Vývoj pražské samosprávy

 

 

B. PRAŽSKÉ MĚSTSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ V LETECH 1784–2000

 

1. Začlenění hospodářských záležitostí do systému pražské správy a samosprávy v letech 1784–1945 (Jana Konvičná)

Po vzniku regulovaného magistrátu připadla správa hospodářských záležitostí zrušeného šestipanského úřadu do kompetence politického senátu magistrátu (tzv. publicum). Městské hospodářství měli spravovat tři členové politického senátu, kteří byli pověřeni funkcí hospodářských inspektorů. Ti měli také předkládat výsledky hospodaření magistrátu a guberniu. Jejich vlastní pravomoc byla značně omezená, protože zcela samostatně směli rozhodovat o vydáních pouze do výše 50 zl. V roce 1787 si měšťané vynutili právo účastnit se alespoň zdánlivě správy obecního jmění tím, že si zvolili tři zástupce – tzv. reprezentanty (od roku 1794 jich bylo už šest), kteří spolu s hospodářskými inspektory vytvořili hospodářskou konferenci, jíž byla svěřena správa obecního majetku.

V roce 1802 byla doposud jednotná agenda politického senátu rozdělena do 13 skupin (A až N). Hospodářské záležitosti byly označeny písmenem B. K nové reorganizaci magistrátu a jeho obecní agendy došlo v roce 1851. Magistrát byl rozdělen na 6 referátů v čele s magistrátními rady. Hospodářskou agendou byl pověřen referát II. Mimo vlastní správu obecního majetku a finanční hospodaření obce měl referát na starosti také technickou stránku obecního hospodaření, např. stavbu mostů a uliční stavby, budování a opravy vodovodu, osvětlení města, čištění ulic a kanálů atd. Referátu byl podřízen i městský archiv a prezidiální knihovna. Pomocným úřadem pro zajištění správy městského hospodaření byl berní úřad.

Další velká změna v zajišťování vlastní hospodářské správy města nastala k 1. listopadu 1863, kdy byl vytvořen společný městský úřad stavební a hospodářský. Úřadu byl přidělen také dozor nad obecními dvory, čištěním ulic a městskými vodními stavbami. Toto spojení se však neosvědčilo, a tak už v roce 1870 bylo přikročeno k reorganizaci hospodářského úřadu. Úřadu zůstala pouze vlastní hospodářská agenda, zatímco technické zále­žitosti připadly referátům stavebnímu a zádušnímu. K úplnému rozdělení úřadu na samostatný úřad hospodářský a samostatný úřad stavební došlo v roce 1883.

Opětovnou reorganizaci magistrátu si vyžádal nárůst agendy dosavadních referátů a rozvoj některých odvětvÍ. Vznikaly nové referáty, na něž přecházela i část dosavadní agendy referátu hospodářského. Dle momentální potřeby byly referáty spojovány a opět rozdělovány. Pro správu městského hospodářství je podstatný rok 1888, kdy byla agenda hospodářského referátu rozdělena na odbory LA a LB. V roce 1922 k nim přibyl referát LC. V kompetenci hospodářského referátu LA byl především prodej, ale také koupě pozemků, jejich parcelace a povolování staveb, hospodářský referát LC měl na starosti výstavbu a správu komunikací, kanalizace, úředních budov atd. Hospodářský referát LB, přeměněný v roce 1927 na odbor hospodářský IV, se zabýval především vlastní správou obecního majetku. Toto rozdělení hospodářské správy bylo podstatněji reorganizováno až po 2. světové válce.

 

2. Městský majetek a finance v letech 1784–1945 (Jana Konvičná)

Město v celé své historii vyvíjelo, a dodnes vyvíjí, řadu činností a zároveň plnilo určité povinnosti, které mělo vůči svému obyvatelstvu. Finanční prostředky na všechny tyto aktivity získávalo ze stálých zdrojů (tzv. příjmy řádné) a z činností nahodilých (tzv. příjmy mimořádné). Řádné příjmy obce byly zajištěny především zisky z nemovitého majetku, četnými cly, poplatky za služby zajišťované městem, obecními dávkami, příjmy z obecních ústavů, fondů, nadací a škol atd. Mimořádné příjmy souvisely s prodejem nemovitého majetku a především s různými obecními přirážkami. Součástí obecního jmění byl vždy také majetek movitý.

Vlastní hospodářská činnost města nebyla v době zřízení regulovaného magistrátu, ale ani po celou první polovinu 19. století, příliš rozsáhlá. Tato skutečnost určitě souvisela i s faktem, že každé větší finanční vydání bylo závislé na souhlasu gubernia, což značně omezovalo jakékoliv podnikání.

Také nemovitý majetek obce pražské byl v tomto období nevelký. Patřilo k němu především libeňské panství, lom v Braníku, pozemky vně i uvnitř města, staroměstský, novoměstský a malostranský obecní dvůr, městské budovy a některé drobné hospodářské provozy – mlýny, pivovary, hostince, cihelny. Ve vlastnictví města byly také obecní vodárny.

Většinu nemovitého majetku neprovozovala obec ve vlastní režii, ale pronajímala ho. Nájem vybírala nejen v penězích, ale i v naturálních dávkách. Výjimku tvořily vodárny, jejichž údržbu i chod zajišťovalo samo město. Za rozvod vody pak vybíralo příslušný poplatek (vodné).

Další příjmy plynuly do obecní pokladny z dávek za potraviny dovážené do města. V roce 1784 byly sjednoceny v jedinou dávku, jež se od roku 1816 nazývala Pražské městské mýto. Od roku 1829 byla v Praze, stejně jako v ostatních městech monarchie, zavedena státní Všeobecná daň potravní (tzv. akcíz). Obce měly k této dani povolenou 25% přirážku. I tuto přirážku město v některých letech pronajímalo.

Systém pronájmů a nejrůznějších poplatků byl skutečně rozsáhlý. Pronajímala se mýta a cla, užitky z řeky Vltavy i městské a senné váhy. Pronajmout bylo možno byty či krámy v obecních domech, prodejní místa na tržištích nebo uliční pozemky a rozličné poplatky: z trhů, z židovských krámů, prodeje místa v Kotcích. Obec vybírala poplatky za osvětlení ulic, udržování a čištění ulic a zřizování kanalizace, ale také taxovní poplatky za nejrůznější úřední úkony. Nashromážděné finanční prostředky bylo pak třeba rozdělit a zajistit jimi všechny funkce města.

Stejně jako příjmy můžeme i vydání obce rozdělit na řádná a mimořádná. Řádné výdaje, tedy výdaje, se kterými město muselo počítat, byly určeny především na udržování dobrého stavu nemovitého majetku, platy a správní výdaje, městské nadace. Obec z nich dále zajišťovala osvětlení ulic, stávající kanalizaci a vodovodní síť, čistotu ulic. S povinnostmi jmenovanými na posledním místě souvisí také největší finanční investice města první poloviny 19. století, a to budování kanalizační sítě (především ve 20. a 30. letech) a dláždění pražských ulic (zejména od druhé poloviny 20. do 40. let). Tyto velké investiční akce, na jejichž realizaci městské prostředky nestačily, byly spolufinancovány státem. K jejich uskutečnění přispěla i řada darů. Na vybudování některých dalších obecních staveb (např. stavbu 3. patra Saského domu, zděnou váhu na Novém Městě, ale i část dláždění Senovážného náměstí) povolilo v roce 1828 gubernium magistrátu použít pasivní jmění obce.

Špatná hospodářská situace města v polovině 19. století byla dána také tím, že zde nebylo potřebné místo pro budování rozvíjejícího se průmyslu, jenž by zajistil další přísun financí do obecní pokladny. Pražská obec se sice pokoušela o první podnikatelské krůčky (např. ve 20. letech vznikla obecní přádelna), sevřenost města uvnitř hradeb však způsobila, že se nová, moderní průmyslová odvětví rozvíjela na předměstích.

Citelnou ztrátou bylo pro město také odebrání příjmů z taxovního úřadu a naopak nové zatížení s sebou nesla povinnost ubytovávat na své náklady vojsko.

Obecní řád z roku 1850, postupná obnova samosprávy a především volby do obecního zastupitelstva v roce 1861, v nichž se prosadili – a to platí i do budoucna – především Češi, naznačovaly, že by se situace mohla začít vyvíjet k lepšímu. Nové obecní zastupitelstvo se zaměřilo na modernizaci města a jeho infrastruktury, jež sice na jedné straně předpokládaly velké investice, na straně druhé však slibovaly finanční návratnost. Obec vykoupila řadu objektů, po jejichž zbourání přikročila k rozšiřování pražských ulic a budování nových komunikací. Zbourala také hradby, které vykoupila na konci 60. let po zrušení statutu pevnostního města. Na jejich místě budovala např. sady nebo pozemky rozprodávala. Zbourání vnitřních hradeb mezi čtyřmi původními pražskými městy přispělo i k rozvoji dopravy.

Součástí městských příjmů zůstala z předchozího období řada obecních poplatků, přirážek a dávek, přibyly však i některé nové: např. v roce 1865 převzala obec do vlastní režie vybírání místného od mlékařek, roku 1867 začala vybírat poplatky za honební lístky. Od 1. ledna 1878 si obec od c. k. eráru pronajala na tři roky tzv. potravní daň na čáře a po vypršení nájemní lhůty smlouvu nadále prodlužovala. Od ledna 1908 spravovala sama vybírání veškerých tržních poplatků z pražských trhů.

Už na konci 50. let si město začalo uvědomovat nutnou potřebu získání dalších zdrojů příjmů. Ty nalezlo ve vlastních podnikatelských aktivitách v nových oborech. Ve 40. letech začala pražská obec nahrazovat dosa­vadní olejové osvětlení ulic světlem plynovým. Záhy rozeznala výhody podnikání v této oblasti a vybudovala vlastní plynárnu, jejíž částečný provoz byl zahájen v roce 1866. O rok dříve byla otevřena městská pojišťovna. 60. léta 19. století se tak stala obdobím vzniku prvních velkých obecních podniků (blíže o obecních podnicích viz oddíl Městské podniky), jež se v budoucnu výrazně zapsaly do hospodaření města.

Velké investiční projekty, jako byla např. stavba obecní plynárny, nebylo město schopno pokrýt stávajícími finančními prostředky, a tak si příslušný kapitál zajišťovalo formou půjček. Přestože první nám známá půjčka byla Praze poskytnuta Českou spořitelnou v roce 1828 a další dvě ve 40. letech, zcela běžným se tento jev stal až ve druhé polovině 19. století a ve značné míře byl využíván i v první polovině století následujícího (a existuje dodnes). Připomeňme alespoň pětimilionovou půjčku (počítáno ve zlatých rakouské měny) z roku 1884, poskytnutou konsorciem českých a německých bank na stavbu Rudolfova nábřeží, bourání hradeb, kanalizaci a další stavební práce, dvoumilionovou půjčku od C. k. privilegovaného všeobecného ústavu pro úvěr pozemkový ve Vídni, použitou jednak na stavbu nových škol, jednak na modernizaci stávajících školních budov či třímilionovou půjčku od Zemské banky království Českého, použitou na asanaci Josefova a části Starého Města.

Z půjček první poloviny 20. století je třeba připomenout zejména velkou zahraniční půjčku z roku 1922 (1,5 milionu liber a 7,5 milionu dolarů), která posloužila k výstavbě první části plynárny v Michli, části podolské vodárny, rekonstrukci holešovické elektrárny, prodloužení elektrických drah na pražská předměstí a zakoupení nových tramvají. Tato půjčka spolu se státní zahraniční půjčkou ze stejného období výrazně přispěla ke stabi­lizaci československé měny. Na rozdíl od některých jiných českých měst byla Praha ve sledovaném období schopna plnit závazky vyplývající z jejích půjček.

Další městské podniky vznikaly v 70.–90. letech 19. století. Na úspěšný rozjezd Pražské městské pojišťovny navázala v roce 1875 Městská spořitelna a v červnu téhož roku se sbor obecních starších usnesl na zřízení nové vodárny, roku 1895 zahájila provoz Ústřední jatka a v roce 1897 Elektrické podniky královského hlavního města Prahy. Značné prostředky byly vynaloženy na stavbu elektráren a elektrického osvětlení ulic.

Město rozmnožovalo svůj nemovitý majetek také četnými koupěmi, ke kterým patří např. zisk tří velkých vltavských ostrovů – Žofínského (část odkoupena už v roce 1845, zbytek v roce 1884), Střeleckého (1892) a Štvanice (1898), které využívalo k dalšímu podnikání. Řadu pozemků však prodalo, a to zejména ke stavebním účelům. Zdrojem příjmů byly také ovocné sady a uliční pozemky.

Větší volnost při nakládání s obecním majetkem získala obec pražská díky novele obecního řádu z roku 1889. Podle § 109 této novely mohl sbor obecních starších odprodat bez předchozího souhlasu zemského výboru nemovitosti do výše 50 000 zlatých (do té doby pouze do výše 2 000), zastavit nemovitosti do výše 100000 zlatých a do téže hodnoty samostatně uzavírat půjčky.

Největší nárůst pozemkového majetku obce pražské se uskutečnil v letech 1920–1927. Město využilo výhodných záborových zákonů a postupně zakoupilo téměř všechny velkostatky ležící v jeho dosahu (do té doby obec vlastnila, mimo libeňské panství, pouze pět větších pozemkových komplexů v Hrdlořezích, Hostivaři, Štěrboholech a Malešicích, Vysočanech a Hloubětíně, Michli a Bubenči). Určité množství pozemků mu připadlo také při vzniku Velké Prahy. Část takto nabytého pozemkového majetku byla propachtována k dalšímu hospodaření, přičemž od původně peněžního nájmu se postupně vracelo k vybírání naturálních dávek, část byla použita při regulaci města a stavbě nových komunikačních sítí anebo rozprodána ke stavebním účelům.

Výkupem velkostatků připadly městu také nové lesní plochy. Ještě v roce 1919 bylo ve vlastnictví obce pražské přibližně 100 ha lesů a tato rozloha se příliš nezvětšila ani po připojení lesního majetku jednotlivých katastrálních obcí, jež se sloučily ve Velkou Prahu. V roce 1927 už tento majetek představoval asi 463 ha lesa. I tato plocha byla nadále pociťována jako nedostačující (obec neměla na zřeteli pouze její hospodářské využití, ale také rekreační a ozdravný účinek), a tak město samo započalo se zalesňováním okolí Prahy na vlastní náklady, čímž do konce roku 1945 vzrostla plocha obecních lesů na 629 ha.

Ve snaze získat větší lesní komplexy v blízkosti Prahy zahájili obecní představitelé v roce 1927 jednání o získání části lichtensteinských lesů v obcích Klánovice, Újezd nad Lesy, Babice, Říčany, Úvaly atd. K uzavření smlouvy mělo dojít v roce 1939, celou transakci však překazila válka.

Po vzniku Velké Prahy se hospodářská situace města částečně změnila, a to např. už jen v tom, že sloučením původní pražské obce s 37 dalšími obcemi se jeho majetek značně rozrostl. Je však třeba připomenout, že hlavní město Praha na sebe převzalo také veškeré závazky připojených obcí.

Fakt, že se od vzniku Velké Prahy až do počátku 2. světové války podařilo udržet vyrovnaný rozpočet za současného investování do budování hlavního města republiky a modernizace dosavadních městských podniků, je dokladem prozíravé finanční politiky představitelů města (městské hospodářství se řídilo rozpočty i v 19. století, nejstarší rozpočty a prelimináře obecního jmění města Prahy jsou dochovány z let 1800–1811). Po svém rozšíření v roce 1922 dostalo město jednotnou centrální finanční správu s jednotným rozpočtem a bylo rozhodnuto, že běžné hospodářské náklady obce budou hrazeny z jejích běžných příjmů, zatímco investice mohly být hrazeny pouze z půjček a příjmů mimořádných. Od roku 1924 nesměly běžné udržovací položky rozpočtu převyšovat tytéž náklady roku předcházejícího, nebyly-li zvláště odůvodněny. Nejdůležitější úkoly nového ústředního zastupitelstva byly stanoveny Investičním programem na léta 1924–1928.

Snaha vyřešit co nejlépe úkoly na ni kladené vedla pražskou obec k dalším aktivitám. Když jí byla novým volebním řádem z roku 1919 udělena povinnost zajistit náklady na volební tiskoviny i celkový průběh voleb a když stále rostla spotřeba kancelářských tiskovin, zakoupila v roce 1921 tiskařské stroje a založila Pražskou městskou tiskárnu. Podobně se postavila k problému vysoké ceny a ne vždy odpovídající kvality stavebních hmot, když, rovněž v roce 1921, založila spolu s velkostatkářem Janem Schwarzenbergem Průmyslové závody hlavního města Prahy s. r. o. (podnik provozoval lomy, vápenky, pilu a cihelnu). O rok později se stala spolumajitelkou Pražských plakátovacích podniků.

Výsledky prozíravé hospodářské politiky města se odrazily i ve skutečnosti, že od vzniku Velké Prahy až do konce 30. let nebyly zvyšovány obecní a školní přirážky, a to i přesto, že především školní přirážky nestačily ke krytí školních nákladů. Vzniklé rozdíly byly hrazeny z obecních důchodů. Revize systému obecních dávek a poplatků vedla k tomu, že některé byly odstraněny (např. mostné, dávky ze sodových a minerálních vod a z přepychových bytů), jiné sníženy (např. stavební poplatky).

Tíživý dopad na městský rozpočet mělo jednak úplné převzetí politické a školské agendy veškeré Velké Prahy v roce 1927, a to bez náhrady, jednak skutečnost, že stát nepřevzal osobní náklady na zdravotnictví, ačkoliv v jiných obcích tak učinil. Celkově lze období 1. republiky charakterizovat jako dobu rozdílných názorů státu a obce na finanční politiku státu vůči městu. Představitelé obce neustále poukazovali na nedostatečnou finanční podporu města ze strany státu oproti vysokým subvencím rakouského mocnářství např. z 90. let 19. století či z počátku 20. století.

Značně znevýhodněno bylo město Praha také zákony č. 76 a 77/1927 Sb. z. a n., které se týkaly finančního hospodaření obcí. Zákon sliboval pražské obci příděl 10 milionů Kč z daně z obratu, ovšem jen v případě, že plně využije limitovaný výměr přirážek. Ten činil 310 %, zatímco Praha vybírala jen 180 %. Zákon také podstatně omezoval některé dosavadní obecní příjmy, např. přiřkl sice městu celou činžovní daň (do té doby jí náležely pouze 2/3), ale snížil její základ o 1/3, čímž snížil příjem obce asi o 2,5 milionu Kč.

Obecní přirážka k činžovní dani byla odjakživa jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmů městské pokladny. Její horní hranici, stejně jako u všech ostatních přirážek, stanovoval stát. Přirážky vypisované pražskou obcí však tuto horní hranici nevyužívaly. Byly vždy stanoveny pouze do takové výše, aby pokryly rozpočtová vydání a přitom neohrozily ekonomické možnosti pražského obyvatelstva. Tato politika zároveň přilákala do města řadu výdělečných podniků, čímž byla zvýšena přirážková základna. Skutečnost, že výše přirážek, a to zejména u činžovní daně, byla v Praze nižší než v jiných obcích, byla trnem v oku nejen jim, ale i ministerstvu financí. Nižší činžovní daň byla dokonce v 80. letech 19. století patrně jedním z důvodů přerušení jednání o sloučení obce pražské s některými sousedními obcemi. Ale zpět do první poloviny 20. století.

I přes zmíněné těžkosti a hospodářskou krizi se představitelům obce podařilo bez většího přispění státu alespoň zčásti zrealizovat Investiční program na léta 1931 až 1940 a udržet městský rozpočet v rovnováze. Velkou zásluhu na této skutečnosti měly především městské podniky.

Máme-li na závěr sledované období alespoň velmi stručně zhodnotit, musíme je rozdělit na dvě části, které se zcela přirozeně nabízejí: období od vzniku regulovaného magistrátu do konce 50. let 19. století a období od 60. let 19. století do vypuknutí 2. světové války. Během prvního období byl majetek pražské obce nevelký a její vlastní podnikatelská aktivita by se snad nejlépe dala shrnout slovy: „sami nehospodaříme, všechno pronajímáme“. Tento přístup se s nástupem 60. let 19. století změnil (určité náznaky změny už ovšem můžeme pozorovat v 50. letech) – obec se chápe hospodářské aktivity, zakládá vlastní podniky, snaží se zajistit ve vlastní režii co největší počet úkolů a povinností. K tomu přistupuje rozumná finanční politika vůči obyvatelům města. To všechno vede k nárůstu obecního majetku a vyrovnanému hospodaření města.

 

3. Městské podniky do roku 1945 (Jana Konvičná)

Jak již bylo uvedeno výše, začala pražská obec budovat od 60. let 19. století vlastní průmyslové podniky. Pro tři největší (Pražské obecní plynárny, Elektrické podniky a Obecní vodárny) se postupně vžilo označení obecní podniky. Ty byly také za 2. světové války na základě primátorova rozhodnutí ze 14. července 1942 sloučeny v podnik jediný – Stadtwerke Prag čili Městské podniky pražské. Město ovšem založilo i řadu dalších, neméně významných podniků, které se rovněž staly důležitou součástí městského hospodářství.

 

Pražské obecní plynárny

Po zavedení prvních svítiplynových luceren v Londýně v roce 1814 se tento typ osvětlení rychle rozšířil i do dalších evropských měst. O zavedení plynového světla v pražských ulicích se postarala na základě smlouvy s pražskou obcí Společnost pro zavádění a obstarávání plynového osvětlení ve Vratislavi (v 60. letech 19. století byla vystřídána Belgickou společností pro osvětlení a topení plynem), jež pro tento účel vybudovala plynárnu v Karlíně, a Pražané se pak mohli s novým druhem osvětlení seznámit 15. září 1847. Výše zmíněná smlouva zajišťovala vratislavské společnosti monopol na dodávání plynu městu Praze na příštích 20 let.

Neúplnost smlouvy v otázkách kvality a ceny svítiplynu a fakt, že provozování plynárny se stávalo při stoupající spotřebě plynu stále výnosnějším, vedly už na konci 50. let k úvahám o realizaci vlastní obecní plynárny. První pražská obecní plynárna byla nakonec vybudována na Žižkově a k jejímu částečnému otevření došlo v dubnu 1866. Původně zajišťovala dodávky plynu pro část Nového Města, Malé Strany a Hradčan. 16. září 1867, po vypršení smlouvy s belgickou společností, zahájila úplný provoz a převzala dodávky plynu pro veřejné osvětlení celé Prahy.

Cena plynu dodávaného obecní plynárnou byla podstatně nižší než ceny dosavadní, což přilákalo odběratele. Spotřeba plynu stoupala natolik, že už v letech 1871 a 1872 musel být její provoz rozšířen a v budoucnu se tak stalo ještě několikrát. V roce 1878 zakoupila obec ve veřejné dražbě soukromou plynárnu na Smíchově a v roce 1882 začala zavádět plyn i do Královských Vinohrad. Když pak v roce 1884 byly k Praze připojeny Holešovice-Bubny, připadla pražské obci i holešovická plynárna.

Ve druhé polovině 80. let spotřeba plynu natolik stoupla, že již nebylo možné zvýšit výkonnost dosavadních plynáren. Představitelé města proto schválili vybudování zcela nové plynárny na pozemku na Maninách. Po jejím otevření v říjnu 1888 došlo k úplnému zastavení provozu staré holešovické plynárny. Postupně byl plyn zaváděn i do okolních obcí: 1897 do Bubenče, 1901 do Radlic, 1902 do Dejvic, 1903 do Vršovic atd.

Výrobní zařízení plynáren však zastarávalo a jeho údržba byla stále nákladnější. Jako finančně i technicky nejlepší řešení se ukázalo vybudovat novou, moderní plynárnu. Vhodný pozemek pro tento záměr byl nalezen a zakoupen v Michli v roce 1911. Plynárna zde vybudovaná a otevřená v roce 1927 nahradila dosavadní provoz plynáren v Holešovicích, na Smíchově a na Žižkově. Roku 1935, po vykoupení soukromé libeňské plynárny (do Libně byla přemístěna původní karlínská plynárna), začala zásobovat i libeňské odběratele.

Výroba plynu měla po celou dobu existence obecních plynáren stoupající tendenci, k její stagnaci došlo, mimo válečná léta a období hospodářské krize, pouze v letech 1912–1914 v důsledku zavádění elektrického osvětlení. Plyn, používaný p6vodně k veřejnému osvětlení, byl však záhy využit k vytápění a k nejrůznějším technickým účelům.

 

Obecní vodárny

Až do 80. let 19. století byla Praha zásobována pouze vltavskou vodou pomocí systému vodárenských věží, odkud byla potrubím rozváděna do veřejných i soukromých kašen a nádrží. Tato voda byla pouze užitková, pitnou vodu různé kvality získávali Pražané ze studní. Během červnového zasedání sboru obecních starších v roce 1875 bylo rozhodnuto zřídit novou vodárnu, která by pokryla spotřebu vody celého města. V letech 1882–1886 tak vznikly vodárenské stanice v Podolí a na Letné, nadále však Prahu zásobovaly pouze vltavskou vodou. 15. října 1888 byla do čela pražských vodáren postavena správní rada s vodárenskou kanceláří jako jejím výkonným orgánem. K zásobování Prahy pramenitou pitnou vodou došlo až později.

V roce 1899 se představitelé Prahy, Královských Vinohrad, Žižkova, Karlína a Smíchova rozhodli vybudovat jednotnou vodárenskou síť s pitnou vodou. Výsledkem jejich snahy bylo vybudování vodárny v Káraném v Pojizeří. S návrhem vybudovat novou vodárnu v oblasti soutoku Jizery a Labe přišla původně Česká spořitelna. Ta také nechala v dané oblasti v roce 1896 provést průzkumné práce a vypracovat projekt. Poté nabídla obci pražské a přilehlým obcím, že za 1,6 milionu zl. provede stavbu nové vodárny sama. Tento návrh zúčastněné strany odmítly a v září 1899 sestavily správní radu za účelem vybudování a udržování společné vodárny.

Ještě v září odkoupila správní rada projekt České spořitelny za 250 tisíc zl. a nechala ho dopracovat Adolfu Thiemu z Lipska. Stavba vodárny v Káraném byla zahájena v roce 1908 a ukončena o pět let později, i když se samotným čerpáním vody se započalo už v roce 1912. Za pitnou byla její voda prohlášena v roce 1914.

Už záhy po ukončení 1. světové války se ukázalo, že zásobování Prahy vodou začíná být opět nedostačující. Původní projekt na řešení tohoto problému z roku 1920 počítal s vybudováním přehrady ve Štěchovicích, ukázalo se však, že její realizace bude dlouhodobější záležitostÍ. Proto bylo rozhodnuto zřídit na místě bývalé vodárny v Podolí vodárnu na vltavskou vodu, která by byla čištěna postupnou filtrací. Její provoz byl zahájen v roce 1929. V roce 1936 byla provedena rekonstrukce vodáren v Braníku a v Malé Chuchli a Praha tak získala další zdroje vody.

 

Elektrické podniky hlavního města Prahy

U prvopočátků budoucích Elektrických podniků stála Komise pro elektrické dráhy, jak se v únoru 1891 přejmenovala původní Komise pro zřízení parní tramwaye. I nová komise byla několikrát přejmenována a v roce 1897 se z ní stala správní rada Elektrických podniků královského hlavního města Prahy, pod jejímž vedením zahájily Elektrické podniky 1. září 1897 svou činnost. Do budoucna volil správní radu podniku ze svého středu sbor obecních starších, rozpočet zůstal součástí celkového rozpočtu města.

Úkolem nového městského podniku bylo zajištění výroby a odběru elektrické energie a provozování elektrických drah (o tom blíže viz kapitola Doprava), ke kterým přibyla v první polovině 20. století také autobusová doprava. Postupně se Elektrické podniky staly hlavním provozovatelem městské hromadné dopravy v Praze. Mimo vlastní provoz zajišťovaly i technický servis a údržbu elektrických drah i vozidel, k čemuž si vybudovaly celou síť dílen a dep.

Po svém vzniku převzaly Elektrické podniky do své organizace správu výroby elektrické energie několika menších obecních elektráren, které začaly vznikat v 90. letech 19. století (1894 na Sokolské třídě, 1896 v Karlíně a na Smíchově, 1897 v Královských Vino hradech a u Karlova). Nárůst spotřeby elektrické energie přivedl sbor obecních starších k rozhodnutí (7. února 1898) vybudovat ústřední elektrárnu v Holešovicích. Nová elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1900.

Časem se ukázalo, že ani holešovická elektrárna nebude definitivním řešením v otázce zásobování hlavního města elektřinou. Tentokrát obec nepřistoupila k budování nového podniku, ale stala se spoluzakladatelkou akciové společnosti Ústřední elektrárny (dalšími spolupodílníky byly československý stát a země česká), jež v roce 1926 zahájila výrobu elektrické energie v parní elektrárně v Ervěnicích a o deset let později ve vodní elektrárně ve Vraném, později také ve Štěchovicích.

Zvýšená spotřeba elektrické energie souvisela také se zaváděním elektrického osvětlenÍ. Poprvé se s ním mohli Pražané seznámit během návštěvy korunního prince Rudolfa v červnu 1881, kdy byla elektrickými obloukovkami osvětlena Hybernská ulice. Ještě v 80. letech bylo elektrické osvětlení vyzkoušeno na Staroměstském náměstí a trvale zavedeno v žižkovské plynárně, některých radničních sálech a na Žofíně. V 90. letech bylo postupně zaváděno elektrické osvětlení některých ulic v centru města. První stálé elektrické osvětlení získalo v roce 1894 až Václavské náměstí.

S přelomem století se začala měnit forma veřejného elektrického osvětlení, dosavadní obloukovky byly postupně nahrazovány žárovkami (poslední obloukovka byla demontována roku 1923 na Vinohradech). Na konci 20. let 20. století začaly Elektrické podniky zřizovat také noční a slavnostní osvětlení významných pražských pamětihodností a objevovaly se i světelné reklamy z žárovek. Vedle elektřiny byl ve veřejném osvětlení v určité míře nadále využíván i plyn, který byl z této oblasti zcela vytlačen až po 2. světové válce.

I přes četné úkoly na ně kladené byly Elektrické podniky od počátku podnikem ziskovým, který významnou měrou přispíval k tvorbě finančních rezerv obce pražské.

 

Pražská městská pojišťovna

O založení Pojišťovny před škodami z ohně královského hlavního města Prahy (tak zněl totiž původní název městské pojišťovny) rozhodl sbor obecních starších 1. září 1864. Vlastní provoz zahájil ústav, jehož činnost se původně vztahovala jen na pojištění budov proti požárům, a to pouze ve vlastní Praze, už v roce následujícím. V příštích letech se teritoriální působnost pojišťovny rozšiřovala – do roku 1890 pronikla do Karlína, Královských Vinohrad, na Smíchov a Žižkov.

Správa pojišťovny byla řízena přímo městskou radou. Dle stanov pojišťovny měly všechny přebytky jejího záložního fondu přesahující 500 tisíc zlatých a také veškeré úroky z tohoto fondu připadnout pražské obci, která je měla využít k obecním účelům.

Také oblast působnosti městské pojišťovny byla postupně rozšiřována. 7. února 1905 vznikla vedle Pražské městské pojišťovny jako samostatný podnik Pražská městská pojišťovna proti krádeži věcí uzavřených. Už počátkem roku 1907 však splynula s Pražskou městskou pojišťovnou v jeden ústav jako její odbor II. Současně zahájil svou činnost i odbor III, který zabezpečoval pojištění proti následkům tělesných úrazů, proti následkům povinného ručení a proti škodám způsobeným poroucháním vodovodů. Ještě v roce 1907 bylo rozhodnuto o uzavírání životního pojištění, které se začalo realizovat o tři roky později.

Postupné rozšiřování služeb, zřizování dalších poboček i důvěra obyvatelstva ve věrohodnost ústavu pomohly vybudovat z městské pojišťovny během první republiky prosperující instituci, jejíž další rozmach byl zpomalen až německou okupací.

 

Městská spořitelna pražská

Úspěšný rozvoj Pražské městské pojišťovny a snaha získat finanční ústav, ve kterém by si obec mohla v případě potřeby půjčovat peníze, vedly už v roce 1871 k prvním úvahám o založení obecní spořitelny. Myšlenka však byla zavrhnuta především pro velké náklady a málo možností výhodného uložení peněz. Určitou úlohu zde hrála i obava z konkurence České spořitelny.

Obdobný návrh se objevil za dva roky znovu. Sbor obecních starších jmenoval komisi, která se měla zabývat vypracováním stanov plánovaného ústavu, a když byly tyto odsouhlaseny, schválil sbor obecních starších na svém zasedání dne 19. ledna 1874, aby byla Městská spořitelna pražská založena. Téměř celý rok jednala městská rada s představiteli zemského výboru a místodržitelství o otevření nového peněžního ústavu, k němuž nakonec došlo 1. května 1875.

Do čela spořitelny byl postaven výbor volený sborem obecních starších a pětičlenné ředitelství volené výborem. Za uložené vklady i úroky z nich ručila pražská obec celým svým jměním, a to pro případ, že by na jejich krytí nestačil záložní fond spořitelny, který nebyl součástí obecního rozpočtu. Počáteční úrok z vkladů byl stanoven na 5%. Prvním vkladatelem Městské spořitelny pražské se stal František Palacký, který si zde uložil 400 zl.

Své první pobočky (tzv. sběrny a platebny) otevřela městská spořitelna až v roce 1906, konkrétně 3. prosince na Žižkově. Ve stejném roce byly podniknuty přípravné kroky ke zřízení dalších sběren a plateben v Libni, Holešovicích-Bubnech, na Hradčanech a na Smíchově. Ty začaly přijímat první vklady v roce 1907. K významnějšímu rozšíření působnosti městské spořitelny došlo v roce 1907, kdy svou činnost zahájil Hypoteční ústav Městské spořitelny pražské, který poskytoval půjčky formou zástavních listů. Výsledky své činnosti se městská spořitelna zařadila mezi prosperující a ziskové podniky, které měly kladný vliv na vývoj prvorepublikového městského hospodářství. Znárodněním po 2. světové válce přešly dosavadní pravomoci pražské obce na stát.

 

Ústřední jatky

Dalším významným městským podnikem byly Ústřední jatky, otevřené 1. července 1895. O nich blíže viz kapitola Zásobování města.

 

Pohřební ústav hlavního města Prahy

Nařízením Josefa II. z roku 1786 bylo zakázáno pohřbívání mrtvých ve vnitřním obvodu města Prahy a bylo rozhodnuto, aby v jeho okrajových částech vznikly obecní hřbitovy. Rozdílné náboženské vyznání obyvatelstva nedovolovalo ukládat všechny na totéž pohřební místo. Katolíci z pravého břehu Vltavy byli tedy pohřbíváni na ústředním hřbitově na Olšanech, obyvatelé katolického vyznání z levého břehu řeky na malostranském hřbitově v Košířích. Protestanti měli určeno místo posledního odpočinku v Karlíně, židé na Olšanech. Během 19. století vznikla řada menších obecních hřbitovů. Vedle obecních hřbitovů existovaly také hřbitovy zádušní. Správu obojích měl na starosti zádušní referát.

Až v prvním desetiletí 20. století se objevila myšlenka zřídit ústav, který by zajišťoval pohřebnictví ve městě. O koncesi k provozování pohřebního ústavu požádala v roce 1910 nejprve Pražská městská pojišťovna, její žádosti však nebylo vyhověno, protože pohřebnictví nepatřilo do jejího oboru působnosti. Vzápětí požádala tedy o koncesi sama pražská obec a ta jí byla 28. dubna 1910 udělena. Pohřební ústav královského hlavního města Prahy zahájil svou činnost o rok později. Sbor obecních starších měl v novém podniku vyhrazen vrchní dozor a řízení, ostatní správa byla v kompetenci městské rady.

Z náboženských důvodů nebylo možné až do roku 1918 pohřbívat žehem. Tato situace byla změněna na základě zákona č. 464/1921 Sb. z. a n., který povoloval pohřbívání ohněm v ústavech pro spalování mrtvol, tedy v krematoriích. Provozování kremace dával zákon výhradně do rukou obcí.

O postavení krematoria rozhodlo pražské městské zastupitelstvo v roce 1920 ještě před schválením příslušného zákona. Pro tento účel byla nakonec adaptována obřadní síň na Olšanech. První kremace zde proběhla 23. listopadu 1921. Další krematorium bylo vystavěno ve Strašnicích (1932).

 

Pražské plakátovací podniky

Ještě počátkem 20. století bylo zajišťováno vylepování plakátů a s ním spojená reklamní propagace několika soukromými podniky, které získávaly plakátovací plochy většinou pronájmem částí veřejného statku od obce pražské. Po vytvoření Velké Prahy se stále častěji projevovala nutnost soustředění této činnosti do jednoho centra. Na tomto druhu podnikání byl zajímavý také jeho hospodářský efekt, poněvadž vylepování plakátů bylo zdrojem značných finančních příjmů. Proto se ukázala být zajímavou nabídka Magistrály (Podnik Podpůrného fondu legionářského při MNO pro nádražní reklamu) na vytvoření společného plakátovacího podniku s obcí pražskou jako majitelkou četných ploch vhodných pro reklamu všeho druhu. Město návrh přijalo a svou činnost zahájil podnik v roce 1922.

Již v roce 1922 uzavřely Pražské plakátovací podniky smlouvu s Elektrickými podniky hlavního města Prahy o transparentní reklamě na dopravních prostředcích (k jejímu rozšíření došlo v roce 1934) a s firmou Informa o instalování světelných sloupů na stanicích elektrických drah, v roce 1924 pak s Telefonní automatickou společností o využívání telefonních budek jako reklamních ploch.

Zpočátku Pražské plakátovací podniky působily především ve vnitřní Praze a na několika málo předměstích, ale už v roce 1923 započala jednání o rozšíření činnosti na veškerá předměstí, což se podařilo do konce roku 1926. Postupem času zakoupily i zbylé předměstské plakátovací podniky: v roce 1930 podnik J. Forejt ve Vysočanech, v roce 1933 J. Kolanda v Libni.

Na vrcholu hospodářské prosperity byl podnik v roce 1930, poté se celosvětová hospodářská krize odrazila i v jeho činnosti. Podnik byl nucen snižovat počet zaměstnanců a celkový počet m² plakátovacích ploch. Další úsporná opatření přišla s rokem 1939. Tehdy také projevily zájem o spolupráci, případně o přímý podíl v podniku některé německé reklamní firmy. Po zatčení ředitele podniku gestapem byly Pražské plakátovací podniky přinuceny přistoupit na navrhované podmínky. V roce 1940 byl pak přijat zástupce berlínské firmy Ala do vedení podniku a uzavřena smlouva o spolupráci s drážďanskou firmou Webeg. V letech 1941–1944 došlo k celkovému zákazu plakátování, takže činnost podniku se zaměřila na další druhy propagandy, např. transparenty a nástřešní tabule. Finančně atraktivní činností byla výroba jízdenek. K celkovému oživení plakátování došlo až po skončení 2. světové války.

Mimo již uvedené podniky provozovala pražská obec řadu podniků menších, např. tržnice, restaurace, lázně a plovárny. Svůj podíl měla také v již zmíněných Průmyslových závodech hlavního města Prahy s. r. o., v Pražské městské tiskárně a v některých dalších významných podnicích, jako byly Pražské vzorkové veletrhy a. s., akciové společnosti Veřejná skladiště, Dobytčí a mastná pokladna atd.

 

4. Hospodářství hlavního města Prahy v období 1945–2000 (Marek Lašťovka)

Majetek obce byl po válce velký, a to zejména nemovitý (jak ve městě tak mimo ně). Zejména šlo v Praze o sociální, zdravotnické, školní a jiné veřejné budovy, nájemní domy, stavební pozemky, dále pak velkostatky a lesy mimo Prahu. Znárodněním přišla Praha o značný majetek – obecní plynárna v Michli a elektrárna v Ho­lešovicích byly znárodněny dekretem č. 100 z 24. října 1945.

Změna povahy hospodářství se projevila ztrátou vlastní podnikatelské aktivity ve smyslu předválečném a naproti tomu získáním (spolu se státem) monopolu v hospodaření a podnikání, které byly dříve částečně vykonávány městskými podniky, částečně však také soukromými podnikateli (v roce 1945 bylo v této oblasti 26 000 – podle jiných údajů až 43 000 – soukromých živností, jejichž „socializace“ začala po roce 1949).

Již před rokem 1948 začalo plánování hospodářství. 4. července 1946 byla zřízena národohospodářská komise ÚNV a 6. září 1946 bylo zřízeno plánovací oddělení prezidia hlavního města Prahy. Jedním z prvních jeho úkolů bylo vypracování dvouletého plánu.

Éra komunálního hospodářství začala na základě zákona č. 199 z 21. července 1948, který umožnil vytvoření komunálních podniků z konfiskovaného majetku. 30. prosince 1948 vytvořil Ústřední národní výbor hlavního města Prahy jako první v republice 12 komunálních podniků (Stavební podnik hlavního města Prahy, Bytový podnik hlavního města Prahy, Dopravní podnik hlavního města Prahy, Autoslužba hlavního města Prahy, Hlídací služba hlavního města Prahy, Zahradnictví hlavního města Prahy, Vodárny hlavního města Prahy, Pohřební služba hlavního města Prahy, Náborový podnik hlavního města Prahy, Ústřední nákupna hlavního města Prahy, Lázeňská a rekreační služba hlavního města Prahy, Hotely a restaurace hlavního města Prahy). Pro řízení městského hospodářství je důležitá i správní reforma z roku 1949, kdy byly pravomoci tzv. decentralizovány a z ÚNV se stal mezičlánek na úrovni krajských národních výborů. Během 1. poloviny 50. let však národní výbory řídily hospodářství ve spolupráci s nadřízenými státními úřady.

Pro řízení podniků byly zřízeny řídící orgány, představenstvo komunálních podniků a ústřední správa komunálních podniků, které byly nahrazeny v roce 1951 Ředitelstvím komunálních podniků a ještě téhož roku byla pravomoc tohoto ředitelství přenesena na hospodářský referát.

V roce 1960 proběhla další správní reforma, která měla opět dopad na pravomoci národních výborů v oblasti hospodaření. Celé období se vyznačuje pozvolným přesouváním pravomocí ze státu (ministerstev) na národní výbory s tím, že podléhaly stále státní kontrole.

Stejně jako v organizaci vlastního národního výboru se i v řízení hospodářství projevovalo neustálé reor­ganizování pravomocí, řízení apod. Tak bylo nadále zřizováno a rušeno velké množství podniků a pravomoci byly mezi nimi přesouvány.

Městské podniky lze rozdělit do několika oblastí:

 

a) Místní hospodářství (místní průmysl a komunální hospodářství resp. služby)

Zde zejména město nahradilo soukromý sektor a vytvořilo značné množství podniků pro celou Prahu, i pobočkových v jednotlivých částech města. Město zajišťovalo již tradičně svými podniky zejména základní služby pro chod města – doprava (viz samostatná kapitola), energetika, údržba silnic, později centrální rozvody tepla apod. Město vzalo posléze na svá bedra zajištění všech běžných služeb (např. kadeřnictví, úklid, oděvní služba, fotozávody, opravny apod.).

 

b) Výstavba

Významný podíl na hospodaření města měla pak správa a výstavba bytů. Ta však tvořila samostatnou oblast městského hospodaření, které se opět věnuje jedna ze samostatných kapitol.

 

c) Vodní hospodářství

Jednou z klíčových oblastí hospodaření města je zásobování vodou, zvláště při narůstání počtu obyvatel. V období poválečném byla dobudována vodárna v Podolí, rozšířena vodárna v Káraném a zejména přibyl nový vodní zdroj Želivka, který byl zprovozněn v roce 1973. V roce 1975 měla Praha 2292 km vodovodní sítě a 1430 km kanalizační sítě.

 

d) Obchod

Těžiště obchodu pochopitelně spočívalo (také v souvislosti se zásobováním obyvatelstva) v oboru výživy. V roce 1945 bylo v Praze 20 000 živností a maloobchodů v oboru výživy. Počet těchto jednotek se do roku 1952 snížil na 8600. Neustálé snižování souviselo s omezováním soukromého podnikání a později též s rozvojem velkoprodejen. Významné je podnikání obce v oblasti pohostinství, jedním z prvních podniků byly Hotely a restaurace hlavního města Prahy, posléze přeměněné v proslulé Restaurace a jídelny s pobočkami ve všech pražských obvodech. Důležitou roli hrál v Praze cestovní (i zahraniční) ruch.

 

e) Zemědělství a lesní hospodářství

Město hospodařilo původně pouze na malé části svého majetku, většina byla propachtována. Posléze začaly národní výbory hospodařit ve vlastní režii a do tohoto hospodaření byla začleněna dříve soukromá hospodářství, která byla zkonfiskována. Stejně jako jinde byly i podniky zajišťující zemědělskou výrobu neustále reorganizovány.

 

f) Ostatní

Do hospodaření města patřilo v tomto období v podstatě vše ve městě (kromě státem řízených institucí). Do hospodaření města patřilo tedy i sociální zabezpečení, školství (základní do pravomoci obvodů, střední do pravomoci NVP), kultura (město bylo a mnohdy dodnes je zřizovatelem řady divadel, kin a dalších kulturních zařízení; na každém obvodě byl Obvodní kulturní dům) a zdravotnictví.

Do roku 1971 se rozrostlo komunální hospodářství tak, že čítalo přes 60 podniků a k tomu ještě všechny základní a střední školy, divadla a ústavy národního zdraví, které byly hospodářsky též řízeny národními výbory. V roce 1975 bylo v hospodaření národních výborů zaměstnáno téměř 154 000 lidí.

Organizačním zlomem v pražském hospodářství byl rok 1988, kdy se v pražském měřítku naplňovala po vzoru tehdejšího SSSR proslulá přestavba a NVP počal „zakládat“ tzv. státní podniky (na základě zákona o státním podniku). Většina podniků vznikla v podstatě přejmenováním podniků hlavního města Prahy na státní podniky zřízené NVP.

Po roce 1990 nastalo množství nových zcela zásadních majetkoprávních a organizačních změn, které vyústily během 1. poloviny 90. let v privatizaci, tzv. transformaci či likvidaci podniků založených či zřízených hlavním městem Prahou, a to včetně původních obecních (komunálních) podniků. Pouze ve významných podnicích zajišťujících chod města si Praha ponechala rozhodující slovo formou výlučné nebo většinové účasti ve vytvořených akciových a holdingových společnostech (např. Dopravní podnik, jehož je hlavní město jediným akcionářem a zastupitelstvo plní roli valné hromady akcionářů).

Město se rovněž cestou přímých prodejů, darů, vkladů do akciových i jiných společností a dalšími formami zbavilo velkého množství nemovitého majetku, který získalo převážně restitucí bývalého obecního majetku podle stavu k 1. dubnu 1949, provedenou v první polovině 90. let. Hospodaření metropole je v posledním desetiletí obdobně jako hospodaření státu zatíženo mnoha nejasnostmi, celkovou nepřehledností způsobenou nadměrnou decentralizací na městské části a též neúspěšnou realizací řady nepřiměřeně velkorysých tzv. podnikatelských záměrů (viz např. založení a následný vývoj První městské banky). Naléhavé velké investice do rozvoje infrastruktury metropole jsou v posledním období zajišťovány převážně formou úvěru, a tedy za cenu výrazného zadlužování města. Dynamizační efekt a ekonomickou efektivitu takto financovaných investic i jejich dopad na majetkovou likviditu města ukáže budoucnost.