Propuknutí povstání
Události však nabraly rychlý spád. Když 5. května v poledne primátor Alois Říha slavnostně odevzdával vedení magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha, na budovách kolem radnice již visely československé a spojenecké vlajky, ze zasedacího sálu byla odstraněna busta Hitlera a na Staroměstském náměstí se shromažďovali jásající Češi. K ceremonii v kanceláři primátora se k úžasu zúčastněných a pravděpodobně nějakým nedopatřením, dostavili dokonce dva vysocí němečtí úředníci magistrátu náměstek primátora profesor Josef Pfitzner a ing. Schicketanz. Náměstek Pfitzner se německy dotazoval, co se v primátorově kanceláři právě odehrává. Zatímco zástupci Národního výboru Praha oba Němce ignorovali, primátor Říha jim stručně vysvětlil situaci. Josef Pfitzner rozčileně namítal, že „vláda jedná s Frankem o klidný rozchod Čechů s Němci” a vyhrožoval „důsledky”, které by „mohly stihnout podobný čin” ze strany “branné moci německé.” Pfitznerovi se dostalo odpovědi, že: „…Němci z Prahy uprchli a pražská radnice byla, jest a bude zase jedině česká” a že „rozchod Čechů s Němci na pražské radnici jest proveden.”

Počáteční rozložení sil

V domě u Kunerlů na Staroměstském náměstí čp. 550/18 sídlilo v první fázi povstání velitelství Alex generála Františka Slunéčka s celozemskou působností. Do bojů o radnici však zasahovalo pouze nepřímo, prostřednictvím spolupráce s „pražským“ velitelstvím Bartoš a povoláváním posil od mimopražských odbojových skupin.

V budově družstevní záložny Svépomoc v Dlouhé třídě čp. 609/2 úřadoval vrcholný orgán povstání, Česká národní rada (po vypuknutí bojů se však přemístila na Nákladové nádraží Žižkov a po několikerém přemístění setrvala od 7. 5. v Bartolomějské ulici 5.)

Hlavní německé síly byly soustředěny v budově Právnické fakulty na konci Pařížské ulice u Čechova mostu, kde bylo velitelství zbraní SS (Waffen-SS) v Čechách a na Moravě, jemuž velel SS-Brigadenführer Carl von Pückler-Burghaus.

5. květen
Již 5.května před polednem byly všechny tři budovy magistrátu, tj. Staroměstská radnice Nová radnice a Nová úřední budova, postupně obsazovány povstaleckými oddíly, tak jak bylo ujednáno již 3. května 1945 mezi Františkem Krásou a velitelem městské policie Karlem Šrotem. Na telefonickou výzvu představeného pražského rozhlasu Karla Brůžka se v 11.15 hod. dostavilo 10 mužů české policie pod vedením policejního praporčíka Rosáka a záhy byly z Bartolomějské ulice 7 (sídla vojenského velitelství pražských povstalců “Bartoš” ) vyslány další posily policejních strážníků a ozbrojených civilních povstalců. Během dopoledne povstalci v okolí radničních budov zastavovali německá auta a zajímali německé vojáky i civilisty.

Po čtrnácté hodině nabraly boje mezi Němci a povstalci v okolí Staroměstské radnice na intenzitě, v Celetné ulici se ozval štěkot kulometu, do Pařížské třídy vyjela před 15. hodinou tři německá obrněná vozidla (V bojích během Pražského povstání nasadili Němci různé typy obrněných, zpravidla pásových vozidel. Vedle tanků to byly různé typy obrněných samohybných děl, tankových stíhačů atd. Ne všechna tato vozidla lze z hlediska odborně-technického považovat za tanky. Tato vozidla však nesla tanková děla a kulomety a bylo je možné ničit pouze pancéřovými pěstmi, takže je povstalci za tanky považovali).

Ostřelování tankovým dělostřelectvem trvalo až do 19.30 hodin, kdy dvě německá obrněná vozidla odjela z Celetné ulice přes Staroměstské náměstí a Pařížskou třídou zpět k německému velitelství na nábřeží. V závěrečné fázi bojů opustila své první sídlo a ohroženou Prahu I Česká národní rada.

Jak večer 5. května zjistil poručík dělostřelectva Antonín Kozel, ustanovený téhož dne generálem Kutlvašrem do funkce velitele radničních bloků v Praze I, bylo při obraně Staroměstské radnice k dispozici 30 mužů četnictva, městské police, partyzánů a civilních úředníků magistrátu, v Nové radniční budově bylo 12 mužů státní policie, 12 mužů městské policie, 6 mužů četnictva, dvacet ozbrojených dobrovolníků z dělnické tělovýchovné jednoty a větší počet neozbrojených civilistů. Obránci radničních budov však postrádali dostatečné množství zbraní a munice. Přibližně 140 mužů v magistrátních budovách mělo 5. května večer k dispozici tyto zbraně: 20 pušek, 40 pistolí, 2 automatické pistole, 2 lehké kulomety. Munice: 400 kusů puškových a kulometných nábojů, 400 pistolových nábojů a 12 pancéřových pěstí.

Velmi důležitým bylo rozhodnutí velitele I. úseku Vojenského velitelství Velké Prahy („Bartoš“) plukovníka generálního štábu Rudolfa Kučery. Ten nařídil v neděli 6.5. v 8.50 hodin zabarikádování všech ulic a prostranství, které vedly do centra města a byly strategicky významné pro očekávané pouliční boje.

Na území 3. policejního revíru vznikla barikáda v prostoru křižovatky Dlouhé a Soukenické ulice tak, aby bylo zabráněno pronikání nepřátelských vozidel od Vltavy. Uzavřeny měly být i přístupové cesty ve směru z Karlína.

Další velmi vítanou dodávku zbraní ze Štefánikových kasáren přivezl obráncům radnice opět poručík Prokeš a jeho muži. Munici a zbraně vezli obránci nejprve do Bartolomějské ulice a navzdory hrozbě německých ostřelovačů ji pak přenesli ulicemi Husovou a Platnéřskou do budovy Městské knihovny. Odtud již mohla být distribuována na stanoviště obránců podzemními chodbami. Příchod dalších obránců (již 6. května ve čtyři hodiny ráno přišlo do radnice 20 mužů z Janečkovy továrny, mezi nimi byli i dva šestnáctiletí učni vyzbrojení pancéřovými pěstmi) a zejména nové dodávky zbraní, byly o to důležitější, že muže v radničních budovách a na staroměstských barikádách čekalo příštího dne daleko těžší střetnutí.

První požáry a pokračování bojových akcí přimělo podle některých svědectví obránce, aby se pokusili zachránit alespoň část historických památek a dokumentů z městského archivu jejich řetězovým stěhováním do méně poškozeného kostela sv. Mikuláše. Těchto záchranných prací se ovšem již nezúčastnil bývalý pražský archivář (tj. ředitel Městského archivu) profesor Václav Vojtíšek, který byl okupanty penzionován, avšak po vypuknutí povstání se znovu ujal funkce, neboť 5. května v 20 hodin večer bylo jemu a dalším neozbrojeným a z různých důvodů bojové služby nezpůsobilým magistrátním zaměstnacům doporučeno, aby využili přestávky v boji k odchodu domů. Vzhledem ke značnému nekontrolovanému pohybu lidí mezi radničními budovami, zvyšujícímu se počtu padlých a raněných, příchodu nových dobrovolníků atd., bylo také přistoupeno k pořízení soupisu a k vnějšímu označení obránců budov i barikád. Byly jim vydávány pásky s označením Staroměstská radnice Národní výbor.

Na valící se obrněná vozidla povstalci útočili pancéřovými pěstmi. Podporučík Miroslav Franc, Václav Paplhám, Rudolf Zezula, Thomas Feistauer a Otto Widner ( dva Rakušané skrývající se v Praze před gestapem) a uprchlý belgický zajatec Clemens Denis pronikli do paláce Kinských, odkud Rakušan Feistauer výstřelem pancéřové pěsti zasáhl obrněné vozidlo na rohu Dlouhé třídy a Staroměstského náměstí.

Hořovický partyzán František Nádvorník ve 13 hodin zasáhl pancéřovou pěstí u vjezdu z Pařížské ulice na Staroměstké náměstí další německý tank a jeho prchající posádku hořovičtí partyzáni postříleli. Následně se další hořovičtí partyzáni Hynek Šlosar, Karel Janeček, Josef Vrba a Bedřich Kůla pokusili zaútočit pancéřovými pěstmi na další tanky projíždějící za husté palby po Staromětském náměstí. Podařilo se jim poškodit obrněné protiletadlové dělo, ovšem všichni čtyři při této akci blízko Husova pomníku padli.

Kolem 16. hodiny, kdy Staroměstská radnice stála již úplně v plamenech, zřítila se střecha její věže a obránci se stáhli do podloubí na Malém náměstí. Tam se střetli s německým samohybným dělem, které ostřelovalo Novou úřední budovu. V boji s jeho posádkou padl četnický strážmistr Josef Chaloupka. Četnický strážmistr Srdínek vystřelil pak zblízka do průzoru vozidla a to narazilo do budovy magistrátního živnostenského referátu ( naproti Rottovu železářství) a uprchli z něho dva členové osádky. Policisté po zmírnění střelby vozidlo obsadili, aby ho mohli použít pro další boj.

Nová úřední budova, kde sídlil městský rozhlas, byla zasažena 48 dělovými granáty (ráže 88 mm). Bylo zasaženo elektrické vedení, transformátor začal hořet. Redaktor rozhlasu Jaroslav Kučera však dokázal zprovoznit náhradní energetické zdroje a uvést znovu do provozu rozhlasovou aparaturu i telefony. Exploze dělostřeleckých granátů přetrhly také vodovodní potrubí a budovu zaplavovala voda. Obránci uzavřeli hlavní uzávěr ve sklepě, ale voda jim pak chyběla, když v některých místnostech í budovy začalo hořet vnitřní zařízení a nábytek. I za této nanejvýš těžké situace však obránci radničního bloku zavrhli ústup.

Střelba v okolí Nové radnice a Nové úřední budovy utichla až kolem 18. hodiny. Nedlouho předtím, v situaci, která pro obránce hořících magistrátních budov byla kritická, dolehla k nim i k útočícím Němcům zpráva o podpisu protokolu mezi Českou národní radou a velitelem německé posádky v Praze gen. Rudolfem Toussaintem. Znamenal kapitulaci německých ozbrojených sil na území Prahy. V 17.15 hodin se k Husovu pomníku na Staroměstském náměstí dostavili němečtí důstojníci a dojednali s velitelem četnické roty Richtrem, štábním strážmistrem Haškem a podporučíkem Arnoštem zastavení bojových akcí. V té době již státní rozhlas ohlašoval kapitulaci Němců v Praze.

Ztráty na životech obránců radničních budov a dalších povstalců v okolních ulicích
Z trosek budov a ze zbytků barikád byla vyprošťována mrtvá těla povstalců i Němců a byla ukládána v blízkých chrámech a v portálu Nové radnice. Z ohořelých trámů Staroměstské radnice byl před ruinami orloje postaven hned po osvobození improvizovaný pomník padlým v podobě kříže.

Mezi těmi padlými, které se hned po ukončení bojů podařilo identifikovat, byli:
• Jaroslav Hlaváček, bytem Praha VII, Škroupova čp.934/2, padl v boji u vchodu do Nové radnice 6.5. 1945.
• Josef Chaloupka, bytem Licomělice, okr. Heřmanův Městec, strážmistr četnictva, padl v boji ve Staré radnici 8. 5. 1945
• Oldřich Mojžíšek, bytem Frýdek-Staré Město čp. 118, četník, padl v boji ve Staré radnici 6. 5. 1945
• Josef Pařík, bytem Praha-Strašnice, Černická čp. 793, vrchní policejní strážmistr, padl v boji ve Staré radnici 8. 5. 1945
• Rudolf Sakal, bytem Plzeň, Brána u sv. Rocha čp.7, zaměstnanec Škodovky, padl v boji ve Josefovské ulici 8. 5. 1945
• Hynek Šlosar, bytem Hořovice, Nábřežní čp. 653, lakýrník, padl v boji na Staroměstském náměstí 8. 5. 1945.
• Karel Janeček, bytem Hořovice, Letná čp. 546, disponent, padl v boji na Staroměstském náměstí 8. 5. 1945.

• Josef Vrba, bytem Hořovice-Tíhova, rolník, padl v boji na Staroměstském náměstí 8. 5. 1945.
• Bedřich Kůla, bytem Praha III, Dražického ulice čp.3, podstrážmistr četnictva v Hořovicích, raněn 8. 5. v boji u Staroměstské radnici a téhož dne zemřel v nemocnici.
• Josef Kučera, bytem Praha I., Jilská 7, raněn 8. 5. v boji u Staroměstské radnici a téhož dne zemřel v nemocnici.
• Vladimír Srb, bytem Praha XI, Jeseniova 43, vrchní účetní tajemník, padl v boji, nezjištěno odkud bylo jeho tělo přineseno.
• Ladislav Böhm, narozen 1926 v Bratislavě, který se do obrany Staroměstské radnice zapojil po svém útěku z Terezína, raněn v boji před Staroměstskou radnicí 7. 5. 1945, zemřel téhož dne v nemocnici.
• František Mácha, bytem Praha I, Jilská 7, prýmkař, raněn v boji 7. 5. 1945, zemřel téhož dne na radniční ošetřovně.
• Karel Novák, bytem Praha I., U Radnice čp. 13, instalatér, raněn v boji na Staroměstském náměstí 5. 5. 1945, téhož dne zemřel.
• Oldřich Režný, úředník ministerstva zemědělství, padl v boji v podloubí na Malém náměstí 8. 5. 1945

  Dílčí seznam padlých končí dvěma muži, u kterých bylo známo pouze příjmení: Lysec a Dražský.

Ztráty Němců
Přesnější počty Němců, kteří padli v boji s povstalci v době od 5. do 8. května v okolí radničních budov, jsou de facto nezjistitelné. V dobových dokumentech uložených v Archivu hl. m. Prahy nebyl nalezen žádný seznam padlých Němců , ani souhrnný údaj o počtu těl mrtvých Němců. Během bojů se totiž snažili důsledně odnášet své raněné a mrtvé. Můžeme nicméně předpokládat, že měli minimálně stejný počet padlých, jako povstalci. V pozici útočících jednotek měli Němci oproti povstalcům zpočátku krytým zdmi budov a barikádami nevýhodu větší zranitelnosti, tato nevýhoda však byla kompenzována větší kvalitou výcviku, výzbroje a zejména možností používat v boji obrněná vozidla a dělostřelectvo.

Stejně tak nebyl dosud naprosto spolehlivě historiky prokázán přesný počet obrněných vozidel, která povstalci zničili během bojů. Po útěku Němců z Prahy zůstaly v okolí radničních budov vraky tří obrněných vozidel. V ústí Pařížské třídy zůstalo stát útočné dělo StuG III, poblíž ústí Dlouhé třídy tankový stíhač Hetzer a na nynějším náměstí Franze Kafky improvizované protiletadlové dělo na podvozku samohybného děla Grille. Výpovědi povstalců hovoří o celkem sedmi obrněných vozidlech zasažených pancéřovými pěstmi povstalců. Ovšem je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že ne každé zasažené vozidlo muselo být nutně znehybněno tak, aby nemohlo být odvezeno z místa bojiště. Němci se navíc snažili stahovat z místa bojů veškerou zasaženou techniku. Dalším momentem, který znesnadňuje stanovit počet obrněných vozidel vyřazených povstalci definitivně z boje, je pro nás dnes sotva představitelná nepřehlednost situace. Obrovský stres bojujících mužů i časté přesuny povstalců sklepy a domy kolem Staroměstského náměstí a v okolí radničních budov, exploze dělostřeleckých granátů, štěkot kulometů, oheň, dým a všechno co provázelo bitevní vřavu, povstalce místy určitě dezorientovalo. Můžeme předpokládat, že více povstalců střílelo opakovaně nebo současně na tentýž tank, takže snadno mohlo dojít k ztrátě přehledu o skutečném počtu obrněnců, jakkoliv se nám to dnes může zdát stěží pochopitelné.

Péče o raněné – ošetřovna v podzemí radničních budov

V pondělí 7. května se do radničních budov ukryli Češi, kteří museli uprchnout ze svých bytů v Josefské a Pařížské třídě; byly mezi nimi i děti mladší tří měsíců. Pro ně byl v radničním krytu otevřen další lazaretní sál a bylo postaráno i o jejich zásobování vodou a potravinami. Během bojů o radnici lékaři Melichar, Sovák a Richter s pomocí desítek sester a ošetřovatelů poskytli pomoc 253 raněným, z tohoto počtu 120 těžce raněných dopravili ještě v době trvání bojů do nemocnice. Na ošetřovně zemřelo 12 raněných a v okolí radnice lékaři ohledali celkem 70 mrtvých povstalců. Při odnášení raněných bojovníků byl 6. 5. 1942 Němci zastřelen magistrátní úředník Jaroslav Hlaváček.

Zásobování povstalců potravinami
Organizaci stravování bojovníků ve Staroměstské radnici si zpočátku vzala na starost Marie Cmíralová, zaměstnankyně Archivu města Prahy, který byl umístěn přímo v budově. První den a noc povstání se obránci stravovali z vlastních přinesených zásob. 6. května jim restaurace U Šmelhausů nabídla své zásoby potravin. Stejně tak dal své potraviny k dispozici obchodník Vašata z Platnéřské ulice, po rozhlasové výzvě pekařům zásobovala obránce pečivem firma Balvín. Potraviny byly do radničních budov přinášeny Marií Cmíralovou a příležitostnými pomocníky z řad obránců. Boje během tří dnů povstání zřejmě nedopřávaly obráncům mnoho příležitostí k přijímání stravy. Proti únavě z boje a probdělých nocí jim během krátkých oddychových přestávek v boji pomáhala káva a cigarety.

Obránci Nové úřední budovy, Nové radnice a povstalci v přilehlém okolí byli zásobováni z depositního skladiště potravin v Klimentské ulici č. 4, odkud potraviny hned v prvních hodinách povstání přivezli autem tamější zaměstnanci v doprovodu policistů. Magistrátní kuchyně pak z těchto zásob připravovala jídlo pro obránce.

Pražské povstání skončilo, Němci uprchli z města, Pražané uhasili požáry, ošetřili své raněné a pohřbili mrtvé. Čtyři dny bojů byly velmi krvavé. Mezi více než jedenapůl tisícem zabitých Čechů byli vedle mužů a žen padlých v boji i malé děti a bezbranní staří lidé, kteří se stali obětí německé msty. Počet zabitých Němců, vojáků i civilistů, se odhaduje asi na jeden tisíc. Značné ztráty na životech, velké množství raněných i rozsáhlé škody na majetku a historických památkách vyvolávají po šedesáti letech řadu úvah a otázek. Byly tyto oběti vyváženy alespoň výrazným užitkem povstání pro osvobození Československa? Nebylo povstání marné a jeho oběti zbytečné, neboť vše bylo již dohodnuto politiky a diplomaty i zakresleno ve štábních mapách velitelů spojeneckých vojsk? Nebylo by bývalo „chytřejší“ a „prozíravější“ počkat, až Němci svoji prohranou válku sami vzdají, a již neumírat v boji proti nim? Můžeme předpokládat, že Pražané si v květnu 1945 tyto otázky nekladli a byli by možná takovými úvahami dokonce pohoršeni. Ozbrojené vystoupení proti nacistům bylo pro ně totiž návratem k lidské důstojnosti, morální satisfakcí, s jejíž pomocí ze sebe setřásli dlouhých šest roků plných ponižující bezmoci. Květnové povstání v Praze bylo jedním z okamžiků našich dějin, kdy tisíce lidí zvolily čin namísto ustrašeného vyčkávání a starosti o pouhé fyzické přežití. Duch odboje, odvahy a statečnosti, který se okupanti snažili za každou cenu udusit nevybíravým terorem a německy důslednou perzekucí, znovu ožil v boji na ulicích a barikádách. Význam tohoto faktu nesnižuje počínání těch „povstalců“ či „revolučních gardistů“, kteří se objevili na veřejnosti až poté, co 9. května po poledni umlkla střelba, a dodatečně poté prokazovali své „hrdinství“ v lepším případě orazítkovanými potvrzeními, nošením ukořistěných zbraní a „ofangličkovaných“ uniforem, v horším případě krutými excesy vůči poraženým.

Povstání v Praze a dalších českých městech mělo také strategický význam: znamenalo zhroucení týlu německé armádní skupiny Střed, disponující milionem vojáků, a bylo posledním podnětem k bezpodmínečné kapitulaci německého vrchního velení. Udělalo tečku za iluzorními představami nacistů o možnostech obrany česko-moravského prostoru a znamenalo konec zcela nereálných úvah některých Hitlerových pohrobků o možném politickém manévrování a separátním vyjednávání se Spojenci. Uspíšilo přinejmenším o dny či týdny konec války v Evropě. Nemohlo však nic změnit na novém politickém rozdělení kontinentu, které bylo narýsováno již v Jaltě a potvrzeno postupně při jednáních v Remeši, Berlíně i Postupimi.