Za hranice ghetta

Dvanáctý březen roku 1820 byl šťastný den pro Karolinu Porgesovou i její rodiče Rosálii a Kopelmanna. Toho dne se jejich čtvrtá dcera provdala za Lazara Epsteina, jehož rodina vlastnila největší podnik na potiskování bavlněných a lněných látek (tzv. kartounku) ve vnitřní Praze. Firmu založili v r. 1803 bratři Israel a Efraim Epsteinové, kteří krátce poté, co získali povolení k provozování podniku, zakoupili kartounku poblíž kostela sv. Klimenta v Petrské čtvrti. S pomocí potřebného kapitálu a know-how podnik záhy rozšířili a přivedli k imponujícímu obratu, firma vyrobila zboží za 950 000 zlatých ročně. Do r. 1848 vlastnila rodina Epsteinových souvislý pás nemovitostí čp. 1226-1230 a 1236 při novoměstském pobřeží mezi bývalým Primátorským ostrovem a Klimentskou ulicí, a to navzdory stále platnému zákazu pro židovské obyvatelstvo zakupovat nemovitosti v křesťanských částech města. Ostatně ani nevěsta nepocházela z chudé rodiny. Rovněž Karolinin otec provozoval kartounku podobně jako zeť za hranicemi pražského Židovského Města, a sice při vltavském břehu vedle kláštera křížovníků na Starém Městě pražském. S bratry Israelem a Efraimem Espteinovými ho spojovalo mnohé - společný původ v pražském ghettu a odhodlanost využít šance nově uvolněného podnikání, aby mohli uniknout z jeho těsných hranic. 

Kopelmann (též Koppelmann) Porges se narodil mezi lety 1755-57 rodičům Samuelovi a Evě Porgesovým, kteří v pražském Židovském Městě, proslulém složitou vlastnickou strukturou jednotlivých domů, vlastnili pravděpodobně podíl v několika nemovitostech. V pramenech je zmíněna matka i její děti Beer a Franziska provdaná Jeitelesová jako věřitelé svých souvěrců, a to i příslušníků nejzámožnější elity. Půjčování peněz na úrok, obchod a omezený počet živností byly po dlouhá staletí jediné zdroje obživy vyhrazené židovským obyvatelům. Toto diskriminační opatření paradoxně poskytlo začínajícím podnikatelům výhodu ve chvíli, kdy bylo potiskování kartounu (1773) i další obory manufakturní výroby prohlášeny za volnou živnost, tj. nepodléhající cechovní organizaci. Josefínské reformy pak uvolnily pro Židy další dosud zakázané živnosti i řemesla. Kromě akumulovaného kapitálu působila ve prospěch židovských podnikatelů též výhoda dlouhé tradice obchodu s textilem, který byl typickým artiklem židovských obchodníků, ať již v podobě podomního prodeje či dovozu hedvábných a jiných látek. Vybudovaná síť dodavatelů i odběratelů byla jedním z předpokladů úspěchu. První pražské kartounky často potiskovaly látky nikoliv vlastní výroby, ale dodané a odebírané židovskými obchodníky.

Podobně začínal i Kopelmann Porges. V roce 1788 si nechal společně s bratrem Beerem registrovat u Směnečného a obchodního soudu firmu „Kopelmann et Beer Porges", která provozovala obchod se lnem, suknem a medem. V r. 1805 přistoupila do podniku Kopelmannova druhá manželka Rosalie. V této době již firma provozovala kromě obchodu také kartounku v bývalém Pachtovském paláci čp. 86 na rohu Křižovnické a Platnéřské ulice. Ve snaze dohnat zaostávání v hospodářské sféře a podpořit začínající průmysl umožňoval rakouský státní aparát výjimky ze zákazu nájmu a koupě křesťanských domů movitým židovským podnikatelům. Tito si mohli s císařským souhlasem najímat a kupovat prostory v ostatních částech Prahy, pokud byly využívány k výrobě samé či jejímu zajištění, např. ubytování zaměstnanců. Ostatně přelidněné Židovské Město neposkytovalo prostor k zakládání manufaktur. V nemovitostech mimo ghetto zpravidla žili i sami majitelé s rodinami s odvoláním na nutný dohled nad provozem podniku. 

V roce 1809 se bratři Kopelmann a Beer rozešli a brzy poté registrovali každý svou firmu. Zatímco v Kopelmannově držení zůstala manufaktura v Křižovnické ulici, Beerovi připadla kartounka za Špitálskou branou na území dnešního Karlína, založená bratry patrně již v r. 1798. Ve společném vlastnictví bratrů při nejmenším po určitou dobu nadále zůstávalo máchadlo a bělidlo na Smíchově. Ačkoliv většina plátna určeného k potisku se do Prahy dovážela již vybělena, místní kartounky zpravidla disponovaly bělidly a máchadly rozesetými po pražských ostrovech (Barvířském, pozd. Slovanském, Köpplově či Štvanici) a vltavském břehu. V magistrátních spisech je opakovaně doloženo máchadlo Kopelmanna Porgese na ostrůvku pod křižovnickým klášterem v místech, kde stávala dřevěná plošina obdobně využívaná místními jircháři. K hospodářskému zázemí staroměstské kartounky patřily i pronajaté dřevěné ohrady v přilehlém prostoru Rejdiště a původně dřevěná jirchářská budova čp. 83 na dnešním Alšově nábřeží, kterou nechal Porges přestavět do dnešní klasicistní podoby. Stavba přešla do Porgesova držení prostřednictvím JUDr. Josefa Likavce, činorodého advokáta, který zastupoval celou Porgesovu rodinu včetně podnikajících zeťů a tyto služby plnil i pro další židovské podnikatele. Úředníky byl podezříván jako zprostředkovatel nelegálního převodu křesťanských nemovitostí do rukou židovských majitelů, avšak nikdy mu nebylo nic dokázáno. Svou činností si však vysloužil jmenovitou pozornost autorů antisemitských pamfletů z r. 1816, které útočily především na židovské velkopodnikatele a jejich údajné „nelegální uchvácení" křesťanských domů. Když nejvyšší purkrabí nechal na pokyn z Vídně přešetřit počet křesťanských domů držených židovskými majiteli, zjistilo městské hejtmanství, že kromě 17 známých nemovitostí vlastnili Židé navíc 33-35 domů a 14 krámců v Kotcích a na Novém Městě. Bližší pohled do rodiny Kopelmanna Porgese však dává za pravdu tušení městského úředníka, že zjištěný počet bude kvůli praktické nemožnosti ověřit skutečný stav nepřesný. 

Manželství Rosalie a Kopelmanna Porgesových bylo požehnáno šesti dcerami. Nejstarší Marie se provdala za svého bratrance Angela, dědice Beera Porgese. Podle pramenů rodina žila v Krennově domě na Staroměstském náměstí. Manželem druhé dcery Franzisky se stal velkoobchodník Mojžíš Bellak původem z Lipníku nad Bečvou. Její sestra Judith (také Julie) se stala manželkou příslušníka staré pražské židovské rodiny Nathana Wedelese, který provozoval s úředním povolením svůj obchod se střižním zbožím na židovském Tandlmarktu. (Tandlmarktem se označovaly krámce, tzv. kotce, před kostelem sv. Havla na Starém Městě pražském, které si od křesťanských majitelů legálně či skrytě najímali židovští prodejci.) Obě sestry s rodinami vykazovaly jako své bydliště otcovský dům čp. 86. O snaze asimilovat se do většinové společnosti nesporně svědčí fakt, že tři synové Wedelesových přešli ke křesťanské víře a změnili podobu svého příjmení na Wels. Křest přijal v Paříži i nejstarší syn Karoliny Epsteinové. O páté Kopelmannově dceři Barbaře či Babette nemáme bližší zprávy. Nejmladší Klára se provdala za obchodníka Isaka Wehle a žila v Dlouhé ulici na Starém Městě. Když Kopelmann Porges roku 1823 zemřel, zanechal po sobě kromě dcer, též dva syny. Starší syn Jonas, obchodník, pocházel z prvního manželství, mladší syn Jakob je uváděn jako obchodní vedoucí v otcově firmě. Podle úředního záznamu oba bydleli v domě čp. 86. Z řečeného výčtu vyplývá, že žádný z Porgesových potomků nežil v pražském Židovském Městě vyhrazeném židovským obyvatelům.

Mezi dědici patrně došlo k finančnímu vyrovnání, neboť když o šest let později zemřela i matka Rosalie, přešlo vlastnictví bývalého Pachtovského paláce a firmy do rukou dcer Franzisky, Julie a Kláry. Klára se později svého podílu vzdala a sestra Franziska s Juliiným manželem Nathanem nakonec prodali r. 1854 dům Josefu Muckovi von Muckenthal, který jej o 11 let později odprodal pražské obci. Prameny však naznačují, že v této době již nebyla manufaktura v provozu, neboť magistrát několikrát prošetřoval udání, že objekt je v držení židovských majitelek neprávem, neboť již není využíván v souladu s původními podmínkami k výrobě, nýbrž k pronájmu. Také dobový Rakouský univerzální kalendář na rok 1843 uvádí, že produkce firmy, vedené v posledních letech třemi dámami, poklesla. K výmazu firmy z knih Směnečného a obchodního soudu došlo nakonec r. 1850. 

Neznáme přesné příčiny, proč se podnik Kopelmanna Porgese neudržel a v dnešním povědomí je jméno Porgesů spojováno pouze se známější kartounkou bratří Judy Mojžíše a Leopolda Porgesových na Smíchově. Ačkoliv Kopelmann Porges začal podnikat dříve a jeho podnik byl podobně jako manufaktura slavnějších jmenovců vybaven parními stroji, záhy začal zaostávat za největšími kartounkami v držení Epsteinových, Przibramových, Jerusalemových, Porgesových z Portheimu a Dormitzerů. Je patrné, že již před smrtí svého zakladatele nemohl podnik uvedeným firmám konkurovat a dědicové jej nedokázali udržet při životě. Nicméně ačkoliv firma zanikla již v druhé generaci, představovala nejen zdroj materiálního bohatství, ale byla též prostředkem asimilace a úniku Porgesovy široké rodiny z ghetta, jehož brány se otevřely teprve v polovině 19. století.

fotogalerie