Jazyk esperanto vymyslel v druhé polovině 19. století Ludvík Lazar Zamenhof, jeho cílem bylo vytvořit neutrální a gramaticky jednoduchý jazyk, který by sloužil mezinárodní komunikaci. První učebnice esperanta vyšla roku 1887 ve Varšavě a jazyk se brzy začal šířit ve světě. Její český překlad vyšel již roku 1890 a zájemci o esperanto se sdružovali v místních esperantistických klubech. V Praze byl první klub založen roku 1902, jeho dokumenty jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ve fondu Klub esperantistů v Praze - spolkový archiv. Pražský spolkový katastr nám dokládá, že esperantistických klubů v jednotlivých městských částech Prahy působilo více, v Archivu hl. m. Prahy je ale uložen jediný fond takového spolku. Jedná se o Klub malostranských esperantistů (NAD 616), který byl nyní uspořádán a je přístupný badatelům.
Klub malostranských esperantistů byl založen v listopadu 1909. Šlo o drobný místní spolek, jehož cílem bylo kromě společenských kontaktů mezi členy především šíření esperanta. Klub pořádal kurzy pro veřejnost a jeho členové se scházeli každý týden, aby si jazyk procvičili. Mimoto klub organizoval výlety, zábavy, přednášky, oblíbené byly také hudební večery.
S příchodem první světové války začala činnost klubu stagnovat, řada členů narukovala a spolek fakticky zanikl. Další činnost klubu paradoxně nastartovalo až jeho zrušení. Policejní ředitelství, které o spolku nemělo dlouho zprávy, klub zrušilo k 15. září 1922. Když prvnímu předsedovi klubu Janu Iglauerovi došlo toto rozhodnutí, oslovil bývalé členy, kteří rozhodli o obnovení klubu. Pro formální nedostatky žádosti došlo k znovuzaložení až v listopadu 1924, spolek od té doby pokračoval v pořádání kurzů esperanta pro začátečníky i pokročilé a týdenních schůzích. V této době měl klub patnáct přispívajících členů a v roce 1927 se jeho předsedou stal Emil V. Müller, který klub vedl dalších 24 let.
Za druhé světové války se klub nemohl oficiálně scházet, ale od roku 1945 začal intenzivně pracovat a navazovat zahraniční styky. Tomu však nepřál vývoj politické situace, omezen byl nákup knih ze zahraničí i možnost mezinárodních kontaktů. Klub měl rovněž problémy se spolkovou místností, která byla nově zabrána pro politické schůze. Definitivní konec spolku znamenal zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, který měnil dosavadní spolkovou legislativu. Spolky, které tzv. nenapomáhaly výstavbě socialismu, měly být zrušeny či začleněny do spolků, jimž byla povolena činnost. Členové spolku proto na členské schůzi v dubnu 1952 odhlasovali likvidaci spolku. Předseda spolku Emil V. Müller následně předal materiály spolku do Archivu hl. m. Prahy.
Jedná se o mezerovitě dochované dokumenty z let 1909 až 1952 v rozsahu dvou kartonů. Obsah fondu odpovídá spolku, který vzhledem k malému počtu členů nepotřeboval větší administrativu a většinu záležitostí řešil korespondenčně. V úplnosti tedy nejsou dochovány ani zápisy z porad. Hlavní část fondu tvoří chronologicky řazená korespondence. Ani ta ale patrně není dochována v úplnosti, její zastoupení v jednotlivých letech je nerovnoměrné a vzhledem k nedostatku dalších pramenů nelze určit, zda je to z důvodu útlumu činnosti spolku, či zda se dokumenty nedochovaly z jiného důvodu. Poměrně obsáhlá je také dokumentace, ve které je kromě tří fotografií členů spolku uložena řada letáků klubu, ale také jiných esperantistických institucí, včetně zahraničních.
Ač je fond drobný, ilustruje dlouhodobou činnost spolku zabývajícího se esperantem, může tak sloužit jak pro zájemce o historii tohoto jazyka, tak i badatele zabývající se spolkovým životem v Praze v první polovině 20. století.
DAMOVÁ, Zora, Klub pražských esperantistů 1909-1952. Inventář. Praha: Archiv hl. města Prahy 2021. (PDF, 345 kB)
