O Velké Praze psal ve své Poselkyni starých příběhů českých Jan František Beckovský již v roce 1700. Tehdy měl na mysli středověké Staré Město pražské. V moderní době bývala slovem Velký, Velká nazývána města, která rozšířila svá území tím, že se sloučila s okolními obcemi (Velká Vídeň, Velký Berlín, Velký Krakov, Velký Hradec Králové a řada jiných měst). Pražané na svou Velkou Prahu museli čekat do roku 1920, ačkoli o ní snili a usilovali o ni o několik desetiletí dříve. Třemi zákony ze 6. února 1920 byla Praha sloučena s 37 blízkými i vzdálenějšími předměstími v jeden území a správní celek, neoficiálně nazývaný Velká Praha.

← Václav Grgurič – Jiří Sádlo: Plán Velké Prahy. 2. vyd., 1940. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka map a plánů, sign. MAP P 3/7298.

Zákony vstoupily v účinnost 1. ledna 1922, tedy před sto lety. V průběhu dvou meziválečných desetiletí, kdy bylo sousloví Velká Praha používáno, se podařilo z konglomerátu nestejně rozvinutých měst, vesnic či polovesnic vytvořit reprezentativní a bohaté hlavní město mladé republiky. Skutečné velkoměsto s prosperujícím hospodářstvím, rozsáhlou domovní zástavbou, propojené dopravními a infrastrukturními sítěmi, poskytující obyvatelům zdravotní a sociální péči i dostatek kulturního a sportovního vyžití. Zásadní podíl na tomto rozmachu měla městská správa a její reprezentanti.

← Panoramatický pohled na rozestavěnou vilovou čtvrť v Košířích u Cibulky, vpravo pohled k Motolu, 15. 5. 1925. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 11368 – I 11370.

K prvnímu trvalému sloučení měst tvořících pražskou aglomeraci došlo r. 1784. Císař Josef II., ovlivněn racionalizačními osvícenskými teoriemi, spojil čtyři dosud zcela samostatná města (Staré Město pražské, Nové Město pražské, Malá Strana a Hradčany) do jednoho územního a správního celku, hlavního města Prahy. Město bylo centrálně spravované ze současně založeného úřadu – magistrátu. Součástí aglomerace byl ještě Josefov, bývalé Židovské Město, které zůstalo částečně samostatnou enklávou vklíněnou do Starého Města, a vojenská citadela Vyšehrad se zázemím. Josefov se podařilo připojit v r. 1850 a Vyšehrad v roce 1883. O rok později, v r. 1884, byly k Praze připojeny Holešovice a Bubny.

← Umělecká vazba Pamětního spisu o sloučení Prahy s Holešovicemi-Bubny, 1884. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka úředních knih a rukopisů, sign. 2854.

Právě toto připojení bylo pro Prahu velice důležité, protože poprvé vykročila mimo své (tehdy již bourané) hradby, za nimiž v nejtěsnější blízkosti bouřlivě rostla samostatná předměstí a Praha ztrácela možnost přirozeného rozvoje. Holešovice-Bubny byly územím s obrovským rozvojovým potenciálem, napojeným na řeku i na železnici, s dosud velmi omezenou domovní zástavbou. Praha zde mohla začít budovat své servisní, energetické i obytné zázemí. Urbánní rozvoj této městské části měl navíc zásadní vliv na cenu pozemků v Praze i v předměstích. Obdobným způsobem bylo pro Prahu důležité poslední předválečné sloučení s industrializovanou Libní v r. 1901.

← Ústřední elektrárna hl. m. Prahy v Holešovicích uvedená do provozu r. 1900, kol. 1910. Foto: Štenc-ateliér. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. V 17/10.

Od 80. let 19. století se rozeběhla systematická vyjednávání Prahy s předměstími o sloučení. Důvodem k tomu byly racionální úvahy o sjednocení pražského území pod jednu správu, což by umožnilo regulovaný rozvoj aglomerace podle moderních urbanistických zásad i stabilitu cen nemovitostí. Spojení podporovala skutečnost, že území aglomerace bylo postupně propojováno infrastrukturními a dopravními sítěmi. Z důvodů víceméně sobeckých, zejména kvůli ztrátě rozhodovacích pravomocí a rozdílné potravní a činžovní dani, však nejbližší velká předměstí sloučení odmítla.

← Stavba moderní kanalizační soustavy podél Botiče v Nuslích, kol. 1900. Foto: Štenc-ateliér. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. V 66/37.

Praha se je snažila obejít a zahájila jednání s menšími a vzdálenějšími obcemi. Do r. 1911 Praha uzavřela slučovací smlouvy s 15 obcemi (Bubeneč, Dejvice, Střešovice, Břevnov, Košíře, Radlice, Braník, Podolí, Nusle, Michle, Strašnice, Prosek, Střížkov, Kobylisy, Troja-Podhoří), k nimž se z obavy, že by zůstaly izolované, přidaly i Smíchov a Žižkov. Karlín, Vysočany a Vršovice pod vlivem Vinohrad zůstaly stranou. Tehdy také začala být budoucí sjednocená Praha nazývána Velkou Prahou. Ke sloučení však vinou nefunkčnosti zemského sněmu nedošlo. Katastrofální zásobovací situace během 1. světové války však ukázala nezbytnost celopražské ústřední správy.

← Proces slučování Prahy v letech 1784–1911, autor Marek Lašťovka.

Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 byla stávající situace jejího hlavního města nepřijatelná. Ambiciózní mladá republika tedy přikročila k vytvoření reprezentativní metropole. Předválečné slučovací smlouvy byly Národním shromážděním i vládou prohlášeny za neplatné. 6. 2. 1920 byly přijaty zákony č. 114–116, jimiž bylo k Praze místo původně uvažovaných 21 obcí připojeno 37 obcí. Jednalo se o území o rozloze 171,5 km2 se 676 tisíci obyvatel (německé obyvatelstvo tvořilo 4,6 % populace). Zahrnovalo plně rozvinutá města, z větší části však vesnice či polovesnice, některé značně vzdálené. Z hlediska správy byla Praha rozdělena do 19 městských částí (Praha I. – Praha XIX.).

← Vyhláška o Velké Praze, 1. 1. 1922. Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m Prahy I., Prezidium, vyhlášky, neinvent.

Rozhodovací i výkonné funkce byly soustředěny do centra, do stočlenného ústředního zastupitelstva a magistrátu. Pro plynulý přechod městské správy z regionálně roztříštěné na centrální byla účinnost zákonů stanovena k 1. 1. 1922. Ačkoli byla výsledná podoba zákonů kompromisem mezi představami státní správy a samosprávy, v řadě ohledů byly samostatné možnosti městské správy, především finanční a územně regulační, podřízeny státnímu dohledu v míře mnohem větší než v době předcházející.

← Rozsah území Velké Prahy, autor Marek Lašťovka.

Vedle zákonů č. 114–116/1920 Sb. byl stále základním zákonem určujícím správu a fungování hlavního města zemský zákon č. 84 z roku 1850, obecní řád pražský. Vrcholným orgánem městské správy se stalo stočlenné Ústřední zastupitelstvo hl. města Prahy, které se scházelo jednou měsíčně. Jeho nejdůležitějšími úkoly byla volba primátora a členů městské rady, projednání a schvalování celoměstských rozpočtů, rozhodování o obecních půjčkách a jejich financování, o prodeji či nabývání městského majetku, ale také výběr a jmenování obecních úředníků na nejvyšších postech. Správu městských částí zajišťovaly místní výbory, zvolené rovněž v komunálních volbách (jeden pro centrální Prahu I.–VII. a po jednom pro zbývající obvody VIII.–XIX.), každý v čele s místním starostou. Správa města však byla ku prospěchu původně nesourodého území Velké Prahy důsledně centralizovaná, a proto měly místní výbory velmi omezené pravomoci.

← Staroměstská radnice, 1920–1925. Foto: Tomáš Vojta. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 19.

Právo volby do ústředního zastupitelstva i do místních výborů měli na základě všeobecného a rovného volebního práva všichni plnoletí obyvatelé Prahy, kteří dosáhli 21 let věku a měli na území Prahy bydliště nejméně tři měsíce. Politické složení zastupitelstva v meziválečném období bylo do značné míry stabilní a v zastoupení jednotlivých stran politického spektra docházelo jen k nevelkým výkyvům. Pozice pravice a levice byly vyrovnané, s tím že levice a levý střed držely polovinu či mírnou nadpoloviční většinu. Důležitým, vskutku demokratickým opatřením zákonodárců bylo ustanovení, že volba primátorových náměstků a poměr zastoupení politických stran v městské radě, případně v dalších městských orgánech, přesně odpovídaly výsledku voleb do zastupitelstva a přepočtu hlasů voličů na mandáty. Nebylo tedy možné ani povolební koalicí vyřadit z rozhodujících pozic ve správě města strany s menším volebním výsledkem.

← Politické zastoupení v ústředním zastupitelstvu podle výsledků voleb 1923-1938. Data: Věstník hl. m. Prahy.

Osmadvacetičlenná městská rada (24 radních, primátor a tři jeho náměstci) se scházela nejméně jednou týdně. Ve své pravomoci řešila všechny záležitosti, které si pro sebe nevyhradilo ústřední zastupitelstvo nebo které nebyly zastupitelstvu svěřeny zákonem. Drtivá většina její agendy spočívala ve věcech stavebních a v rozhodování o věcech běžného chodu a údržby města. Rada též obsazovala místa úředníků a zaměstnanců s výjimkou nejvyšších úřednických.

← Volební lístky Čs. strany národně socialistické a Čs. národní demokracie pro komunální volby, 1931. Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m Prahy I., Prezidium, 1914–1937, sign. 10a/8, ka. 599.

Rada též obsazovala místa úředníků a zaměstnanců s výjimkou nejvyšších úřednických. Zastupitelstvo i rada byly často předmětem veřejné kritiky pro uplatňování neformálních doporučení a tlaků politických stran (protekce). Z hlediska politického stranictví, uplatňovaného za první republiky prakticky všude, se však nejednalo o jev řídký. Rada též připravovala podklady pro jednání zastupitelstva. Na pomyslné špici městské hierarchie pak stálo tzv. prezidium rady a magistrátu, tvořené primátorem a jeho náměstky, s vlastní kanceláří v rámci magistrátu.

← Zastoupení politických stran v Radě hl. města Prahy dle výsledků voleb 1923-1938. Data: Věstník hl. m. Prahy.

Nezbytnou součástí správního městského aparátu byly ústředním zastupitelstvem volené sbory: šestnáctičlenný pro vyřizování stížností (mimo stavební věci) a dvanáctičlenný stavební sbor pro odvolání ve věcech stavebních, jehož členy mohli být zvoleni inženýři, architekti, památkáři či právníci. Členy těchto sborů a komisí se kromě zastupitelů stávali též odborníci z řad veřejnosti. Při zastupitelstvu pracovala řada komisí volených z řad zastupitelů, z nichž mezi nejdůležitější patřily komise finanční, kontrolně finanční pro dohled nad městským hospodářstvím a pro sestavování rozpočtů. Členové zastupitelstva obsazovali posty v dozorčích radách městských podniků, jako např. Elektrických podniků hl. m. Prahy, v městské spořitelně, městské pojišťovně, obecních plynárnách, vodárnách nebo v kuratoriích škol atp.

← Rada hl. m. Prahy, 28. 10. 1928: (1) Čeněk Křička, (2) Anežka Hodinová-Spurná, (3) Alois Štůla, (4) Karel Baxa, (5) Otakar Hadrbolec, (6) Ferdinand Kellner, (7) Růžena Císařovská, (8) Václav Štěpánek, (9) Pavel Kavánek, (10) Alois Tylínek, (11) Alois Žipek, (12) Petr Zenkl, (13) František Bureš, (14) Eustach Mölzer, (15) Ludvík Singer, (16) Václav Vacek, (17) Josef Martinec. Reprofoto z knihy Praha v obnoveném státě československém, 1936.

Prvním primátorem Velké Prahy se stal JUDr. Karel Baxa (1862–1938), člen Československé strany socialistické (později Čs. strany národně socialistické), který se do veřejného povědomí výrazněji zapsal od přelomu 19. a 20. století. Baxa byl občanským povoláním advokát (např. jeden z obhájců v procesu s tzv. Omladinou), byl též poslancem českého zemského sněmu a rakouské říšské rady. Jeho vypjatě nacionalistické názory, jimiž se netajil a které i v době jeho primátorství přispívaly k radikalizaci vícenárodnostního soužití (např. aféra s německým zvukovým filmem v r. 1930), z něj však činily kontroverzní osobnost. Baxa přesto přispěl svou autoritou a svými schopnostmi ke skutečnému sjednocení Prahy, a to i výběrem schopných spolupracovníků. Pražským primátorem byl opakovaně volen do r. 1937, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval.

← Primátor Karel Baxa ve své pracovně ve Staroměstské radnici, 1930–1935. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 156.

Jeho nástupcem se stal PhDr. Petr Zenkl (1884–1975). Původně středoškolský učitel, později ředitel Ústřední sociální pojišťovny. Zenkl působil v komunální politice dvacet let. Skutečné zásluhy získal na poli sociální péče. Vzhledem k vypjaté mezinárodní situaci byl primátorem necelé dva roky – do rozpuštění Ústředního zastupitelstva a městské rady ze strany státu 24. 2. 1939 a jejich nahrazení jmenovanými správními komisemi. Celou 2. světovou válku byl vězněn v koncentračních táborech. Po válce se na post primátora vrátil, ale po prohraných volbách v r. 1946 městskou správu zcela opustil a stal se náměstkem předsedy vlády.

← Blahopřání Petru Zenklovi ke zvolení primátorem před Staroměstskou radnicí: Karel Baxa, Petr Zenkl, Ferdinand Kellner, 24. 4. 1937. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 6264.

Zastupitelstvo mu ještě v roce 1946 udělilo čestné občanství hl. města Prahy. V létě 1948 se mu podařilo emigrovat a zemřel v exilu ve Spojených státech. Byl jednou z nejvýraznějších osobností národně socialistické strany, komunistická strana ho vnímala jako jednoho ze svých nejvýznamnějších odpůrců. Mezi jeho spolupracovníky již dobách meziválečných patřila z řad úředníků hl. města JUDr. Milada Horáková nebo člen zastupitelstva, předseda Státní regulační komise a předseda správní rady Elektrických podniků hl. m. Prahy Dr. Ing. Eustach Mölzer.

← Primátor Petr Zenkl v doprovodu ústředního ředitele magistrátu Josefa Wajse přijíždí ke slavnostnímu uvedení do úřadu, 1937. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 6259.

Obecními politiky se po narovnání volebního práva stali příslušníci všech sociálních vrstev, což umožnilo též zvolení žen a návrat pražských Němců do zastupitelstva, resp. do městské rady (JUDr. Josef Eckstein). Se vzrůstající nacionální radikalizací byli v roce 1938 do zastupitelstva zvoleni představitelé Sudetendeutsche Partei (mezi nimi později nechvalně proslulý náměstek primátora Josef Pfitzner popravený v r. 1945). Vedle nacionalistů české či německé národnosti v zastupitelstvu působili též zástupci židovských stran.

Velkých zásluh na poli sociální péče o dělníky, zejména obecní, měl sociální demokrat JUDr. Leopold Langer. O zlepšení poměrů pražské chudiny a v letech hospodářské krize narůstající masy nezaměstnaných se zasazovali komunisté: budoucí primátor JUDr. Václav Vacek (1877–1960), Jožka Jabůrková či náměstek primátora MUDr. Bohuslav Vrbenský. Jejich návrhy byly často nerealizovatelné a komunisté byli pro svou nesmiřitelnou radikálnost obtížnými partnery pro spolupráci.

← Dlouholetý člen Ústředního zastupitelstva hl. m. Prahy JUDr. Václav Vacek (KSČ) byl zvolen primátorem hl. města Prahy v r. 1946. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 1664.

Zbytky tradičních měšťanských elit reprezentovala v zastupitelstvu Československá národní demokracie (později Národní sjednocení). Z jejích řad jmenujme náměstka primátora JUDr. Ludvíka Vaňka, JUDr. Pavla Kavánka, městského fyzika MUDr. Otakara Urbánka či technického odborníka Ing. Františka Zuklína. Ostatní politické strany se sdružovaly profesně či stavovsky (strana živnostenská, strana gážistů, strana agrární) a někteří jejich představitelé rovněž dosáhli vlivu v zastupitelstvu: náměstek primátora Otakar Hadrbolec, o živnostenské školství obrovskou měrou se zaslouživší obchodník Josef Martinec či dlouholetý předseda Pražských vzorkových veletrhů Mg. Ph. Václav Boháč.

← Nová radnice, kol. 1920. Foto: František Fink. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 4717.

Magistrát hl. m. Prahy, který sdružoval veškerá odvětví městské správy, byl jediným městským úřadem: výkonným (pro samostatnou působnost) a rozhodujícím (pro přenesenou působnost). Rozhodoval v první instanci, stál tedy na stejné úrovni jako okresní úřady. V čele magistrátu stál primátor. Hlavní město zřizovalo omezený počet dalších městských podniků a magistrát musel téměř všechny úkoly zvládnout vlastními silami. Magistrát se členil do referátů, vždy se zkušeným právníkem v čele, a do odborných úřadů, v jejichž čele stáli odborně vzdělaní specialisté (technici v případě stavebních úřadů, lékař v čele městské zdravotní péče, tzv. fyzikátu, atp.).

← Centrální správa, schéma, 1937. Věstník hl. města Prahy, 44, 1937, č. 47.

Z personálního hlediska byly nejpočetnějšími úseky městské správy hlavní městská účtárna a stavební úřady. V městských obvodech Praha VIII.–XIX. byly zřízeny pobočky magistrátu, tzv. magistrátní úřadovny. Ty nebyly úřady městských částí, jak je známe dnes, byla to detašovaná pracoviště magistrátu pro výkon některých agend na lokální úrovni. Jejich dalším úkolem bylo zajištění servisu místním výborům a starostům při výkonu jejich omezených pravomocí. Místní starostové nebyli představenými úředníků magistrátních úřadoven.

← Hlavní městská pokladna na Nové radnici, dnes zasedací síň zastupitelstva hl. m. Prahy, 1913. Foto: Jan Kříženecký. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 520.

O struktuře a počtu úředníků a veškerého personálu rozhodovali komunální politikové, od r. 1926 však omezeni regulacemi ze strany státní správy. Prakticky po celou existenci magistrátu od 19. století snily generace politiků a úředníků o vytvoření optimálně vyváženého úřadu, zaměstnávajícího pouze nezbytný počet úředníků a dalšího personálu, avšak odborně vysoce zdatných, a účelně rozděleného do referátů a úřadů podle agend. Léta první republiky nebyla výjimkou, ale ani v těchto dvaceti letech se nepodařilo realizovat úplnou reformu struktury a pracovní náplně magistrátu. Jejími částečnými výsledky bylo utvoření odborů správy (finančního, hospodářského, osvětového), ale i čtyř ředitelství služeb dle odvětví správy: politické, tzn. všeobecné, hospodářské, technické a zdravotní v čele s řediteli služeb.

← Nová úřední budova dokončená v r. 1930, vlevo Nová radnice, 1945. Foto Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 6506.

Na špičce úřední hierarchie magistrátu stála prezidiální kancelář. Byla to výkonná kancelář pro primátora, jeho náměstky i pro zastupitelstvo a též jakési koordinační centrum magistrátu, přestože přednosta této kanceláře v žádném případě magistrát neřídil. Postupně se v jejím rámci vydělilo několik oddělení, např. pro zahraniční styky nebo osobní oddělení, spravující veškerou agendu zaměstnaneckou. Kancelář taktéž koordinovala a připravovala volby do zastupitelstva i do Národního shromáždění, jež zajišťovala též personálně.

← Růžena Pelantová, sociální pracovnice, po r. 1945 náměstkyně primátora, nedat. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 1783.

Byli to zejména vynikající městští úředníci, kteří uskutečňovali faktické sjednocení Velké Prahy. Oni projektovali dopravní stavby či nové školy, realizovali systém městské sociální péče včetně jejího největšího projektu, Masarykových domovů. V neposlední řadě poskytovali kvalitní servis pro volené zastupitele: právní, ekonomický, technický, lékařský nebo též v oboru věd historických. Mezi obecními úředníky nalezneme jména známá dnes z docela jiných důvodů – spisovatele, architekty, statistiky, historiky, ale i pozdějšího filmového scénáristu.

← MUDr. Otakar Urbánek, ředitel zdravotní služby Magistrátu hl. města Prahy a předseda Správní rady Pražské obecní plynárny v karikatuře, 1936. Radniční politika, 1, 1936, č. 43, s. 1.

Všichni definitivně jmenovaní úředníci podléhali penzijnímu pojištění. Po penzionování, k němuž docházelo zpravidla po 30 či 35 letech služby, jim penze vyplácelo hlavní město. Stejně jako dnes byl předpokladem vstupu do obecní služby úspěšný veřejný konkurz, kde kandidát musel prokázat požadované vzdělání. A nebylo výjimkou, že úředník v magistrátě prožil celou svou kariéru.

← Rudolf Hlubinka, ústřední rada magistrátu, představený referátu III. stavebního, referent Památkového sboru hl. m. Prahy, kol. 1922. Archiv hl. m. Prahy, fond Klub přátel starého Smíchova, ka. 7, inv. č. 134.

Před 1. světovou válkou se pražská aglomerace řadila k ekonomicky nejrozvinutějším oblastem monarchie a zůstalo tomu tak i po vzniku samostatné Československé republiky. Napomáhala tomu její výhodná centrální poloha a dobré dopravní spojení (v meziválečném období byla dokončena náročná a nákladná úprava koryta Vltavy). Průmyslovou výrobu zajišťovaly podniky velké, střední i drobné. Na špici stál průmysl strojírenský, zahrnující výrobu velkých konstrukcí, továrních zařízení, dopravních prostředků včetně letadel a aut. Mezi největší podniky v oboru patřily ČKD Praha a Škodovy závody Praha, zahrnující další významné podniky (Ruston, Ringhoffer).

← Pavel Janák: Variantní, nerealizovaný návrh budovy ředitelství Škodových závodů Praha v Jungmannově ulici (dnes sídlo Magistrátu hl. m. Prahy) se zachováním barokního průčelí původní budovy, kol. 1925. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 198.

Nemalou měrou byl v Praze zastoupen průmysl elektrotechnický a stavební včetně výroby stavebních hmot. Významnou roli hrál průmysl potravinářský: Odkolkovy mlýny a pekárny ve Vysočanech byly nejmodernějším podnikem svého druhu v republice, rozsáhlé byly pražské mlékárny (Radlice, Vršovice). Podle sčítání obyvatel v r. 1930 zajišťovala průmyslová a výrobní oblast obživu více než třetině Pražanů.

← Vápenka v Podolí v místě dnešního plaveckého stadionu, 31. 8. 1923. Foto: Tomáš Vojta. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. Voj 79.

Na druhém místě této statistiky se ocitly obchod a peněžnictví, které živily pětinu pražské populace. Praha byla logickým finančním centrem státu. V Praze se soustředily největší finanční ústavy (kromě Národní banky 18 soukromých bank, 2 zemské a 4 spořitelny, z toho 2 městské), k tomu řada drobných podniků nebo poboček zahraničních institucí. Přestože většina bank byla českých nebo česko-německých, německé banky byly kapitálově velmi silné. Neméně důležitým oborem bylo pojišťovnictví, zejména veřejné. Mezi nejdůležitější ústavy patřily Úrazová dělnická pojišťovna a Ústřední sociální pojišťovna. V Praze rovněž měly sídlo různé oborové svazy, komory či grémia.

← Pohled ze Štvanice na budovu Úrazové dělnické pojišťovny v Holešovicích, dnes pobočka Generálního finančního ředitelství, 27. 7. 1930. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. A 6059.

Pro velkoobchod v Praze fungovaly dvě burzy s celostátní působností – plodinová na Senovážném náměstí (později sídlo Československé televize) a peněžní (v pozdější, dostavěné, budově Federálního shromáždění, dnes Národní muzeum). Významným příspěvkem k pražskému obchodu, rovněž s celostátním dopadem, bylo zřízení Pražských vzorkových veletrhů v r. 1920, na němž se kapitálově podílela i pražská obec. Sídlo PVV bylo v Holešovicích (funkcionalistická centrála dnes patří Národní galerii). S rozvojem obchodování a v návaznosti na PVV byl zamýšlen projekt Obchodní a průmyslové city v Praze VII., v jehož rámci byl v Holešovicích vybudován říční přístav (pro železniční dopravu bylo významným počinem vybudování nákladového nádraží na Žižkově).

← Rozestavěná budova veřejného skladiště v holešovickém přístavu, 1927. Foto: Rudolf Bruner-Dvořák. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. V 17/7a.

Zásadní podíl na pražském obchodu tvořil maloobchod, ať už v podobě malých rodinných firem, různých sezónních a řemeslnických trhů nebo několika obchodních domů. Koncentrace finančních a velkých obchodních institucí do středu města, zejména v okolí Václavského náměstí, přispěla k tomu, že tato oblast nabyla charakteru pražské „city“.

← Obchodní dům ARA na nároží Perlové a Ulice 28. října, 7. 5. 1933. Foto Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 9182.

Hospodářská konjunktura 20. let, po překonání poválečné krize, byla zbrzděna světovou hospodářskou krizí doprovázenou typickými jevy, jako jsou krachy a nezaměstnanost. Nicméně od poloviny 30. let se pražské hospodářství opět konsoliduje. Pozitivní trend však na dlouhá desetiletí zarazily politické události související s německou okupací a poválečným vývojem.

← Ústav práce hl. m. Prahy, kol. 1930. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 13002.

Do poválečného období vstoupila pražská obec s rozsáhlým, avšak válkou pošramoceným hospodářstvím. Předválečnou modernizaci města i nejbližšího okolí prováděla za cenu vysokého zadlužení. Sloučením přešel na Prahu nejen veškerý movitý i nemovitý majetek připojených obcí, ale i jejich dluhy. Po celém území budoucího velkoměsta byla potřeba dobudovat kanalizaci, vodovody, plynovody, komunikace, dlažby, elektrické dráhy, veřejné osvětlení, sociální, zdravotní a školní zařízení, obytné domy atd., což představovalo nemalou zátěž dalšího hospodářského rozvoje.

← Prodloužení tramvajové dráhy do Motola, 1937. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 12995.

Finanční základnu tvořily výnosy z obecních podniků, nadací, prodejů pozemků, příjmy z městských daní a poplatků, jejichž výše byla koncipována tak, aby pokryly výdaje, neohrozily ekonomický potenciál poplatníků a aby přilákaly výdělečné podniky. Naprosto klíčovými pro obecní finanční politiku byla ustanovení o jednotné centrální finanční správě města a jednotě rozpočtu (už v zákonech o Velké Praze) a rozhodnutí, že náklady běžného hospodaření budou uhrazovány z běžných příjmů obce a investice pouze půjčkami nebo jinými mimořádnými příjmy. Neméně důležitá a dodržovaná zásada spočívala v tom, že obec si maximum svých potřeb zajistí svými silami a že nepřipustí do obecního hospodářství, tedy i rozhodování, cizí kapitál. Díky tomu a dalším uvážlivým rozhodnutím se dařilo i v době hospodářské krize držet rozpočet v rovnováze a plnit investiční záměry.

← Vkladní knížka hlavního města Prahy, 1927. Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m Prahy I., Odbor II. finanční, neinvent.

Praha vlastnila tři poměrně silné finanční ústavy, Městskou pojišťovnu (1864) a Městskou spořitelnu (1875) a po spojení i Městskou spořitelnu na Vinohradech. V horší kondici se po válce ocitly páteřní obecní podniky: Elektrické podniky hl. m. Prahy, (zahrnující elektrárny i městskou hromadnou dopravu), Pražské obecní plynárny a Obecní vodárny. Aby dokázaly splnit úkoly vzniklé spojením tak velkého území, bylo je potřeba zásadně rozšířit a modernizovat v nákladu 1,2 miliardy korun.

← Pohled od Záběhlic k Michli, uprostřed Pražská obecní plynárna, 30. 6. 1929. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. A 5115.

Tak velkou částku bylo v poválečné době obtížné získat. Československé banky ve spojení s finančním vedením státu dotlačily Prahu k tomu, aby obnos ve výši 632 mil. korun získala od konsorcia anglických a amerických bank, které současně poskytovaly velkou půjčku státu. V roce 1922 Praha uzavřela smlouvu, která pro ni nebyla výhodná. Státní správa navíc převody a prodlevami připravila město o třetinu celkové částky. Byla to tvrdě splácená půjčka, ale svůj cíl splnila: obecní podniky byly konsolidovány tak, že byly schopny tvořit rezervy (elektrické podniky v letech hospodářské krize dokonce dotovaly obecní rozpočet), byla postavena 1. část plynárny v Michli, 1. část vodárny v Podolí, rekonstruována elektrárna v Holešovicích, elektrické dráhy a vodovodní sítě prodlouženy do předměstí. Masivním přílivem pevné zahraniční měny ze státní i městské půjčky do republiky došlo ke stabilizaci československé měny, k níž – nedobrovolně – přispělo i hlavní město.

← Dopis Thomase A. Edisona Elektrickým podnikům hl. m. Prahy, v němž vyjadřuje potěšení z pojmenování transformační stanice (v Jeruzalémské ulici) jeho jménem, 13. 11. 1929. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka listin, sign. PGL III-33.

Praha rovněž vlastnila rozsáhlý pozemkový majetek získaný od připojených obcí a nákupem velkostatků uvolněných pozemkovou reformou. Tím, že byla největším majitelem pozemků v oblasti, bránila pozemkovým spekulacím a usnadňovala zástavbu území i tvorbu zeleného pásu kolem města. Kromě toho vlastnila a provozovala více než 100 různých menších podniků: tržnice, jatky, vodárny, pohřební ústavy s krematoriem, tiskárnu, lázně, plovárny atd. Společně s původním majitelem jinonického velkostatku J. Schwarzenbergem založila Průmyslové závody hl. m. Prahy na výrobu stavebních hmot, s legionáři Pražské plakátovací podniky a kapitálově se podílela na Pražských vzorkových veletrzích.

← Plakátovací plocha v Apolinářské ulici, 6. 5. 1923. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. A 18.

Ještě dříve, než byla spojena do jednoho města, byla pražská aglomerace propojována infrastrukturními sítěmi. Nejprve plynem z pražské obecní plynárny otevřené v r. 1867, později vodovodní sítí (v r. 1899 se Praha dohodla s Vinohrady, Žižkovem, Karlínem a Smíchovem na vybudování tzv. Společné vodárny, přivádějící kvalitní pitnou vodu z Káraného). Ve stejné době byl zahájen nákladný a velkorysý projekt moderní kanalizace proponované pro město s 1,2 milionu obyvatel. Stranou nezůstalo ani spojení dopravou a elektrickým vedením. Velká Praha tedy měla na co navazovat. Rychle se rozvíjejícímu městu však stávající provozy přestaly dostačovat, takže je bylo nutné rozšířit a modernizovat, případně postavit nové (plynárna v Michli, vodárna v Podolí, Ústřední elektrárna hl. m. Prahy v Ervěnicích, jejímiž dalšími spolupodílníky byly stát a země česká). Téměř nulovou soběstačnost měla Praha v zásobování uhlím a byla závislá na dodávkách od soukromníků.

← Antonín Engel: Hala filtrů obecní vodárny v Podolí, 1929. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. V 67/12c.

Také v oblasti zásobování potravinami bylo mnohé vykonáno již v předválečném období. Velká, ve své době moderní staroměstská tržnice v Rytířské ulici byla otevřena v r. 1897, další byly postaveny na Vinohradech (1903) a na Smíchově (1908). V poválečné době bylo nutno tyto tržnice modernizovat a elektrifikovat. V r. 1931 byla za účasti primátora otevřena nová krytá tržnice na Žižkově. Vedle krytých tržnic stále existovala tradiční otevřená tržiště v různých částech Prahy. Od konce 20. let městská správa s dalšími odborníky řešila otázku vybudování ústřední velkotržnice, která by byla dobře dostupná jak Pražanům, tak dálkové dopravě (a dokázala plnit svou funkci i v době ohrožení státu). Jako nejvhodnější se jevila oblast Manin nebo Těšnova, ale uvažovaný projekt zarazila nejprve hospodářská krize, poté válka.

← Model prodejního stánku pro tržiště na Letné z r. 1926. Archiv hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy I., Ref. XVI zásobovací, sign. c 11/12, ka. 74.

Obdobně to dopadlo s jatkami. Ústřední jatky s dobytčím trhem v Holešovicích byly rovněž postaveny na konci 19. století. Spojením Praha získala ještě troje předměstské jatky. Hygienické standardy z doby jejich vzniku už v poválečné době nevyhovovaly, takže získané jatky byly postupně rušeny, ústřední jatky byly rozšířeny a modernizovány. Zvýšil se počet zvěrolékařů, činnost obnovila bakteriologická laboratoř. Finančně nákladný projekt na vybudování nových jatek však zůstal pouze ve fázi úvah.

← Letecký pohled na areál ústředních jatek v Holešovicích. Ústřední jatky a trh dobytčí hl. m. Prahy v Praze VII 1895–1930, Praha 1930, frontispis.

Prudký rozmach v meziválečných letech zaznamenala doprava, především automobilová, které přestávala uliční síť ve vnitřní Praze dostačovat, takže v hlavách radikálních urbanistů vznikaly projekty na probourání širokých bulvárů. V železniční dopravě k zásadním změnám nebylo důvodu. S rozvojem výroby a obchodu byla posílena její nákladní část, postaveno nákladové a seřazovací nádraží a zahájena postupná elektrifikace. Posilovala i letecká doprava, takže v r. 1937 bylo otevřeno nové letiště v Ruzyni.

← Stavba letiště v Ruzyni, kol. 1934. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 9577.

Městskou hromadnou dopravu zajišťovaly Elektrické podniky hl. m. Prahy, založené v r. 1897. Postupně vykoupily soukromé dopravce a staly se výlučným provozovatelem. S rozšířením území města musely rozšiřovat své služby a zavádět dopravní spojení do vzdálenějších částí města. Základem systému byla tramvajová doprava. Během 20. let se počet tramvajových linek ustálil na čísle 23. V r. 1925 byla zahájena doprava autobusová, která v návaznosti na tramvajové linky zajišťovala spojení do okrajových částí města. Na rozdíl od tramvají byla autobusová doprava ztrátová, přesto byl počet linek rozšiřován. Od r. 1936 jezdil v oblasti Dejvic a Střešovic trolejbus. Od poloviny 20. let se objevují úvahy a první návrhy podzemní dráhy. Elektrické podniky se tou myšlenkou začaly zabývat, ale řešení – jako v případě jiných projektů – odsunula hospodářská krize a později válka.

← Plán sítě elektrických drah včetně návazných autobusových a trolejbusových linek, 1937. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka map a plánů, sign. MAP P 3/2261.

Urbanismu spojeného města věnovala státní správa zvláštní pozornost. S ohledem na jednotný stavební rozvoj hlavního města při současném respektování hospodářských, uměleckých a zdravotních požadavků vyjmula agendu regulace města z kompetence městské správy a svěřila ji k tomu účelu zřízené Státní regulační komisi pro hl. město Prahu a okolí. Zákon o regulační komisi č. 88/1920 Sb. byl vydán dokonce o den dříve než zákony o spojení Prahy. Úkolem komise bylo vypracování regulačního a zastavovacího plánu pro celé území Prahy (ve vztahu k obcím ležícím cca 4 km od hranic Prahy). Městská správa se v tomto, pro městské plánování velmi důležitém, rozhodování ocitla v podřízeném postavení. Skutečnost však nebyla tak jednoznačná – mezi členy komise byli zástupci města, předsedou komise byl dlouholetý pražský zastupitel a předseda správní rady Elektrických podniků hl. m. Prahy Eustach Mölzer.

← Panoramatický pohled na oblast budoucího Vítězného náměstí v Dejvicích, 17. 5. 1925. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. A 1689 – A 1691.

Zkušení odborníci zasedající v komisi spolupracovali s celou řadou nadaných a teoreticky připravených architektů, urbanistů, techniků a národohospodářů, kteří v duchu dobového názoru, že architektura je prostředkem k řešení společenských problémů a nová výstavba důležitým sociálním a kulturním fenoménem, chtěli Prahu budovat jako město splňující všechny požadavky modernosti, funkčnosti, kulturnosti a reprezentativnosti (nezřídka na úkor historických a uměleckých hodnot starší zástavby).

← Antonín Engel: Situační plán budoucího Vítězného náměstí v Dejvicích, 1927. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka map a plánů, sign. MAP P VII 2/3254a.

Během přípravy celoměstského regulačního plánu komise vypisovala soutěže na řešení dílčích městských sektorů a koncepce dopravy. Nejznámějším z těchto soutěží je asi projekt Antonína Engela na zástavbu Vítězného náměstí a jeho okolí v Dejvicích z let 1921–1923. Regulační plán byl dokončen a veřejnosti představen v r. 1929. Ačkoli schválení se kvůli mnoha námitkám ani v dalším desetiletí nedočkal, v běžné úřední praxi byl akceptován.

← Schematický regulační a zastavovací plán hlav. města Prahy dle návrhu Státní regulační komise, 1930. Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, inv. č. P-S-000592.

Stavební ruch, pomineme-li rozsáhlé technickoinženýrské akce jako např. úpravu vltavského koryta nebo stavbu komunikací, se soustředil zejména do dvou oblastí: do stavby reprezentativních budov pro státní správu či movité instituce a do domovní a bytové výstavby. Prestižní stavby byly – za cenu historických ztrát – budovány zejména na území vnitřní Prahy, kde zároveň nepříznivým způsobem ovlivňovaly cenu nemovitostí. Naproti tomu stavba obytných domů se uskutečňovala především v připojených oblastech, kde vznikaly celé nové čtvrti rodinných nebo činžovních domů. Tím, že město do těchto oblastí muselo přivádět infrastrukturní sítě, docházelo k postupné urbanizaci velkých částí pražského území.

← Výkopové práce pro budovu ministerstva obchodu (dnes průmyslu a obchodu) Na Františku s odhalenými pozůstatky staroměstských hradeb a původního nábřeží, 17. 5. 1928. Foto Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. A 4186.

Městská správa tento trend navíc podporovala tím, že stavebníkům, zejména stavebním družstvům, prodávala své nezastavěné pozemky za příznivou cenu. Současně tak bránila pozemkovým spekulacím. Ke zmírnění bytové nouze, kterou se přes veškeré úsilí nepodařilo během meziválečného období vyřešit, přispěl značnou měrou i stát tím, že v letech dramatické bytové situace v poválečné Praze a později v letech hospodářské krize podporoval investičními příspěvky výstavbu domů s tzv. malými byty.

← Smlouva o prodeji městského pozemku na Smíchově Obecně prospěšnému stavebnímu družstvu „Zdravé bydlo“, 1926. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka listin, sign. PPL II-5654.

V letech 1919–1940 bylo v Praze postaveno 23 005 nových domů, čímž se domovní fond v Praze více než zdvojnásobil. Téměř třetinu novostaveb provedla stavební družstva a veřejné korporace. Mezi novostavbami převážil typ malého rodinného domu do 3 místností (40 %), mezi byty malý byt o 1 pokoji a kuchyni (42 %), čtvrtina všech nových bytů sestávala z 1 obytné místnosti s příslušenstvím. Zbouráno bylo 1959 domů. Podoba dnešního širšího centra Prahy je velmi ovlivněna stavební činností v období Velké Prahy a dodnes platí za vzor architektonické invence a stavitelské kvality.

← Propagační leták Stavebního družstva Spořilov, nedat. Archiv hl. m. Prahy, Stavební družstvo Spořilov, inv. č. 84, ka. 80.

V oblasti výstavby Prahy působila městská správa na dvou úrovních: jako úřad vykonávající přenesenou státní správu prováděla stavební řízení a povolování staveb. Jako investorka rozšiřovala svůj domovní majetek a prováděla stavby, bez nichž se město nemohlo obejít (mosty, komunikace apod.). K tomu účelu měla k dispozici soustavu stavebních úřadů, v nichž zaměstnávala několik set osob: v r. 1937 bylo u magistrátu systemizováno 300 odborných technických, stavebních a geometrických míst.

← Schéma stavebních úřadů magistrátu hl. m. Prahy, 1937. Věstník hl. m. Prahy, 44, 1937, č. 47.

Špičkovou úroveň stavebního personálu dokládají mj. osobnosti známé z dějin architektury a techniky, jako např. Vlastislav Hofman, Ludvík Kysela, František Mencl nebo dlouholetý smluvní pracovník regulačního úřadu Max Urban. Vysoký počet osob zaměstnaných u magistrátu vycházel ze zásady, že obec své potřeby zajišťuje vlastními silami (čímž se stávala terčem kritiky těch, kteří nedosáhli na zakázky).

← František Mencl – Pavel Janák: Libeňský most, 1924–1928, 1930. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 8294.

Co se týká stavebních aktivit, pokračovala městská správa v tom, co dělala před vznikem Velké Prahy, avšak na mnohem větším území. Budovala či rekonstruovala obecní stavby různého charakteru, stavěla či opravovala komunikace všeho druhu, prodlužovala pozemní i podzemní infrastrukturní sítě. Právě tato činnost jí přinášela nemalé finanční ztráty, protože byla povinna dovést elektřinu, plyn, vodu, kanalizaci i dopravní obslužnost tam, kde právě probíhala nějaká výstavba, a nikoli tam, kde by to bylo z hlediska její rozvahy nejvýhodnější.

← František Mencl – Josef Chochol: Trojský most (dnes Barikádníků), 1926–1928, 5. 7. 1928. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 4861.

Mezi největší povrchové stavby této doby lze řadit výstavbu tří mostů, jejichž projektantem byl představený městského mostního úřadu František Mencl: Trojský most (Barikádníků), Libeňský most a Jiráskův most. Plány na přemostění Nuselského údolí či Masarykova nádraží zůstaly nerealizovány.

← František Mencl – Vlastislav Hofman: Jiráskův most, 1929–1931/1933, 16. 9. 1934. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 12994.

Za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů považovala pražská obec řešení tzv. bytové nouze. To byl jev, se kterým se muselo vyrovnávat mnoho evropských měst v důsledku přílivu obyvatelstva. Prahu postihl po 1. světové válce, kdy navíc řada stávajících budov byla vyčleněna pro potřeby nově vznikajícího státního aparátu; tehdejší potřeba bytů byla vypočtena na 30 000. Pražskou situaci ještě zhoršovala nepříznivá skladba domovního a bytového fondu.

← Kolonie rodinných domků postavených hlavním městem v Jinonicích, 20. léta. The City of Praha (Prague) and Housing Welfare, Praha 1928, s. 39.

Městská správa tomu čelila výstavbou vlastních činžovních domů, nejprve s podporou státu, když stát s podporou ustal, bez ní. Situaci sociálně slabých Pražanů tím příliš neřešila, protože výše činží musela alespoň pokrýt stavební náklady, které v raných poválečných letech byly velmi vysoké. Pro ně hledala jiná řešení: těm, kteří byli schopni platit alespoň nějaké nájemné, přidělila byty o jedné či dvou místnostech s příslušenstvím nebo jim umožnila usadit se v koloniích malých rodinných domečků s možností nájmu nebo s dvacetiletou lhůtou splácení. Pro ostatní přikročila k výstavbě ubytovacích domů nebo nouzových kolonií, které musely splňovat základní hygienické a stavební požadavky.

← Antonín Černý: Obytné domy v Břevnově postavené v rámci akce „2.000 levných bytů pro chudé pražské obce“, 1936–1939. Architektura, 1, 1939, s. 257.

Zastupitelé si uvědomovali, že neřešení situace by mohlo způsobit problémy hlubší a ekonomicky náročnější. Po vzoru Vídně chtěli v letech 1930–1935 postavit 10 000 malých, levných a moderních bytů. Plán zhatila neochota státu spolupodílet se alespoň 30 % nákladů a hospodářská krize. V r. 1936 zahájili projekt výstavby 2 až 3 tisíc malých bytů v nákladu 60 mil. korun, jehož naplňování zkomplikovala mnichovská krize a její následky. Přesto do r. 1938 postavila pražská obec 353 činžovních domů s 5320 byty, 258 rodinných domků o dvou obytných místnostech, 161 baráků a 7 domů s 1086 byty pro deložované (vystěhované), noclehárnu se 600 lůžky a domov pro učně se 105 lůžky. Jen část těchto objektů byla postavena se státní podporou. To vše v celkovém nákladu 345 mil. korun.

← Josef Chochol – Richard F. Podzemný: Obytný dům v Libni postavený v rámci akce „2.000 levných bytů pro chudé pražské obce“, 1936–1940. Architektura, 2, 1940, s. 199.

V sociální péči došlo v Praze po roce 1922 k významným změnám. 25. června 1923 byl schválen pražský Sociální řád, který péči o chudé ve Velké Praze plně profesionalizoval a odstranil závislost na charitativních institucích. Řízením komunální sociální péče byl pověřen nově založený Ústřední sociální sbor hl. m. Prahy s místními pobočkami v jednotlivých pražských obvodech. Agendu sboru prováděl Ústřední sociální úřad a jemu podřízené obvodní úřadovny.

← Sociální řád hlavního města Prahy, Praha 1923.

V několika odborech se řešila péče o dospělé, děti a mládež, dělnictvo a bytová otázka. Místní sbory zajišťovaly každodenní přímý styk s potřebnými, což zvyšovalo účinnost pomoci i možnost prevence. Součástí úřadu byla i Sociální poradna hl. m. Prahy. Jednou z nejdůležitějších náplní bylo „soustavné léčení a odstraňování žebroty“. K tomuto účelu byly prodávány poukázky, almuženky. Osoba podarovaná almuženkou (místo peněžního obnosu) se měla dostavit do Sociální poradny, která pak případ prošetřila a navrhla pomoc.

← Dveřní štítek Sboru pro léčení žebroty v hlavním městě Praze, 20. – 30. léta. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka soudobé dokumentace do r. 1989, nesign.

Město organizovalo i ústavní péči a spravovalo chudobince a chorobince pro dlouhodobě nemocné. Ty (zejména v nově připojených obvodech) byly zcela nevyhovující a jejich kapacita nedostatečná. Děti a mládež byly umísťovány do sirotčinců, opatroven, učňovských domovů, případně vychovatelen pro „mravně narušenou mládež“.

← Ústřední dětská ochranovna hl. m. Prahy v Bartolomějské ulici, 1929. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 13008.

V polovině 20. let inicioval předseda sociálního sboru a pozdější primátor Petr Zenkl plán na založení instituce, která by poskytovala všechny druhy sociální péče (včetně zdravotní) pro děti a dospělé v jednom stavebním komplexu. Ústav pojmenovaný „Masarykovy domovy – Sociální ústavy hl. m. Prahy v Krči“ (dnešní Thomayerova nemocnice) měl kapacitu 3256 lůžek a byl slavnostně otevřen 28. 10. 1928. Kromě starobince, chorobince, dětského chorobince a ozdravovny, zde byla i komunitní zahrada, sportovní hřiště, divadelní sál a knihovna.

← Masarykovy domovy – celkový pohled, 1931. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign.I 1601.

Praha se jako jiná evropská města musela vypořádat s přílivem obyvatelstva a narůstající bytovou krizí. Kolem města vznikal okruh prozatímních obydlí, tzv. nouzové kolonie, a k bydlení byly využívány i objekty zcela nevhodné nebo přírodní, např. jeskyně. Město reagovalo postavením noclehárny ve Vysočanech a postupnými investicemi do obecní výstavby.

← Skalní nouzové ubytování v lomech u Ladronky v Břevnově, 30. léta. Foto: Václav Dub. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 1671.

Velká Praha se obtížně vyrovnávala s následky hospodářské krize v první polovině 30. let. Dramaticky narůstal počet nezaměstnaných – mezi lety 1928 a 1932 došlo k nárůstu ze 7 500 na 35 000 evidovaných nezaměstnaných. Nezaměstnanost řešil Ústav práce hl. m. Prahy, který organizoval nouzové obecní práce financované městem. Stavební brigády zajišťovaly tzv. kolony a prapory práce. Inflace zvyšovala ceny potravin a nedostupnost spotřebního zboží. Město zřizovalo lidové jídelny, vydávalo potravinové poukázky a organizovalo šatní sbírky. Problém nezaměstnanosti však přetrvával po celé meziválečné období.

← „Prapor práce“ při stavbě Strahovského stadionu, kol. 1930. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 13003.

Ve zdravotnictví nedošlo po vytvoření Velké Prahy k žádné strukturální změně, zdravotní péče se rozšířila a modernizovala. V roce 1931 byla otevřena městská nemocnice na Bulovce, jejíž stavba byla zahájena již v roce 1910. Postupně byly zpřístupňovány další moderně vybavené pavilony a kapacita byla 1 lůžko na tisíc obyvatel. Kromě městské nemocnice byly v Praze situovány i ústavy státní či univerzitní (Všeobecná nemocnice, Nemocnice na Vinohradech), vojenské (Masarykova vojenská nemocnice) i specializované (Česká gynekologická klinika v Podolí).

← Pohled na městskou nemocnici Bulovku, 1942. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 4764.

Městskou zdravotní agendu měl v kompetenci městský fyzikát. Organizoval činnost městských lékařů a pražské pohotovosti, evidoval praktické lékaře, porodní báby a lékárny, sledoval výskyt infekčních onemocnění, tuberkulózy a pohlavních nemocí. Spadali pod něj školní lékaři a městské zubní ambulatorium. Zřizoval i nejrůznější poradny (dětské, prenatální, tuberkulózní, protialkoholní) a organizoval očkování proti neštovicím a záškrtu.

← Zpráva o očkování proti záškrtu organizovaném Fyzikátem hl. m. Prahy. Věstník hl. m. Prahy, 42, 1935, č. 1, s. 7.

Městská správa plnila funkci zřizovatele českých veřejných škol v obvodu své působnosti. Byly to školy I. stupně (obecné/národní, 6–11 let věku dítěte) a II. stupně (školy měšťanské/občanské, 12–14 let věku dítěte). Školskou správu menšinových německých škol v Praze, které předtím byly předmětem častých nacionálních sporů, převzal po roce 1918 stát. Stejně tak stát garantoval školství střední a vysoké. Školy střední město zřizovalo spíše výjimečně: městskou obchodní akademii, městskou střední školu na Malé Straně, novoměstskou vyšší dívčí školu s gymnáziem a gymnázium „Krásnohorská“. Učitelé těchto městských škol byli obecní zaměstnanci.

← Alois Žipek (třetí zleva) na volební schůzi Ústředního zastupitelstva 24. dubna 1937. Vlevo s kyticí čerstvě zvolený primátor Petr Zenkl, uprostřed odstupující primátor Karel Baxa. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 6256, detail.

Značnou měrou město podporovalo živnostenské školství (tzv. školy pokračovací či živnostenské pokračovací), jednak umožněním odpolední výuky v městských školních budovách či velkorysou podporou výstavby tzv. Baxových škol (Živnostenské školy pokračovací na Žižkově, dnes Vysoká škola ekonomická) z r. 1937. Veřejným školám, které nezřizovalo, hlavní město nezřídka poskytovalo pozemky (areál vysokých škol a gymnázium, dnes pedagogická škola, v Dejvicích).

← Novostavba Baxových škol (učňovských) na Žižkově, nyní Vysoká škola ekonomická v Praze, [1938]. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. A 14830.

Povinnosti zřizovatele zahrnovaly péči o budovy a materiální vybavení škol, včetně výdajů na platy učitelů a školního personálu, ale též výkon školské správy, protože školy samotné tehdy neměly právní subjektivitu. Městská správa však nejen velkoryse stavěla nové školní budovy – s důrazem na kvalitní moderní architekturu účelových staveb –, avšak musela stejně tak udržovat i budovy starší v centrálních obvodech i v připojených obcích. Zejména v těchto připojených obcích vznikaly školní novostavby: např. experimentálních škol v Nuslích, škol ve Vysočanech, Kobylisích, Strašnicích, v Braníku, ale i na Hradčanech aj.

← Vladimír Frýda: Model měšťanských škol ve Vysočanech, dnes gymnázium, 1930–1931. Stavba, 9, 1930–1931, č. 9, s. 149.

Školská politika také zohledňovala sociální kritéria, a proto vzniklo několik novostaveb škol mateřských, financovaných buď městem samotným, nebo např. Městskou spořitelnou (Baxova školka v Břevnově). Počet všech školních budov zřizovaných Prahou, včetně mateřinek a jeslí, ve druhé polovině 30. let přesáhl čtyři stovky.

← Mateřská škola Karla Baxy na Malé Straně, 1938. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 1602.

O školskou správu se dělil osvětový odbor magistrátu (jeho dlouholetým představeným byl Ladislav Jarolímek) s českou okresní školní radou. Předsedou okresní školní rady byl pražský primátor a zastupitelstvo do ní volilo určitý počet členů. Zásluhou osvětového odboru magistrátu byly organizovány lidové vzdělávací kurzy Vyšší lidové školy politické a sociální, kde významní odborníci přednášeli právo, sociologii a další disciplíny. V ústředním zastupitelstvu se o otázky osvěty staral osvětový referent, jímž byl zastupitel a radní Alois Žipek.

← Rozvrh přednášek Vyšší lidové školy politické a sociální přinášel pravidelně Věstník hl. města Prahy v rubrice Osvětový odbor. Věstník hl. m. Prahy, 40, 1933, č. 2, s. 19.

Praha mohla být na prostředky, jež vynaložila na své školství, skutečně pyšná, jakkoli nepříznivá léta hospodářské krize nutně ovlivnila omezení prostředků vynaložených městem i v této oblasti. Do vypuknutí 2. světové války Praha investovala do výstavby a úprav školních budov přes 100 mil. Kč, což byla polovina prostředků, naplánovaných v letech prosperity.

← Novostavba škol na Hradčanech, dnes Gymnázium Jana Keplera, 1933. Foto: Tomáš Vojta. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 9134.

Do městské osvěty, tedy nejen do školství, ale do všeobecného mimosystémového vzdělávání, je třeba zahrnout síť Městské knihovny (novostavba ústředí, 1928, novostavba pobočky na Královských Vinohradech), Městské muzeum na Florenci, ale i Archiv hl. města Prahy. Tyto instituce nejen že sloužily široké či odborné veřejnosti, jejich úkolem bylo též plnit úkoly pro zastupitelstvo a magistrát (rešeršní služby, správa odborných úředních knihoven a tisku, informační servis, průvodcovská služba po radnici, organizace výstav k historii města, vydávání odborných i populárních publikací pro zdejší čtenáře a pro cizinu).

← Budova Muzea hlavního města Prahy vystavěná v letech 1896-1898; vlevo původní muzejní pavilon s kavárnou zbořený v souvislosti s výstavbou magistrály, 1902. Foto: Jindřich Eckert. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. VIII 339.

Kultura jako výraz lidské tvůrčí aktivity byla z podstaty nejméně dotčenou zásahy městské správy. Přesto i na tomto poli obec iniciovala a financovala některé významné instituce a projekty. Od svých předchůdců zdědila vědecké a sbírkové instituce Archiv hl. města Prahy, Městské muzeum a Knihovnu hl. města Prahy. Výstavba vlastní městské galerie se však po celé sledované období nezdařila navzdory průběžnému nákupu uměleckých děl. Pražská obec nedisponovala ani vlastním divadlem, avšak po připojení předměstských obcí převzala Městské divadlo na Vinohradech, provozované Spojeným družstvem Národního divadla. Tyto stěžejní instituce rozmnožila o Štefánikovu hvězdárnu na Petříně (1927–1928) a zoologickou zahradu v Troji (1931).

← Budova Městského divadla na Vinohradech, kol. 1910. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 552.

V duchu dobových tendencí směřovala pražská obec svůj zájem do osvětové a lidovýchovné činnosti. Doménou městských a místních osvětových sborů spadajících od roku 1924 pod ústřední osvětový sbor magistrátu bylo pořádání přednášek a vzdělávacích kurzů. Významným počinem byla výstavba nové budovy Ústřední knihovny hl. města Prahy, kterou hlavnímu městu k 10. výročí republiky věnovala Městská pojišťovna (1928). Do působnosti ústřední knihovny byly začleněny jednotlivé knihovny vznikající v Praze a okolních obcích již před válkou. Písemnou kulturu město podpořilo též založením dvou literárních cen.

← Pohled do čítárny dětské literatury v nové budově Ústřední knihovny hl. m. Prahy, kol. 1935. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 549.

Je přirozené, že naprostá většina kulturních počinů vznikala spontánně a nezávisle na městské (či státní) správě. Nelze zde postihnout bohatou škálu kulturní tvorby v Praze v období první republiky. České umění, kterému se dostalo vznikem samostatného státu mocného impulzu a zázemí, dalece přesáhlo úzký národní rámec a dalo vzniknout proudům a dílům, z kterých čerpaly ještě následující generace. Výběrově zmiňme alespoň moderní inscenace Karla Huga Hilara v Národním divadle, působení dirigenta a skladatele Alexandra Zemlinského v Novém německém divadle (dnešní Státní opera) či jeho českého protějšku Otakara Ostrčila v Národním divadle. Nezapomenutelné jsou inscenace Osvobozeného divadla, působící na scéně dnešního Divadla ABC, modernistickým přístupem vynikalo mj. divadlo E. F. Buriana.

← Divadelní program k inscenaci Osvobozeného divadla, nedat. Archiv hl. m. Prahy, Červenková Klára, inv. č. 237, ka. 6.

Nejvýznamnější subjekty výtvarné scény představovaly Umělecká beseda a Spolek výtvarných umělců Mánes. Léta první republiky byla zásadní pro rozvoj filmové tvorby a s ní spojeným fenoménem moderních „filmových paláců“, které pojaly až 1000 návštěvníků. Na konci 1. světové války bylo v Praze 37 kin a jejich počet do r. 1929 vzrostl na 117 (v r. 1936 pražský adresář eviduje 108). Největší a nejvýznamnější z nich (např. Alfa, Adria, Lucerna, Fénix, Metro, Passage aj.) utvořila Sdružení premiérových kin, stanovující přesnou hierarchii při uvádění filmových premiér.

← Pozvánka k premiéře filmu Metropolis v kině, 1927. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka soudobé dokumentace do r. 1989, nesign.

Podobně jako dnes nabízela Praha svým obyvatelům k vyžití ve volném čase nesčetné množství jiných než kulturních zařízení. Rostoucí moderní metropole se rychle přizpůsobovala překotnému vývoji a novým světovým trendům, z nichž mnohé jsou tu s námi dodnes (výstavní obchodní domy, bohatá síť stylových kaváren, velkorysá sportoviště aj.). Některá z nich však už bohužel zmizela, jako např. zimní stadion na Štvanici, první s umělou ledovou plochou v republice, který se stal místem mnoha významných zápasů i světových turnajů.

← Pohled na koupaliště na vltavském břehu v Podolí, nedat. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. IX 3498.

Představitelé pražské obce si uvědomovali význam zahraničních styků pro emancipační snahy českého národa již před válkou. Jejich cílevědomému úsilí o navázání kontaktů s republikánskou Francií, jež představovala politický i kulturní vzor, vděčí Praha mj. za výstavy význačných francouzských umělců na počátku 20. století. V samostatném státě vyvstala potřeba systematicky navazovat politické a kulturní styky, šířit povědomí o nově vzniklém Československu a budovat jeho obraz v zahraničí. Praze připadla v tomto procesu jednak nezastupitelná role hostitelského města, ale též aktivního tvůrce diplomatických vztahů na municipální úrovni.

← Kovový věk, socha francouzského sochaře Augusta Rodina, zakoupená hlavním městem při umělcově výstavě v Praze r. 1902, 1908. Foto: František Pavlík. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 555.

Záhy po převratu bylo zřízeno při prezidiální kanceláři oddělení pro zahraniční styky v čele s magistrátním radou JUDr. Emanuelem Stehlíkem-Čenkovem, zkušeným organizátorem, který se stal novému primátorovi oporou při obnově a rozšiřování válkou zpřetrhaných kontaktů v zahraničí. První oficiální zdravice hlavnímu městu dorazila již v listopadu 1918 z Francie, která se v roli spojeneckého státu stala hlavním cílem městských diplomatických snah i po vzniku republiky. Městská reprezentace dbala na udržování kontaktů s osobnostmi francouzského veřejného života, zvláštní pozornosti se těšily osoby zasloužilé o vznik českého státu jako např. bohemista Ernst Denis.

← Představený kanceláře pro zahraniční styky Emanuel Stehlík-Čenkov, kol. 1930. Foto: Langhans. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 13009.

Nemalou zásluhou E. Stehlíka-Čenkova proběhla úspěšně v dubnu 1921 v Paříži slavnostní návštěva dvacetičlenné delegace pražské obce, vedené primátorem Baxou. Jako symbol společného boje převzali čeští účastníci prsť z verdunského bojiště, která byla následně uložena ve zdivu Staroměstské radnice. To byl počátek tradice pietního aktu u hrobu Neznámého vojína, který se stal součástí programu oficiálních návštěv v Praze. Ten obvykle doplňoval uvítací projev primátora či jiného zástupce města a prohlídka starobylé radniční síně s výkladem městského archiváře Václava Vojtíška. Stejného přijetí se dostalo většině cizích i tuzemských hostů, kteří prošli Staroměstskou radnicí; vysokými státními činiteli počínaje a zahraničními studenty konče.

← Hrob Neznámého vojína v kapli Staroměstské radnice, pohlednice, 1924. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 13001.

Dalším ohniskem zahraničních styků byly země Malé dohody. Město se podílelo na pořádání výměnných zájezdů, kulturních a charitativních akcí, při čemž zvlášť úzce spolupracovalo s Československo-jihoslovanskou ligou, v níž oba meziváleční primátoři zaujímali čelná místa. Událostí mimořádného významu byla státní návštěva rumunského krále Karola II. a prince Michala v roce 1936.

← Řád Rumunské koruny udělený rumunským králem Karolem II. pražskému primátorovi JUDr. Karlu Baxovi v Bukurešti 22. ledna 1935. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka medailí, sign. J - 406.

Vítané pole pro prezentaci hlavního města představovaly též politické, kulturní či profesní kongresy s mezinárodní účastí, veletrhy (zejména Pražské vzorkové veletrhy), slavnosti a oslavy národních svátků. Velkou společenskou událostí byly organizačně náročné sokolské slety, jimž přihlížel milion tuzemských i zahraničních návštěvníků. Rozrůstající se metropole byla přirozeným středem běžného cestovního ruchu (další dvě příčky v návštěvnosti dlouhodobě držela lázeňská města Karlovy Vary a Mariánské Lázně). Podle zpráv Svazu pro povzbuzení návštěvy ČSR, naprostá většina cizinců přicestovala do Prahy za obchodními záležitostmi.

← Slavnostní shromáždění účastníků sokolského sletu před Staroměstskou radnicí, 1926. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 9257.

I přes stále se zvyšující počet návštěvníků odborníci opakovaně poukazovali na nevyužitý potenciál Prahy jako turistického cíle a vyzývali ke zkvalitnění služeb, modernizaci cestovního ruchu a systematické propagaci. Argumentovali nejen národohospodářskými výnosy, ale též kulturním a politickým přínosem. Ačkoliv hlavním iniciátorem kroků vedoucích k regulaci cestovního ruchu byla vedle profesních svazů příslušná ministerstva (např. zřízení Národní cestovní služby informační ministerstvem obchodu), obec byla rovněž důležitým partnerem.

← Cizojazyčné verze propagačních letáků věnovaných Praze, 30. léta. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka soudobé dokumentace do r. 1989, nesign.

Rostoucí útoky ze strany revizionistických států, dovedně využívajících nástrojů propagandy, přivedla státní úřady na počátku 30. let ke snaze efektivněji využívat zahraničních styků, cestovního ruchu a propagace. Toto úsilí vyvrcholilo r. 1938 v široce založené kampani na obranu republiky, v níž hlavnímu městu připadlo důležité místo.

← Vyhláška vyzývající k udržování čistoty a dobrého vzhledu města za účelem důstojné reprezentace města u příležitosti mezinárodních akcí v Praze, 1938. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka soudobé dokumentace do r. 1989, nesign.

Třicátá léta byla silně poznamenána negativním hospodářským vývojem a zintenzivněním česko-německého národnostního sporu. Hospodářská krize v první polovině 30. let přispěla ke zhoršení společenského napětí. Masová nezaměstnanost a rostoucí inflace radikalizovaly společnost. Již v roce 1930 poskytla záminku k vyvolání protiněmeckých demonstrací skutečnost, že nedostatečná produkce českých zvukových filmů byla doplňována filmy americkými a německými.

← Pohled na bio Roxy na nároží ulic Rybné a Dlouhé, které se stalo r. 1930 jedním z terčů protiněmeckých nepokojů, 26. 7. 1944. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 4100.

Společensky významnější nepokoje pražských studentů jsou spojeny s neochotou pražské německé univerzity vrátit historické insignie českému protějšku jako právoplatné nástupkyni starobylé Karlovy univerzity. Německá univerzita byla v listopadu 1934 donucena insignie vydat, při příležitosti předání však došlo k dalším pouličním bouřím. Událost rozpoltila i českou veřejnost, řada známých spisovatelů studenty za extrémní projevy nacionalismu odsuzovala, další (včetně primátora Baxy) protiněmecké nálady podporovala.

← Demonstrace pražských studentů před českou právnickou fakultou v listopadu 1934 v souvislosti s předáním univerzitních insignií. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 12992.

Ve druhé polovině 30. let se v odpovědi na situaci v nacistickém Německu začala československá politika postupně militarizovat. Hospodářství i společnost byly připravovány na případný vojenský konflikt a na nutnou obranu republiky. Politické napětí se zvýšilo na jaře 1938 po připojení Rakouska k Německu. Obavy o územní integritu republiky přivedly do ulic pražskou veřejnost. U příležitosti oslav 1. máje se na Václavském náměstí mohutně demonstrovalo na obranu republiky. Morální odhodlání a fyzickou připravenost měl prokázat i X. sokolský slet uspořádaný v červenci v Praze na Strahově. Pod heslem „Budovat a bránit“ se ho zúčastnilo více než 300 000 cvičenců a přes 2 miliony diváků. Vyvrcholením byla skladba pro 30 000 cvičenců nazvaná Přísaha republice.

← Cvičení vojáků při sokolském sletu v Praze, 1938. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 9179.

Během září 1938 eskalovala sudetoněmecká krize. Po násilných útocích na úřady i obyvatelstvo v pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo a Sudetoněmecká strana zakázána. Mezinárodní tlak však nakonec přiměl tehdejší československou vládu, aby 21. září přijala německý požadavek na odstoupení území s více než 50 % německého obyvatelstva. Následující den svolal Výbor na obranu republiky (založený skupinou poslanců z různých politických stran) veřejnou manifestaci před budovu Národního shromáždění (Rudolfinum), které se zúčastnilo více než 250 000 osob.

← Demonstrace proti odstoupení pohraničí před parlamentem, 22. 9. 1938. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 5041.

Vláda podala demisi a vystřídala ji úřednická vláda generála Jana Syrového, která 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci. V Praze zároveň probíhaly přípravy na vojenský útok: v městském rozpočtu byla navýšena položka na protileteckou obranu (z 500 000 na 7 000 000 Kč), stavěly se zákopy a vyhlašovala se pravidla civilní obrany.

← Zákopy na pražském Klárově, 1938. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 5048.

Ztráta československého pohraničí rozhodnutím mnichovské konference z 30. září tvrdě dopadla i na hlavní město. Praha se téměř přes noc musela vypořádat s vlnou uprchlíků. Ústřední sociální úřad hl. města Prahy zřídil na Wilsonově (Hlavním) nádraží kancelář s nepřetržitou službou, která umísťovala uprchlíky v hlavním městě nebo je rozesílala do dalších regionů. Těm, kteří zůstali ve městě, muselo být zajištěno přechodné ubytování i práce.

← Evakuace českého obyvatelstva z pohraničí, 1. 10. 1938. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. X 11462.

Situaci zhoršovala skutečnost, že se většina energetických zdrojů nacházela v zabraném pohraničí a město muselo přistoupit k regulaci spotřeby energie. Vývoz zemědělské produkce výměnnou za dovoz uhlí se promítl do zvýšené ceny potravin. Městské správě se však podařilo s touto krizí relativně dobře vyrovnat. Horší byly důsledky postupné centralizace správy státu ze strany vlády. 24. února 1939 bylo pražské zastupitelstvo rozpuštěno a na jeho místo byla povolána správní komise. Ta zůstala v čele města i po obsazení zbytku republiky Německem v březnu 1939.

← Zpráva o rozpuštění Ústředního zastupitelstva a místních výborů hl. m. Prahy a jmenování správní komise a vládních komisařů. Věstník hl. m. Prahy, 46, 1939, č. 8, s. 1.

Posoudit, co znamenala Velká Praha pro její tehdejší obyvatele, co jim přinesla či naopak odňala, jak o ní smýšleli, lze obtížně. Jsme odkázáni spíše jen na dohady. Rozsáhlé, jednotně spravované území, kde všude platila stejná pravidla, nabízelo Pražanům do té doby nebývalé možnosti vlastního rozvoje: obyvatelům vnitřních, v podstatě uzavřených obvodů vykročit ven a usazovat se nebo podnikat po celém okrsku města, obyvatelům nedostatečně rozvinutých, spíše okrajových obcí přinášela vymoženosti moderního města, jichž by se jim nejspíše dostalo až mnohem později.

← Stará a rodící se nová zástavba v Břevnově, 18. 5. 1925. Foto: Antonín Alexander. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 4113.

Na druhou stranu nelze popřít, že pro mnohé Pražany znamenala nová situace zvýšení jejich životních nákladů, neboť daňové zatížení a ceny se přizpůsobily poměrům v bohatší vnitřní Praze. O tom, že Praha měla přitažlivost, vypovídá nárůst počtu jejích obyvatel o třetinu, tedy na milion v r. 1940.

← Bourání barokního Sedleckého domu Na Příkopě, který ustoupil novostavbě paláce "Šramota" (v sousedství dnešní pasáže Broadway) 1926. Foto: Tomáš Vojta. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. I 9691.

Dnes se často ohlížíme do časů tzv. první republiky a Velké Prahy s obdivem, hledáme zde inspiraci nebo jakýsi ideální stav. Skutečnost rozhodně tak jednoznačná nebyla, doba měla svá světla i stíny. Co však nelze popřít, je odhodlání a nasazení těch, kteří budovali Velkou Prahu před 1. světovou válkou i po ní, naplňovat vizi plně rozvinutého, bohatého, emancipovaného a respektovaného města, národní a státní metropole.

← Průhled Václavským náměstím od Můstku, 1925-1928. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. II 115.

Otázkou samozřejmě zůstává, jak by se Praha vyvíjela nebýt historických zvratů. Německá okupační správa zanechala městské hospodářství v naprostém rozvratu, to horší přišlo po ní. Znárodněním v r. 1945 město natrvalo přišlo o své finanční ústavy, elektrárny a plynárny, tedy o své nejcennější ekonomické subjekty (dopravní sekce Elektrických podniků se bez vlastního zdroje elektřiny stala zcela závislou na dotacích).

← Budova Městské pojišťovny na Staroměstském náměstí, dnes ministerstvo pro místní rozvoj. Tehdy zde sídlil též Pohřební ústav hl. m. Prahy, 26. 8. 1914. Foto: Jan Kříženecký. Archiv hl. m. Prahy, Sbírka fotografií, sign. XI 3532.

Po komunistickém převratu v r. 1948 pak byly ostatní podniky, včetně odborných úřadů magistrátu, rozptýleny v různých komunálních podnicích bez jednotné správy. Rozprášen byl i samotný úřad, magistrát, a do vedení města a jeho správy přišli lidé bez zkušeností a často i bez vize, plnící zadání komunistického režimu. Přesto nelze na následující desetiletí pohlížet jen negativně. Praha prošla ještě trojím dalším rozšířením a bylo zde vytvořeno leccos pozitivního. Avšak většiny toho, co městu zůstalo, co vlastnilo a co mu bylo po r. 1989 navráceno zpět, se později neuváženými rozhodnutími zbavilo. Prahu tak budování silného hospodářského zázemí nejspíše čeká znovu.

← Postupný územní rozvoj Prahy v letech 1960–1974, autor Marek Lašťovka.

Společenská hra pro milovníky Prahy každého věku

← Volně ke stažení
VELKA-PRAHA-HRA.pdf