Události, jejichž spouštěcím signálem se stal násilný zásah bezpečnostních sil proti manifestantům na Národní třídě v podvečer 17. listopadu 1989, nalezly v Archivu hl. města Prahy připravenou půdu. Archiv se již od počátku 80. let snažil ve sféře své působnosti posouvat „hranice možného" (tedy toho, co se smělo) – mimo jiné občasným publikováním příspěvků proskribovaných autorů v Pražském sborníku historickém či sborníku Documenta Pragensia (V. Lesáka alias V. Hájka 1982, F. Kavky 1984, F. Šmahela 1984, 1986), shromažďováním a ukládáním samizdatových tiskovin, pořádáním konferencí o politicky nežádoucích tématech (např. Šlechta a církev v Praze, 1987), nebo pořádáním výstav představujících odideologizovaný kritický pohled na významné dějinné události (např. výstava k 70. výročí republiky „Praha v prvním dvacetiletí obnovené státní samostatnosti 1918–1938"). Mladí pracovníci archivu nepokrytě sympatizovali s demonstranty Palachova týdne (leden 1988) a zúčastnili se následných demonstrací. Několik z nich podepsalo petici za propuštění V. Havla a uvězněných disidentů, popř. dokument Několik vět. Po uveřejnění protidisidentského úvodníku „Kdo seje vítr" (30. 6. 1989) napsal archivář Bohdan Zilynskyj otevřený protestní dopis Rudému právu. Tyto aktivity se obešly bez vážnějších následků díky celkovému posunu společenské atmosféry v Praze a relativní tolerantnosti či (vědomé) nečinnosti tehdejší bezprostřední archivní vrchnosti – odboru vnitřních věcí NVP. Za daného stavu věcí a názorového spektra svých zaměstnanců mohl Archiv hl. města Prahy po 17. listopadu okamžitě a jednotně vstoupit do středu dění. |
|