Městský zaměstnanec Vincenc Nessel

16. října 1820 se stal rozhodnutím magistrátu plnoprávným pražským měšťanem dlouholetý městský zaměstnanec Vincenc Nessel. Nesplňoval sice jednu z obvyklých podmínek, vlastnictví nemovitosti ve městě, neboť s celou svou početnou rodinou obýval dům náležející obci, mohl však poukázat na svou dvacetiletou službu městu. Tato služba však ještě nedávno své vykonavatele z měšťanské pospolitosti vylučovala a odsuzovala je do postavení bezectných lidí. Přijetí Vincence Nessla, mistra popravčího královského hlavního města Prahy, do svazku měšťanů napovídalo, že pod vlivem osvícenských idejí nastal ve společnosti posun ve prospěch tolerantnějšího vnímání i tak opovrhovaných jedinců, jakými byli tradičně kati, rasové, pohodní a pochopové.

Tito lidé byli po staletí zbaveni cti, která byla zásadním faktorem pro postavení jedince ve společnosti. Byli odsunuti na její okraj a vrženi do izolace, která vedla mj. k tomu, že katovské řemeslo se předávala po generace v rámci úzkého počtu vzájemně spřízněných rodin. Šance chlapců narozených do katovských rodin vymanit se z rodinného údělu nebyly velké. Ačkoliv samotné povolání popravčího patřilo mezi poměrně výnosné, potomci, na které nevybyla uprázdněná katovna či rasovna, stěží našli jiné řádné uplatnění. Na tento fakt poukazovala Marie Terezie ve svém patentu ze 7. května 1772, jímž nařizovala, aby popravčí, pohodní a rasové, jakmile přestanou provozovat své řemeslo, byli považováni za rovnocenné ostatním obyvatelům. Rovněž tak jejich rodinným příslušníkům nemělo být bráněno v přístupu k řádné profesi a obživě. Císařovna výslovně zmiňuje předchozí patent z r. 1753, kterému se nepodařilo zakořeněné předsudky zlomit.

Zásadní změnu do výkonu hrdelního práva vnesl císařovnin následník Josef II., který zrušil v rakouské monarchii torturu i trest smrti. Za této situace byli příslušníci katovských rodin odkázáni na příjmy za výkony funkce rasa a čističe městských kanálů a odpadových jímek, které často náležely k jejich povinnostem. Ačkoliv císař František II. roku 1795 v reakci na revoluci ve Francii trest smrti obnovil, počet vykonaných rozsudků smrti se v následujícím století stále snižoval, až se r. 1900 přiblížil téměř k nule. Osvícenské reformy též radikálně snížily počet hrdelních soudů v zemi. Z původně uváděných 383 hrdelních soudů registrovaných v Čechách, jich na konci 18. století zbylo 19.

Vincenc Nessel, narozený kolem r. 1777, převzal funkci pražského mistra popravčího po svém zemřelém otci v roce 1798, tedy krátce po dosažení dospělosti. Nízký věk nového kata mohl být jednou z příčin sporu v počátcích jeho působení. V červenci 1802 si Nessel stěžoval na svého pacholka Josefa Stříbrského, který údajně zanedbával svou povinnost odchytu toulavých psů a na jeho opakované napomenutí prý reagoval slovy, že o jeho propuštění nerozhoduje on, ale magistrát. Nessel tedy žádal o povolení propustit ze služby „zděděného" pacholka, na něhož se nemohl nadále při výkonu povolání spoléhat. Jiný úhled pohledu nabízí Stříbrského výpověď. Podle něho spor započal neoprávněným Nesslovým vymáháním nábytku, který pacholkovi odkázala vdova po předchozím katovi, a pokračoval vytrvalým úsilím nového kata vystrnadit pacholka z bytu, který v katovně obýval. Patrně nebude jen shodou okolností, že Nessel se krátce předtím oženil a stal se otcem prvorozeného syna.  Stříbrský proto magistrát naléhavě prosil, aby směl v katovně dožít, neboť vzhledem ke svým nepatrným příjmům a profesi, nemohl na případné zaopatření v městském chudobinci pomýšlet. Jak uvádí, od Nessla žádný plat nedostává a žije tak jen z příjmů za odchyt toulavých psů, jejich usmrcení, léčení, odčervování a kupírování, z nichž ale polovinu musí katovi odvádět. Z usmrcených psů mu náležela kůže, tradiční obchodní artikl pohodných, zatímco tuk ze zvířat náležel výhradně katovi, který, jak Stříbrský promptně prozradil úřadu, prodává velmi draze ve svůj prospěch.

Podle Nessla však byl Stříbrský zaopatřený, údajně vlastnil dům se zahradou, což dával do souvislosti s jeho nízkou výkonností, zatímco z výše uvedeného vyplývá, že Nessel příjmy z odchytu zvířat a odklízení mršin naléhavě potřeboval. Svědčí o tom i jeho opakovaná žádost magistrátu z let 1801-1802 o výlučné právo na provozování pohodnictví v Praze, která byla zamítnuta. Přesné zakončení sporu s pacholkem neznáme, můžeme se však domnívat, že Nessel dosáhl svého. V odpověď na jeho opakovanou žádost mu úřad přiznal právo propustit pacholka, neboť vzhledem k tomu, že pacholek není bezprostředně vyplácen městskou pokladnou, nýbrž z katova platu a musí být jemu poslušen, rozhoduje o jeho výběru pouze kat. Taktně mu však připomněl povinnost vyplatit pacholkovi v případě propuštění potřebné peníze.

U platových podmínek pražského kata se zastavíme. Ostatně žádosti o jejich zlepšení představují vedle sporů týkajících se pohodnictví nejvýraznější katovu stopu v archivních pramenech. Původní pevný roční plat pražského popravčího činil 233 zlatých a 12 krejcarů konvenční měny. Tato částka mu byla v roce 1813 zvýšena na 300 zlatých ročně. Stejně jako ostatním městským zaměstnancům mu byl přiznán drahotní příplatek v souvislosti s vysokým nárůstem cen v důsledku státního bankrotu. Současně mu plynul roční plat 100 zlatých z fondu Kriminálního soudu a z téhož zdroje také roční příplatek 100 zlatých na vydržování pacholka.

Kromě těchto pevných příjmů mu byl vyplácen poplatek za vykonané popravy a náhrady za výdaje s nimi spojené. Neznáme počet vykonaných kapitálních trestů, v pramenech městské spisovny jsou zaznamenány jen některé, např. popravy falšovatelů bankocetlí Antona Dreera (1806) a Franze Siegela (1812) či pachatele loupežné vraždy Pavla Šedivého (1816). Pražský popravčí zajížděl také k výkonům hrdelních trestů do okolních měst. Poměrně často působil v Kutné Hoře, zaznamenaná je též cesta do Rakovníka včetně oznámení rozsudku. V žádosti o proplacení vykonaných trestů v r. 1828 uvádí Nessel pět výkonů. Uvedené číslo však nelze považovat za průměrný počet. Mzda za samotný výkon je v jednom z dokumentů stanovena na 15 zlatých.

Když Vincenc Nessel 21. února 1830 zemřel, byly jeho příjmy vyčísleny na 500 zlatých ročně. Srovnáme-li tento příjem s platy ostatních magistrátních úředníků, zjistíme, že se přibližoval platu nižších úředníků (registrátorů apod.).  Když si Nessel r. 1817 zažádal o penzi pro magistrátní zaměstnance, úřad jeho žádost podpořil a gubernium souhlasilo s jejím vyplácením, pokud to stav městských financí dovolí. Nessel se snažil zvýšit své příjmy i cestou soukromého podnikání - dle dochovaného spisu po jistou dobu podnikal v oboru výroby hedvábí. Je pravděpodobné, že všechny příjmy pražského popravčího nejsou podchyceny. S jistotou víme, že si s manželkou zakoupil r. 1823 dům a pole na předměstí Kutné Hory, města, ke kterému měl užší vztah.

Zmíněná staroměstská katovna stávala v Sanytrové ulici (dnes ul. 17. listopadu) čp. 75 (před r. 1805 čp. 767) za staroměstskou Valentinskou bránou v nevábném prostoru, který byl využíván jako smetiště, ke skládkám dříví a výrobě sanytru. Porovnáním dobových plánů lze usuzovat, že se jedná o patrovou budovu s doškovou mansardovou střechou a dvorkem obehnaném zdí, která je na Langweilově modelu vklíněna mezi sanytrovou haldu a ohradu s dřevem knížete Schwarzenberga. Z  pohledu od řeky ji zastiňuje dům čp. 77. Katovna náležela pražské obci a Nessel v průběhu let několikrát žádal magistrát o provedení oprav a drobných úprav, které byly vesměs provedeny na náklady obce, často však se značným zpožděním (např. oprava šindelové střechy a dveří, proražení brány do dvora, zřízení dvojitých oken aj.)

V tomto domě se mu též narodilo třináct dětí, které byly pokřtěné v příslušném farním kostele sv. Františka z Assisi na Křižovnickém náměstí (ve funkci farního kostela nahradil zrušený kostel sv. Valentina). Otce však přežilo pouze šest z nich. Jako kmotři dětí jsou uvedeni nejčastěji příslušníci rodin místního pekaře a perníkáře. Údaje z pozůstalostního spisu naznačují, že žádný z jejich synů nepřevzal otcovu „živnost". Nejstarší syn Josef je uveden jako zámečnický tovaryš, mladší František se stal profesorem zubního lékařství, povolání tehdy nezletilého Antonína neznáme. Tato fakta naznačují, že Nesslovým potomkům se již podařilo vymanit se z neblahé tradice, která svazovala tolik předchozích generací. Čtyři katovské meče v ceně 16 zlatých, uvedené v pozůstalosti po Vincenci Nesslovi, tak zůstaly jen připomínkou rodinné historie.

fotogalerie