sudičky

Pospěš, kde sudička hrozí! O první pomoci a odkazu profesora Zardy

V červenci 1820 obdržel pražský magistrát od městského hejtmanství v Praze několik exemplářů  preventivních opatření s prosbou, aby ctihodný magistrát zajistil jejich distribuci mezi tzv. lidi od vody, tj. voraře, plavce a mlynářské tovaryše, kteří za povodňového nebezpečí tradičně plnili úlohu záchranářů. K tomuto kroku vedlo pražské hejtmanství zjištění, že právě tito lidé, na kterých spočívala tíha bezprostřední pomoci, nejen že často nezacházejí se zachraňovanými odpovídajícím způsobem, ale dokonce přesně opačně. Hejtmanství proto považuje za účelné, aby si záchranáři osvěžili vydaná opatření v paměti. Příloha úředního sdělení, vlastní text opatření, se ve spise nedochoval. Přesto si můžeme udělat představu o tehdejších zásadách první pomoci při resuscitování utonulých na základě návodu zpracovaném v přehledné tabelární formě profesorem Vojtěchem V. Zardou.

Podobně jako dnes mělo být snahou vytáhnout tonoucího co nejdříve z řeky na bezpečné místo a pokusit se zajistit příchod lékaře. Mezitím měli zachránci položit zachraňovaného s vyvýšenou hlavou otočenou vpravo a vyčistit mu ústa a nos. Prof. Zarda vysloveně varuje před dobovým zvykem zvrátit nohy tonoucího nahoru či ho dokonce válet v sudy nebo strkat. Zatímco dnešní první pomoc spočívá především v co nejrychlejším obnovení základních funkcí, tj. poskytnutí masáže srdce a zavedení umělého dýchání, prof. Zarda sice také uvádí dýchání (vdýmání větru), ale  nadále se podrobně věnuje zahřívání těla, přičemž se nevyhýbá ani doušku kořalky. Rozpaky vzbuzuje rada přikročit k pouštění žilou, modrá-li postižený v obličeji, či pokyn přistoupit k silnějším dráždícím prostředkům (píchání, klystýr, kouř z tabáku) v případě, že oběť ani po 4-6 hodinách tření, pouštění žilou a „vdýmání větru" nejeví známky života. Sympaticky naopak působí nabádání, je-li k tomu prostor, zbavit se nadbytečných diváků. Na závěr nelze než s panem profesorem souhlasit, že především by se měli dospělí i děti (a ty jen pod dozorem) koupat pouze na bezpečných místech a každý by se měl naučit řádně plavat.

Není náhodou, že tabelární přehled zahrnuje i další situace vyžadující resuscitaci zdánlivě mrtvých osob. Jeho autor, mimořádný profesor zdravotní policie Vojtěch Vincenc Zarda (1755-1811), náleží totiž mezi průkopníky osvěty v poskytování první pomoci. Na pražské lékařské fakultě pořádal od r. 1792 bezplatné přednášky i pro laickou veřejnost na téma první pomoci v situacích ohrožení života a osob tzv. zdánlivě zemřelých. Jedná se o výraz, s kterým se na přelomu 18. a 19. století setkáváme častěji. Mezi situace ohrožující život je řazeno udušení, utopení, umrznutí, otrava, zasažení bleskem ale též absence známek života u novorozenců a další. Kuriózně na nás může působit vysloveně dobový strašák pohřbení za živa. Nutno připomenout že se jedná o období, kdy teprve nedávno byly zaváděny márnice a důsledně kontrolováno dodržení lhůty 48 hodin mezi úmrtím a pohřbem. Ověřování smrti je proto v díle prof. Zardy věnován velký prostor. Snad proto, že profesoru Zardovi tolik ležel na srdci osud zdánlivě mrtvých osob, věnoval se podrobně témuž i v pořízení pro případ své vlastní smrti. V roce 1810 sepsal závěť, v níž velice detailně popsal úkony, jak má být nakládáno s jeho tělem a jak by měl proběhnout pohřeb.

Ve své závěti pamatoval prof. Zarda též na Soukromou lidumilnou společnost pro neštěstím postižené a zdánlivě mrtvé, kterou založil po vzoru podobných institucí v Londýně, Amsterodamu a německých přístavních městech. Společnost se skládala přibližně z 30 členů, z nichž většinu tvořili lékaři. Praha byla rozdělena na 14 okrsků a v každém měl být k dispozici pro případy náhlého ohrožení života jeden z lékařů - členů společnosti. Cílem společnosti bylo vybudování ústavu na břehu Vltavy, který by sloužil za použití nejnovějších poznatků a prostředků k záchraně lidí v náhlém ohrožení života, především utonulých. Na náklady štědrého dárce Leopolda hraběte Berchtolda byla na obecním pozemku v čp. 639 na Starém Městě (po r. 1805 přečíslováno na čp. 335) v r. 1798 vystavěna záchranná stanice. Společnost vydala čtyři zprávy o své činnosti, přičemž v poslední, vydané r. 1810, se pochlubila úspěchem 157 zachráněných osob od svého založení.

Již se nedovíme, zda tělo  r. 1811 zesnulého profesora Zardy skutečně spočívalo po tři dny v záchranné stanici, než bylo podle jeho přání bez zbytečné okázalosti pochováno. Společnost provozovala záchrannou stanici (v úředních pramenech Rettunghaus, či  v dobovém českém ekvivalentu „křísírna") i po smrti prof. Zardy, nadále byl každoročně ve schematismech uváděn rozpis „pohotovostních" lékařů dle okrsků, avšak zdá se, že po úmrtí zakladatele ztratila svého hybatele. Když  r. 1838 městská pokladna vznesla dotaz ohledně nezaplacených daní, Městský stavební úřad ve svém přípisu popsal společnost jako dobročinný spolek, který přežívá z příspěvků členů a darů.

Definitivní zánik Zardovy záchranné stanice nastal kolem r. 1839 v souvislosti s výstavbou řetězového mostu císaře Františka I., který vedl v místech dnešního Mostu Legií. Tehdy bylo nově upraveno nejen předmostí, ale též celé nábřeží od staroměstských mlýnů až po nový most. Vznikla tak oblíbená pražská promenáda, v jejímž centru byl r. 1850 vztyčen pomník císaři Františku I. architekta Josefa Krannera a sochaře Josefa Maxe. Na místě původních stavení čp. 334 a 335 vznikl nový blok domů, čp. 995 (Hollar a budova FSV UK), 334 a 1012 (palác Lažanských.)

Praha roku 1820
fotogalerie