CS EN Facebook
Budova AMP
Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. informační přepážka: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

 

Vývoj pražské samosprávy

 

 

B. HOSPODÁŘSTVÍ PRAŽSKÝCH MĚST OD 13. STOLETÍ DO ROKU 1784

 

Městské příjmy a jejich správa (Jaroslava Mendelová)

 

1. Hospodářské postavení, majetek a důchody pražských měst do roku 1547

 

Zdroje příjmů a důchodů

Prosperitu hospodářství pražských měst zajišťovala privilegia zakladatelů a jejich nástupců. Kromě privilegií vypovídají o způsobu hospodaření záznamy v nejrůznějších typech městských knih. Pro nejstarší období jsou to především knihy pamětní s torzy berních rejstříků a městských účtů. Ve 13. století vycházely příjmy Starého i Menšího Města z městských zdrojů.

Kromě berní, které povolovala velká obec několikrát do roka, a z nichž dostávalo město jen část, plynuly příjmy z několika směrů. Byly to úroky z pronajatých objektů, tržní poplatky a dávky ze zboží, hlavně z nápojů. Další poplatky získávalo město z trhů – ovocného, rybného, drůbežího aj. Platy přicházely také z cla, zisk plynul i z cihelen, vápenek, valch a bělidel, prachoven, lázní a pivovarů.

Významné byly i příjmy z krámů, kotců a bud a z prodeje zabaveného závadného zboží. Městu se platily i taxy a poplatky za úřední výkony. Do městské pokladny šly pokuty z porušování městských řádů, které zajišťoval stavební dozor, a peníze z kontraktů, při nichž město zastupovalo jednotlivé měšťany.

Správa příjmů – úřady a instituce související s městským hospodářstvím

V roce 1340 byl na Starém Městě zřízen úřad 8 přísežných mlynářů, který měl dohled nad mírami a cejchy, ale postupně se vyvinul v úřad s nižší pravomocí podřízený radě a s celozemskou působností. Podobný byl úřad perkmistra hor viničných, který vznikl hned po roce 1358 a týkal se vinic zakládaných na popud Karla IV. a vinařů v okolí Prahy.

V roce 1357 byla započata stavba kamenného mostu. K jeho údržbě byly vyčleněny důchody a dosazen úředník ke správě jeho jmění a kontrole příjmů a vydání. Na správě se spolupodíleli křižovníci s červenou hvězdou.

Na Novém Městě pražském vznikl sklad sušených i živých ryb pro celé království, z něhož mělo město velký užitek. Sklad – undrlák se řídil zvláštním tržním řádem. Spravoval jej úředník – hospodář, který měl k ruce přísežné pacholky a písaře. V tomto skladu se skladoval také olej.

Další výsadou Novoměstských, původně Staroměstských, byl trh s dřívím v Podskalí, při němž se později vyvinul plavecký – po říční úřad. V Novém Městě byl také určen zvláštní úředník pro dozor nad senným trhem. Největší význam měly však úřady pro správu městského hospodářství – známé později jako šestipanské(název byl dán počtem úředníků).

 

Šestipanské úřady

Šestipanský úřad vznikl v souvislosti se vzrůstem kompetence městské rady, která mu delegovala část svých pravomocí v době, kdy nastala potřeba míti jakési ústřední místo pro obecní hospodářství. Také tento úřad byl podřízen městské radě. Na Starém Městě pražském existoval patrně již na konci 14. století, nejprve pro záležitosti stavební a policejně tržní. Změny nastaly až s husitským hnutím, po smrti Václava IV., kdy se obce zmocnily královských důchodů a majetku vypovězených katolíků a církve – domů ve městě a venkovských statků. Správa tohoto majetku byla také svěřena šestipánům, protože rada řešila hlavně politické a vojenské záležitosti. Na Novém Městě vznikl tento úřad po roce 1429 a na Malé Straně až v roce 1657.

Kompetence úřadů se ustálila po husitských válkách. Větší změna nastala až v roce 1518, v době Jednoty Starého a Nového Města, kdy došlo ke sloučení úřadů a sídlem sjednocené instituce se stala Novoměstská radnice. Dosavadní počet šesti úředníků z obecních starších, z nichž dva byli členy rady, byl rozšířen o nové dva členy a další úředník byl vyčleněn pro delegované soudní záležitosti nad venkovskými statky, kterých přibývalo zástavami a dary.

Šestipánům tedy rada postupně delegovala obecní správu stavební a stavebně policejní, tržní a tržně policejní, správu městských hradeb a obecních institucí(např. šatlava, radnice, undrlák, hospodáři, orlojník) a vybírání cel. Úřad měl mít také dohled nad čistotou a hygienou na ulicích a v domech. Měl také delegovanou soudní pravomoc, protože ve věcech nesporných zastupoval vrchnost v poddanských vsích a v oblasti sporné agendy řešil stavební a tržní rozepře a také špatnou řemeslnickou práci. Od volání od soudu šlo k městské radě, po roce 1548 k apelačnímu soudu. Rok 1547 znamenal omezení pravomocí vzhledem ke konfiskaci obecního majetku. Po roce 1549 se situace lepšila, neboť Ferdinand I. postupně majetek obcím vracel.

Volby úředníků se konaly krátce po volbách městských rad. V čele stál přední úředník, který byl vybírán z radních. Nad úřadem měl od 2. poloviny 16. století dohled superintendent (inspektor). Úřad měl většinou jednoho stálého písaře. Úředníci také skládali počty, vždy hned za konšely. Šestipanské úřady byly zrušeny v rámci správních reforem za Josefa II. ve 2. polovině 18. století.

 

Městský majetek v době husitské a pohusitské

Po novoměstské defenestraci v červenci 1419, která předznamenala husitskou revoluci, nastaly konfiskace majetku – domů, vinic, zahrad, chmelnic a polí, jejichž majitelé po bitvě na Vítkově opustili Prahu nebo byli vypovězeni: Město získalo i řadu vesnic, dvorů a tvrzí a připadl mu i královský a církevní majetek.

Kromě Malé Strany, která měla jako jediná nemovitý majetek již při založení (patrně dar krále – poplatky z Jenče, Hostivic, Unhoště), se nyní i větší pražská města stala držitelem statků. Bylo to nejméně 160 různých dvorů a tvrzí. Ty byly většinou rozděleny bojovníkům a přívržencům hnutí.

V roce 1421 byly také zrušeny věčné renty na domech. V tomto roce, kdy město nikdo neohrožoval a samo stanulo v čele ostatních měst, měli konšelé klid na uspořádání hospodářských záležitostí. Zpustlé nemovitosti včetně okolních vesnic byly přidělovány jako konfiskáty měšťanům, nejvíce získali sami konšelé. Nový pražský patriciát po Roháčově smrti se lišil od předhusitského jen národností. Obci spojených měst patřil obrovský majetek, který bylo nutno po ukončení jednoty rozdělit, a o to se začaly obce obou měst po roce 1424 přít. K dohodě o rozdělení došlo v roce 1428, kdy každé město dostalo polovinu. Nové Město si nyní vytvořilo po vzoru Starého Města ke správě majetku šestipanský úřad pod názvem úředníci nad sklepy.

Další nemovitosti získala města od králů Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského a jejich potvrzení od Ferdinanda I.

 

2. Hospodářské postavení, výsady a majetek města od roku 1547 do roku 1784

Po roce 1547 byla města potrestána ztrátou výsad, městských důchodů a statků. Konfiskace majetku a městských důchodů vnesla do městského hospodářství chaos a městská rada se ocitla v tísni. Ve výdajích byla odkázána na půjčky soukromníků. Nejprve byly městům vráceny 30. září 1547 zádušní statky (kostelní stavby, důchody kněží a učitelů farních škol, náklady na školy), které však nesměly být použity ve správě města. Část těchto důchodů byla vrácena v roce 1549. Po dvou letech Staroměstští získali některé důchody a platy, dvůr Strašnice a Vltavu s požitky. Novoměstští pak dvůr Malešice a Malostranští drobné zisky. V roce 1562 získala staroměstská rada dozor nad zádušním hospodářstvím a právo jmenovat zádušní úředníky. Od roku 1577 byla městům povolena polovina odúmrtí a v roce 1584 byly vráceny Novoměstským obecní, špitálské a zádušní statky. Od devadesátých let si mohli měšťané kupovat deskové statky. Ale dluhy, které si města vytvořila v tomto období, se nepodařilo nikdy zcela zaplatit. Dalším problémem byla otázka zrušení cechů. Nejasné panovníkovo vyjádření k tomuto tématu bylo vykládáno různě. Pražské cechy existovaly dále a zůstávaly jedinými organizačními složkami hospodářského života, i když ztratily svou politickou moc a určitou roli v samosprávě.

Další ztráty městu přinesla porážka protihabsburského povstání v roce 1620. Za to, že se města připojila po defenestraci ke vzbouřeným stavům, podporovala a přijala Fridricha Falckého, jim byly odňaty statky a důchody. Do roku 1628 byla správa obecního majetku v rukou císařských rychtářů.

Kromě osob, které byly odsouzeny k ztrátě hrdla, cti a majetku měl každý měšťan, který se účastnil vzpoury, podle nařízení knížete Lichtenštejna z 23. února 1624, zaplatit místo trestu sumu peněz „za perdon“ z domu nebo jmění do české komory. Za neplacení byli měšťané trestáni pokutami, vězněním, zapečetěním domů.

Měšťané nemohli z objektivních důvodů většinou zaplatit, a tak se tyto záležitosti řešily až do konce čtyřicátých let. Po celé období třicetileté války město platilo kromě berní komoře a kontribuce vojákům různé sbírky, od roku 1639 se podílelo na opravě hradeb. Měšťané stále zvyšovali své dluhy a zastavovali obecní majetek. Na konci švédského obléhání v roce 1649 sice byli za odměnu osvobozeni od dávek a získali i finanční výpomoc, ale to zmírnilo těžkosti jen na čas.

Navzdory tomu na přelomu 17. a 18. století procházela překvapivě pražská města obdobím určité hospodářské konjunktury, rozvíjelo se stavebnictví a stoupal počet obyvatel. Tento rozvoj se však nedotkl skličující situace v pražském obecním hospodářství. Komise, která se zabývala ozdravením městského hospodářství zjistila velké nedostatky v jeho správě. Ta byla městu v roce 1739 odňata a při zemské vládě bylo zřízeno vrchní hospodářské ředitelství, nejprve pro Staré Město a v dalších letech i pro ostatní pražská města. Tato ředitelství byla od roku 1749 podřízena vrchnímu hospodářskému ředitelství pro privilegovaná města. Po spojení měst v roce 1784 byla hospodářská správa částečně rozšířena o účast měšťanů.

 

Zajišťování a financování veřejných funkcí městských obcí

 

1. Využití příjmů a důchodů pražských měst – investice, veřejné stavby, městské podniky (Jaroslava Mendelová)

Příjmy měst využívalo městské hospodářství (rybníky, ulice, opravy silnic, mosty, pokrytí trub hnojem a mechem na zimu, mlýny, hradby, školy, farní domy, kostely, opravy radnice aj.). Zároveň byly používány pro potřeby radnice a kanceláře, na platy městských úředníků, učitelů, kněží, od 16. století i advokátů. Další vydání byla na reprezentaci a reklamu (slavnosti, obnovy, dary, pocty hostí), na bezpečnost, chudinství, na podporu literátů a umělců. Z příjmů a vydání se skládaly městské počty – malé purkmistrovské po 4 týdnech (primas, starší a pár konšelů) a velké – výroční, s účastí všech úředníků (od 15. století po delší době), většinou po obnově při nástupu nových konšelů za přítomnosti obecních starších.

Městské obce reprezentované samosprávou stavěly především účelové stavby – tržnice, vodárny, vodovody, lázně a obecní kuchyně – a stavby reprezentativní a kultovní, např. radnice, městské kostely. K městu patřily i hradby, ale zde hrál hlavní roli zakladatel města – panovník, který měl zájem na jeho strategické funkci, a proto byla v zakládacích listinách i ustanovení o hradbách, které pak byly pod jeho ochranou.

 

2. Městské opevnění – hradby, věže, brány (Silvia Pavlicová)

Hradby byly ve 14. století symbolem samosprávy obyvatel, symbolem bezpečnosti a pořádku a hospodářských práv. V otázce hradeb zasahoval král nejvíce do stavebního vývoje města jako součásti obranného systému země. Jejich opravy však měli na starost měšťané, stejně jako obranu.

Praha jako jednotné město do roku 1784 neexistovala. Centrum království bylo ještě začátkem 14. století tvořeno dvěma opevněnými samostatnými královskými městy – Starým Městem pražským a Malou Stranou, vzájemně oddělenými jen řekou Vltavou. K území Malé Strany na severu přiléhal Pražský hrad, který během třicátých a čtyřicátých let 14. století získal opevněné předhradí – purkrabské poddanské město Hradčany. Na jihu, na pravém vltavském břehu ležel královský hrad Vyšehrad, který byl až do založení Nového Města pražského v roce 1348 od pražských měst i Pražského hradu poměrně vzdálen.

Potřebnost středověké hradby byla plně vyzdvižena za vlády Karla IV., jenž nechal v letech 1360–1362 nově opevnit všechna pražská města včetně nově založeného, nové opevnění dostaly i Pražský hrad a Vyšehrad. A i když sjednocená Praha i nadále neexistovala, fortifikační systém vytvořil z pražského čtyřměstí a dvou královských hradů pevnost, která si svůj základní tvar s dobovými úpravami zachovala až do konce 19. století, i když se samozřejmě její význam v průběhu století měnil. Podívejme se nejdříve na pravobřežní osídlení Prahy a její fortifikaci. Počátky budování staroměstské fortifikace je možné ve shodě s písemnými prameny položit do doby vlády Václava 1., do 30. let 13. století, patrně do roku 1233. Do tohoto období je kladeno i založení Havelského Města, které bylo součástí linie hradeb. (Dokončení celého opevnění je datováno kronikářskou zprávou k roku 1253.) Vlastní opevnění se na jižní a východní straně (ze severu a západu bylo chráněno Vltavou) skládalo z příkopu, parkánové zdi, parkánu a vlastní hradební zdi. Součástí opevnění byly hranolové věže, vysunuté do parkánu a umožňující aktivní obranu vlastní hradby.

Novoměstské opevnění bylo postaveno v letech 1348–1350. Karel IV. si plně uvědomoval význam opevnění a – jak praví kronikář Beneš Krabice z Weitmile roku – „…1348 na den sv. Marka… položil základní kámen a založil Nové Město pražské, když prodloužil velmi silnou hradbu s branami a velmi vysokými věžemi od hradu Vyšehradu až na Poříč…“ Díky ní se stal Vyšehrad fakticky součástí novoměstského opevnění (obě opevnění na sebe navazovala i vzhledem), přičemž z vojenskopolitického hlediska chránil Nové Město z jihovýchodu. Vyšehrad vůči Novému Městu opevněn byl, ač Nové Město opevnění proti Vyšehradu nemělo. Průchod novoměstským opevněním zajišťovaly čtyři brány, které navazovaly na komunikace spojující Větší Město pražské (Staré Město pražské) se zbytkem Čech.

Novoměstský vltavský břeh opevněn nebyl, teprve v 80. a 90. letech 14. století si v oblasti Podskalí král Václav IV. nechal postavit na Zderaze Hrádek, který mu sloužil nejen k odpočinku, ale mohl chránit i novoměstské nábřeží.

Významným okamžikem pro obě města byla výstavba nového kamenného mostu, jehož stavba započala v roce 1357. Součástí této stavby byla Staroměstská mostecká věž, postavená Petrem Parléřem v letech 1380–1400. Malostranský konec mostu byl chráněn románskou věží z poloviny 12. století, která patřila již ke staršímu kamennému mostu (Juditinu), zničenému povodní v roce 1342.

Nové opevnění Karla IV. na obvodu pražských měst tvořilo asi šest kilometrů mohutných hradeb z místního lomového kamene. Zeď byla jednoduchá bez parkánové zdi, chráněna pouze příkopem a valem. Na hřebenech zdí byly střelecké ochozy, na svazích upravené schodovitě, chráněné předprsní s cimbuřím.

Co se týče vztahů Starého a Nového Města s ohledem na opevnění, musíme konstatovat, že Staré Město mělo vůči Novému Městu vlastní opevnění z doby svého založení, ale novoměstští hradbu vůči Starému Městu neměli. Již při založení Nového města počítal Karel IV. s možností spojení obou měst a se zbořením staroměstských hradeb. V roce 1367 dal sice panovník příkaz k bourání bran, věží a zdí, ovšem po neúspěšném pokusu o sjednocení obou měst (1367–1377) fungovaly staroměstské hradby dále.

Revoluční období husitských bouří zanechalo stopy i na staroměstské a novoměstské fortifikaci. Konflikt mezi Starým a Novým Městem vyvrcholil v roce 1429 neúspěšným útokem na staroměstské opevnění. Následkem toho dostali ovšem Staroměstští příkaz nechávat své brány ve dne i v noci otevřené a Novoměstští měli vrátit do správy Starého Města Horskou a Poříčskou bránu novoměstského opevnění a umožnit Staroměstským volný průjezd. Roku 1475 byla na místě Od rané brány započata stavba dnešní Prašné brány, která se pak nazývala Novou věží, před níž nadále fungoval příkop.

K boření hradeb a zasypávání příkopů mezi oběma městy došlo pak v době jejich spojení v roce 1518. Poté, co byla zvolena společná rada v čele s mistrem Janem Peškem z Vratu, byla zbořena brána u sv. Martina a branka v Perlové ulici. Podle zpráv Starých letopisů českých byly zbořeny i ostatní brány a příkopy byly plánovitě zasypávány. Tato snaha však nebyla dovedena do konce a zprávy z 16. a 17. století upozorňuji na znečištění příkopu, což potvrzuje jeho existenci.

V první polovině 17. století, kdy byla Praha několikrát obléhána a dobývána, se jasně prokázala zastaralost obranného systému města, následkem čehož se opevnění ze středověkého přestavělo na barokní.

Levý břeh Vltavy patří k nejdříve osídleným lokalitám Prahy. Historie Pražského hradu a později založeného města Hradčan je těsně spjata s životem a vývojem Prahy, kam Přemyslovci již v 9. století přenesli své sídlo z Levého Hradce. V polovině 10. století mělo sídlo Přemyslovců již charakteristický vzhled. Na skalnatém vrchu, na západě chráněném petřínským lesem, se táhla dlouhá nízká horizontála valů, obložených opukou, které přispívaly k nedobytnosti Hradu. V hradbách byly dvě brány – jedna na východě a hlavní na západě. V polovině 11. století bylo vybudováno nové opevnění, až 5 metrů vysoké, zesílené palisádami a věžemi. K další veliké přestavbě hradní fortifikace došlo v polovině 12. století, kdy byla vybudována první skutečně kamenná hradba s 2 novými věžemi. Úpravy byly provedeny i za Přemysla Otakara II.

Jak už bylo řečeno, v předhradí Pražského hradu vzniklo někdy kolem roku 1320 z iniciativy nejvyššího purkrabího Hynka Berky z Dubé, správce Hradu a zástupce krále Jana Lucemburského, hrazené poddanské městečko Hradčany, jako třetí město po Starém a Menším Městě. Když Karel IV. budoval nové hradby, nechal do nich zapojit i Hradčany s Pohořelcem, Strahov a Petřín. Přesto zůstaly Hradčany nejmenším pražským městem. Jejich význam stoupl za vlády císaře Rudolfa II., který je v roce 1598 povýšil na královské město.

Osídlení Malé Strany mělo městský charakter s valovým opevněním již v době prvních přemyslovských knížat, na přelomu 9. a 10. století, kdy lze předpokládat vzájemnou vazbu Pražského hradu a této podhradní aglomerace.

Ale proměna pražského podhradí v řádné gotické město nastala až v roce 1257. Tehdy Přemysl Otakar II. založil nové město se severoněmeckými kolonisty, dosavadní převážně české obyvatelstvo nařídil vysídlit do osad a vesnic v okolí, zabral i část církevní půdy. Vytvořil v krátké době nové opevněné město s názvem Nova civitas, později Minor civitas, Menší Město pražské. Přemyslovské hradby kolem nového města s hranolovými věžemi, parkánem a příkopy navázaly na nově budované ohrazení Pražského hradu. Strahovský klášter zůstal stranou opevněného města. Když se Karel IV. rozhodl postavit novou hradební zeď, připojil k původnímu Přemyslovu městu území johanitské komendy i celou část předměstí na jižní straně mezi Petřínem a Vltavou, zvanou Újezd. Z tohoto dlouhého opevnění se do našich časů uchoval petřínský úsek, nazývaný Hladová zeď.

Za husitských válek bylo Menší Město pražské těžce poškozeno a vypáleno. Většinou až s nástupem Vladislava Jagellonského se začaly opravovat městské kostely a kláštery. V roce 1464 byl položen základ k severní Malostranské mostecké věži, o jejíž stavbu se zasloužil král Jiřík z Poděbrad a na níž byly přeneseny erby zemí koruny české z původní severní věže. Když král Vladislav Jagellonský přesídlil z Králova dvora zpět na Pražský hrad, vrátil se načas život i do podhradí, avšak gotická Malá Strana zmizela definitivně v plamenech požáru, který ji zachvátil a zničil spolu s velkou částí budov Pražského hradu v roce 1541.

Pražská fortifikace se jako celek začala měnit až v polovině 17. století, když se po útocích švédských vojsk generála Banéra v roce 1639 prokázala nedostatečnost středověké hradby. V počátcích výstavbu fortifikace značně ovlivnil plukovník Josef Priami, který vyslovil zásady, podle nichž se má stavba pevnosti provádět. Opevňovací práce byly zahájeny v letech 1653 až 1654 na Vyšehradě, na Novém Městě a posléze na Malé Straně i na Hradčanech. Trvalo přes 74 let, než byla pražská města obehnána po celém obvodu souvislým pevnostním pásem, který jim vtiskl charakter krunýře. Základním článkem fortifikace byl bastion, jehož čelní strana byla vyzděna silnou zdí zvanou escarpa. Pražská fortifikace obsahovala včetně vyšehradské citadely 37 bastionů. Malou Stranu a Hradčany obklopovalo 20 bastionů, Nové Město 11 bastionů a vyšehradská citadela obsahovala 6 bastionů. Bastiony byly pojmenovány podle nejbližších sakrálních objektů nebo jmény světců a později také očíslovány. Byly spojeny kurtinami. Pevnostní val byl obklopen suchým příkopem.

Prusko-rakouská válka však ukázala, že pevnosti a opevněná města ztratily svůj dřívější taktický a strategický význam. Pevnosti již nebyly schopny ovlivnit válečnou činnost masových armád. Navíc fortifikace městských aglomerací se dostaly do obklíčení nově vznikajících předměstí a tím překážely rozvoji měst. Proto bylo po roce 1866 rozhodnuto odprodat pevnostní pásmo městskému magistrátu pro potřeby města.

 

3. Historické radnice – sídla městské správy (Zlata Brátková, Jaroslava Mendelová)

Slovo „radnice“ pochází z německého „Rathhaus“ – radní dům, a to proto, že se v něm scházela a úřadoval a městská rada, sbor několika konšelů v čele s purkmistrem. Zpočátku se jejich úřad scházel v domě u některého z konšelů, postupně však s přibývající městskou správní agendou a sebevědomím městského patriciátu se k tomuto účelu začaly kupovat domy. Tak vznikaly radnice v dnešním slova smyslu, které se ve větších městech rozšiřovaly ještě skupováním sousedních domů, u nás od 14. století. Radnice se tedy staly skutečným úředním centrem městských samospráv a svým vnějším i vnitřním výrazem patřily k nejhonosnějším a nejvýraznějším profánním stavbám ve městě. V radnici se po samosprávné linii projednávaly důležité správní a právní otázky města a jeho obyvatel, jejich část byla na ní také delegována shora, ze strany centrální panovnické správy.

 

Staroměstská radnice

Dnešní podoba Staroměstské radnice, nejstarší v Praze, je jen torzem bývalého komplexu středověkých domů přestavěných a do stavěných během 14.–20. století. Před požárem v květnu 1945 zabírala radnice téměř celý blok mezi Staroměstským náměstím, kostelem sv. Mikuláše a Malým náměstím, s výjimkou jeho východní části.

Počátky skutečné stavební geneze Staroměstské radnice můžeme datovat do 90. let 13. století a pak do konce 30. let 14. století (1338), kdy Jan Lucemburský povolil staroměstské obci zakoupit na rynku nárožní dům Volflina od Kamene, jehož přestavba v radniční dům byla dokončena na počátku vlády Václava IV. Na východní straně tohoto domu byla již v roce 1364, na místě starší gotické, dokončena stavba nárožní věže. Tato budova se stala prvním skutečným oficiálním sídlem staroměstské městské rady. Předtím se staroměstští scházeli v rychtě či domě některého z konšelů, velká shromáždění se konala v kostele sv. Mikuláše. Ještě ve 2. polovině 14. století byl ze západní strany přistavěn druhý dům, který měl radní síň v patře. Podoba, kterou jižní část radnice měla ve 14. století, se udržela zřejmě až do 2. poloviny 15. století. Až v roce 1458 získala obec kšaftem od staroměstské měšťanky dům třetí, do kterého byly přeneseny městské kanceláře a celý radniční komplex dostal přestavbou pozdně gotickou podobu. Do stavebního vývoje radnice renesance příliš nezasáhla, ovšem je třeba se zmínit o bohatě ornamentálně zdobeném vysokém renesančním okně s městským znakem a nápisem „Praga caput regni “, které vzniklo v roce 1519 přestavbou po zřícení vnějšího schodiště k radní síni v druhém domě. vý­chodní část radnice vznikla ve 14. století a v 70. letech století následujícího byla přestavěna do pozdně gotické podoby. Počátkem 17. století bylo východní průčelí zvýšeno o druhé patro. Dá se říci, že další časová období, mimo drobnějších úprav, nevtiskla radnici svůj ráz. Ta si zachovala pozdně gotickou podobu, místy s renesančními prvky, prakticky až do konce 18. století.

Velké přestavby a opravy začaly pak v době Josefa II. a dále pokračovaly v 1.  polovině 19. století. Vynutila si to nová organizace městské správy po spojení všech pražských měst za Josefa II. v roce 1784 v hlavní město Prahu, kdy se radnice stala centrem pražské samosprávy. Východní část komplexu byla radikálně změněna, přičemž již v 80. letech 18. století byla zbořena pozdně gotická klenba velké síně, která byla rozdělena na dvě podlaží. Docházelo ještě k dalším úpravám, jejichž výsledkem byla adaptace radnice do jednotné podoby. Císařským výnosem z roku 1839 bylo rozhodnuto, aby se stavba radnice provedla podle nešťastných plánů dvorního stavebního rady Petra Nobileho, jehož projekt měl ponechat pouze orloj, kapli, radní síň a portál vchodu. Všechno ostatní mělo být zbořeno. Od stranily se zakoupené měšťanské domy v severovýchodní části radnice proti sv. Mikuláši a za své vzala také východní část s velkou síní a starým loubím. Naštěstí byl tento projekt zastaven a přestavba pak pokračovala v roce 1847 podle pozměněného plánu dvorního stavebního rady Pavla Sprengera. V 50. letech 19. století se přistoupilo k novogotické úpravě fasád všech tří nejstarších domů v jižní části. Staroměstská radnice zůstala až do roku 1945 v té podobě, jakou dostala stavebními úpravami mezi lety 1838–1880. Od počátku 20. století, kdy se pro potřeby rozrůstající se městské samosprávy zakupovaly i budovaly nové objekty, se stará radnice stávala víceméně reprezentačním centrem hlavního města, kterým je i v současnosti. Dne 8. května 1945 padla celá východní novogotická část radnice i s věží za oběť německým vojskům, kdy v ní po jejich střelbě vypukl požár a musela být stržena. V roce 1962 byla Staroměstská radnice vyhlášena národní kulturní památkou.

 

Novoměstská radnice

Nové Město pražské se sice záhy po svém založení v roce 1348 stalo největším a nejlidnatějším z pražských měst, ale jeho radnice stála v politicko-správní oblasti vždy ve stínu své staroměstské kolegyně. Ovšem z historicko-architektonického hlediska toto srovnání neobstojí, neboť Novoměstská radnice byla zřízena pouze o něco později než Staroměstská a stejně jako ona prodělala mnoho šťastných i méně šťastných stavebních úprav. Mimo to jí byla staroměstská stavebně do jisté míry vzorem, o čemž svědčí umístění reprezentační části směrem k náměstí. Samosprávnou funkci pro Nové Město pražské plnila tato radnice opět do roku 1784, v době před sloučením pražských měst.

Po založení Nového Města pražského v roce 1348 se původní radní dům nacházel v domě měšťana Štěpána Vladyky, který stával na místě domu čp. 661 v dnešní Řeznické ulici. Nová radnice byla zřízena pravděpodobně již před rokem 1377, a to nejprve její východní část směrem do Vodičkovy ulice, poté hlavní jižní křídlo směrem k náměstí. Velká přestavba v letech 1411–1418 zasáhla především hlavní jižní část. Nárožní věž, vybudovaná na starších základech, pochází z poloviny 15. století a v roce 1490 byla již osazena hodinami s ciferníkem. Budova měla v tomto období jedno patro – v přízemí jižní části byla rozlehlá vstupní síň (dolní mázhaus) a nad ní v patře síň radní. Starší východní křídlo pak disponovalo další radní síní, menšími úředními místnostmi, šatlavou a mučír­nou. Druhá důležitá přestavba radnice, která jí přinesla raně renesanční podobu, proběhla za účasti královské hutě Benedikta Rejta v letech 1520–1526. Úprava se týkala zejména hlavní jižní části, která se prodloužila směrem k dnešní Spálené ulici, zvýšeno bylo její průčelí o tři vysoké štíty a v interiéru doznala změnu také radní síň v prvním patře. K další renesanční úpravě a opravě východního křídla, na které participovala huť stavitele Bonifáce Wohlmuta, došlo po požáru radnice v roce 1559. Jeho huť se pustila i do stavby severní a západní části kolem arkádového dvora – vnitřní dispozice radnice byla čtyřkřídlá. V 17. a 18. století zaznamenala budova jen některé menší úpravy a opravy, především na věži, do jejíž východní části byla mimochodem v roce 1760 zasazena oficiální míra, tzv. český loket. Ve věži je kaple Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, zbarokizovaná v 1. polovině 18. století. K méně šťastným stavebním počinům, pro potřeby zde umístěného kriminálního soudu, náležela až celková klasicistní přestavba v letech 1806–1811 podle návrhu arch. Karla Schmidta. Z jižního křídla byly odstraněny vysoké štíty, portál, renesanční okna, a celá radnice byla zvýšena o druhé patro. Přibližně o sto let později, v letech 1904–1905, se architekty Antonínem Wiehlem a Kamilem Hilbertem přistoupilo podle původních nálezů k rekonstrukci do renesanční podoby z 20. let 16. století, přičemž Schmidtova klasicistní úprava byla odstraněna. K realizaci další rekonstrukce pak došlo až v letech 1957–1959 (především dolní mázhaus v přízemí jižního křídla), a konečně k poslední rozsáhlé v letech 1975–1994. Ta poslední se týkala zejména interiérů a výstavby nového západního křídla.

V roce 1962 byla Novoměstská radnice vyhlášena národní kulturní památkou. V současnosti – z původního velkorysého plánu zpřístupnit radnici jako multikulturní centrum – zbylo městské části Prahy 2 využití jejích prostor převážně ke svatebním obřadům a k pronájmu k výstavním a jiným účelům.

 

Malostranská radnice

Tato radnice svoji funkci centra malostranské samosprávy ztratila v roce 1784, ostatně jako zbývající pražské radní domy (mimo staroměstského), při spojení pražského čtyřměstí v hlavní město Prahu. Malostranská obec v minulosti disponovala postupně třemi radními domy. Po vzniku Malé Strany stála první radnice na dnešním malostranském náměstí mezi kostelíky sv. Mikuláše a sv. Václava. Lehla popelem spolu s většinou města při požáru v roce 1419, takže radnice byla provizorně přestěhována do domu čp. 271, přičemž ke správním účelům města sloužila pouze do roku 1478. Tehdy začal vznikat třetí radní dům na pozemku, který obec získala koupí na nároží proti kostelu sv. Tomáše od Jana Tovačovského z Cimburka. Zde byla během necelých dvou let postavena nová radnice. Tato radní budova, jejíž boční část nabíhá do Letenské ulice, prodělala od svého počátku mnoho stavebních úprav, sledovatelných zejména od počátku 17. století Jedná se o dnešní budovu Malostranské besedy, čp. 35). V roce 1611 došlo k jejímu poškození při vpádu pasovského vojska na Malou Stranu, a proto se muselo uvažovat o opravě a přestavbě. Již před rokem 1618 se začalo s pozdně renesanční úpravou, která se ovšem vlivem nepříznivých politických a válečných událostí protáhla až do období po třicetileté válce. Architektonickým záměrem bylo mimo jiné vytvořit velkou reprezentační radní síň, kde pak při projednávání správních a právních otázek města zasedala městská rada v čele s purkmistrem a císařským rychtářem. V roce 1660 byl dům částečně raně barokně upraven stavitelem Vilémem Oppenriedem, ale větší stavební zásah proběhl až v 80. letech 18. století (1787–1793), kdy již budova bývalé radnice sloužila různým úřadům (fiskální úřad, berní archiv). Ve 20. letech 19. století provedl architekt Josef Kaura zásadní vnější architektonické změny.

Není bez zajímavosti, že právě tato budova byla v roce 1575 svědkem sestavení a sepsání dokumentu usilujícího o náboženskou svobodu, tzv. České konfese, a v radní síni byl umístěn obraz Spravedlnosti od známého pražského malíře rudolfínské doby Bartoloměje Sprangera. Původní intarzované dveře s nápisem „Senatus“, dříve vstupní do radní síně, byly přeneseny do Staroměstské radnice.

 

Hradčanská radnice

Bývalá hradčanská radnice, stojící na konci Loretánské ulice (čp. 173) u dnešních Radnických schodů, byla zřízena v roce 1598 v souvislosti s povýšením Hradčan na královské město. Svou správní funkci plnila opět jen do roku 1784, kdy byla prodána a změněna v obytný dům. Hradčanští radní na rozdíl od svých kolegů v ostatních pražských městech spravovali jen menší část Hradčan, jelikož většina budov zde patřila šlechtickým či církevním majitelům, přičemž pravomoc jejich úřadu se nevztahovala také na část domů na Pohořelci, které patřily pod správu (tzv. postranní právo) Strahovského kláštera. Současnou renesanční podobu získala při přestavbě provedené hradčanským měšťanem a radním, stavitelem Kašparem Oemichenem z Oberheimu již v letech 1601–1604. Po více než sto dvaceti letech (1723 a 1738) provedl architekt Antonín Václav Spannbrucker některé stavební úpravy, především došlo k jejímu rozšířenÍ. Prostory v radničním přístavku fungovaly jako vězení, v další části radnice existovala například hospoda (šenk). V radní síni byly vedle znakové výzdoby umístěny obrazy Šalamounův soud a alegorie Spravedlnosti. Naši předkové si nespornou historicko-architektonickou hodnotu tohoto domu jistě uvědomovali, neboť v minulosti byl průběžně stavebně udržován. Větší rekonstrukce proběhla v letech 1913–1914, kdy byla na fasádě odkryta renesanční sgrafita a zbytky císařského a hradčanského znaku. Zajímavostí je, stejně jako u radnice novoměstské, na vratech zasazený úzký kovový proužek úřední míra z 18. století zvaná český loket.

 

Staroměstský orloj

Staroměstský orloj byl zřízen na jižní části věže Staroměstské radnice v roce 1410 královským hodinářem Mikulášem z Kadaně. Koncem 15. století, v roce 1490, jej upravil a doplnil mistr Hanuš zvaný Růže, který byl hodinářem a zámečníkem, pracoval mimo jiné také pro staroměstskou radu. Později, po polovině 16. století, dostal orloj na starost Jan Táborský z Klokotské hory, za jehož správcovství byl v letech 1553–1560 opraven. V období téměř celého 17. a i koncem 18. století nebyl orloj funkční, až v roce 1787 byl jeho opravou pověřen hodinář Jan Landesberger. Další velká oprava následovala pak až v 60. letech 19. století (1865) a vtiskla mu dnešní podobu. V souvislosti s touto rekonstrukcí zhotovil pro orloj v roce 1865 Josef Mánes proslulou kalendářní desku s alegoriemi měsíců, která však byla v průběhu další renovace v 80. letech 19. století sňata (1885) a deponována v dnešním Muzeu hlavního města Prahy. Deska byla nahrazena kopiemi Emanuela Krescence Lišky, které v květnu 1945 shořely, a v roce 1962 sem byly definitivně umístěny kopie Bohumíra Číly. Zkáza radnice po požáru v květnu 1945 se tedy nevyhnula ani orloji, který byl silně poškozen. Kromě již zmíněné kalendářní desky byly znovu zhotoveny v roce 1948 shořelé dřevořezby apoštolů od Vojtěcha Suchardy, byl také opraven orloj ní stroj. Orloj se skládá ze tří částí – chodu apoštolů, astronomického ciferníku a kalendária.

 

4. Kotce (Jaroslava Mendelová)

Podle ustanovení pražského městského řádu ze 14. století se měly prodejní krámy stát výhradním místem pro prodej určitého druhu zboží, kvůli kontrole a proti nekalé konkurenci. Krám mohl být dřevěný nebo zděný. Jeho stavbu na veřejném prostranství řídila městská správa, která zakupovala krámy a kotce pro obec, nebo žádala od krále povolení k jejich stavbě. První kotce byly vystavěny v Praze již ve 13. století a do konce dalšího století byl v kotcích a krámech soustředěn prodej většiny živností. Šlo o kotce budovy s krámci nebo oddělenými místy – postavené v řadě jen pro určitou živnost a kotce stojící samostatně. Největší význam měly kotce masné, pekařské a soukenické. Situovány byly většinou na centrálním náměstí. Na Starém Městě byly ve 14. století pekařské kotce přistaveny k radnici, kromě nich byly na rynku dvojité soukenické kotce – dřevěné a kamenné, které v roce 1362 nechali konšelé strhnout a přenést na havelský trh. Na náměstí zůstaly kotce kramářské, plátenické a kožešnické, které byly postupně odstraňovány, s výjimkou kotců pro mědikovce. Masné krámy novoměstské byly umístěny za radnicí u špitálu sv. Lazara a malostranské proti průčelí radnice na rynku. Kotce a krámce si zájemci od obce kupovali nebo pronajímali.

 

5. Řeka Vltava ve vlastnictví pražských měst (Zlata Brátková)

Jednotlivé pražské obce byly v průběhu staletí vlastníky řeky, jejích břehů a ostrovů, přičemž všechna tři pražská města vedla o jejich hranice řadu sporů. Od počátku 80. let 16. století bylo vlastnictví pražských měst k Vltavě dokonce uzákoněno městským právem. Obecní správa práva k řece vždy využívala, neboť části břehů, ostrovů a řečišť pronajímala či prodávala cechům, jejichž činnost byla na řece závislá. To se týkalo zejména rybářů, kterým byly za roční plat pronajímány části břehů a ostrovy (např. roku 1590 byl nynější Žofínský ostrov pronajat rybářům za roční plat 12 kop), nebo cechu novoměstských plavců v Podskalí, kteří měli v polovině 17. století ve svých statutech ustanovení, že nikdo nesmí mít plaveckou živnost bez toho, aniž by si od obce zakoupil či pronajal část břehu. Vltavské břehy byly také obcí za menší částky pronajímány jako skladiště dřevních hald nebo v 16. a 17. století sanytrníkům k výrobě sanytru.

 

6. Obecní mlýny a vodárny (Zlata Brátková)

V souvislosti s právy pražských obcí k řece Vltavě, je třeba se zmínit také o obecních mlýnech, jezech a vodárnách, které vlastnila pražská města, nebo v případě některých mlýnů pronajímala soukromníkům. Zpočátku ovšem pražské mlýny držely církevní korporace, jimž byly dány do užívání panovníkem. První obecní mlýn v Praze se připomíná v roce 1433 na Zderaze. Od poloviny 15. století se obce snažily jednotlivé mlýny nabýt do vlastnictví, zejména kvůli vodárnám, které se v té době začaly stavět. Staroměstská obec například krátce po roce 1469 koupila mlýny Helmovy, nebo v roce 1574 nabyla do vlastnictví za 1100 kop grošů kvůli vodárně Sovovy mlýny na Malé Straně, které byly pak v roce 1602 pronajaty ročně za 300 kop míšeňských. Novoměstští koupili zase např. v roce 1514 mlýny od vdovy Marty Šítkové, zvané po držiteli Šítkovské. Malostranská obec získala v roce 1523 mlýn Petržilkovský a roku 1533 mlýn zvaný „v Huti“. Pokud byla obec vlastníkem mlýnů, bylo jejím výhradním právem a povinností zřizovat jezy a udržovat je v dobrém stavu. Podrželi-li si konšelé obecní mlýn ve vlastní správě, zřizovali nad ním vlastní úředníky (inspektory) z řad měšťanstva, tzv. mlýnské úředníky, kterým vydávali instrukce. Tito úředníci se stali obecními zřízenci a brali od obce určitý důchod, podřízeni byli úředníkům šestipanského a mosteckého úřadu odpovídajícím za správu a provoz mlýnů. V 16. století držela pražská města již více mlýnů a spravovala je až do poloviny 18. století, kdy z vládního nařízení musely být všechny mlýny emfyteuticky prodány.

Po celou dobu také pražské obce pečovaly o to, aby byla města zásobena dostatkem vody ve veřejných kaš­nách a stojanech, a za tímto účelem zřizovaly a pečovaly o městské vodárny, které se dobovým jazykem označovaly jako „věže rourní“. Voda byla z vodáren pak hnána za určitý plat i do soukromých domů a pivovarů. Za zajištění plynulého zásobování jednotlivých pražských kašen a stojanů vodou a za dohled na samotné vodárny byli městské radě odpovědni její zřízenci zvaní rourníci, jimž rady vydávaly instrukce. Na Starém Městě pražském byla vodárna již před rokem 1431, avšak v tomto roce vyhořela a její umístění není známo. Další staroměstská vodárna snad od počátku 16. století stála poblíž dnešního Karlova mostu. V roce 1591, když se na staroměstském rynku začala stavět kašna, byla zvýšena a obložena kamennými sloupy. V roce 1685 tato vodárna opatřovala vodou na Starém Městě 99 stojanů a kašen. Novoměstští měli mimo jiné vodárnu u známých Šítkovských mlýnů snad již v 15. století, roku 1501 i v dalších letech několikrát vyhořela, nákladem obce byla pak znovu postavena a například roku 1620 zásobovala na Novém Městě vodou 130 stojanů. Malostranští mívali vodárnu před Újezdskou branou vedle Petržilkovského mlýna, která byla postavena nákladem malostranské obce až na počátku 17. století. V roce 1686 zásobila tato vodárna vodou 57 kašen a stojanů.

 

7. Městské farní kostely a školy (Jaroslava Mendelová)

 

Farní kostely

Znakem urbanistického dotváření nově založeného města byla výstavba nebo přestavba hlavního farního kostela. V pražských městech byla velmi složitá situace, související s hustou sítí předlokačních osad s vlastními kostely, které pak byly pojaty do městských hradeb a dál sloužily obyvatelstvu. Na Starém Městě pražském byl hlavním farním kostelem do husitských válek kostel sv. Mikuláše, který po ohrazení Starého Města postavili bývalí osadníci od sv. Petra na Poříčí. Zde se konaly shromáždění obce a obnovy rady. V této funkci jej pak nahradil kostel P. Marie před Týnem. Od roku 1419 do roku 1621 byl předním chrámem strany podobojí, po volbě Jiřího z Poděbrad králem na Staroměstské radnici tu bylo slouženo slavné Te Deum. Roku 1511 byl chrám dostavěn, po roce 1437 se stal sídlem utrakvistické „dolejší“ konzistoře. Další slavná mše se konala za skončení třicetileté války. Obec věnovala tehdy chrámu hlavní oltář. Po vzniku Karlo-Ferdinandovy univerzity se zde konala roku 1654 slavnost nastolení rektora a během přestavby Karlovy koleje (1714–1718) všechny promoce.

Podobné postavení „hlavních“ chrámů měly na Novém Městě pražském dva farní kostely, postavené na pozemcích a ve správě křižovníků na nově zastavěném území po založení města – a sice nově postavený kostel sv. Jindřicha a přestavěný kostel sv. Štěpána Většího.

Kostel sv. Jindřicha a Kunhuty byl farním kostelem pro dolní část nové zástavby, se zahradou a rozlehlým hřbitovem, farou a školou. Od husitských válek až do roku 1622 byl utrakvistický. Zvonice kostela byla založena v 15. století. Městská rada se zde scházela k procesím, k bohoslužbám a církevním slavnostem. Pětkrát do roka se zde za účasti rady a městských úředníků konaly bohoslužby za obecní starší, mše zde byla slavena i po obnově rady. V roce 1516 konali Novoměstští v kostele slavnostní zádušní mši za krále Vladislava, roku 1648 zde magistráty obou měst na počest osvobození od Švédů vykonaly zpověď a přijímání o svátku Všech svatých. Tradice se pak udržovala 100 let.

Kostel sv. Štěpána Většího se po přebudování kostela, který stál vedle kaple sv. Longina ještě před vznikem Nového Města, stal farním kostelem horního nově zastaveného prostoru. V letech 1419–1621 patřil straně podobojí. Pro malostranskou obec byl hlavním kostelem chrám sv. Mikuláše. Předchůdce dnešního byl vystavěn obcí v roce 1282 a stal se farním kostelem. Po roce 1625 získali kostel jezuité, fara byla přenesena do starého kostelíka sv. Václava, který byl v roce 1630 rozšířen.

Jezuité chtěli vystavět nový chrám a kolej. K tomu potřebovali několik domů a kostel sv. Václava. S tím souhlasila malostranská obec teprve poté, co slíbili vystavět nový kostel sv. Václava. Smlouvy s obcí byly podepsány v 17. i v 18. století. Obec si vymohla používání zvonů na mikulášské zvonici při slavnostech církevních i obecních, a odstoupila jezuitům kostelík sv. Václava s byty kaplana, kantora i zvoníka. Při stavbě docházelo ke sporům. Měšťané chtěli mít na kostele městský znak a ne řádový, obec chtěla svůj přístup na zvonici, byt pro hlásného a sochy českých patronů, radní měli požadavek i na vyvěšování praporů – jen červené a bílé. Po zrušení řádu se stal z chrámu opět roku 1775 farní kostel pod patronátem obce. Důležité z hlediska bezpečnosti byly kostelní věže, zvonice a radniční věže.

 

Farní a městské školy

Školy patřily mezi nákladnější položky městského hospodářství. Pro vzdělání co největšího počtu městských obyvatel měly největší význam farní školy. Zatímco klášterní byly určeny pro výchovu řeholníků, farní školy vyučovaly chlapce z kupeckých a řemeslnických rodin. O jejich počátcích víme velmi málo, některé z nich vznikly již ve 13. století, nejstarší spolehlivé zmínky jsou až ze 14. století. Pro toto období víme, že ve třech pražských městech bylo celkem 19 farních škol – na Malé Straně u sv. Mikuláše, na Starém Městě 11 a na Novém Městě 7. Podle počtu far víme, že při některých farách škola nebyla. Kromě toho sloužila veřejnosti i kolegiátní škola u sv. Apolináře a johanitský klášter P. Marie. Farní školy přecházely stejně jako v Evropě i v některých mimopražských městech postupně pod správu města – staly se městskými s právem měšťanů (radních) vybírat správce školy a zabezpečovat ho (byt a plat). Pro pražské školy před polovinou 14. století to nelze doložit. Větší zájem o farní školy nastal po založení pražské univerzity, která nabízela vzdělání a možnost společenského vzestupu i méně majetným vrstvám. Proces byl kontrolován církví, ale nebyl již její doménou. Během husitství ztratila katolická církev s těmito školami kontakt. Síť škol na přelomu 16 a 17. století ovlivňovala univerzita, dodávala jejich rektory a svým způsobem je kontrolovala kromě německých a katolických škol. Vliv na městské školy univerzita rozšířila především na základě majestátu Rudolfa II. z roku 1609, kdy byla předána do rukou stavovských defenzorů a získala svrchovanost nad všemi školami v království, danou především osobní­mi styky s utrakvistickými faráři, městskými radami a vrchnostmi. Její vazba na kostel, faru a obec zůstávala neoslabena jak v účasti na provozu církevních zařízení, tak v hmotném zabezpečení. Záleželo na postavení školy ve městě a na bohatství města. Postavení kantorů sneslo po hmotné stránce srovnání s postavením městských úředníků.

K nejvýznamnějším staroměstským školám patřily týnská, havelská, haštalská a mikulášská, na Novém Městě svatojindřišská, štěpánská a petrská. Významná byla na Malé Straně farní škola u sv. Mikuláše.

 

8. Sociální a zdravotní péče v pražských městech (Jaroslava Mendelová)

Úpravě měst byla zpočátku věnována privilegia panovníků nebo pasáže v nich, po vzniku šestipanských úřadů se v rámci své policejní agendy staraly o čistotu, pořádek a zdravotní záležitosti tyto instituce, podřízené radě. Praha trpěla stejně jako jiná velká města hustotou zástavby bez kanalizace, jen se žlaby a rourami, které ústily z domů do uličních struh. Problémy byly i s odklízením bláta, hnoje a mršin. O břehy Vltavy pečovali pobřežní, o čistotu města pohodní, dozor zabezpečovala i čtvrtní organizace. Šestipáni pečovali o studny, kašny a komunikace. Městské rady vydávaly k jejich podpoře instrukce a řády, po roce 1547 se města řídila instrukcemi a dekrety komory a místodržitelství prostřednictvím královského (císařského) rychtáře.

Stejně postupovaly městské rady v případě epidemií nakažlivých nemocí, hlavně moru. Důležitá byla i prevence – vycházela nařízení o čistotě i upozornění o šířícím se moru. Před obyvatelstvem ze zamořených oblastí se pak zavíraly městské brány. Požadavky na čistotu Se objevily i při vypuknutí epidemií. K tomu pak přibyl zákaz shromažďování, zákaz podomních obchodů pro židy, zavíraly se školy a lázně. Pokud se již nákaza objevila ve městě, konzultovaly se postupy prevence a způsob léčení se zemskými doktory, vedla se evidence o počtu nemocných a zemřelých. Nemocní se sváželi do špitálů a lazaretů, v roce 1630 se zřídil „Zuchthaus“ pro chudé nemocné pražských měst. Pohřbívalo se podle zvláštních předpisů na vyhrazených hřbitovech.

Městská rada musela plnit nařízení o čistotě ve městě, kromě šestipanského úřadu se na jejich realizaci musely podílet organizačně i další úřady. Všechny ulice a domy byly podrobovány kontrole, o čistotě se vedla evidence stejně jako o žebrácích na území města.

 

Špitály

Problémy chudoby, stáří a nemocí přiváděly středověkou společnost do situace, která přesahovala její možnosti. Nemocní a nepotřební byli odkazováni na dobročinnost podporovanou oficiální křesťanskou ideologií, zdůrazňující pohostinnost každého křesťana. Většina těchto zařízení byla zřizována kláštery, které měly předchůdce v antických zařízeních tohoto typu. V Evropě vznikaly první špitály v souvislosti s poutnictvím a péčí o ubytování již v polovině 8. století. Ve městech si jejich existenci vynutily potřeby městské společnosti, kde hustota obyvatel, špatné hygienické podmínky a koncentrace lidí bez pravidelného příjmu napomáhaly šíření chudoby a nemocí. První špitály byly v rukou církve.

Přestože na území pražských měst v polovině 13. století podporovala vládnoucí dynastie zřízením a donacemi špitál při kupeckém dvoře v Týně a špitál terciářského bratrstva sv. Františka, veškeré aktivity na poli chudinství a zdravotní péče byly vedeny soukromými iniciativami. Ani právě ustavená pražská městská komunita neřešila tyto problémy obecními prostředky, ale statuty a nařízeními – jako např. před rokem 1281 přesunutí leproseria od kostela sv. Linharta za hradby ke kapli sv. Lazara, jehož se zde ujali zderazští mniši. Ve 2. polovině 13. století zanikl kupecký špitál a františkánský přeměnili křižovníci s červenou hvězdou na klášter, který však špitálnictví dále provozoval. Když se po polovině 14. století Praha rozšířila, vznikly další špitály ze soukromé iniciativy a nadací staroměstských patricijů. Kolem roku 1350 vznikl špitál – chudobinec za branou sv. Benedikta – Ambrožský a špitál-nemocnice poblíž kostela sv. Kříže Většího a kláštera klarisek sv. Anežky. Po polovině 14. století vznikla další dvě zařízení, z iniciativy a dotací arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi v roce 1464 špitál-chudobinec a starobinec pro 12 chovanců ve vyšehradském podhradí, známý jako špitál sv. Alžběty. Uvnitř hradeb pak plnily funkci špitálů nově založeného Nového Města především špitál u sv. Lazara a špitál proti sv. Ambroži, zatímco špitál pod Vyšehradem je jen doplňoval.

V letech 1374–1375 zřídil arcibiskup podobný špitál pro přestárlé a nemocné sv. Antonína a sv. Alžběty na Hradčanech v Kanovnické ulici, který fungoval až do roku 1784. V letech 1373–1374 působil také krátce tzv. Jeruzalém v dnešní Bartolomějské ulici na Starém Městě, založený Milíčem z Kroměříže pro padlé dívky.

Existenci a zakládání prvních městských špitálů přineslo až následující období. V roce 1419 získala novoměstská rada špitál pod Vyšehradem, který reálně po dobu jedné generace přestal plnit svou funkci, o dalších novoměstských špitálech nejsou po roce 1436 zprávy. Staroměstští se na krátkou dobu zmocnili křižovnického špitálu.

Až díky stabilizaci poměrů ve 40. letech pak díky soukromým iniciativám měšťanů přišel popud k postupnému obnovení špitálu, který byl nyní chápán jako obecní instituce a začal fungovat na přelomu 40. a 50. let 15. století. V 70. a 80. letech se objevila nutnost postavit špitál nový, který by vyhovoval současným potřebám. V Jagellonském období se objevily v souvislosti s kulturním ovzduším i nové požadavky v oblasti špitálnictví. Proto jak na Novém Městě, tak i na Starém, iniciovaly obce vznik nových špitálů, které majetkově i zajišťovaly – byly podporovány odkazy jednotlivých měšťanů. Na Novém Městě vznikl – po zakoupení domu pod Slovany v roce 1505 – špitál sv. Bartoloměje. V roce 1613 vznikl morový špitál poblíž kostela sv. Štěpána. Na Starém Městě to byl špitál sv. Pavla, který založila městská rada mimo jiné i jako reakci na usazování syfilitiků v prostorách za Poříčskou branou – existoval již v roce 1503.

Na levém břehu Vltavy pod Hradem vedli první špitál johanité v hrazeném dvorci již v polovině 12. století, v místech dnešního areálu řádu maltézských rytířů. Na Malé Straně byl zřízen obecní špitál na Malostranském náměstí po roce 1485, v roce 1599 byl přemístěn do domu na Újezdě, který obci daroval Rudolf II. V roce 1627 byl umístěn do domku záduší sv. Mikuláše (později sv. Václava) v Karmelitské ulici. Nakonec se malostranský obecní špitál usídlil po roce 1664 v sousedství kostela sv. Jana na Prádle. Vedle tohoto městského špitálu byl zřízen vlašskou mariánskou kongregací na pomezí jurisdikce postranního práva sv. Jana v Oboře a Strahovské kanonie Vlašský špitál, stavěný od roku 1611. Vedle toho byla doložena roku 1651 i stavba řádné nemocnice karmelitánů.

Protože špitály byly provozovány díky různým nadacím, k jejich správě a dohledu byli radou voleni špitálští úředníci, obnovovaní současně s radou z řad významných měšťanů.

 

Péče o sirotky a vdovy

Po vydání Koldínových práv patřila k předním starostem konšelů péče o sirotky a vdovy. Byli po králi jejich nejvyššími poručníky a jejich povinností bylo opatrovat jejich majetek. Po smrti rodičů se musely sirotčí statky zinventarizovat a popsat tak, aby pak plnoletí sirotci měli slušné opatření. Sirotčí majetek se inventarizoval z moci úřední. Bylo nutné zřídit správu tohoto jmění a poručenství. Prostředníkem mezi obcí a sirotky v otázce sirotčího majetku byli poručníci, kteří pečovali o majetek až do jejich zletilosti. Zletilost chlapců byla 18 let a u dívek 15 let, pokud otec nebo děd dobu neprotáhli. Pak se mohli ujmout statků.

Poručníci museli složit z hospodaření účty. Bývali určeni kšaftem nebo obcí. Poručník nesměl statek prodávat ani nic přikupovat. Pro správu sirotčího majetku byly vedeny zvláštní knihy sirotčí v rámci soudnictví nesporného. Kšafty, které se týkaly vdov, se snažily ve svém znění neomezit práva sirotků při dalším sňatku vdovy, a také vdova nesměla být vlastními dětmi ukracována. Majetek byl buď dělen mezi děti a vdovu, nebo byl rozdělen mezi děti až po její smrti – v případě, že vdova byla poručnicí spravující veškerý majetek.

 

Archivní katalog Knihovní katalog Sbírka matrik Konference 2022 Konference Online výstavy Velká Praha Staroměstská poprava (muzeumprahy.cz)
Evidence! Europe reflected in Archives PRO-ARK UNESCO Archives Portal Ptejte se knihovny