Svatá říše římská byla od středověku až do svého zániku v roce 1806 říší, kde se panovníci volili, tj. tento trůn se nedal zdědit. Od poloviny 16. století proběhlo v rámci Svaté říše římské celkem osm voleb, jež se udály po smrti předchozího panovníka. Takovou cestou k trůnu museli projít třeba Matyáš, Ferdinand II. či Leopold I. Zároveň lze doložit také šest voleb, jež proběhly ještě za života předchozího panovníka, jehož postavení bylo natolik silné, že dokázal trůn zajistit svém synovi (tzv. vivente imperatore). Jednalo se například o volbu Josefa I. v roce 1690 za života Leopolda I. nebo volbu Ferdinanda IV. za vlády Ferdinanda III. Mohlo dokonce vzniknout zdání, že trůn je dědičným v habsburské dynastii. Takový myšlenkový stereotyp ale jasně vyvrátila volba Karla VII. v roce 1742. Pravidla, podle nichž byl římský král v raném novověku volen, byla písemně fixována již ve Zlaté bule císaře Karla IV. z roku 1356. Tento základní říšský zákon přesně stanovoval, že vlastní volba římského panovníka se má uskutečnit po volební mši v konkláve, tj. v uzavřené místnosti, v dómu sv. Bartoloměje ve Frankfurtu nad Mohanem. Přípravná volební jednání se konala v radnici zvané Römer umístěné na náměstí Römerberg, v jejímž první patře se nacházela také volební místnost. O zvolení nového panovníka rozhodovala v sedmičlenném kurfiřtském konkláve prostá většina hlasů. To znamenalo, že kandidátovi stačilo získat čtyři ze sedmi hlasů, aby uspěl. Kurfiřti, kteří zůstali se svým názorem v menšině, museli v uzavřeném jednání uznat vůli většiny, připojit se k ní a legitimizovat postavení nového panovníka „jednohlasným“ výsledkem. Za prohřešky proti tomuto jednání jim hrozily velké sankce. V raném novověku prošel tradiční rituál volby nového říšského panovníka některými změnami. Rozšířil se počet kurfiřtů na devět, od volby Karla V. v roce 1519 byla sestavována tzv. volební kapitulace, na počátku 18. století došlo k readmisi českého kurfiřtského hlasu, kurfiřti se stále častěji volby osobně neúčastnili a nechávali se zastupovat a došlo též k dílčím změnám v průběhu volební mše a následné volby, které byly způsobeny nejen prosazením reformace v Říši, ale také osobní neúčastí zvoleného kandidáta. Tradiční rituál si sice uchovával stále stejné jádro, ale dílčí změny dokládaly proměnu, která se v rámci Říše postupně udála. Každá volba tedy přesně odrážela momentální rozložení moci v Říši. Právě tento fakt bude v přednášce doložen na příkladě velice složité volby Leopolda I., která trvala téměř jeden celý rok a stala se tak vůbec nejdelší volbou římského panovníka v raném novověku.