Zalistujeme-li v kronice vlasteneckého kněze a nadšeného průkopníka archeologie Václava Krolmuse, abychom zjistili, čím překvapily přírodní živly obyvatele Čech v roce 1820, narazíme na stručný zápis o velké vodě a nové vlně epidemie neštovic. K neštovicím se vrátíme později, nyní se zaměříme na vodní živel.
Povodně bývaly pro naše předky poměrně častou nevítanou událostí, která vtrhla do jejich příbytků zpravidla s oblevou následující po vydatné nadílce sněhu či v létě po déletrvajících deštích. Povodeň ve zmíněném roce patřila mezi ty mírné, zato postihla Pražany během zimy třikrát. Poprvé přišla s předstihem již na Štědrý večer 1819, aby se opět vrátila v lednu nového roku. Po čtyřtýdenním mrazu napadl sníh, který se proměnil v následné oblevě spolu s kusy ledu v ničící smršť. To samé se opakovalo počátkem jara.
Největší povodeň očima současníků (překonána až povodní v r. 2002) se prohnala Prahou a dalšími obcemi v posledních únorových dnech roku 1784. Do paměti se zapsala kromě velkých ztrát na majetku i životech rovněž stržením pilíře Karlova mostu i s vojenskou strážnicí a její posádkou. V reakci na tuto živelnou pohromu, která postihla i další evropské země, iniciovalo nově zřízené Vrchní policejní ředitelství ve Vídni vypracování instrukcí pro policejní ředitelství v jednotlivých zemích monarchie, jak se zachovat před a během povodní. V Praze vznikl soupis protipovodňových opatření r. 1795 a stal se podkladem pro podobná nařízení vydávaná v následujících letech. V našem archivu se dochovala instrukce městského hejtmana z r. 1823 podrobně rozvádějící opatření, která měla být přijata při povodňovém nebezpečí v důsledku tání ledu.
Při prvních známkách oblevy bylo přikázáno prosekat led u jezů a před mostními pilíři a současně byl vydán zákaz pohybu na zaledněné řece. Obyvatelé bydlící v nižších polohách blíže řeky si měli zajistit včas útočiště pro sebe i svůj majetek a zvířectvo u svých příbuzných a přátel v bezpečných oblastech. Pro ty, co si nemohli sami opatřit dočasné bydliště, byly připraveny náhradní prostory v klášterních a školních budovách, kam měli být již při prvních známkách zhoršující se situace umisťováni přednostně nemocní, staří a těhotné ženy. Podobně byla vyčleněna místa pro uschování nábytku a jiného majetku postižených, jejichž příjem a vydávání řídili vždy dva úctyhodní měšťané. Praha byla v rámci opatření rozdělena do 12 okrsků, přičemž v každém měli řídit záchranné práce magistrátní a policejní komisaři. Jim k ruce měli být připraveni voraři a rybáři s určitým počtem plavidel, kteří měli pomáhat zaplaveným obyvatelům bezplatně jak při záchraně života, tak majetku. V každém okrsku měli být též připraveni ranhojiči, lékaři a tesaři k zajištění nestabilních budov před zřícením. Pověřené osoby měly být připraveny na jednom z tuctu záchranných stanovišť, pro která byly vybrány budovy podél vltavského břehu od Výtoně po Petrskou čtvrť, mezi jinými výtoňská celnice, Habřinovská lázeň (dům, který stával poblíž dnešního Goethe-Institutu), Červený dům (hostinec na rohu Karlovy a Jilské ulice), Konvikt a další.
Před blížící se velkou vodou měli Pražany varovat poslové z měst ležících výše proti proudu řeky. Za tímto účelem si sjednala Praha dohodu s berounským krajským úřadem. Vystoupení řeky z koryta ohlašovala střelba z hmoždíře na Vyšehradě a Výtoni, nejvyšší nebezpečí též pískání a střelba. Na toto znamení se měli pověření komisaři a další osoby dostavit na svá místa a začít pomáhat ohroženým obyvatelům. Ze tří desítek magistrátních radních, uvedených v dobovém schematismu, mělo být 16 nasazeno do záchranných akcí, jim podléhali další zaměstnanci úřadu. Instrukce dále přesně vypočítává místa, kde budou připraveny povozy a kde prámy. Lidem, uvězněným ve svých domech, měli rozvážet a prodávat potraviny za tím účelem zřízení převozníci.
Po opadnutí vody se měli lidé vrátit do svých domovů teprve po jejich řádném vysušení. Avšak i „Předpisy, jak se zaplavená obydlí vysušovati a bydlitelná činiti mají", vydaná guberniem téhož roku, připouštěly, že mnoho lidí se bude muset vrátit do ještě provlhlých příbytků, které gubernium nabádalo hojně vytápět a větrat. Lidem nuceným přebývat ve vlhkých místnostech doporučovalo mj. teplou stravu a přiměřeně věku též mírné množství vína a kořalky. Zvláštní pozornost byla věnována vyčištění studní a dezinfekci stěn a místností.
Dochovaná nařízení jsou svědkem úsilí státu na počátku moderní éry vyrovnat se s přírodními živly a minimalizovat následky katastrof. Prověrka účinnosti opatření se přivalila na Prahu na konci března 1845 a do pražského „podpisového archu" povodní na předmostí Mostu Legií se zapsala vysokou příčkou.
| Praha roku 1820 |
 |
