Městské ozbrojené sbory měly v Praze (resp. pražských městech) tradici sahající do středověku, aktivity městských ostrostřelců, pěchoty a granátníků však byly převážně reprezentativní. Po vypuknutí revolučních událostí v březnu 1848 je ale prezident českého gubernia hrabě Stadion a pražský purkmistr Josef Müller požádali o spolupráci při udržování veřejného pořádku. Návrh na ozbrojení měšťanů a vznik národní gardy jako prostředku pro zabezpečení klidu a ochrany majetku byl také součástí petice projednávané na schůzi ve Svatováclavských lázních 11. března. Její aktéři však zamýšleli národní gardu jako uskupení širších společenských vrstev, než jaké doposud reprezentovaly privilegované městské sbory.
Pod vlivem situace ve Vídni byl 15. března 1848 vydán císařský patent potvrzující „prospěšnost" vídeňské národní gardy. Ten se stal právním podkladem pro zakládání národních gard v dalších městech monarchie. Pro organizaci národních gard bylo závazné nařízení ministra vnitra barona Pillersdorfa „Entwurf eines Status über die Organisation der Nationalgarde in dem österreichischen Kaiserstaat" [Návrh organizačních statut pro národní gardy v Rakousku] z 8. dubna 1848, publikovaný v Čechách ve zkrácené formě guberniálním prezidentem Stadionem. Přesná struktura národních gard pak byla určena „Prozatímními pravidly o uspořádání národní stráže (gardy)", vydanými Stadionovým nástupcem hrabětem Thunem11. května 1848, a jejich přepracovanou verzí s názvem „Prozatímní předpisy o zřízení gardy národní", reagující na povstání z června 1848. Pokračování v přiloženém inventáři.
 |
 |
| Sbírka grafiky, sign. G 1947b. | Národní garda Praha, sign. 8/2, ka.19. |
