Dobrodiní očkování

Na podzim 1820 se v českých zemích opět začala šířit nemoc, která sužovala obyvatelstvo již po tisíciletí a vyžádala si údajně více obětí než jiné, „slavnější" epidemie, jakým byl například mor. Pravé neštovice, nebo-li variola, bylo virové onemocnění s vysokou (udává se až 30-40%) smrtností, které se šířilo kapénkami, vzduchem či dotykem s kontaminovanými předměty.  Po 12denní inkubační době se projevily prvotní příznaky společné s chřipkou tj. horečka, bolest hlavy, svalů a kloubů, po jejichž odeznění nastala 1denní úleva. Vzápětí však došlo k výsevu bolestivých puchýřků, které začaly 6.-7. den nemoci hnisat a pacienty opětovně zachvátila vysoká horečka. Pokud se nemocnému podařilo projít touto fází, nesl si po zbytek života následky v podobě jizev či dokonce oslepnutí. Nemoc „rovnostářsky" zasahovala chudé i majetné vrstvy, svou daň si v 18. století vybrala i v několika vládnoucích dynastiích. Avšak právě na konci osvíceného století přišla lékařská věda s prostředkem, kterým se podařilo nemoc v průběhu století nejen zastavit, ale nakonec jako první chorobu na světě zcela vymýtit.

První prostředek ochrany před neštovicemi, představovala tzv. variolizace, tj. očkování sušeným hnisem z pravých neštovic.  Tato metoda, známá již dříve v Orientu, byla přenesena do Evropy na počátku 18. století. Vedla sice k mírnější formě nemoci, přesto byla velmi riziková nejen pro očkovance, ale též jeho okolí. Touto cestou nechala mj. očkovat své děti císařovna Marie Terezie. V roce 1796 však přišel s objevem očkování lymfou z kravských neštovic anglický lékař Edward Jenner, který si povšiml, že venkované, kteří se nakazí kravskými neštovicemi při dojení dobytka, jsou před nebezpečím pravých neštovic doživotně chráněni a samotná infekce kravských neštovic u nich mívá jen mírný průběh. Nová bezpečná metoda očkování (vakcinace) se rychle rozšířila na kontinentu, přičemž rakouské země byly jedny z prvních, kde se stát důsledně chopil organizace preventivního očkování.

První vakcinaci provedl ve Vídni v dubnu 1799 lékař Pascal Joseph Ferro za přítomnosti švýcarského lékaře Jeana de Carro, který se jen o pár dní později odhodlal k očkování vlastních dětí. Jean de Carro se stal nadšeným propagátorem vakcinace a byl údajně tím, kdo dodal očkovací lymfu moravským lékařům, kteří předběhli své české kolegy. V Praze se pokoušelo o vakcinaci několik lékařů nezávisle na sobě již v následujícím roce. První veřejné očkování kravskými neštovicemi v Praze provedl 2. května 1801 pod dohledem zemského protomedika Thaddäuse Bayera a za účasti význačných představitelů státní správy na 4 dětech ze sirotčince lékař Anton Holly. Následovaly další úspěšné pokusy a krátce poté bylo pražské veřejnosti oznámeno, že rodiče mohou nechat očkovat své děti v pravidelných ordinačních hodinách u zemského protomedika či očkujících lékařů; byli jimi Franz Fiedler a Anton Holly, který také zajišťoval očkovací látku. Vakcinace se rozšířila po celých Čechách, do konce roku bylo očkováno 1910 osob.

Zlom v pozvolném seznamování se s vakcínou přinesl rok 1803. Nový šéf českého gubernia a nejvyšší purkrabí Jan Rudolf hrabě Chotek se v souladu s politikou vídeňského dvora energicky pustil do organizování vakcinace v Čechách. V prvních lednových dnech vydal nařízení magistrátům a krajským úřadům, které stanovilo závazné podmínky pro očkování: očkovat směli jen zkoušení lékaři a ranhojiči a výhradně podle přesných předpisů. Očkovací látka byla kontrolována. V únoru byla založena Zdravotně-policejní (očkovací) komise, jejímž předsedou byl přirozeně jmenován protomedik Thaddäus Bayer, nejvyšší lékařská autorita v zemi. Očkující lékaři byli povinni zasílat pravidelně seznamy o provedených vakcinacích a případně další podněty ze své praxe.

Velká pozornost byla věnována propagaci. K úspěšnému proočkování populace bylo nutné přemoci předsudky zejména venkovských obyvatel. Příkladem je nedatovaný cirkulář, který v otcovském tónu nabádá rodiče, aby, majíc povinnost zachovat životy svých dětí, využili záchranný prostředek seslaný Bohem a jejich laskavým pánem a dali děti očkovat vakcínou, která je na rozdíl od předchozí variolizace zcela bezpečná. Což dokazuje fakt, že sám císař nechal očkovat své děti. V závěrečném apelu míří na svědomí rodičů a varuje je před vinou, kterou budou doživotně nést před Bohem a lidmi, pokud svou vlastní liknavostí dopustí, aby jejich děti zemřely na pravé neštovice. Zprávy zasílané očkujícími lékaři byly podněty k dalším krokům, jak přesvědčit populaci o prospěšnosti očkování. Do osvětové činnosti se měli účinně zapojit faráři, ošetřující lékaři i porodní báby; příslušníci vyšších vrstev a státní úředníci měli jít příkladem. Dohled nad očkujícími lékaři (podmínkou byla licence) a distribucí látky měl zamezit selháním, která oslabovala důvěru v očkování. (Smrt dětí, jimž se vakcína často z důvodu špatného uchovávání neujala, byla přičítána samotné vakcíně.) K lepšímu financování akce byl zaveden poplatek, který byli povinni odvádět snoubenci do očkovacího fondu. (Poplatky byly zrušeny r. 1821).

Nové vlně neštovic na přelomu roku 1820/1821 již společnost čelila zavedenými opatřeními, které dále prohlubovala. Václav Krolmus datuje příchod neštovic do listopadových dnů a už 1. prosince zaslalo gubernium, které ve spolupráci se zemským protomedikem a lékařskou fakultou očkovací kampaň řídilo, pražskému magistrátu nařízení, aby poskytlo městskému hejtmanství personální výpomoc při zajištění přeočkování. K řádnému provedení akce bylo nutné obejít dům od domu, byt od bytu, evidovat neočkované děti a rovněž provést kontrolu, zda se provedené očkování ujalo. K tomuto účelu se v Praze přihlásilo údajně dobrovolně sedm lékařů, jim k ruce byli přiděleni magistrátní zaměstnanci. Nová vyhláška z r. 1821 přešla ve své dikci od morálního apelu k sankcím. Odmítačům očkování hrozila odnětím příspěvků z dobročinných a chudinských institucí, dále nepřijetím dětí do  veřejných výchovných ústavů a zamezením přístupu k stipendiím a nadáním. Pověření komisaři byli povinni tyto lidi evidovat, sepsat s nimi protokol včetně udávaných důvodů a hlásit je úřadu. V případě smrti či trvalého poškození neočkovaného dítěte neštovicemi, měla být dokonce jména rodičů včetně jejich stavu a bydliště publikována v novinách jako příklad zaslepenosti. Skutečná povinnost očkování proti neštovicím však byla zavedena až r. 1919.  Všechna opatření, motivující i trestající, postupně zdokonalovaná organizace procesu a v neposlední řadě velké osobní nasazení zdravotníků a dalších pověřených osob přesto přinesla nepochybné výsledky. Před r. 1850 bylo v Čechách a na Moravě údajně přeočkováno kolem 95% dětí, čímž se české země zařadily mezi země s nejvyšším podílem očkovaných obyvatel.

  Praha roku 1820
fotogalerie