Archiv hlavního města Prahy

Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. informační přepážka: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

tisk/print

Písemnosti patrimoniální správy
 
tel.: 236 004 012 e-mail: ahmp@praha.eu

Písemnosti patrimoniální (vrchnostenské) správy tvoří vedle písemností farní správy jedinečný zdroj poznání při studiu dějin obyvatelstva. Po právu jsou vyhledávány genealogy, kterým poskytují související informace o životě populace v daném regionu, o vývoji rodiny, jejích společenských a hospodářských poměrech, rozsahu movitého a nemovitého majetku sledovaných osob a v neposlední řadě rovněž doplňkové informace o všeobecném rozvoji lokality.

Na území dnešního hlavního města existovala do přelomového období konce 18. století a první poloviny 19. století specifická síť veřejné správy. Obecně vzato bylo vlastní město uzavřené v městských hradbách a nadáno plnou samosprávou, zatímco rozlehlé území za městskými hradbami i s usazeným obyvatelstvem spadalo pod správu jednotlivých patrimoniálních úřadů.

Do roku 1784 tvořila českou metropoli pouze čtyři autonomní města, tj. Staré Město pražské, Nové Město pražské, Malá Strana a Hradčany (královským městem se staly až roku 1592, součástí pražských měst roku 1756), v nichž byla uplatňována městská samospráva. Správu těchto měst vykonávaly jednotlivé radnice až do roku 1784, kdy došlo ke sjednocení pražských měst a zřízení jednotného Magistrátu královského hlavního města Prahy. Do té doby samostatné Židovské Město (Josefov), které bylo spravováno staroměstskou radnicí a později spojeným magistrátem, se od roku 1850 stalo součástí Prahy. Tato městská správa byla narušována tzv. zvláštními místními (postranními) právy, kdy některé oblasti uvnitř městských hradeb byly podřízeny jiné než městské instituci (nejčastěji klášteru) a spravovány příslušným patrimoniálním úřadem. Rozsah zvláštních místních práv se v době největšího rozkvětu 16. a 17. století odhaduje na 14% všech pražských domů.

  Rozsah zvláštních místních (postranních) práv v pražských městech (PDF, 583 kB)

Přehled dochovaných písemností městské správy na území Prahy je popsán v publikaci Jiřího Čarka, Městské a jiné úřední knihy Archivu hlavního města Prahy. Praha 1956. Na dokumenty pocházející z jurisdikce zvláštních místních práv odkazuje Miluše Svobodová-Ladová, Zvláštní místní práva v Praze. Pražský sborník historický, 1983, roč. 8, s. 95-185.

Na venkově existovaly od středověku až do poloviny 19. století patrimoniální úřady, které v nejnižší instanci vykonávaly veřejnou správu politickou, finanční a soudní. Jejich pravomoc vycházela z vlastnické správy velkostatku. Pro zabezpečení hospodářských funkcí byla majitelem velkostatku podřízena a přizpůsobena správa příslušných pracovních sil, jinými slovy poddanského obyvatelstva. Předpokladem této zvláštní správy bylo splynutí venkovského obyvatelstva do jednotné skupiny poddaných, přechod vrchnostenských práv nad nimi a přechod vlastnictví půdy z knížete na šlechtu nebo církevní instituce. K naplnění těchto předpokladů došlo již v předhusitské době. Tehdy se vytvářela jednotlivá panství (dominia, patrimonia) a vznikala vlastní patrimoniální správa. Kompetence zmíněných úřadů se postupně vyvíjela a ve své konečné formě, kterou nabyla od konce 18. století a v první polovině 19. století, se stala základem tří pozdějších státních orgánů (okresních soudů, okresních hejtmanství, berních správ a berních úřadů). Zrušením poddanství v roce 1848 zanikla i tato tradiční správa, jejíž kompetence převzaly orgány nového zřízení. Konečným termínem faktického trvání patrimoniální správy se stal až 1. červenec 1850.

Na území současného hl. města Prahy se v době zániku patrimoniální správy rozkládalo více než 60 samostatných panství. Sestavený přehled zachycuje jejich stav v roce 1848, přibližný územní rozsah, změny držitelů a zejména seznamy dochovaných písemností v nejrůznějších paměťových institucích. Tyto seznamy nejsou vyčerpávajícími přehledy částí dochovaných registratur patrimoniálních úřadů, neboť další příslušné písemnosti lze povětšinou nalézt v registraturách jednotlivých držitelů panství (např. v rodových archivech). Podobně je tomu v případě městské držby, kdy venkovské pozemky spravovaly šestipanské úřady pražského Starého Města, Nového Města, Malé Strany, hospodářská správa Nového Města pražského nebo úřady jednotlivých záduší městských kostelů a špitálů. Dochované písemnosti lze pak nejčastěji hledat v Archivu hl. města Prahy ve Sbírce rukopisů (mezi městskými knihami), Sbírce listin a fondu Magistrát hlavního města Prahy I. Jiným případem je existence zvláštních místních práv uvnitř města viz výše. Další dokumenty, které vzešly z činnosti patrimoniálních „místních soudů“ (zejm. agenda pozůstalostní a poručenská a spory) a které po roce 1850 převzaly nově zřízené okresní soudy Karlín a Smíchov ke své úřední potřebě, se nacházejí v Archivu hl. města Prahy v archivním souboru Ortsgerichte (obsahuje 12 kartonů aktového materiálu z let 1784–1850 a 223 balíky z let 1784–1850). Do přehledu panství byla navíc pojata některá patrimonia (Doubravice, Hradištko, Karlštejn, Kojetice, Nelahozeves, Nové Dvory, Trněný Újezd, Veliká Ves), jejichž písemnosti jsou rovněž uloženy v Archivu hl. města Prahy, ačkoli se nacházela za hranicemi současné Prahy.

  Přehled písemností patrimoniální správy na území hl. města Prahy a dalších panství ve správě pražských měst podle stavu v roce 1848 (PDF, 606 kB)

Podle zaměření lze písemnosti patrimoniálních úřadů roztřídit do několika skupin:

  1. rodové písemnosti (písemnosti týkající se držitelů patrimonií, jejich celého rodu i jednotlivých příslušníků)
  2. vlastní písemnosti panství, které zahrnují oblast
    a) veřejné správy
    b) soudní správy
    c) dominikální správy (hospodaření na vlastní dominikální půdě, tj. správa velkostatku nebo pozemků)
  3. písemnosti vedené ve spolupráci s městskou nebo vesnickou samosprávou

V prvních dvou skupinách se nacházejí nejčastěji osobní doklady, korespondence (soukromá i úřední), aktový materiál (např. nařízení, výnosy, zprávy, dekrety, rezoluce) nejrůznější kancelářské pomůcky (řády a instrukce, podací protokoly), dominikální pozemkové knihy, listiny (smlouvy) a zejména hospodářské účty (hlavní knihy peněžní, sumáře, naturální účty a rejstříky, spisy). Do poslední skupiny náleží písemnosti, které jsou z pohledu genealoga nejzajímavější.

Pozemkové knihy
Jde o úřední knihy vedené vrchnostenskými úřady (ve spolupráci s orgány vesnické samosprávy) a jejich právními nástupci v záležitostech držby půdy a vesnických statků (poddanských a později soukromých) a ve všech záležitostech s tím souvisejících. Nesprávně se nazývají knihami gruntovními. Jejich účelem bylo uvádět ve známost skutečného držitele nemovitosti a stanovit práva a břemena z toho vyplývající. Vznik pozemkových knih souvisí těsně se sociálněprávními změnami, k nimž došlo na venkově na konci 15. století, kdy se v souvislosti s prosazováním emfyteuze zlepšovalo majetkové a dědickoprávní postavení poddaných. Tyto knihy se zrodily na přelomu 15. a 16. století a od samého počátku se do nich vkládala právní pořízení různého druhu. V průběhu 16. a 17. století se pro poddanskou (rustikální) půdu vyvinuly tyto typy knih:

  • purkrechtní neboli trhové (zaznamenávaly se převody pozemků a stavení s výčtem příslušného nemovitého majetku)
  • poddanských kšaftů a inventářů (uvádějí popisy nemovitého majetku i jeho vybavení v rámci inventářů nebo posledních vůlí)
  • sirotčí registra (zapisovala se pořízení o movitém i nemovitém majetku, který patřil nezletilým sirotkům a byl ve správě vrchnosti až do jejich plnoletosti)
  • odúmrtní (vyskytují se pouze ojediněle – zapisovaly se do nich případy, kdy nemovitost zůstala bez právních dědiců a připadla vrchnosti jako odúmrť)
  • sporů a narovnání (popisují spory a trestní přestupky mezi poddanými)
  • dluhů a zástav (většinou jen jako oddíly v knihách – zaznamenávaly obligace a kvitance)
  • svatebních smluv (popisují povinnosti a majetkové závazky v rámci uzavřených svatebních smluv)
  • viničné neboli horenské (zaznamenávaly se zápisy o vinicích)

Ve starší době se takto členěné knihy vyskytují poměrně řídce jako samostatné typy, většinou se vedla jedna kniha buď pro celou rychtu nebo jednotlivé vesnice a v ní byly zápisy všeho druhu, nebo měla kniha několik oddílů. Nejstarší způsob vedení knih byl chronologický, tzn., že se veškerá pořízení zapisovala za sebou bez ohledu na usedlost. V průběhu 16. století se vyvinula tzv. reálná folia, každá usedlost měla vyhrazeno několik folií.

Ukázky pozemkových knih


 
ukázka č. 1   ukázka č. 2   ukázka č. 3

V 18. století přistupovaly k uvedeným typům ještě další speciální druhy jako knihy rukojemské, hypoték, kvitancí aj. Tato podoba pozemkových knih přetrvala i po jejich převzetí okresními soudy. Teprve reformou v roce 1871 (resp. 1874) byly zavedeny pozemkové knihy a sbírky přiložených listin, jak je známe dnes.

Ukázky zápisů v pozemkových knihách

   
ukázka č. 4   ukázka č. 5   ukázka č. 6

Urbáře
Obsahují celkový soupis usedlostí se všemi povinnostmi a právy poddaných. Z nich se vyčlenily výběrčí rejstříky, které podávají seznamy skutečně odvedených platů a dávek, a robotní rejstříky, poskytující výkazy o vykonaných robotách. Obě formy písemností poskytují jména příslušných poddaných. Dále jsou dochovány ještě správní urbáře jako soupisy hlavních podniků a vesnic.