Archiv hlavního města Prahy

Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. informační přepážka: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

tisk/print

Mezi svědomím a povinností

20. ledna 1820  byl pozván k nejvyššímu purkrabí, hraběti Františku Antonínu Libštejnskému z Kolovrat, profesor náboženství pražské univerzity Bernard Bolzano. V přítomnosti hodnostáře přečetl dekret, jímž ho císař František I. sesadil z vysokoškolského postu z důvodů „porušení povinností kněze, učitele náboženství, učitele mládeže a dobrého státního občana". Důvodů, které by ve spojení s Bolzanem, vědcem světového rozměru a člověkem mimořádných morálních kvalit, uvedl stěží někdo z jeho současníků. Bolzano přednášel na univerzitě již patnáctým rokem a jeho přednášky si získaly širokou oblibu nejen mezi studenty, ale též zainteresovanou veřejností. (Za všechny  zmiňme rodinu Františka Palackého, jehož vnučka je též autorkou první české Bolzanovy biografie).  Za dobu svého působení se mohl pochlubit dlouho řadou úspěšných studentů, kteří v různých pozicích ve veřejném životě naplňovali učitelovy mravní zásady ohledně poslání jedince přispívat k prospěchu společnosti. Sám Bolzano, jemuž dle slov nadřízených bylo možné vytknout snad jen přílišný entuziamus, neváhal na místě odmítnout zdůvodnění slovy: „Takového obvinění mě zprošťuje moje svědomí."

Reakce na zjevné bezpráví na sebe nenechala dlouho čekat – způsobem sobě vlastním ji vyjádřili Bolzanovi studenti. Krátce po sesazení se objevil na tabuli v posluchárně svérázný avšak výstižný „epitaf" za působením oblíbeného profesora: "Ať potlačí jen hloupý stát; muže, jenž největší je český vlastenec; tak možno spící šálit snad; však moudrým k prospěchu to bude na konec. Bolzano jest a bude velikán; byť sebe hůř byl osudem zlým štván." Nevinné veršíky, které přesto zavdaly příčinu k několikaměsíčnímu policejnímu vyšetřování a dočasnému uvěznění nevinného studenta, aniž by se prokázalo, čí ruka se odvážila vyjádřit všeobecné mínění.

Císařův dekret nebyl ani počátkem ani koncem Bolzanova pronásledování; s nepřízní císařských úřadů se Bolzano potýkal již od počátku svého působení na pražské univerzitě. Zatímco nevšedně nadaného a svědomitého mladíka vřele doporučovali pro univerzitní kariéru jak jeho učitelé, představení univerzity, pražského arcibiskupství i českých zemských úřadů, císař dlouho váhal s potvrzením Bolzana ve funkci řádného profesora náboženství, a to nejen pro nezvykle nízký věk nového učitele (23). Bolzanův svobodný duch a důraz na rozumové poznání neustále narážely na úzké meze, kterými dvorské autority vytýčily rozsah a podobu výuky náboženství.

Přitom nescházelo mnoho a Bolzano se mohl stát profesorem matematiky, k čemuž ho předurčovalo mimořádné matematické nadání. Bezprostředně po ukončení studií exceloval jak v konkursu na uvolněnou stolici náboženství, tak katedru matematiky. Kromě náhody však zapůsobily také rodinné kořeny. Bolzanův otec Bernard Pompeius, pražský obchodník s luxusním zbožím, původem Ital z obce Nesso u jezera Como, vydával na charitu nemalé prostředky. Své děti vedl k lásce k bližním a aktivnímu veřejnému působení ve prospěch obce. Mezi příjemci podpory zaujímal zvláštní místo Vlašský špitál, tradiční sociální instituce italské komunity v Praze. Otec i synové zde zastávali různé funkce a špitál se stal nakonec univerzálním dědicem pozůstalosti posledního člena rodiny. Otcův příklad, jeho humánní a demokratické smýšlení, důraz na vzdělání a matčina hluboká zbožnost formovaly mladého Bernarda, který již záhy začal uvažovat o kněžském povolání. Byl však příkladným dítětem osvícenské doby a pevnou katolickou víru si musel teprve vybojovat v souboji se svým kritickým rozumem. Po ukončení tříleté filozofické přípravky si dopřál rok studia filozofie a matematiky společně s důkladným promýšlením svého budoucího povolání. Východisko z pochybností o zjevené pravdě a božském původu katolické víry našel v tezi, podle které lze nauku pokládat za oprávněnou, pokud je možné dokázat, že víra v ní přináší morální prospěch. Na tomto základě pak vyrostlo jeho přesvědčení o prospěšnosti náboženství a povinnosti jednat ve prospěch obecného blaha, které vyústilo v rozhodnutí přijmout kněžské svěcení a mravně vychovávat mládež z pozice učitele náboženství.

Více příležitosti než fakultní přednášky svázané předepsanou učebnicí poskytly Bolzanovi k tomuto účelu povinné nedělní a sváteční přednášky pro studenty, tzv. exhorty. Etická naučení, uvozená příkladem z Bible, se snažil podložit rozumovým zdůvodnění tak, aby odpovídala nárokům vzdělané akademické mládeže. Ačkoliv nikde nezpochybňuje katolickou doktrínu, dovedl ho právě důraz na vlastní kritické uvažování k formulacím, které byly ve zjevném rozporu s účelem, pro který císař zavedl výuku náboženství na sekularizovaných školách.  Zatímco myšlenky o rovnosti, jediném pravém šlechtictví ducha a spravedlivějším uspořádání společnosti mu získávaly oblibu u posluchačů, ve Vídni vzbudily nežádoucí pozornost. Bolzanovi přitížil fakt, že se nedržel předepsané učebnice J. Frinta, kterou otevřeně považoval za nedostatečnou. Jestliže nad ním dlouho držel ochrannou ruku ředitel filozofických studií strahovský opat Milo Grün, po jeho úmrtí r. 1816 se situace změnila. Bolzano byl nucen předložit své přednášky k posouzení dvorské studijní komisi a ačkoliv je vídeňští teologové posoudili vcelku příznivě, proti Bolzanovi se již vytvořila silná opozice z císařova osobního zpovědníka, rodáka z České Kamenice, Jakoba Frinta a osobního lékaře barona Stiffta. Oba jmenovaní byli čelní představitelé protijosefínské opozice, která v souladu s přesvědčením císaře Františka I. tvrdě postupovala proti osvícenství v církvi. Cílem jejich útoku nebyl jen Bolzano sám, nýbrž i kruh jeho následovníků, který se soustředil v litoměřickém semináři kolem osoby Michala Josefa Fesla. Ve zjitřené atmosféře studentských nepokojů, které se v Bolzanově děkanském roce 1819 zdánlivě rozšířily z Německa do Prahy, bylo ve Vídni rozhodnuto o Bolzanově sesazení. Proces, rozpoutaný císařovými důvěrníky, se protáhl do r. 1825, kdy byl ukončen až na naléhání vlivných osob, mj. též na přímluvu Josefa Dobrovského. Horší konec potkal Fesla, jenž porušil zákaz zakládání tajných společností. Přestože jím založený spolek měl sloužit ke vzdělávání členů,  byl obviněn z vyvracení náboženství a přípravy spiknutí a byl držen pět let  v separaci ve Vídni. Feslův ochránce, litoměřický biskup Josef František Hurdálek byl donucen k rezignaci.

Po odchodu z katedry se Bolzano stáhl do ústraní. V péči svých příznivců se věnoval plně vědecké práci. Některé spisy vyšly ještě za jeho života v bavorském Sulzbachu (Učebnice náboženství, Vědosloví), neboť v Rakousku byly dány na index. Nepřízni císařského dvora lze nakonec přičíst i smutný fakt, že Bolzanovo matematické dílo bylo objeveno až s mnohaletým zpožděním. Svým příkladem, názory a osobitou syntézou víry a kritického uvažování však ovlivnil formování a myšlení následující generace české i německo-české inteligence.

fotogalerie