Archiv hlavního města Prahy

Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. informační přepážka: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

tisk/print

Schönfeld kontra Krameriová

V srpnu 1820 dostal pražský magistrát pokyn vyrozumět nakladatele Jenovéfu Krameriovou a Jana Ferdinanda rytíře ze Schönfeldu o znění dekretu gubernia ve věci jejich sporu, který se týkal  pražského inzertního listu Prager Intelligenzblatt. Jednalo se o úřední list, který navazoval na inzertní periodikum pražského tiskaře a nájemce poptavárny (inzertní kanceláře) Ignáce Františka Průši, po jehož smrti pokračovali dědicové ve vydávání listu pod změněným názvem až do r. 1794. Tehdy získal privilegium na jeho vydávání v obou zemských jazycích Jan Ferdinand Schönfeld, vlastník nejrozsáhlejšího tiskařského podniku v Čechách. K. k. privilegirtes Prager Intelligenzblatt vycházel s přestávkami v Schönfeldově nakladatelství až do r. 1824. Dočasné výluky ve vydávání české mutace listu chtěla využít Jenovéfa, vdova po tiskaři a nakladateli Václavu Matěji Krameriovi, a v dubnu 1820 zažádala o povolení vydávat český inzertní list jako přílohu Císařských královských vlasteneckých novin, které po smrti svého manžela (1808) vydávala společně s nejstarším synem Rodomilem. S odvoláním na doživotní privilegium udělené Schönfeldovi nemohlo zemské gubernium vdově vyhovět. Avšak ve svém rozhodnutí tiskaři důrazně vytklo svévolné pozastavení „nevyhnutelně potřebného" českého úředního listu a jeho slabý odbyt a důrazně ho nabádalo, aby do lhůty 3 měsíců buď věc napravil, či se dohodl s J. Krameriovou na vzájemném urovnání sporu.

Nebylo to poprvé, kdy zemské gubernium řešilo podobný spor mezi tiskaři, jmenovitě vedený Schönfeldem. Bylo to dáno jednak postavením Schönfelda na knižním a novinovém trhu, jednak jeho založením a ambicemi. Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld, narozený 1750 v Praze, provozoval od r. 1773 na Starém Městě v domě čp. 184 v Jezuitské (dnes Karlově) ulici knihtiskařskou dílnu, která prosperovala mj. díky řadě josefínských reforem včetně uvolnění cenzury, knižního obchodu se zahraničím a umožnění finančně výhodného patisku zahraniční literatury.  Ambiciózní začínající podnikatel využil všech příležitostí, jak svůj podnik rozšířit. Svou společenskou obratností a bezohledným postupem vůči konkurenci dosáhl udělení výhod (jmenován postupně univerzitním, stavovským a dvorským tiskařem), které mu zajistily jedinečné postavení v oboru (k r. 1790 vlastnil 18 knihtiskařských lisů), ale také mu vynesly zášť kolegů, z nichž část byla nucena v důsledku jeho dravosti zavřít svůj podnik či pro něho pracovat. O Schönfeldově nestandartní podnikatelské etice mj. svědčí pochybná čest, které se mu dostalo v podobě tří anonymních pamfletů proti jeho osobě a vyloučení z pražské zednářské lóže U tří korunovaných hvězd pro nezednářské jednání.

To však nijak nebránilo dalšímu růstu schönfeldského podniku. Své nakladatelství rozšířil r. 1780 o knihkupectví, krátce poté zřídil pobočku ve Vídni, kde začal již r. 1815 provozovat litografickou dílnu (o 5 let později též v Praze viz - A. Langweil). Soběstačnost svého tiskařského podnikání završil koupí papírny Císařský mlýn na vltavském ostrově v blízkosti Štvanice. Své aktivity neomezoval jen na tiskový průmysl. V době rušení klášterů a laciného rozprodeje klášterního majetku, levně nakoupil pozemky bývalého staroměstského špitálu za městskou bránou v dnešním Karlíně a zřídil zde vedle továrny na šaty a textilní výrobky veřejnou zahradu upravenou do zahradní mapy Českého království s výletní restaurací, kde se konala česká divadelní představení. Podobně výhodně získal též bývalý Anenský klášter na Starém Městě v těsné blízkosti svého domu, kam r. 1795 přestěhoval svůj tiskařský závod. Schönfeldovo úspěšné podnikání brzy překročilo český rámec a stal se význačnou osobou podnikatelské sféry v rámci celé rakouské monarchie. On sám zanechal své pražské podniky dědicům a podřízeným a na sklonku 18. století odešel natrvalo do Vídně, kde r. 1821 zemřel.

Vraťme se však ještě k jeho působení v novinářské sféře. Když r. 1785 koupil od dědiců Rosenmüllerovy tiskárny privilegium na vydávání Pražských českých novin, které od ledna následujícího roku vydával pod názvem Schönfeldské cís. král. pražské noviny, pověřil redakcí novin Václava Matěje Krameria (1753-1808), rodáka z Klatov, který se blíže seznámil s knižní produkcí ve službě u Jana Františka rytíře z Neuberka. Kramerius odešel ze schönfeldské redakce  pro neshody s nakladatelem již v květnu 1789 a od 1. července 1789 začal vydávat s povolením úřadů své vlastní Krameriusovy cís. k. pražské poštovské noviny, které svou oblíbeností záhy předčily Schönfeldovy české noviny. V následujícím roce založil Českou expedici, podnik proslulý svým osvětovým a národně uvědomělým působením nejen v Praze, ale po celém českém venkově, s kterým udržoval spojení prostřednictvím budované sítě kolektorů.

A právě Krameriův úspěch v distribuci českého periodika byl příčinou dlouholetého sporu obou nakladatelů. Schönfeld se již r. 1797 snažil zastavit vydávání Krameriových novin poukazem na svou smlouvu s erárem z r. 1794, podle níž měl až do své smrti výhradní právo na vydávání českých a německých Pražských novin, spojených s úředním listem, tzv. Intelligenzblattem. Avšak neuspěl, neboť jeho privilegium následovalo až po Krameriově (1789) a navíc se vztahovalo pouze na výslovně uvedené noviny Prager Zeitung / Pražské noviny. Schönfeld také opětovně čelil výtkám úřadu, že jeho české noviny mají málo odběratelů a pokud se mu nepodaří rozšířit odběratelskou síť, bude privilegium předáno úspěšnějšímu Krameriovi. Jak již bylo řečeno, Prager Intelligenzblatt vycházel v schönfeldské redakci až do r. 1824, tedy ještě tři roky po smrti zakladatele podniku. Jenovéfa Krameriová s dědici vedla Českou expedici do počátku 20. let 19. století, avšak pod tlakem krize vyvolané napoleonskými válkami prodala privilegium k vydávání českých novin i knihkupectví Jakubu Schönfeldovi, synovi svého bývalého konkurenta. Krameriovy noviny, nyní pod názvem Dopisovatel pro Čechy a Moravany, vycházely do r. 1825.

Ironií osudu čelil Jakub Schönfeld r. 1825 ze strany majitele Haasovské tiskárny stejné stížnosti, jakou kdysi vznesl jeho otec proti Krameriovi. Ludvík Haas, dědic tiskárny Bohumila Haase, která převzala pomyslnou štafetu nejvýznačnějšího tiskárenského podniku v zemi, si stěžoval, že Jakub Schönfeld vydáváním Dopisovatele porušuje jeho privilegium na vydávání českých a německých Pražských novin spojených s Intelligenzblattem. Jakub Schönfeld neváhal v odpovědi využít argumentace staršího rozhodnutí gubernia. A úřad byl ve svém rozhodnutí konzistentní, stejně jako před 27 lety stížnost zamítl. Pro úplnost dodejme, o deset let později Jakub Schönfeld prodal synům Bohumila Haase celý svůj podnik v Anenském klášteře za poměrně nízkou cenu.

 

fotogalerie