Archiv hlavního města Prahy

Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. informační přepážka: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

tisk/print

Malostranské domy

Domy pana Bretfelda

O páté hodině ranní na svátek sv. Bartoloměje zemřel ve svém malostranském paláci doktor práv, několikanásobný děkan, rektor Univerzity Karlo-Ferdinandovy a kancléř arcibiskupské konzistoře Josef svobodný pán Bretfeld z Kronenburgu.  Úmrtní oznámení vytištěné jménem všech pěti pozůstalých dětí sdělovalo Pražanům, že zádušní mše bude sloužena v malostranském kostele sv. Mikuláše a současně v kapli rodinného zámku ve Veselíčku, kde bude zemřelý pohřben.  Smrtí Josefa Bretfelda přišla pražská společnost nejen o vlivného advokáta se styky v aristokratických kruzích, ale též o čilého organizátora společenského života, jehož plesy zůstávaly ještě léta v povědomí Pražanů. V neposlední řadě však přišli Antonín, Emanuel, František Josef, Terezie a Antonie o otce, jenž dokázal pozoruhodným společenským vzestupem zajistit svým dětem postavení a majetek, na který by v počátcích jeho života stěží někdo pomyslel.

Ostatně už při pátrání o počátku života Josefa Bretfelda narážíme na nejasnosti. V pozdějších letech Bretfeld svůj původ odvozoval od českokrumlovského měšťana a primátora Michaela Prega, kterému byl r. 1641 udělen erb s predikátem von Pretfeld. Tento původ však zpochybňují nedávné výsledky genealogického výzkumu badatelů zabývajících se dějinami rodu, především nález zápisu narození Josefa Bretfelda, podle něhož se narodil 6. května 1731 neurozeným rodičům Janu Jiřímu Bretfeldovi a Veronice Herguetové v obci Nové Sedlo nad Bílinou na lobkovickém panství Jezeří (viz Veronika Jíchová a Petr Fořt).  Mladík musel vynikat velkou pílí a obratností, neboť od ukončení právnických studií na pražské univerzitě (1763 promován doktorem práv) byl jeho život dlouhou řadou úspěchů. Svou kariéru budoval cílevědomě, ke svému jménu postupně přibíral nové tituly a hodnosti. Byl dlouholetým profesorem právnické fakulty, za svůj život byl šestkrát jmenován rektorem univerzity, spravoval Fond pro podporu vdov a sirotků pozůstalých po právnících, zastával funkci pokladníka a kancléře arcibiskupské konzistoře (poradního orgánu arcibiskupa), k vyšším stupňům v kariéře mu napomáhala orientace na aristokratickou klientelu z pozice právního zástupce. 

Svůj profesní růst kombinoval se společenským. V roce 1770 byl povýšen císařovnou Marií Terezií do šlechtického, v roce 1793 císařem Františkem II. do rytířského stavu, o dva roky později následovalo udělení inkolátu, které mu umožňovalo kupovat tzv. deskové statky. V r. 1807 konečně dosáhl udělením titulu svobodného pána přijetí do panského stavu. Společenskou váhu měla též hodnost strážce korunovačních klenotů. Podobně vzestupnou tendenci vykazují i Bretfeldovy volby životních partnerek. První žena Terezie Waibelová zemřela v sedmém roce manželství. Zanechala po sobě dva syny, Antonína a Emanuela. Již v následujícím roce (1772) se Bretfeld oženil s Marií Annou ze starého vladyckého rodu Chlumčanských z Přestavlk. Z tohoto manželství pocházeli syn František Josef a dcery Terezie a Antonie. Manželčin bratr Václav Leopold byl r. 1814 jmenován arcibiskupem pražským a tím i Bretfeldovým nadřízeným. Svou druhou manželku, kterou v závěti láskyplně nazývá „má nezapomenutelná Nanette", přežil pouze o rok.

Zatímco závěť je jedním z nejběžnějších pramenů k poznání majetkových poměrů, v Bretfeldově případě se nám zachovalo svědectví daleko obraznější. V r. 1765 získal Josef Bretfeld ve veřejné dražbě bývalý dům Václava Lodgmana na rohu Ostruhové (dnes Nerudovy) ulice a Jánského vršku a nechal ho přestavět v barokně klasicistním slohu podle projektu J. J. Wircha. Nádherymilovný Bretfeld, který nešetřil peněz při nákupu starožitností, knih, grafik, obrazů a jiných cenností (ostatně je nakupoval výhodně v dražbách vybavení zrušených klášterů jako další podnikavci v této době, viz Schönfeld) si v nově upraveném domě nechal vymalovat nástěnné malby zobrazující palác samotný a další domy v jeho vlastnictví. Jedná se o unikátní ikonografický pramen, který se nám však zachoval kromě několika fragmentů fresek pouze v černobílých fotografiích a kresbách. Nástěnné malby byly objeveny při rekonstrukci paláce r. 1900 a tehdy byly patrně z iniciativy Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek kr. hl. m. Prahy nafoceny Jindřichem Eckertem. Člen komise Jan Herain oznámil nález v dobovém tisku.  Podle Herainových slov bylo na každém vyobrazeném domě pečlivě uvedeno číslo popisné dle číslování platného v letech 1770-1805. Do této doby je tedy třeba datovat malby, jejichž autor není znám. Někteří historici umění usuzují na autorství malíře Ludvíka Kohla (1746-1821), který prokazatelně pro Bretfelda pracoval.

Malby v jídelně a celý palác, naplněný uměním a cennostmi, měly důstojně reprezentovat postavení novopečeného šlechtice. Dům byl za advokátova života centrem rodinného i společenského života, ačkoliv zmiňované oblíbené plesy, které údajně pořádal každý čtvrtek pro aristokratické i neurozené návštěvníky, se konaly v Konviktu a Vusínovském domě na Starém městě, tzv. Redutě. Palác zdědila dcera Terezie provdaná za hraběte Prokopa Lažanského. Na malbě Nerudovy ulice zaujme vyobrazená kaple P. Marie Einsiedelnské na cestě ke Hradu, která byla r. 1791 zrušena. Kousek odtud na rohu Hradčanského náměstí stávaly další dva Bretfeldovy domy, na jejichž místě dnes stojí Salmovský palác čp. 186. Domy získal r. 1770, avšak oba přenechal o čtvrt století později pražskému arcibiskupovi Vilému Florentinu Salm-Salmovi (arcibiskupem 1793-1810), který započal s jejich přestavbou v palácový objekt.

V cestě za bretfeldovským majetkem se přesuneme zpět na Jánský vršek, resp. do Šporkovy ulice. V tomto malebném koutě, pár kroků od paláce čp. 240, narazíme na dům čp. 321 U Dvou zlatých lvů, zvaný také Šporkovský palác. Šporkové dům r. 1777 prodali sousednímu Vlašskému špitálu, po jehož zrušení objekt získal Bretfeld, který rozšířil jeho zahradu koupí části pozemku od Strahovského kláštera. Dědicem Šporkovského paláce se stal syn Antonín, přísedící českého zemského výboru. R. 1836 přešel dům do vlastnictví Spolku paní pro výchovu sirotků, pozd. Spolku sv. Notburgy. V těsné blízkosti domu se nacházely dvě zahrady odprodané z pozemků Strahovského kláštera při dnešní Vlašské ulici (tehdy Lobkovické či Pod Petřínem). Na nich vyrostly zahradní domky čp. 336 a 337, které koupil Bretfeld v r. 1773. Domek čp. 337 nechal přestavět r. 1800 v empírovém slohu. Tyto dvě nemovitosti připadly synovi Emanuelovi, důstojníkovi císařského vojska. Ve 40. letech pozemky i s domy zakoupila Kongregace Milosrdných sester a vystavěla na místě čp. 337 nemocnici s přilehlým kostelem sv. Karla Boromejského.

Nejmladšímu synu Františku Josefu odkázal otec panství Veselíčko, které získal r. 1783 od svého švagra J. N. Chlumčanského z Přestavlk. Františka Josefa adoptoval bratr Marie Anny, Vojtěch Chlumčanský, rytíř z Přestavlk a Chlumčan, a synovec tak mohl užívat rodového jména Bretfeld-Chlumčanský. František Josef zdědil otcovy vlohy a záliby. Stal se vysokým úředníkem České dvorské kanceláře ve Vídni, kde se usadil. Jako svobodný mládenec všechny své prostředky věnoval sběratelské činnosti. Po otci zdědil rozsáhlou knihovnu včetně rukopisů a grafický listů, které dále bohatě rozmnožil. Vlastnil mj. díla Dürera, Holbeina, Rembrandta, Škréty, Kupeckého, Cranacha aj. Proslulá byla však jeho numismatická sbírka čítající 51 246 ks.

Z rozsáhlého majetku v hodnotě 312 600 zl. podělil Josef Bretfeld nemovitostmi všechny své děti vyjma nejmladší neprovdané dcery Antonie, která obdržela dědictví ve finanční formě. Každé z dětí obdrželo na památku šperky a cennosti. Uvedené prameny dokazují, že přičinlivost a cílevědomost Josefu Bretfeldovi nescházela, ať již v jeho žilách kolovala krev českokrumlovských Pregů, či nikoliv.

fotogalerie