Archiv hlavního města Prahy

Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. podatelna: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

 

Vývoj pražské samosprávy

 

 

A. VÝVOJ MĚSTSKÉ SPRÁVY A SAMOSPRÁVY OD 13. STOLETÍ DO ROKU 1784 (Jaroslava Mendelová)

 

1. Vznik vrcholně středověkých pražských měst a vývoj jejich správy od 13. století do začátku husitské revoluce

 

Staré Město pražské

Před vznikem pražských historických měst existovalo na jejich území v podhradí a v prostoru mezi Pražským hradem a Vyšehradem několik osad. Největšího významu nabyla ve 12. století trhová osada rozložená kolem rozměrného tržiště na pravém vltavském břehu. V ní vykonával soudní moc ve věcech tržních trhový soudce (v literatuře uváděný též jako tržní rychtář), poprvé zmiňovaný k roku 1212. Při tržišti byl Týn – dvůr s celnicí, kde cizí kupci platili clo a byli ubytováni. Později mohli využívat pro ně založený špitál při sousedním kostele P. Marie před Týnem. Vedle tržiště se usadila též židovská obec, původně sídlící v podhradí na levém břehu řeky Vltavy. Spravovali ji královští úředníci a o její synagoze je zmínka již v roce 1135.

S postupem kolonizace přibývalo osadníků, kteří si přinesli i právní zvyklosti reprezentující kodifikaci ji­honěmeckého a magdeburského práva. Při brodu na Poříčí tak vznikla u kostela sv. Petra osada cizích kupců – Němců a Románů – s vlastními svobodami a právy, potvrzenými panovníkem.

Někdy v letech 1232–1234 za vlády krále Václava 1. byl osídlen kolonizací prostor kolem kostela sv. Havla osadníky z jižního Německa. Lokátorem – organizátorem a projektantem nově vysazeného města, které zde vzniklo, a později i jeho rychtářem byl královský mincmistr Eberhard. Jeho město bylo vystavěno kolem nového tržiště a dominovaly mu patricijské domy s mohutnými věžemi. Bylo ohrazeno a terén donutil stavitele k tomu, že do hradeb nebyla pojata jen nová část – Havelské Město, ale též starší části osídlení kolem velkého původního tržiště. Přirozenou hranici takto vzniklého velkého města tvořila na severu a západě řeka Vltava. K jeho obehnání hradbou došlo asi v polovině 30. let 13. století.

Mimo rámec hrazeného města zůstala část osady u sv. Petra na Poříčí, která byla již roku 1215 postoupena i s kostelem řádu německých rytířů. Obyvatelé zbylých osad poté přijali za svůj kostel sv. Mikuláše při tržišti. do nových hradeb spolu s nimi byla pojata i židovská osada a cizí kupci v Týně (Ungeltu) s vlastními královskými úředníky.

Těžištěm (Starého) Města se ovšem stalo tzv. Havelské Město. Byla zde rychta – úřední dům na novém havelském tržišti, která byla propůjčena prvnímu rychtáři-lokátorovi, mincmistru Eberhardovi.

Rychtář byl v nejstarších dobách zástupcem krále a královského podkomořího, spravujícího královské finance, byl vojenským velitelem města, jeho správcem a soudcem. Král mu rychtu pronajímal, rychta byla nadána pozemky a důchody, část pokut a poplatků z úředních a soudních výkonů připadala rychtáři.

Staré Město pražské bylo nadáno jihoněmeckým právem převzatým z města Norimberka, s nímž Staroměstští udržovali právní vztahy a kam šla zpočátku odvolání od staroměstského soudu. Toto právo doplněné o statuty a výroky městského soudu, zvykové právo, listiny a privilegia darovaná panovníky, se pak prosazovalo jako tzv. pražské právo ve většině českých měst.

Podle něho také obci samotné náležel podíl na správě města. do obce patřili všichni plnoprávní měšťané. Město nepodléhalo zemskému soudu a bylo vyňato z pravomoci krajských úřadů – mělo vlastní samosprávu, z níž nejdůležitější byla právě existence vlastního soudu. Král dosazoval k ruce rychtáři a pro potřeby rychtářského soudu dvanáct přísežných (svědků), kteří byli panovníkovi vázáni přísahou a byli každý rok obnovováni podkomořím nebo hofrychtéřem. Byli vybíráni z měšťanů, zabezpečovali i správu, bezpečnost a klid. Rychtář a přísežní také přijímali nové měšťany, vedli městské hospodářství.

Nejvýznamnější složkou samosprávy bylo vlastní soudnictví. Soudcem města byl rychtář, který jménem krále vykonával tuto funkci několikrát do roka na slavnostních zahájených soudech, kam měli přístup všichni měšťané. Patřily sem civilní, trestní sporné i nesporné záležitosti. Jen nejtěžší hrdelní viny (např. padělání mince, smilstvo, násilí, žhářství, vražda, zrada na králi) si vyhrazoval král.

Menší pře a policejní přestupky i běžné právní agendy měšťanů vyřizoval rychtář na denním soudě. V tomto počátečním období existovaly pravděpodobně také zvláštní soudy – kupecký a židovský, které později s růstem kompetence městské samosprávy začaly být závislé na městě, se kterým kupecká osada splynula. Již na konci 13. století můžeme sledovat antagonismus mezi exponentem a zástupcem panovníka či královské moci – rychtářem na jedné straně a přísežnými a obcí na straně druhé. Zástupci měšťanů prosazovali autonomii a rozšiřování práv obce. Především šlo o kupecké podnikání, jehož představitelé vlastnili velký majetek a chtěli hrát i politickou roli – měli v rukou i městské úřady. Rychtář měl původně hlavní slovo nejen na soudě, ale i při sezeních na rychtě, kde se scházeli přísežní a rokovali o věcech správních a hospodářských jako městská rada (konšelé). Brzy se však pro zasedání rady začala volit neutrální půda a také soudy i obecní shromáždění byly přeneseny do kostela sv. Mikuláše. Schůze rady se zpravidla odbývaly v domech konšelů, kteří se po čase podle vzoru jiných měst rozhodli zřídit radnici. V roce 1296 byl zakoupen dům Jakuba Kubkova na tržišti pro městského písaře. Měl sloužit i ke schůzkám rady, proto k němu obec v roce 1338 přikoupila dům Volflina od Kamene. V budově radnice pak bylo sídlo městské rady, písaře, archivu a městských úřadů. Úřadoval zde i rychtář a kromě shromáždění obce se zde konaly i slavnostní zahájené soudy.

Již v této době začala rada přebírat do své kompetence některé soudní záležitosti, zvláště ty, s nimiž by se muselo čekat na další soudní rok a tím by vznikly neúnosné průtahy, a také pře a záležitosti nepotřebující veřejné projednávání. do rady přicházely také žádosti o poučení v právních a soudních věcech od měst okruhu tzv. pražského práva, i odvolání proti vyneseným rozsudkům. Konšelé si časem volili jako předsedajícího jednoho ze svého středu – purkmistra. Z důvodů ochrany před zneužitím této funkce se v ní postupně střídali vždy po 4 týdnech. V pramenech se připomíná staroměstský purkmistr poprvé v roce 1318. Již v roce 1299 udělil král Václav II. městu listinu, podle níž si měšťané mohli volit vlastního městského písaře. Vedle soudních knih vedených rychtářem a jeho písařem byly založeny městské radní knihy, z nichž nejstarší do chovaná, tzv. Liber vetustissimus, má první zápisy z roku 1310.

Od počátku své právní existence používalo Staré Město pečetidlo a listiny stvrzovalo městskou pečetí. Její nejstarší doklad pochází z roku 1264. Typář pečeti nebyl opatrován rychtářem, nýbrž purkmistrem, neboť byl znamením obce jako samostatné korporace. Městský znak (erb) Starého Města je doložen až v době těsně po polovině 14. století.

Po obnově konšelů, která příslušela výhradně panovníkovi, se volili pravidelně z obce obecní starší, kteří spolurozhodovali v závažných záležitostech. Kromě toho byli ustanovováni úředníci nad obecními důchody, řemesly a trhy. K podpoře rychtáře existovala policejní, požární a vojenská služba. Pro vybírání ročního úroku pro panovníka, královské berně a městských sbírek byli zřizováni berníci – dva obecní starší a dva konšelé. K městským zřízencům náleželi kat, branní, hlásní, vážní, celní, pohodný. Pokrok v samosprávě Starého Města byl vzorem pro ostatní královská města.

 

Menší Město pražské (Malá Strana)

V podhradí Pražského hradu na protilehlém břehu Vltavy proti Starému Městu bylo za vlády Přemysla Otakara II. v roce 1257 založeno severoněmeckými kolonisty Menší Město pražské – Malá Strana. Vně jejích hradeb zůstaly osady Obora, Nebovidy, Újezd, Písek a Rybáře. Od počátku město používalo pečetidlo a znak.

Malá Strana přijala magdeburské městské právo, pokročilé již do té míry, že v něm bylo odděleno soudnictví od správy. Zvlášť existoval sbor přísežných-radních a sbor kmetů na soudu. Protože i zde obojí leželo v rukou dvanácti zvolených, bylo soupeření obou sborů účinné.

Malostranská obec se scházela ve farním malostranském kostele sv. Mikuláše. Právně město podléhalo Litoměřicům jako mateřskému městu magdeburského práva v Čechách. Narozdíl od Starého Města, které nad sebou uznávalo pouze krále, bylo podřízeno podkomořímu. Proti utlačování měst tímto úředníkem vydal Jan Lucemburský roku 1337 listinu, jíž přesně vymezil jeho práva a současně stanovil pravidla obnovování městských rad. Každý rok se obnovovala rada tak, že odstoupilo 6 konšelů a na jejich místo se skrze volence volili nástupci. Podkomoří soudil jen těžké viny a apelace. Ostatní zločiny včetně zabití připadaly kmetům. Z roku 1330 je první zmínka o malostranském purkmistru – prvním z konšelů.

Na základě další listiny Jana Lucemburského z roku 1338 se Menší Město nemuselo nadále odvolávat do Litoměřic, ale za Karla IV. opět tuto výsadu ztratilo.

Kolem roku 1330 bylo založeno také purkrabské město Hradčany. Jeho obyvatelstvo bylo povinno robotami k Pražskému hradu, vojensky byli měšťané přičleněni k lidem purkrabího Pražského hradu. Jako poddanské město nemohlo užívat vlastní městský znak, ale doklad o pečeti dle dosvědčuje, že bylo zhotoveno kolem poloviny 14. století.

 

Praha za vlády Lucemburků – vznik Nového Města pražského

Od první poloviny 14. století se vliv městských rad stále upevňoval. Staré Město bylo definitivně vyňato z podkomořské pravomoci, a tak rychtáře jmenoval král a on také obnovoval konšely. Vliv na rozšiřování měst­ských svobod zajisté měla finanční podpora Staroměstských králi Janovi. Od 20. let byla vydána řada královských nařízení o hospodářských a soudních záležitostech. Předpis, že měšťan náleží k městskému soudu, i kdyby šlo o svobodné statky deskové, napomohl tomu, že byly zpřetrhány svazky s Norimberkem. Významným činem byla první kodifikace městského práva, k níž dal Staroměstským svolení král Jan v roce 1341. Tím byl upevněn právní řád a dán předpoklad k právnímu sjednocení českých měst a k zformování městského stavu.

V souvislosti se snahou vytvořit z Prahy metropoli hodnou vládce římské říše a odlehčit přeplněnému Starému Městu, rozhodl se Karel IV. zvětšit pražské souměstí a založit Nové Město pražské. Vytyčil ho na území východně a jižně od staroměstských hradeb a podél Vltavy, na území dosavadních předměstských osad – Poříčí na severovýchodě a Podskalí a Zderazu na jihu. Patřily sem i část Újezda sv. Martina z majetku vyšehradské kapituly, špitál sv. Lazara, ves Opatovice, Židovská zahrada, usedlosti v Jámě, Chudobice a osada na Rybníčku. Přednostní pozice Starého Města byla zajištěna tím, že jeho měšťané měli Novým Městem volný průchod a spravovali dvě z novoměstských bran (Špitálskou a Horskou).

Nové Město pražské, založené Karlem IV. v roce 1348, získalo současně se založením hradby, radnici, pečetidlo a městský znak. Rychta zde neměla stálé sídlo, vedle rychtáře a jeho soudu fungovala od počátku jako rozhodující orgán samosprávy městská rada včele s purkmistrem a radní písař. Radu tvořilo dvanáct konšelů, kteří z obce zvolili obecní starší, městského písaře a městské úřední zřízence. Ze zakládací listiny je zřejmé, že Nové Město nepodléhalo podkomořímu. S odvoláními a žádostmi o právní naučení se mělo obracet k staroměstskému soudu. do nově založeného města se přesunula řada obyvatel ze Starého Města – především řemeslníků hlučných řemesel. Významným momentem bylo i to, že po celou 2. polovinu 14, století se střídali ve funkci novoměstských rychtářů měšťané Starého Města.

Prahu v době Karla IV. představovaly vedle tří velkých královských měst na levém i pravém břehu Vltavy a purkrabských Hradčan také obě královské pevnosti, Pražský hrad a Vyšehrad, spravované královskými úředníky. Z městské jurisdikce byly kromě nich vyčleněny rovněž některé kláštery a jejich majetek ve městě, které tvořily samostatné správní okrsky, tzv. postranní práva. Vyňaty z městské svrchovanosti byly též právo viničné, střelecké a domy v pražských městech, které patřily šlechtě a jurisdikcí spadaly pod zemský soud. Od roku 1348 přibyla k těmto exempcím (zvláštním právům) i univerzita, tvořící samostatnou akademickou obec s vlastním právem.

Brzy po vzniku Nového Města se začala mezi oběma pravobřežními městy projevovat rivalita nejen ve výkladu novoměstské zakládací listiny, ale i mezi cechy a bratrstvy. Novoměstské znepokojilo již v roce

1350 rozšíření členů staroměstské rady na osmnáct konšelů, za nímž byla patrně snaha o oddělení městského soudu od správy (městskou správu mělo snad tvořit dvanáct radních a šest soudců). Rostoucí vzájemné neshody vyřešil Karel IV. roku 1367 spojením obou měst v jeden celek s radou o třiceti konšelech a s centrem ve Staroměstské radnici. Po deseti letech se však města znovu osamostatnila. Novoměstští přitom na čas přišli o vynětí z podkomořské pravomoci, které získali při založení města. O tuto výsadu pak bojovali stejně usilovně jako o zvýšení počtu konšelů na osmnáct po staroměstském vzoru a o zrušení povinnosti soudního odvolání se do Starého Města.

Malá Strana byla za vlády Karla IV. podstatně rozšířena novou hradbou (tzv. Hladovou zdí) a roku 1351 jí bylo vydáno privilegium, podřizující všechny, kdo žijí v městských hradbách, malostranskému městskému právu.

Na sklonku 14. století bylo již nepochybné, že purkmistři a rady pražských měst měli v rukou rozhodující soudní a správní moc ve svých obcích, včetně obsazování nižších městských úřadů. Města byla z vojenských, bezpečnostních a berních důvodů rozdělena na čtvrti v čele s čtvrtními hejtmany, jimž podléhali desátníci, padesátníci a setníci. na Starém Městě začal počátkem 15. století fungovat také hospodářský a stavební úřad, tzv. šestipanský, a vznikly rovněž další zvláštní úřady – přísežných mlynářů s platností pro celé Čechy a úřad perkmistra hor viničných ke správě vinic v pražském okolí. Po dostavění nového kamenného mostu začal působit i úředník pro jeho správu a udržování. na správě a udržování mostu se podílel špitál křižovníků s červenou hvězdou.

Na Novém Městě působil úředník pro obchod s dřevem v Podskalí a dozorci nad senným trhem a nad undrlákem – skladem slaných a tunných ryb s celo českou působností.

 

2. Samospráva husitské Prahy

Rozpory mezi jednotlivými pražskými městy vyplývající z rozdílů jejich zřízení a náboženské i sociální problémy, které se začaly projevovat již na konci vlády Karla IV., vyústily za panování jeho syna Václava IV. v husitské hnutí a v revoluční válku. Podnětem k jejímu propuknutí bylo procesí na Novém Městě pražském 30. července 1419, které vedl z kostela P. Marie Sněžné radikální husitský kazatel Jan Želivský. Při střetu účastníků procesí s konšely na Novoměstské radnici došlo k defenestraci a pobití členů městské rady. Správu města řídila pak veliká obec složená z plnoprávných měšťanů i z ostatních obyvatel (podruzi, nájemníci, pokojníci bez měšťanského práva) a do obnovy konšelů stáli v čele města čtyři hejtmané.

Po smrti krále Václava (16. srpna 1419) si obce tří pražských měst přivlastnily královské důchody, konšelé se zmocnili městských rycht a funkce rychtáře. Tím bylo dovršeno správní osamostatnění pražských měst a jejich vymanění se z vlivu královských úředníků. Husitské městské rady sebevědomě zahájily jednání s římským králem a dědicem českého trůnu Zikmundem. Po jejich neúspěchu a koketování s myšlenkou městské republiky po vzoru Benátek, bylo nakonec pražským městům přiznáno postavení obdobné pozici svobodných říšských měst na území dnešního Německa.

Propuknutí války se Zikmundem předcházely nepokoje na Malé Straně po smrti krále Václava IV. Dne 17. října 1419 se obrátili husitští obyvatelé pražských měst proti tamním klášterům – hlavně johanitům a augustiniánům od sv. Tomáše. Poté, co příznivec Zikmunda Petr Konopištský ze Šternberka přepadl u Živohoště jihočeské husitské poutníky, udeřili pražané vedení Mikulášem z Husi na královskou posádku držící mosteckou věž, arcibiskupský dvůr a tomášský klášter. Byl obsazen i Saský dům a zničena část města.

V následujícím roce 1420 rozhodly v bojích o Hrad, kam se stáhli nepřátelé kalicha, pražané. Malá Strana byla vypálena a obyvatelstvo se rozprchlo do Starého a Nového Města. Menší Město bylo devastováno i s hradbami.

Obce obou pravobřežních měst vytvořily 3. dubna 1420 přísežnou jednotu a obrátili se s manifesty o své pravdě do celého světa. Vypověděly odpůrce kalicha, zkonfiskovaly jejich majetek i majetek církevní a vyhlásily revoluční husitský program v podobě čtyř pražských artikulů. Proti nim však vystoupili táboři, kteří přišli pražanům na pomoc proti Zikmundovým křižákům. Táborům šlo o úplné zrušení městských „německých pohanských“ práv, která však ničím nenahrazovali. Zatímco radikálnější Novoměstští táborské požadavky schválili, Staroměstští odmítli. Rozpory pak vynesly do čela pražských měst kazatele Jana Želivského, který spolu s velkou obcí přinutil dosavadní konšely k odstoupení a dosadil nové. Sám se ocitl v roli neoficiálního vládce Prahy i vznikajícího pražského městského svazu. do jednání obce zasahovali kněží i ženy. to nakonec bylo po zásahu některých táborských vůdců odsouzeno. Uklidněná pražská města se postavila do čela ostatních královských měst, staroměstská kancelář fungovala jako královská a v jejím čele stál kancléř. Městské knihy se staly v období husitství na čas fakticky deskami zemskými.

Královská města se zúčastnila 7. června 1421 sněmu v Čáslavi poprvé jako politický činitel, jako stav, a pražská města měla přednost nejen před ostatními městy, ale i před vyššími stavy. Byla vytvořena vláda dvaceti zemských vladařů, do níž se dostali čtyři pražané, spolu s šesti měšťany dalších měst. Staroměstští se na pod­zim 1420 zmocnili Vyšehradu a v červnu 1421 i Pražského hradu.

Dne 30. června 1421 provedl Želivský převrat a stanul v čele spojených pražských měst. Jím dosazená městská rada spojené Prahy měla třicet konšelů, po patnácti z každého města. Sídlem správy byla Staroměstská radnice, do Novoměstské byl umístěn nižší soud. Byly vykoupeny a zrušeny věčné platy na domech, avšak zámožní měšťané byli nespokojeni s nadvládou radikálů a stáli proti ní od počátku v opozici. Želivský se proto dal zvolit nejvyšším hejtmanem obce s právem jmenovat a trestat konšely. Podléhali mu čtyři hejtmané. Posléze zdánlivě ustoupil do pozadí a nastolil v Praze otevřenou vojenskou diktaturu hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic.

Tato nehoráznost spolu s nespokojeností s vojenskými neúspěchy pražské hotovosti vedly k vyhrocení napětí ve městě a k tomu, že spor mezi stoupenci Želivského a umírněného Jakoubka ze Stříbra byl v únoru 1422 předložen k rozsouzení sboru 19 rozhodčích z řad šlechty a hejtmanů polních vojsko Poněvadž bylo zřejmé, že velká obec je neklidným elementem a nástrojem zvůle některých jedinců, byla rozhodčím výrokem její moc omezena a byla dosazena nová městská rada.

Jejími představiteli byl Želivský 9. března 1422 vylákán do Staroměstské radnice a popraven. Jeho smrt vyvolala násilný převrat v Praze a opětné dosazení radikálních konšelů.

Po příchodu Zikmunda Korybuta do Prahy v květnu 1422 byl zvýšen počet radních na 36, polovina konšelů zasedala na Staroměstské radnici a polovina na Novoměstské radnici. Korybut byl nakonec pro snahy o zvýšení své autority jako zemského správce odvolán. Také mezi pražany a tábory nastaly rozpory. V roce 1423 došlo k volbě zemských hejtmanů pro hájení zemského míru a hlavního města, ale obec se opět zmocnila vlády ve městě a zemské vlády nedbala. Jednota pražských obcí se pro rozdílné názory rozpadla v lednu 1424. V každém městě byly zvoleny rady – v obou městech osmnáctičlenné. Znamenalo to zmenšení vlivu Prahy nad ostatními městy. Správa Malé Strany byla nejspíš obnovena až roku 1424 po smlouvě Žižky s pány a pražany na Špitálském poli, začala též oprava města. Malostranští byli nejprve podřízeni staroměstské správě (trpitelé Starého Města pražského). Po obnovení obce bylo voleno 12 konšelů patrně za přítomnosti Staroměstských.

1. září 1428 se sešly obce Starého Města a Malé Strany, aby obnovily přátelství. Konšelé obou měst měli držet společné porady, kdo chtěl při zasedání obce mluvit, musel dostat od konšelů slovo. Staroměstští pak v náboženských neshodách vpadli v roce 1434 do Nového Města, které se nechtělo podrobit nové zemské správě, a podřídili si je. Tím ztratili radikální táboři a sirotci spojence a cesta k Lipanům byla otevřena.

 

3. Samospráva pražských měst v pohusitském období a její vývoj do roku 1547

Než přijali měšťané Zikmunda, nechali si potvrdit svobody. Majestát z 6. července 1435 potvrdil, že žádný cizinec, který by nepřijímal podobojí, nesmí být úředníkem ani konšelem. Zikmund zprostil nakrátko Novoměstské závislosti na Staroměstských, ale nezrušil odvolací soudní povinnost. Sám obnovil rady, dosadil na Staré Město 18 konšelů a v obou dalších městech 12. Rada zřizovala funkci městského rychtáře z řad měšťanů. Byl nyní jen úředníkem a výkonným orgánem rady. Zahájené soudy se nekonaly často, řešily jen záležitosti civilní agendy – převody nemovitostí, a ze sporných jen mimořádné případy. Rychtář rozsuzoval jen záležitosti do výše 10 kop, v policejních a tržních přestupcích a nad obyvateli (lidmi bez měšťanského práva). Rada byla nyní vlastním soudním orgánem a její agenda stoupla.

Správu vesnic, stavební a hospodářské záležitosti vykonával za husitství šestipanský úřad na Starém Městě, Nové Město získalo tento úřad po rozdělení majetku 1429. Také cechmistři získali nižší soudní pravomoc, za husitských válek město spravovalo i postranní práva. Perkmistr hor viničných byl připoután k městskému úřadu, stejně jako židovská obec, správa pražského mostu i jeho důchodů.

Albrecht Rakouský se pokusil omezit moc měst a sám dosadil na staroměstskou rychtu jednoho z konšelů, toho rada nechala 24. května 1439 popravit. Za bezvládí po Albrechtově smrti si pražská města opět upevnila své výdobytky. Velká obec se svolávala pouze kvůli schvalování městských počtů, purkmistři působili jako samovládci a přestalo obnovování rad.

Při vyjednávání o nového krále stáli Pražané proti Poděbradské jednotě, bránili se volbě zemského správce, který by nad nimi vykonával královská práva, a prosazovali korunovaného krále. Sepsali tzv. Soběslavská práva, která vydávali za starodávná práva z doby knížete Soběslava, v nichž byla směšována skutečná práva s požadavky – zásadami, podle nichž v době bezvládí zastupuje krále staroměstský purkmistr. Podobné stanovisko zaznělo v dnes již neexistujícím spisu novoměstském o právech, svobodách, milostech, obdarováních a ustanoveních Nového Města pražského.

Po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad v září 1448 se situace změnila. Jiří získal měšťany na svou stranu, dosadil nové rady, které obnovily právní řád. Měšťané však odráželi úspěšně pokusy krále Ladislava Pohrobka o upevnění moci a po jeho smrti prosadili dokonce volbu nového krále ve Staroměstské radnici. S podporou silných pražských měst se pak Jiří z Poděbrad domohl uznání, např. při vzpouře vídeňských měšťanů a rakouských stavů, kdy získali Staroměstští a Novoměstští za pomoc od císaře nový erb. Král v nich měl podporu proti pánům a odvděčoval se např. zrušením věčných platů na domech. Po jeho předčasné smrti v roce 1471 byl zvolen králem Vladislav Jagellonský, který slíbil ponechat věci při starém. Již tehdy se začaly objevovat požadavky vyšších stavů na potlačení moci měst.

Navíc v pražských městech začaly rozbroje mezi obcemi a příliš svévolnými radami.Také se prohlubovaly spory obou pravobřežních měst – o zlatou pečeť, maršálka, šestipanský úřad a titul kancléře. Stejně tak se zhoršovala situace náboženská – rady chystaly pronásledování kališníků. Napětí vyvrcholilo 24. září 1483, kdy byla provedena defenestrace na radnicích. Povstalé obce si zvolily starší hejtmany, jimž odevzdaly pečetidla. Zaútočily na Pražský hrad a obsadily ho, stejně jako Hradčany a Vyšehrad. 6. října uzavřely jednotu na Sta­roměstském náměstí. Byla přijata ustanovení, že členy městské rady vybírají volitelé a cechmistry volí samy cechy. Král Vladislav byl pobouřen, ale příliš slabý a pro neústupnost měšťanů kapituloval. Tyto události před­stavovaly vrchol autonomie měst vůči panovníkovi.

Šlechta, která vystupovala proti městům, vymohla, že navzdory majestátu krále Zikmunda panovník roku 1486 jmenoval podkomořího z rytířstva. Ozýval se požadavek na návrat krále z Uher do Čech. Města alespoň prosadila, aby se po smrti krále bez dědiců konala volba jeho nástupce opět při sněmu na Staroměstské radnici. Při konečných jednáních prosadili měšťané, že podkomořím měl být sice vladyka, ale musel být staroměstským měšťanem (1497).

Po odjezdu krále do Budína šlechta obnovila tlak a vydala v roce 1500 zřízení zemské, které ohrožovalo zisky měst. Král schválil, že města na sněmu mají mít třetí hlas, ale nejednají a hlasují jen ve vlastních věcech. Také byla zrušena volba krále na Staroměstské radnici. Praha s 28 městy založila branný spolek k hájení práva svobod. Svár ale přineslo roku 1504 privilegium pro Novoměstské, jímž byla povolena rada s 18 konšely, odvolání od soudu nešlo do Starého Města, ale ke králi. V roce 1507 byla vyňata také Malá Strana z moci podkomořího. Protože zároveň král od roku 1502 omezoval moc veliké obce, města v roce 1513 na Staroměstské radnici držela sjezd královských měst. Vzhledem k vzdálení se ze země vydal král v roce 1514 nový volební řád, podle něhož měli být konšelé voleni prostřednictvím volenců za přítomnosti nejvyššího kancléře království (zastupovaného staroměstským kancléřem a předním novoměstským písařem). Toto posílení městské samosprávy bylo dovršeno roku 1517 uzavřením Svatováclavské smlouvy – kompromisem, který však nezpochybňoval politickou váhu měst s účastí na sněmech, jak ji povolily vyšší stavy roku 1508.

Ale nedůvěra a předchozí snahy vedly pak ke sloučení pravobřežních měst – k vytvoření jednoty Starého a Nového Města. Zasypaly se příkopy, centrem správy se stala Staroměstská radnice, na Novoměstskou radnici byly umístěny nižší úřady. Sbor obecních starších měl 100 členů, rada 18, došlo ke sloučení kanceláře a šestipanských úřadů. Městští rychtáři zůstali dva. Veliké Město pražské zdůraznilo osobu prvního purkmistra, nazývanou primátorem – představitelem města. Obec byla svolávána zvoněním, v jednotlivých čtvrtích fungovali hejtmané, setníci, padesátníci a desátníci. Rada jmenovala úředníky, zřízence, maršálka, radničního hospodáře, služebníky, purkmistra, posly, hlásné, branné, celné, rourníka, krevního písaře, pohodného a kata. Čestné byly funkce úředníků nad trhy, mlýny, špitály, zádušími, berníků, mosteckých úředníků, porybných, perkmistra hor viničných, cechmistrů řemesel a živností. V letech jednoty byl pro záležitosti do 100 kop gr. nově založen desetipanský úřad.

Velké slovo měl ve sjednocených městech Pašek z Vratu – konšel a pak primátor. Vedl úřad nepřetržitě 1 rok. Přičinil se o uspořádání městského zřízení. Král Ludvík obnovil spojeným městům radu, ale podmínil její trvání svou vůlí. Vzájemné náboženské neshody utrakvistů, vedených Paškem, s luterány, podporovanými Hlavsou z Liboslavi, vedly k Paškově diktatuře za pomoci řemeslníků a čeledi. Protivníci byli vypovídáni a vyháněni z města. Situace se změnila po nástupu Ferdinanda Habsburského v roce 1526. Pašek se stavěl i proti jeho volbě, odporoval jeho nařízením. Král v roce 1528 zasáhl a jednotu rozdělil, vytvořil a potvrdil dvě samostatné rady. to přijali Novoměstští s radostí. Pašek i kazatel Cahera – administrátor byli vypovězeni pro bouření obce. Města byla samostatná. Novoměstští chtěli kancléře – usilovali o zrušení odvolání do Starého Města – a desetipanský úřad. Ferdinand sice uznal pražská privilegia, ale roku 1532 zakázal svolávání obcí, i ke schvalování městských počtů, a vypustil vladislavskou výsadu o svobodné volbě obcí při králově nepřítomnosti v zemi. Malá Strana opět patřila pod vliv podkomořího. Král žádal i obnovu jurisdikce postranních práv. Příliš často vymáhal berně a vojen­skou pomoc proti Turkům. Vztahy mezi městy se začaly lepšit a roku 1536 byla uzavřena přátelská smlouva mezi třemi pražskými městy.Tehdy také skončily již formální zahájené soudy a soudní knihy. Právní pořízení měšťanů se projednávala na radních schůzích. Ferdinandovy snahy se zaměřily na restauraci předhusitských poměrů, restauraci katolické církve a zesílení centrální moci.

 

4. Praha ve stavovském povstání roku 1547 a zásah panovníka do samosprávy pražských měst

V roce 1547 nutil Ferdinand Pražany, bez ohledu na zemský řád a stavovská práva, k boji proti protestantským knížatům v Říši. Pod tlakem pobouřeného obyvatelstva svolali konšelé zvoněním velikou obec, obce vešly v obrannou jednotu, přidružila se i jiná města a vyšší stavy. Vítězstvím panovníka nad protestanty se situace obrátila. Král přinutil Pražany ke kapitulaci a využil situace k podlomení samosprávy měst. Potlačil politickou, hospodářskou, finanční a vojenskou moc měst se snahou ukázat, že města nejsou svobodným stavem, ale královskou komorou. Města musela vrátit privilegia, byly zkonfiskovány důchody a městské statky, zabrány zbraně, uloženy pokuty.

Do každého z pražských měst dosadil král šlechtického hejtmana pro dozor ve věcech politických a veřejných, dále tzv. královského rychtáře, který seděl v radě a střežil královské zájmy – byl jedním z měšťanů. Král upustil na Starém i Novém Městě od osobního dosazování rady a stanovil k tomu komisaře z řad šlechty. Staroměstští ztratili odvolací právo pro jiná města, které bylo převedeno na nově zřízený apelační soud. V hospodářských záležitostech města řídila česká komora.

 

5. Snahy o opětovné posílení samosprávy po roce 1547

Správní organizace byla jinak ponechána beze změny, ale rada se řídila dvojím, na Malé Straně trojím (podkomoří) dozorem. Městské rady se řídily instrukcemi centrálních orgánů a podléhaly jich dozoru.

Města neměla prostředky. Ferdinand jim navrátil sice některá privilegia a listiny odpouštějící pražským městům vinu, ale to nejvýznamnější nevrátil. Postupně vracel zádušní a špitálské platy, nad nimiž si vyhradil vrchnost, teprve po dvou letech vrátil Staroměstským některé platy a důchody. Teprve roku 1562 přišel větší úspěch, kdy byla Staroměstským vrácena kolatura nad kostely a statky náležejícími záduším. Byly obnoveny cechy a jejich řády, které byly za účasti radních svěřeny hejtmanům. Radám byla dána možnost volit cechmistry a dohlížet na správu řemesel, cechy fungovaly jako nižší soudní instance. Města měla v náboženských otázkách své zájmy a měla i účast na české konfesi i mezi defenzory, zvolenými stavy podobojí k dohledu nad kněžstvem. Císař netrpěl ve městech bratrské kněze a luterány, pouze utrakvisty, a zdůrazňoval nárok na nejvyšší kolátorství podací městských. Města neustále panovníka podporovala finančně. Podpory byly takové, že panovník uznal na oplátku některé nároky. V roce 1577 povolil polovinu odúmrtí a v roce 1584 obnovil vrchnost Nového Města k obecním, zádušním a špitálským statkům. V letech 1593 a 1595 připustil, aby si obce i jednotlivci mohli skupovat a dát zapsat do desk zemských statky – tak jako po roce 1366.

Města se při nemožnosti dosáhnout práv královskými privilegii obrátila k jiným podkladům městské ústavy – k městským právním řádům se snahou o kodifikaci. V roce 1536 vydal sice Brikcí z Licka městská práva, ale proti nim se zdvihl odpor pro prokrálovské postoje. Protože se soukromý pokus nezdařil, ozývala se pak často na zemských sněmech nutnost připravit nový zákoník, který by vyjasnil městské právní zásady platné pro všechna města. Roku 1579 byla nakonec vydána městská práva staroměstského kancléře M. Pavla Kristiána Koldína, který stanovil příslušnost městského soudu a vyjasnil jeho řízení ve věcech civilních i trestních. Pro města přinesl zisk hlavně v otázce obnov městských rad, které se děly na návrh odstupujících. Bylo zdůrazněno opatrování vdova sirotků, dozor nad řemesly a živnostmi. to znamenalo posílení autonomie. Byla utužena městská organizace a rada mohla delegovat více své moci na podřízené úřady. Z některých řemesel se vyvinuly delegované soudy osmipáni (nad nákladníky piva vaření), právo poříční(plavecké), konířské právo, na Malé Straně úředníci nad stavěními a výchozemi.

Jinak stále fungovaly starší úřady, povážlivé bylo jen to, že šlechta kupovala městské domy a měšťanských ubývalo – hlavně na Malé Straně a Hradčanech pod vlivem Rudolfova dvora.

 

6. Správa pražských měst za stavovského povstání 1618–1620

Roku 1610 bylo ustanoveno, že rada má právo zasahovat na postraních právech proti nekalé konkurenci a jiným problémům. Tím se dostala tato práva s městy do bližšího kontaktu, stejně jako Židovské město se Starým Městem. Židovské město bylo pokládáno za majetek krále, kde královská komora dosazovala rychtáře a starší – pro soudnictví v menších záležitostech a věcech manželského práva. Jinak vše patřilo před staroměstskou radu, v jejíž kanceláři byly vedeny pro Židovské město zvláštní knihy pro trhy s domy, testamenty aj.

Roku 1592 se staly Hradčany královským městem, s radou o 12 konšelech – tzv. Vrchní Město pražské. V roce 1598 byla na potvrzení vydána listina. Celá záležitost byla později zpochybňována nejvyšším purkrabím a stavy, kteří Hradčany považovali za stavovský majetek.

Zeměpanský režim hledal nové cesty, jak zúžit samosprávu. na počátku 17. století zahájila katolická úřednická prohabsbursky orientovaná šlechta boj se stavovskou opozicí. V důsledku mandátu proti pikartům z roku 1602 měli být při volbě rady vyřazeni všichni nekatolíci nebo utrakvisté a staroměstský kancléř byl dosazen dvakrát po sobě. Jednotlivým složkám městské správy byly vydávány instrukce a radám dekrety centrálních úřadů. Nejdůležitějším problémem bylo zajištění náboženské svobody. V roce 1609 využila stavovská opozice dynastických sporů k podepsání Majestátu. Města stála na straně opozice. V Praze docházelo k nepokojům, v červnu byla svolána hotovost, opozice zvolila direktorium, v němž bylo 10 zástupců měšťanů. Výsledkem jejich jednání byl právě Majestát. Po nástupu krále Matyáše ztratila pražská města na významu, protože dvůr přesídlil v roce 1612 do Vídně. V Praze zůstali jen místodržitelé. Neshody pokračovaly i při volbě nového krále Ferdinanda II. v roce 1617 a zhoršení situace přinesla i kontroverzní instrukce z téhož roku pro císařské rychtáře, která byla protireformační a protiměstská. Všeobecná situace vyústila v defenestraci a vzpouře v květnu 1618. Staré rady odstoupily až v roce 1619. Ze starých rad byli ponecháni jen utrakvisté nebo luteráni, de iure ani nebyly zrušeny úřady císařských (královských) rychtářů a hejtmanů. Byla dohodnuta jednota Starého a Nového Města, ale pro spory se neuskutečnila.

 

7. Zesílení dozoru centrálních orgánů nad pražskou samosprávou v období pobělohorského státního absolutismu do roku 1784

Po bitvě na Bílé Hoře se vrátili do funkcí císařský hejtman a rychtář, purkmistru a radám byla odňata správa důchodů a hospodářství. Kníže Lichtenštejn vydal v roce 1622 instrukce pro hejtmany, purkmistry a rady a městské písaře, které spoutávaly život, řízený napříště jen podobnými nařízeními. Funkce purkmistra byla přenesena na primase. Instrukce byla i počátkem protireformace, která spolu s vyšetřováním rebelie, popravami a následnými tresty komplikovala život měšťanů. V roce 1622 proběhla obnova rady, která narozdíl od předbělo­horské ponechávala ve funkcích jen katolíky. Následovala další omezení – podle patentu z roku 1624 měli obyva­telé být stejného vyznání jako panovník a podle nařízení z let 1627 a 1628 nesměl být nekatolík přijímán do měst­ského stavu ani zastávat úřad. Obnovené zřízení zemské, vydané roku 1627, potvrzovalo daný stav, ponechalo sice městům účast na sněmu, ale pouze s jedním hlasem. Jen zástupci Prahy zde směli sedět. Později jen staroměstský primas nebo kancléř mohli vznést přímluvu jménem všech měst. Císař ská privilegia vydaná pak k obnově městských práv postavení měst srovnávala. Malá Strana byla vyňata z podkomořské pravomoci, Malostranští si mohli začít kupovat svobodné statky. Hradčany získaly práva královského města. Židům byly potvrzeny svobody a možnost kupovat svobodně křesťanské domy na Starém Městě. V roce 1628 byla vrácena správa statků radám – šestipánům, ovšem pod dozorem císařského rychtáře. Koldínova práva Obnovené zřízení potvrdilo, ovšem nově zavedené písemné řízení přineslo řadu potíží. Ferdinand III. chtěl vyrovnání městských práv se zemským, ale na doporučení apelačního soudu z roku 1641 vyrovnání nebylo uskutečněno. Během tři­cetileté války nedošlo k žádným změnám, na jejím konci pak obě pravobřežní města získala za obranu proti Švédům potvrzení privilegií a polepšený znak. V roce 1649 byl městský úřad povýšen do vladyckého stavu, Pražané získali na sněmech sezení a hlas za rytířským stavem, sezení na komorním, dvorském a deskovém soudě a různé hospodářské úlevy.

Hospodářskou situaci měst se císař pokusil zlepšit vydáním instrukce pro císařské rychtáře, purkmistry a rady v roce 1650, zesílením vlivu zeměpanských úřadů. Byly vydávány nové předpisy~ Roku 1657 získala Malá Strana právo srovnávající ji s ostatními pražskými městy, její měšťané obdrželi právo být nejvyššími berníky. Hradčany získaly výsadu neodcizování domů od městského šosu.

Obnovování městských rad mělo čím dál větší intervaly, roku 1729 a výslovně pak roku 1737 bylo zastaveno úplně a městské funkce se staly doživotními. Samospráva v tomto období byla již jen zbytkem a ten skončil reformami Marie Terezie. Za její vlády byly v roce 1751 vyňaty Hradčany z podkomořské pravomoci, roku 1756 byly povýšeny na čtvrté pražské město.

Ze samosprávy zůstalo pouze právo měšťanstva, týkající se povolávání k městským úřadům, příslušnost k městským soudům, právo rady přijímat nové měšťany, propouštět je, brát obyvatele do ochrany, volit nižší instance, cechmistry a inspektory, rozdělovat berně, spolupůsobit při správě městského hospodářství, veřejné a politické správě a policii.

Úpadek hospodářství a problémy správy a soudnictví vedly přes dílčí úpravy k úplné reorganizaci, která měla za následek radikální reformu správy, spojenou se sloučením pražských měst.