Vývoj pražské samosprávy

D. MĚSTSKÉ RADY A ŘEMESLNICKÉ CECHY (Zlata Brátková)

1. Normotvorná funkce městských rad v cechovní a řemeslné oblasti

V souvislosti s živnostenskou politikou obce hrál v její kompetenci důležitou roli také vliv na existenci a funkci cechů a řemesel, které byly jedním z nejdůležitějších článků hospodářského a společenského života města. Hospodaření městské správy bylo podmíněno rozsahem a úrovní řemeslné výroby, proto měla obec již od počátků krystalizace řemeslných cechů v průběhu 1. poloviny 14. století samozřejmě zájem o dozor a kontrolu jejich práce. O způsobu organizace cechu rozhodovala tedy městská rada, která cechům potvrzovala a vydávala statuta a artikule, tj. řády upravující vnitřní poměry cechu i jeho poměr k ostatním obyvatelům. Řemeslnické organizace existovaly v Praze zřejmě již v posledních desetiletích 13. století, avšak první dochovaná a staroměstskou radou potvrzená statuta pražských krejčí pocházejí z roku 1318 a vykazují již základní zásady společné pak všem cechovním organizacím, jakými byly nutnost obdržení měšťanského práva před vstupem do cechu, povinnost nových mistrů zaplatit vstupní poplatek – tzv. přímus, z něhož šla polovina konšelům a v neposlední řadě také ustanovení bránící se konkurenci ostatních řemeslníků. Potvrzování cechovních artikulů a statut městskou radou nebylo, jak by se mohlo zdát, pouze formálním aktem, nýbrž při jejich předložení cechem sami konšelé některá jejich ustanovení měnili nebo přidávali, samozřejmě vždy s ohledem na prospěch obce. Proto všechny články ve statutech nebyly vždy nakloněny cechovním zájmům. V průběhu 14. století byl pražskými městskými radami vydán a potvrzen již relativně velký počet statutů, staroměstská rada vydala např. roku 1357 řád řezníkům, roku 1360 nožířům, staroměstská i novoměstská rada potvrdily roku 1371 statuta konvářů, roku 1391 vydala rada Nového Města pražského listinu na potvrzení artikulů uzdařů, sedlářů a ševců, roku 1396 byl potvrzen řád kožešníkům, roku 1397 pak krejčím, měšečníkům, tobolečníkům a pasířům a dalším.

V 15. století cechy i nadále ovládala rada a jejich vznik a rozvoj, také posílený husitskou revolucí, nám opět dokumentují četná vydání a potvrzení jejich statutů a artikulů. V průběhu času se totiž uvolňoval poměr cechů k městské radě, kdy na sebe cechy převzaly část její pravomoci, pokud jim ji přepustila, a staly se tak samosprávnými složkami uvnitř městské samosprávy. V polovině 16. století se ale dozor rad nad cechy v souvislosti s okolnostmi po roce 1547 (pražská města se silně exponovala v odboji stavů proti panovníkovi) utužil, přičemž rada byla sice stále nadřízeným orgánem cechů, ale nejvyšší instancí s pravomocemi a kompetencemi do této doby příslušejícími radě byli královský hejtman a rychtář jako zástupci panovníka. V 17. a 18. století, kdy nastával pozvolný úpadek cechů, byly nadále omezovány městskými radami a zeměpanskými orgány.

2. Dozor městských rad na volbu představenstev cechů

Po své každoroční obnově městská rada také původně u cechů dosazovala cechmistry, pokud výjimečně některý cech nedostal právo volit si je svobodně, jako na Novém Městě v roce 1397 krejčovský cech. Postupně však cechy dosahovaly práva volit si své představené samostatně, přičemž ti byli radou pouze potvrzováni. To se změnilo v 16. století, kdy cechmistry za dozoru císařského rychtáře (v souvislosti s rokem 1547) volili konšelé sami, byť na návrh cechu. Městská rada měla také dohled na případné vylučování řemeslnických mistrů z cechu, neboť ve statutech bylo doporučení, aby cech bez vědomí purkmistra a konšelů – u tzv. nižších cechů bez vědomí jejich zástupců, tj. šestipanských úředníků – nikoho z cechu nepropouštěl. Rada disponovala svými podřízenými úřady, jakým byl např. šestipanský úřad, kompetentní také ke správě městského nemovitého majetku, jemuž byly podřízeny tzv. menší cechy (např. vinní a pivní šenkýři, cech kočí, organizace kolečníků), kterým – podobně jako konšelé u ostatních cechů – šestipáni dosazovali cechmistry, ti pak byli povinni v šestipanském úřadě skládat roční počty. Konšelé měli také ve druhé polovině 16. století více než kdy dříve snahy zasahovat i do udělování mistrovství, ovšem na druhé straně stíhali také nekalou konkurenci, tj. necechovní řemeslníky, zvané „fušeři, hudlaři či štolíři“, kteří většinou neměli měšťanské právo nutné ke vstupu do cechu.

3. Cenová politika a živnostensko-policejní funkce městských rad

Městská rada měla vyhrazené pravomoci i v oblasti cenové politiky. Konšelé se museli starat o dodržování úředních cenových sazeb, zejména v otázkách základních potravin – chléb, maso, pivo. Častokrát bývali totiž cechmistři radou napomínáni kvůli drahotě svých výrobků. U potravinářských řemesel vysílala obec konšely či obecní starší, zvané v této souvislosti „sadci“ nebo „sadiči“ cen. V Praze sazby cen s ohledem na konzumenty stanovovali již zmínění úředníci šestipanského úřadu, a cechovní mistři hájili zase zájmy cechu. Pokud byl některý z řemeslníků zastoupen mezi konšely, jejichž počet v radách se postupem desítek let zmenšoval, mohl mít vliv na sazby cen a mírně je nadsazovat. Do roku 1547 byla pro řemesla velmi cenná výsada, že měla téměř neomezený vliv na určování cen svých výrobků, ačkoliv se střetávala s vůlí městské rady, která se snažila chránit zájmy spotřebitelů. Později, v 16., 17. a 18. století, měl na městskou cenovou politiku již vliv panovník, neboť jeho cílem bylo zbavit cechy výsady určování ceny svých řemeslných výrobků. Za tímto účelem bylo sněmem za potvrzení panovníka vydáno hned několik tzv. drahotních řádů, jejichž články obsahovaly hlavně nařízení o cenách potravin. Potravinářským řemeslům byly např. vydávány taxy čtyřikrát do roka. Městské rady byly v této souvislosti odpovědné panovníkovi, aby drahotní ustanovení cech dodržoval, a obec zčásti tento úkol přenesla na cechovní starší pořádků a řemesel, kteří radě ručili za dodržování cenových ustanovení. Předpokladem pro výrobu v každém řemesle byl samozřejmě dostatek zásob. Konšelé nutili některá řemesla, aby se dostatečně zásobila, dohlíželi a kontrolovali jejich zásoby. Dohled se vztahoval především na potravinářská řemesla (např. řezníci), ale také na ostatní (např. mydláři, svícníci či toboláři). Již od svého počátku cechy podléhaly městské finanční politice. Obci musela být odváděna část cechovních pokut, jejichž výše byla zanesena i do statut. Městské radě cechy odváděly i další poplatky, např. za potvrzení statut, za užívání obec­ních krámů, za užívání městských institucí (např. městských valch, bareven, mlýnů, jatek) apod.

4. Městské rady ve funkci mravnostní a zdravotní policie

Mimo živnostensko-policejních nařízení městská rada uplatňovala vůči cechům i zákazy a rozkazy z oblasti mravnostní policie. Konšelé dbali na to, aby se v ceších dodržovaly nařízené svátky, jejichž výčet byl také někdy součástí cechovních artikulí. O nedělích a svátcích například městský rychtář zabezpečoval, aby mistři i čeleď byli v kostele, odháněl je od veřejných kuchyní a od páleného alkoholu. Uvězněni bývali řemeslníci, kteří znesvětili neděle prací či prodejem. Z roku 1511 v Praze pochází například nařízení lazebníkům, aby do lázně mezi ženy chodili v zástěrách. Zvláště lazebníci, pekaři a řezníci byli často radními káráni za to, že v zástěrách nechodí a že se vyjadřují a chovají neslušně. Na zachovávání těchto a podobných nařízení byli městské radě v každém cechu odpovědni cechmistři. Konšelé také plnili nad cechy, zvláště u potravinářských řemesel, funkci zdravotní policie. To se týkalo především řezníků. Ti směli prodávat pouze zdravé maso, tj. nezkažené, dále nesměli pod peněžitou pokutou nakupovat maso od katů a malomocných, v samotných artikulech měli také ustanovení o čistotě, zejména při sekání masa. Přísnější dohled byl pak samozřejmě uplatňován vůči přespolním řezníkům.

5. Funkce řemeslnických cechů při zajišťování potřeb pražských měst a jejich obyvatel

Řemeslnické cechy měly vůči obci i povinnosti nesouvisející s jejich ekonomickou aktivitou. Byly městu např. zavázány vojenskou povinností, zejména při hlídání městských bran, věží a hlídání v době trhů. Pokud by městu hrozilo vojenské nebezpečí, museli se řemeslníci na určitá místa dostavit se zbraní a ve zbroji; v době třicetileté války se osoby z jednotlivých řemeslnických pořádků pod dozorem rady shlukovaly do vojenských praporců – v Praze doloženo například v roce 1642. Tradiční cechovní povinností bylo hájit město při požáru. Za tímto účelem městské rady vydávaly policejní řády. Každý cech musel mít k hašení ohně podle možností co nejvíce kožených korbelů, označených znamením toho kterého cechu. Členové cechu se k hašení ohně shromažďovali do jednotlivých pražských čtvrtí, kde podléhali policejnímu dozoru zástupců městského hejtmana, zvaných desátníci a padesátníci. Některá řemesla měla při požáru zastávat zvláštní funkce, např. formani a šrotýři se museli k ohni dostavit se svými koňmi, a tesaři, pokrývači, kameníci a zedníci měli přijít pod krovy se sekyrami. Roku 1672 dostala pražská řemesla od staroměstských nařízení, aby si nechala zhotovit „stříkačky“ k hašení ohně. Na druhé straně byla ale i sama řemesla obcí hlídána, aby z jejich činnosti nevznikl požár, což se týkalo zejména řemesel pracujících s dřevem (např. truhláři, bednáři). Některé cechy byly v Praze vůči obci povinny také pravidelnou robotou, např. novoměstští šenkýři byli v roce 1599 konšely posláni k obecním mlýnům, aby pomohli odstraňovat nánosy (nákle) tvořící se ve vodě, nebo rybáři museli pomáhat při výlovech, které organizovala obec pod trestem čtrnácti dnů zákazu živnosti. Cechy byly také organizovány pro účast na církevních slavnostech, které pořádalo město. Ve 2. polovině 17. století se například každoročně konala procesí k oslavě svátku Božího těla, kdy se na Staroměstském náměstí jednotlivé řemeslnické pořádky spolu s některými ostatními měšťany rozdělovali na příkaz staroměstské rady do čtyř stanovišť, odkud pak procesí vycházela. Cechy byly povinny na náklady spojené s procesím přispívat i finančně (např. řezníci, sladovníci, mydláři, pekaři, krejčí atd.).