Sousedská stížnost

V létě 1820 došla váženým měšťanům, vlastnícím domy na Valentinském rynečku a v přilehlých ulicích trpělivost a podali pražskému magistrátu stížnost na chování prostitutek, které se zde společně se svými kuplíři a kuplířkami zdržovaly. Podepsaní si stěžovali na každodenní hluk, noční výstupy a nestydaté obtěžování mužů ze strany nevěstek, které, jak v žádosti zdůraznili, se nezastavily ani před sváděním nezletilé mládeže. Vykřičená společnost navíc poškozovala sousedy i finančně, neboť přicházeli o nájemníky. Z textu vyplývá, že městské hejtmanství již jednou na předchozí žádost měšťanů proti prostitutkám zakročilo, avšak bez většího efektu. Hlavními viníky, které bylo třeba potrestat, byli totiž majitelé domů čp. 54, 62, 68 a 70, kteří krátce po razii z přízemní touhy po zisku opět pronajali své domy kuplířům a jejich pochybným společnicím. Podepsaní proto ctěný magistrát žádali, aby nařídil uvedeným majitelům jednou pro vždy vykázat kuplíře a kuplířky ze svých domů.

Podobných stížností a podnětů, jak se vypořádat s problémem, starým jako lidstvo samo, docházelo do magistrátních úřadů více. Prostituce se tradičně soustřeďovala v chudších a okrajových částech města poblíž hradeb či městských bran. Do této charakteristiky zapadalo i náměstíčko pojmenované podle blízkého kostela sv. Valentina, jenž stával až do r. 1840 na rohu Kaprovy a Valentinské ulice (v místech dnešního domu čp. 56). Kaprovou ulicí vedla v raném středověku důležitá cesta k brodu, která byla ukončena bránou. (Část brány byla odkryta při arch. výzkumu v l. 2016–17 pod dnešním domem čp. 71 Na Kocandě – viz Muzeum hl. m. Prahy.) Zde se nacházel první z jmenovanných hříšných domů, a sice velký poměrně výstavný dům čp. 54 patřící Václavu a Johaně Podlipným. Domek Karla Řeřábka čp. 62 byl vtěsnaný v úzké frontě na Valentinském rynečku (pozd. Veleslavínově ul.), zatímco zbývající domy čp. 68 a 70 se nacházely při západním okraji náměstíčka, v řadě domů, za nimiž se rozkládalo nezastavěné prostranství nazývané podle místní jízdárny Rejdiště. Bylo to rozlehlé místo neslavně proslulé svou nečistotu, využívané ke skládkám dřeva (své ohrady si tu pronajali jak jeden ze stěžovatelů Kopelmann Porges, tak neřádný pronajímatel čp. 70 Johann Koslik) a provozování zapáchajících řemesel, na jehož severním konci se tyčily haldy sanytru.

Nevíme, jaký měla uvedená žádost dopad. Přístup úřadů k prostituci byl v této době poměrně tolerantní. Po marných pokusech Marie Terezie ráznými postihy a vyhnanstvím prostituci vymýtit, přikročil Josef II. k její reglementaci. Podstatou bylo postavit nevěstky pod policejní a zdravotní dozor tak, aby se pokud možno omezilo riziko šíření venerických chorob. Byla patrná snaha vymýtit divokou pouliční prostituci a uzavřít nevěstky do nevěstinců, které usnadňovaly policejní dohled. Prostituce byla víceméně trpěným jevem, přičemž státní orgány zasahovaly pouze v případech, kdy docházelo k porušení vymezených pravidel, tj. odmítání zdravotních prohlídek a nařízené léčby či svádění nezletilců. Je dosti pravděpodobné, že pokud se dostalo sužovaným obyvatelům Valentinského rynečku pomoci od městských orgánů, neměla dlouhého trvání. Okolí Rejdiště je v souvislosti s prostitucí zmiňováno v pramenech dokonce i poté, co asanace rázně změnila vzhled celé lokality. Ještě v letech 1880–1882 městský školní odbor řešil podnět k likvidaci nevěstinců v okolí nově vystavěné školy.

fotogalerie