Skladatelova inspirace
Praha nebyla jediným místem, kde bohatá nadílka sněhu na jaře roku 1820 napáchala škody. Daleko hůře dopadla vesnice Stranice v Žateckém kraji (dnes Stranné, součást obce Březno u Chomutova), položená na úbočí kopce omývaném řekou Ohře. Jak se řeka zakusovala do jílovito-písčitého podloží kopce, začaly přibývat trhliny na domech a z téhož důvodu se farníci scházeli raději v provizorní dřevěné budově než v poničeném místním kostele. Avšak ráno 21. března zpečetilo osud vesnice. Nejprve se utrhla část podemletého břehu, což destabilizovalo výše položenou vesnici, a následný sesuv půdy pohřbil větší část obce i s kostelem, farou a hřbitovem. Naštěstí pro obyvatele, katastrofa nenastala v jediném okamžiku, a tak vesničané stihli zachránit životy své i domácího zvířectva.
Nedlouho poté zavítal do kraje Václav Jan Tomášek, rodák ze Skutče, v té době již význačný pražský skladatel, klavírista a hudební pedagog. V roce 1806 vstoupil do služeb Jiřího Františka Buquoye a zajistil si tak příznivé životní podmínky pro vlastní tvorbu. V Buquoyském paláci na Velkopřevorském náměstí vznikla řada Tomáškových stále ceněných klavírních skladeb a písní, za všechny uveďme písně na texty básní J. W. Goetha, F. Schillera a pro české obrození významné písně na slova Královédvorského rukopisu. Součástí služby byl mj. závazek doprovázet hraběcí rodinu na její venkovská sídla, mezi něž patřilo panství Červený Hrádek, vyženěné sňatkem hraběte s Gabrielou z Rottenhanu.
Skladatel procházel těžkým obdobím. V předchozím roce ztratil milovaného bratra Jakuba, který mu byl po smrti rodičů oporou, a krátce před odjezdem na Červený Hrádek se rozloučil s umírajícím přítelem, profesorem estetiky pražské univerzity Janem Jindřichem Dambekem. Nepřekvapí proto, že dílo, na kterém neúnavný komponista pracoval během svého pobytu v severních Čechách, byla mše za zemřelé. Tomášek ve svých pamětech líčí, jak ho anglický park, založený hrabětem Rottenhanem, uchvátil a inspiroval při tvorbě requiem. Avšak mocný impuls, který měl navodit patřičné duševní rozpoložení pro komponování dramatické části Dies irae, nalezl až při pohledu na stržené Stranice. Jakým nepopsatelným dojmem na mne působil obraz strašné zkázy! Kostel i se zvonicí byly zcela v sutinách, stejně tomu bylo se selskými dvorci, z kterých bylo vidět tu a tam jednotlivé zbytky, dále se stromy, vyvrácenými z kořenů, ale nejhroznější pohled poskytovaly rakve vyvržené z hrobů; některé zpola otevřené, jiné toliko vyčnívající ze země, dokreslovaly, třebaže jenom v malém, obraz posledního soudu. Motivy i instrumentace Dies irae mihly se mi hlavou; dotud neznámý děs projel každým mým nervem a hnal mne pryč s místa hrůzy; sotva jsem se vrátil, spěchal jsem ihned do svého pokoje, načrtl Dies irae a teprve když jsme s tím byl hotov, ulehl jsme k spánku. Aby neoslabil své tvůrčí vytržení, pracoval nepřetržitě a v krátké době dokončil své Requiem c moll („Hymni in sacro pro defunctis cantari soliti, pleno concentu musico redditi"). Dílo, které mu přineslo zasloužené uznání a v kterém můžeme nalézt stopu nešťastného osudu severočeské vísky.
Requiem nahrála Pražská filharmonie pod vedením Bohumila Kulínského. Vydal Multisonic v r. 1997.
| Praha roku 1820 |
 |
