, úspornější a také reálnější varianta začala být realizovaná na podzim 2018 a probíhá dodnes. Průběh generální opravy z 90. let umožnil využívat revitalizované prostory Clam-Gallasova paláce pro nejrůznější vědecké, kulturní i společenské akce a v roce 2000 byl otevřen pro širokou veřejnost.

← Hlavní schodiště Clam-Gallasova paláce s freskou Carla Carloneho; stav k roku 2018 (foto Martin Frouz). Zdroj: Magistrát hl. m. Prahy.

← Přeprava archiválií z depozitáře do badatelny. Ani generální rekonstrukce Clam-Gallasova paláce automaticky neznamenala modernizaci veškerých archivních činností (únor 1990, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 32290 a.

Od vzniku městského archivu byla důležitým rysem jeho pracovníků společenská angažovanost v nejširším slova smyslu, což se opět potvrdilo na přelomu 80. a 90. let, v době demokratizačního politického procesu. Výstava „Praha 1918–1938“ z roku 1988 demonstrovala snahu o nezkreslený a nedogmatický výklad českých dějin. Část archivářů otevřeně vystupovala proti věznění a pomluvám příslušníků disentu, podepsala provolání Několik vět a petice za propuštění Václava Havla z vězení. Po 17. listopadu 1989 archiv podporoval nejenom společenské změny, ale aktivně se zapojoval i do prosazování nutných změn v rámci oboru a kultury vůbec (iniciativa Paměť kultury, příprava nového archivního zákona nebo atd.).

← „Pochod za přežití archivů“ na Mariánském náměstí v Praze. V popředí vpravo pracovníci Archivu hl. města Prahy, kteří akci spoluorganizovali (29. 1. 1990, foto Jana Jelínková).
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 206.

K 1. červenci 1991 se městský archiv stal jedním z odborů Magistrátu hl. města Prahy a získal tak postavení, které mu umožnilo samostatně řešit správní záležitosti související s vlnou rehabilitací, majetkových restitucí, likvidací a privatizací podniků atp. Současně s tím posílila jeho pozice v rámci magistrátu, především v oblasti rozpočtu a personálních záležitostí. Archiv mohl konečně navýšit počet svých zaměstnanců, který byl dlouhodobě poddimenzovaný stejně jako kapacitní prostory Clam-Gallasova paláce a který neodpovídal množství úkolů na archiv kladených. V roce 1993 byly odboru archivu organizačně podřízeny hlavní podatelna a výpravna magistrátu (v roce 2014 převzaty odborem hospodářské správy) a nově zřízené oddělení správního archivu. V důsledku převodu občansko-správních agend od státních orgánů na územní samosprávné celky převzal Archiv hl. města Prahy v roce 2000 od Policie České republiky správní archiv evidence obyvatel hlavního města Prahy. Právě písemnosti oddělení správního archivu byly v roce 2018 poslední, které opouštěly Clam-Gallasův palác v rámci definitivního přesunu Archivu hl. města Prahy do novostavby na Chodově.

← Pohled do depozitáře oddělení správního archivu. Kovové regálové konstrukce byly archivem využívány téměř 60 let (10. 4. 2017, foto Lukáš Jelínek).

Dlouhodobě předvídaná kapacitní krize Archivu hl. města Prahy se naplno ukázala koncem 50. let 20. století, kdy měl archiv převzít jako trvalá depozita písemnosti pražských církevních institucí, ale v Clam-Gallasově paláci nebylo místo pro jejich uložení. Dokumenty byly nakonec v letech 1961 a 1962 soustředěny do nově získaných prostor na faře u sv. Jindřicha na Novém Městě a odtud po patnácti letech přestěhovány na faru u P. Marie před Týnem. Nešlo o jediné církevní objekty využívané archivem. V 80. letech si archiv pronajal od farního úřadu v Jirnech budovu neobsazené fary v Praze-Vinoři a od římskokatolického děkanského úřadu v Kolíně faru v Křečhoři. V obou případech bylo v rámci úprav pro archivní potřeby nutné opravit střechu, fasádu i interiéry (zejména vinořská fara byla v havarijním stavu). V 90. letech byly všechny církevní objekty užívané archivem na základě restitucí vráceny římskokatolické církvi.

← Fara kostela Povýšení sv. Kříže na Vinořském náměstí ve Vinoři (2017, foto Lukáš Jelínek).
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XXII 702/4 d.

Prvním depozitářem, který archiv získal mimo Prahu, byla budova zámku v Novém Studenci (část obce Horní Studenec) nedaleko Chotěboře. Podle původního záměru měl být využíván jako tzv. objekt CO, tedy depozitář určený pro evakuaci archiválií z Prahy v době případného válečného ohrožení. Kritická prostorová tíseň archivu po zrušení realizace již schválené archivní novostavby (1971) nakonec vedla k tomu, že se studenecký zámek stal hlavním mimopražským depozitářem a odloučeným pracovištěm, využívaným Archivem hl. města Prahy od 60. let do konce roku 2009.

← Hlavní průčelí zámku v Horním Studenci (1973, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1313.

Během 70. a 80. let byla do zámku v Novém Studenci přemístěna např. část justičních fondů, část protokolů ústředního zastupitelstva hl. města Prahy, archivy obcí připojených k Praze roku 1922 a část sbírky novin. Také v případě tohoto objektu byly nutné větší i menší opravy včetně náhrady uhnilých krovů, položení nové střešní krytiny na části budovy nebo zlepšení statiky stažením objektu kleštinami. V roce 1994 byl zámek v restitučním řízení vrácen původním majitelům, s nimiž archiv uzavřel nájemní smlouvu a budovu využíval ještě patnáct let. Část zařízení ze studeneckého zámku (především regály) byla po ukončení pronájmu převezena do Prahy a využita pro vybavení spisoven Magistrátu hl. města Prahy na Bohdalci a v objektu Nádraží Bubny.

← Zaměstnanci Archivu hl. města Prahy při stěhování archiválií v depozitáři v Novém Studenci (září 1973, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 12910.

Další pražské odloučené pracoviště s vybavenými pořádacími místnostmi bylo zřízeno v rozsáhlém areálu mezi ulicemi Jankovcova a Varhulíkova v Praze-Holešovicích. Záměrem archivu bylo vybudovat zde tzv. meziarchiv pro kontrolu nad spisovnami původců spadajících pod skartační dohled Archivu hl. města Prahy a pro péči o dokumenty s dlouhými skartačními lhůtami. V roce 2002 objekt vytopila jako jedinou budovu užívanou městským archivem povodeň. I přes včasně provedená preventivní opatření voda zaplavila přízemí a první patro. Rozsah vzniklých škod a míra povodňového rizika vedly vedení archivu k rozhodnutí objekt pro archiv po povodni neobnovovat a definitivně jej opustit (2004).

← Depozitář Archivu hl. města Prahy v Praze-Holešovicích po srpnové povodni v roce 2002 (foto Marek Lašťovka).

Po dohodě s Pražským střediskem státní památkové péče se Archivu hl. města Prahy podařilo v letech 1974–1978 postupně převzít celý objekt Trauttmansdorffského paláce v Husově ulici na Starém Městě. Byla sem přemístěna některá pracoviště z protějšího Clam-Gallasova paláce, především oddělení justičních fondů, a část přízemí byla upravena pro konzervátorské a restaurátorské pracoviště. Pro svůj špatný technický stav nebyl Trauttmansdorffský palác vhodný pro uložení většího množství archiválií. Nedlouho po dokončení stavebních oprav se stal předmětem restitučního řízení a za ne zcela jasných okolností byl vrácen dědicům původního majitele. Archiv jej nuceně opustil v roce 1997.

← Návštěva Petra Pitharta v Archivu hl. města Prahy, v Trauttmansdorffském paláci (13. 4. 1990, foto Jan Šeda). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 205 a.

Co se týká technického stavu, byl výjimkou mezi depozitáři využívanými Archivem hl. města Prahy objekt bývalé školy v Kostelních Střimelicích u Stříbrné Skalice: netrpěl vlhkostí, a kromě omezené nosnosti ani statickými problémy. Archiv si budovu pronajímal v letech 1975 až 2008 od Městského národního výboru (později Městského úřadu) ve Stříbrné Skalici, který zde zaměstnával smluvního domovníka a prováděl pravidelnou údržbu. Proto mohl být depozitář využit k uložení části nejstarších dokumentů pražského magistrátu z let 1784 až 1850 a dalších menší archivních fondů.

← Budovu školy v Kostelních Střimelicích (2017, foto Lukáš Jelínek). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XXII 702/6 a.

V době největší prostorové nouze, na přelomu 80. a 90. let, získal archiv nový depozitář v bývalém mlýně v osadě Hrádek, náležející k obci Ctiboř u Vlašimi, který byl k archivním účelům využíván již dříve. Přízemí budovy trpělo nadměrnou vlhkostí, proto bylo k uložení archiválií využíváno jen druhé až čtvrté patro. Z Prahy sem byly přestěhovány méně využívané archivní fondy a archivní soubory mladšího původu, jejich pořádání nepatřilo k prioritám archivu. Nájem objektu byl ukončen v roce 2007.

← Dolní mlýn v Hrádku u Ctiboře, dnes malá vodní elektrárna (1999, foto Jaroslav Soukup).
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XXII 702/8.

V době zahájení výstavby nové archivní budovy na Chodovci v červnu 1995 byl Archiv hl. města Prahy umístěn v deseti objektech v Praze i na venkově. Jejich provozování a údržba byly složitou a finančně náročnou logistickou záležitostí. Po dokončení první etapy účelové archivní budovy na Chodovci (1997) opustil Archiv hl. města Prahy postupně v průběhu deseti let všechny odloučené depozitáře s výjimkou Clam-Gallasova paláce. Do dokončení novostavby objektu Chodovec II (2017) zůstala mimo novou archivní budovu dislokována pouze některá pracoviště oddělení hlavní spisovny a správního archivu.

← Vyšehradská čp. 2077 (Nové Město), jedno z bývalých pracovišť správního archivu, dnes sídlo Institutu plánování a rozvoje hl. města Prahy (27. 7. 2021, foto Marek Lašťovka).

Nedostatek úložného prostoru řešil archiv od přelomu 19. a 20. století. Záměr výstavby nové archivní budovy se pokoušel prosadit již Josef Teige. Argumentoval mj. tím, že rozšíření prostorové kapacity archivu by konečně umožnilo roztřídění a uspořádání novějších spisů, důležitých pro poznání novodobých pražských dějin. V únoru 1909 městská rada schválila, aby pro výstavbu nového objektu pro městský archiv, městskou spisovnu a městskou knihovnu byl rezervován v rámci plánování poasanační výstavby pozemek mezi ulicemi Valentinskou a Žateckou. O tři roky později byl projekt anulován. Budova, která v letech 1925 až 1928 vyrostla díky finančním prostředkům Pražské městské pojišťovny na části původního pozemku, již byla určena pouze Ústřední městské knihovně. Tehdejší městský archivář Václav Vojtíšek odmítl nabídku ředitele městské pojišťovny na výstavbu nové archivní budovy s tím, že archiv by měl mít sídlo v historickém objektu.

← Dům čp. 98 (Městská knihovna) na Mariánském náměstí na Starém Městě (18. 10. 1929, foto Antonín Alexander). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. V 5261.

V poválečných letech nemělo město na archivní novostavbu dostatek finančních prostředků. Myšlenku se podařilo oživit až v 60. letech. V roce 1965 rada Národního výboru hl. města Prahy v čele s primátorem Ludvíkem Černým rozhodla o výstavbě nové budovy archivu, která měla být postavena v Praze 6 na Hládkově mezi ulicemi Pionýrů (dnes Patočkovou) a Parléřovou. Realizaci stavby plánované na léta 1969 až 1970 oddálila srpnová okupace 1968 a následná doba normalizace. Zahájení výstavby bylo nejprve odloženo a v roce 1971 byla investiční akce zcela zastavena a vyřazena z pětiletého plánu. Myšlenku novostavby archivu se podařilo obnovit až v roce 1979, to už však pozemek na Hládkově nebyl k dispozici.

← Zápis z jednání mezi zástupci pražského magistrátu a investora projektu nové budovy Archivu hl. města Prahy v Praze 6 (12. 11. 1970). Archiv hl. m. Prahy, Archivní registratura, sign. B 5, karton 4.

S ohledem na nabídku vhodných volných pozemků v centru Prahy a jejich cenu bylo nutné hledat pozemek pro archivní novostavbu v okrajových částech města. V úvahu přicházely pozemky v Praze-Krči nebo na Jihozápadním Městě v oblasti Lužiny. Definitivně byla vybraná stavební parcela k. č. 2119 na Jižním Městě II, poblíž stanice metra Budovatelů (dnes Chodov). Přípravné a projektové práce pak s přestávkami pokračovaly po celá 80. léta. Během nich byly postupně vypracovány čtyři úvodní a ověřovací projektové studie: atriová provozní budova spojená s jedním či dvěma výškovými depotními bloky (1982, Interprojekt, Ing. arch. B. Tomáš), samostatný depotní blok bez obslužné budovy (1984, Interprojekt, Ing. arch. J. Burianová), nová varianta komplexního archivního objektu (1988, Interprojekt, Ing. arch. J. Burianová a Ing. arch. A. Lácha) a společný archivní areál se Státním ústředním archivem a Státním oblastním archivem Praha (1990, Vojenský projektový ústav, ateliér 7, Ing. Č. Dobeš, Ing. J. Rainiš a kolektiv). Ani jeden z projektů nakonec nebyl realizován.

← Vizualizace projektu nové archivní budovy z roku 1988 (Interprojekt, Ing. arch. J. Burianová a Ing. arch. A. Lácha).

Definitivně bylo o realizaci výstavby nové budovy městského archivu rozhodnuto až usnesením rady pražského zastupitelstva č. 364 z března 1994.

← Kladení základního kamene k nové archivní budově na Chodově; v popředí s kladívky primátor Jan Koukal (28. 6. 1995, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XVIII 660.

Pro novostavbu archivní budovy byla vybrána parcela v Praze 11 – Chodovci, v blízkosti dálnice D1 a stanice metra Chodov. V jejím těsném sousedství začala téměř současně výstavba společné budovy Státního ústředního archivu a Státního oblastního archivu Praha. Přestože projekt společného archivního areálu tří archivů z roku 1990 nebyl uskutečněn, archivní areál, který nabízí badatelům pro jejich studium komplexní servis, na Chodovci nakonec přece jen vznikl.

← Pohled na staveniště nové archivní budovy na Chodově (28. 6. 1995, foto Jana Jelínková).
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XVIII 570.

Oficiálně byla výstavba nové archivní budovy v Praze-Chodově zahájena 28. června 1995. Její zastavěná plocha činí 3 505 m2 při obestavěném prostoru 68 117 m2. Jádro objektu tvoří bezokenní depotní blok o třinácti nadzemních a jednom podzemním podlaží, v jehož místnostech jsou uloženy archiválie (celková kapacita úložného prostoru je 65 000 běžných metrů). K němu je na jižní stěně připojen stejně vysoký obslužný blok s pracovnami pro pořádání archiválií a prostorami technického zabezpečení budovy (strojovny vzduchotechniky a stabilního hasicího zařízení, výtahy atp.).

← Rozestavěná archivní budova v Praze-Chodově – vlevo kancelářská budova, vpravo depotní blok (5. 6. 1996, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XVIII 685.

Kanceláře zaměstnanců archivu, badatelna, konferenční sál a podatelna jsou umístěny v sousední třípodlažní budově s atriem. K ní přiléhá přízemní energocentrum s rozvodnami elektřiny, tepla a dalšími technickými zařízeními. Nejmenší část objektu tvoří prostory pro příjem archiválií a dezinfekční komoru. Projekt nové budovy Archivu hl. města Prahy zpracovala firma Centroprojekt Zlín, a. s. podle návrhu Ing. arch. Ivy Knappové. Dodavatelem stavby byla akciová společnost Pozemní stavby Zlín. Slavnostní otevření nové budovy za účasti tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla proběhlo 30. května 1997.

← Rozestavěná archivní budova v Praze-Chodově – atrium uvnitř kancelářské budovy. (5. 6. 1996, foto Jana Jelínková). Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XVIII 687.

Již při realizaci výstavby objektu Chodovec I bylo počítáno s tím, že ani velkorysá kapacita úložných prostor depotního bloku nemusí být v budoucnu dostačující. Tato situace byla nakonec aktuálnější dříve, než se původně předpokládalo. Počet běžných metrů archivem spravovaných písemností narůstal jednak díky pravidelným přírůstkům archiválií vybíraných na základě skartačního řízení, jednak bylo nutné přestěhovat na Chodov dokumenty spravované oddělením správního archivu, doposud rozptýlené na několika pražských adresách, se kterými původní projekt nepočítal. Svou roli sehrála i potřeba vybudovat adekvátního technické zázemí pro nově vznikající digitální archiv a datové centrum hlavního města Prahy. Výstavba poslední části areálu Archivu hl. města Prahy proběhla v letech 2014 až 2017 podle návrhu Ing. arch. Petra Páva (generální projektant SUNCAD, s.r.o.).

← Kladení základního kamene k objektu Archivu hl. města Prahy Chodovec II; vpravo primátor Tomáš Hudeček, uprostřed ředitel archivu Václav Ledvinka (10. 7. 2014, foto Jana Jelínková).
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XXII 631/0407.

Z hlediska organizační struktury Magistrátu hl. města Prahy je Archiv hl. města Prahy jedním z jeho odborů. Dle současné archivní legislativy je považován za akreditovaný archiv územního samosprávného celku podle § 79 odst. 1 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a o spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Od roku 1997 má své sídlo v archivním areálu v Praze-Chodově, kde je v současné době uložen také veškerý archivní materiál, o který pečuje. Základní úkoly archivu zůstávají i po 170 letech jeho existence stejné: shromažďovat, pečovat a zpřístupňovat dokumenty trvalé historické hodnoty, s ohledem na vývoj společnosti a zejména rychlý vývoj moderních technologií se ale do jisté míry mění jejich obsah.

← Celkový pohled na současný areál Archivu hl. města Prahy. Za ním (barevný objekt) společná budova Národního archivu a Státního oblastního archivu v Praze (srpen 2018, foto Tomáš Hanousek).

← Organizační schéma Archivu hl. m. Prahy

Archiv hl. města Prahy v současné době spravuje 3 164 archivních souborů (fondů a sbírek) o celkovém rozsahu cca 24 000 běžných metrů. Archiválie jsou uloženy v depotních sálech vybavených kovovými regály (kompaktními nebo pohyblivými) nebo speciálními archivními skříněmi přizpůsobenými specifikům archiválií. Pomocí digitálního systému měření a regulace jsou v depotech udržovány stabilní klimatické podmínky (teplota + 18 stupňů Celsia, relativní vlhkost 55 %) vhodné pro dlouhodobé uchovávání papírových a pergamenových dokumentů. Pro případ požáru jsou depotní sály vybaveny stabilním automatickým hasicím zařízením. Celý objekt je elektronicky zabezpečen.

← Archivní depot vybavený speciálními pohyblivými kovovými skříněmi pro ukládání map a plánů (červen 2021, foto Lukáš Jelínek).

Důležitou součástí služeb poskytovaných archivem veřejnosti jsou služby archivní knihovny a badatelny. Fond knihovny dnes tvoří 185 516 knižních svazků, 288 titulů novin a 4 458 titulů periodik, které může veřejnost využít formou prezenčních výpůjček. Obsah knihovny včetně článkové a monografické bibliografie pragensií, vytvářených jejími pracovníky, je dostupný na internetových stránkách knihovny. Prostřednictvím badatelny předkládá archiv zájemcům o historii při dodržení platných právních předpisů a norem k bezplatnému nahlížení archiválie ze své správy. V průměru badatelnu navštíví kolem 800 badatelů, kterým je předloženo okolo 3 000 archiválií. Další části veřejnosti včetně úřadů zprostředkovávají správci jednotlivých archivních fondů a sbírek obsah archiválií formou písemných rešerší. Dotazová agenda (úřední i badatelská) a zhotovování kopií dokumentů tvoří významnou součást práce archivářů.

← Pohled do depotu archivní knihovny (červenec 2021, foto Lukáš Jelínek).

Moderní technologie se nevyhnuly ani archivům běžně pracujícím s několik set let starými dokumenty. Při současných trendech vedení komunikace – včetně té úřední – v elektronické podobě musí být archivy připraveny nejenom na pozvolný přechod k přejímání a ukládání dokumentů v digitální formě, ale také na jejich dlouhodobé ukládání. Tyto problémy řeší oddělení digitální archiv v úzké spolupráci s oddělením správy NAD (= Národní archivní dědictví) a informačního systému správy AHMP. V zájmu ochrany fyzického stavu archiválií a zajištění jejich dostupnosti pro širší okruh badatelů jsou postupně digitalizovány také analogové dokumenty a následně zpřístupňovány na webových stránkách archivu v Archivním katalogu, který obsahuje přes 1 650 000 snímků.

← Digitalizační pracoviště archivu (červenec 2021, foto Lukáš Jelínek).

V rámci předarchivní péče archiv v současné době vykonává skartační dohled nad více než 900 původci, tj. právnickými osobami, jejichž písemnosti vybrané v rámci skartačního řízení budou následně přejaty k trvalému uložení v archivu. Tímto způsobem každoročně narůstá množství archiválií ve správě Archivu hl. m. Prahy o několik desítek běžných metrů. Např. v roce 2005 archiv převzal 844 bm, v roce 2010 139 bm a v roce 2020 124 bm archiválií. Aby se zabránilo případnému zanesení plísní do depotů, kde by mohly značně poškodit již uložené písemnosti, procházejí všechny nově přivezené archiválie dezinfekční komorou, kde jsou během čtyřiadvacetihodinového procesu očištěny plynem etoxenem.

← Tzv. odprašovna, úložiště aktuálně převzatých písemností, které musí před uložením v depozitáři projít dezinfekční komorou (červenec 2021, foto Lukáš Jelínek).

Do odboru Archiv hlavního města Prahy je organizačně začleněno oddělení správního archivu a hlavní spisovny Magistrátu hlavního města Prahy, které nevykonává činnosti archivu, nýbrž řídí a metodicky usměrňuje výkon spisové služby magistrátu a zároveň vede a spravuje centrální spisovnu magistrátu.

← Současný ředitel Archivu hl. m. Prahy Petr Jíša (stojící uprostřed) na setkání metodiků spisové služby v budově archivu na Chodově (26. 4. 2018, foto Lukáš Jelínek).
Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XXII 704/184.