Vývoj pražské samosprávy

C. MĚSTSKÁ SPRÁVA A STAVEBNÍ ROZVOJ PRAHY V OBDOBÍ 1784–2000

1. Počátky modernizace v období 1784–1848 (Hana Svatošová)

Josefínské modernizační reformy se týkaly města, které mělo do moderní městské aglomerace hodně daleko. Spojením čtyř pražských měst sice vzniklo druhé největší město v monarchii, v němž žilo v téměř 3200 domech 72 000 obyvatel (s vojenskou posádkou 76 000), po celém svém obvodu však sevřené do hradeb nedovolujících přirozený územní rozvoj a se zcela nevyvinutou infrastrukturou. Před novou městskou správou tak stál úkol – za spoluúčasti státní správy vytvořit z města charakteru spíše středověkého město odpovídající dobovým technickým, hygienickým i sociálním požadavkům.

Organizačně byly stavební záležitosti zprvu začleněny do náplně politického senátu (Publica), po reorganizaci magistrátu v roce 1802 do nově vzniklého referátu pro věci stavební, bezpečnostní a zdravotní policie. Nárůst agendy po vydání stavebního zákona z roku 1815 vedl ke vzniku samostatného městského stavebního úřadu (1819), který nadále působil vedle již existující stavebně zdravotní policie.

K hlavním úkolům pražského magistrátu v tomto oboru patřila péče o obecní objekty, udržování komunikací, regulace, rozvod vody a výstavba kanalizace, osvětlení města, péče o městskou zeleň a také stavební záležitosti Smíchova před vznikem samostatné smíchovské obce. Rozsáhlou agendou bylo posuzování všech nových staveb a přestaveb domů v Praze. Již na základě josefínských stavebních dekretů byl každý stavebník, soukromník či instituce, povinen předložit magistrátu přesné plány stavby a magistrát měl povinnost pro nadřízený zemský orgán vypracovat o všech nových stavbách a přestavbách dobrozdání.

Městská stavební politika byla v nejstarším období v zásadě zcela závislá na zemském guberniu. Každý výdaj nad 500 zlatých, a tím i stavební počiny, bylo nutno předložit guberniu ke schválení. Přesto, nebo právě proto (přinejmenším v letech, kdy byl prezidentem gubernia Karel Chotek) docházelo k souběhu zájmu města a země a byly zahájeny velké stavební akce, směřující k rozvoji města. Předně to byla výstavba kanalizační sítě – hlavní práce proběhly v letech 1816–1828 a vyžádaly si milionového nákladu. Stejně náročné byly úprava a rozšiřování vodovodní sítě a nahrazování starého dřevěného potrubí moderním litinovým, počínaje lety 1819–1821. Souběžně s poduličními pracemi bylo započato s velkorysou a finančně nákladnou úpravou ulic, jejich dlážděním a zřizováním chodníků. Se zkvalitňováním komunikací souviselo jejich osvětlení, takže během čtyřiceti let se počet pouličních olejových lamp ze 650 v roce 1784 zdvojnásobil na 1300, a prvních 200 plynových lamp se na pražských ulicích rozsvítilo roku 1847. Od roku 1835 se na ulicích začaly objevovat také veřejné záchodky, které měly přispět k větší čistotě města, i když v této době se ještě o čištění ulic staral stát.

Z pražských sadů v předbřeznovém období pražská obec na své náklady zřídila pouze parčík na Karlově náměstí. V její péči však od počátku byly oblíbené sady s vyhlídkovou promenádou na novoměstských hradbách (mezi Koňskou a Poříčskou branou), založené v letech 1829–1830, a během 40. let přešly do obecní správy také Chotkovy sady a část petřínských sadů. Do stavebních aktivit ještě patřilo rozšiřování obecních hřbitovů v Košířích, a především na Olšanech, a označování domů a ulic. V roce 1805 bylo zavedeno dodnes platné číslování domů popisnými čísly a roku 1835 byly ulice opatřeny plechovými tabulkami s pojmenováním.

Správa sjednoceného města a nárůst úřadování si vynutil rozšíření a přestavbu sídla městské správy – Staroměstské radnice. Postupně byly zakupovány (a posléze bourány) domy sousedící s radnicí a roku 1839 byla započata zásadní přestavba podle plánů Petra Nobileho. Pro odpor Pražanů k nové budově a necitlivému bourání starých objektů byla stavba zastavena a její dokončení bylo svěřeno Paulu Sprengerovi. Severní a východní křídlo radnice proti Týnskému chrámu bylo podle jeho projektu dokončeno roku 1848, jižní fronta domů byla zachována a nadále již jen více nebo méně upravována.

2. Cesta k modernímu velkoměstu (1848–1922) (Hana Svatošová)

Společenské změny, emancipace měšťanstva a jeho narůstající hospodářská síla našly svůj výraz také ve stavebním rozvoji hlavního města a stavebních aktivitách jeho správy. Na počátku 50. let žilo v Praze 120 000 obyvatel, zatímco počet domů se téměř nezměnil (3338 po připojení Josefova), při sčítání obyvatelstva v roce 1910 to bylo 218 000 obyvatel v 5340 domech, přičemž mezitím došlo k připojení Holešovic-Buben a Libně. Na počátku 20. století v centru obyvatel ubývalo, k nárůstu naopak docházelo v připojených obcích a tam také byly největší stavební rezervy. Před připojením byly stavební možnosti omezeny uzavřením města do hradeb, avšak ani po jejich zbourání v 70.–80. letech se Praha nemohla přirozeně rozvíjet, neboť mezitím za hradbami začaly bouřlivě růst předměstské obce, budoucí samostatná města (z nich pouze Karlín podle regulačního plánu z roku 1816, ostatní spíše živelně). Proto se městské stavební aktivity mohly soustředit pouze na zkvalitňování a modernizaci stávajícího prostoru.

Stavební činnost obce se stávala stále méně závislou na státní a zemské správě, neboť od roku 1889 podléhala schválení zemského výboru pouze hospodářská opatření vyžadující velkých nákladů (např. půjčky nad 100 000 zlatých, do té doby nad 2000). Z legislativních opatření byly klíčové stavební řád z roku 1864 a jeho novela z roku 1881. Nový stavební řád pro Prahu a okolí byl vydán v roce 1886 a s některými změnami a doplňky, které si vynutila doba, byl platný až do 40. let 20. století.

Co se týká organizačního začlenění stavebnictví do systému městské správy, docházelo v tomto období k neustálým změnám v přímé souvislosti jednak s častými pokusy o reorganizaci celé městské správy, jednak s tím, jak se samotné město rozvíjelo a rostlo a jeho správa musela řešit stále nové úkoly. Docházelo ke spojování nebo k oddělování stavebních a hospodářských záležitostí (např. 1851 samostatný stavební úřad, 1863 spojený hospodářský a stavební úřad), avšak nárůst agendy si vynutil v roce 1870 ustavení samostatného stavebního referátu, jehož hlavní náplní bylo stavební řízení o stavbách a přestavbách, včetně stavebního dozoru a požární a vodní policie – tedy přenesený výkon státní správy, a v roce 1883 ustavení samostatného městského stavebního úřadu, jehož kompetencí byla správa obecních objektů a vedení obecních staveb, péče o vodní cesty, mosty a komunikace, včetně jejich čištění, dále měření a regulace města. Do 1. světové války se úřad rozrostl na 8 odborů, jeho součástí se stala také vodárenská kancelář. Vedle toho si stavební akce vyžádaly vznik samostatného asanačního referátu v roce 1893 a kanalizační kanceláře 1896.

Těsně před válkou zaměstnávala pražská obec cca 150 osob stavebního personálu (bez vodárenské a ka­nalizační kanceláře), mezi nimiž najdeme i architekty zvučných jmen či významné inženýry. V poradních sborech a soutěžních komisích k projednávání různých obecních projektů zasedaly přední osobnosti tehdejší české architektury a stavitelství, z nichž jmenujme alespoň]. Zítka,]. Schulze, O. Polívku. Architekti a inženýři byli také členy sboru obecních starších, takže i po této stránce byla zajištěna odborná úroveň vedení města, přičemž nemalý vliv na rozhodování měla i odborná veřejnost mimo vlastní městskou správu. Sami úředníci stavebního úřadu pro zkvalitnění své práce podnikali studijní cesty do zahraničí, o nichž podávali podrobné a obsáhlé zprávy, nebo si vyžádali informace městských správ srovnatelných rozvinutých měst o tamějším řešení problémů.

K počinům pražské obce tohoto období patří jak jednotlivé stavby, tak grandiózní stavební projekty přelomu století. Umožněno to bylo jednak uvážlivou hospodářskou politikou obce, jednak způsobem financování velkých investic pomocí půjček. Jen z malé části se na financování velkých staveb, především vodních, podílel stát.

Z vodních staveb byla mezi lety 1860–1919 vybudována nábřeží od Vyšehradského tunelu až k Hlávkovu mostu (kromě již stojícího Smetanova nábřeží), na levém břehu bubenské nábřeží (kpt. Jaroše). Se splavňováním Vltavy ještě souvisela výstavba zdymadel (Štvanice, Trojský ostrov), jezů, vybudování přístavu v Holešovicích a úprava říčního koryta u Štvanice. Z mostů tehdy pražská obec vystavěla řetězový most Františka Josefa I. a řetězovou lávku u Rudolfina, most Palackého, Františka 1. (Legií), Čechův, Mánesův (již betonový) a Hlávkův; kromě toho provizorní lávky od Vyšehradu na Smíchov a z Libně do Holešovic.

Nezbytná byla výstavba nových komunikací (nábřežní, petřínská, Sadová, pod Letnou, do Dejvic aj.), které bylo nutno spolu se stávajícími udržovat, upravovat a dláždit (barevná mozaiková dlažba chodníků byla poprvé v Evropě použita právě v Praze). Bez zajímavosti není ani skutečnost, že stavbou silnic jako svého druhu nouzovou prací se pražská obec snažila zmírnit bezprostřední následky prusko-rakouské války pro pražské obyvatelstvo. V dopravním systému také vyvstala potřeba překonat přírodní překážky pomocí tunelů. Pro cestu směrem k podolské vodárně a dál na jih byl v letech 1903–1905 postaven Vyšehradský tunel, pro projekt letenského tunelu obec v prvním desetiletí 20. století vypsala tři soutěže. Ačkoli byla přijata myšlenka průkopu s počátečním tunelem na vltavské straně, ke stavbě po celé půlstoletí nedošlo.

K zásadním změnám došlo na konci 19. a počátku 20. století v oblasti rozvodu vody a odvádění splašků. Od víceméně extenzívního rozšiřování obou sítí přistoupila pražská obec spolu s předměstskými obcemi k radikálnímu řešení vybudováním moderního vodovodního a kanalizačního systému. Vybudování vodáren v Podolí (1885) a Káraném (1908–1913) a dostatečný rozvod pitné a užitkové vody měly ve svých důsledcích vliv i na kvalitu bydlení Pražanů a změny v dispozičním řešení bytů a budov. Nedokonalost stávající kanalizační sítě se projevila už při velké povodni roku 1845, avšak stavební a hospodářský růst celé pražské aglomerace ji ještě více znásobil. Už v roce 1884 městská rada vypsala soutěž na novou kanalizaci, ale trvalo ještě dalších 10 let, než byl schválen definitivní projekt zkušeného anglického odborníka W. H. Lindleye. Velkorysost celé koncepce se projevila především v tom, že odkanalizováno mělo být území o rozloze 46 km², na němž mělo v budoucnu žít 1,2 milionu obyvatel. Hlavní práce proběhly v letech 1897–1907 a přišly na 15 milionů korun. Ve výčtu hygienicko-zásobovacích staveb nesmí chybět výstavba pražských Ústředních jatek v Holešovicích a staroměstské tržnice v 90. letech, stejně jako centrální elektrárny v Holešovicích.

Jednou z největších stavebních akcí, a to i v mezinárodním měřítku, byla tolik diskutovaná plošná asanace Josefova, přilehlé části Starého Města a Vojtěšské čtvrti. Důvodů, proč se pražská obec k této akci rozhodla, byla celá řada – zdravotní a hygienické, podpora stagnujícímu stavebnímu ruchu, koncepčně modernizační přestavba centra, finanční kalkul a bezpochyby také určitá oslněnost pražských zastupitelů pařížskými bulváry a modernitou. Přestože při asanaci bylo zničeno historické jádro města, zbořeno více než 500 domů, z nichž některé byly velmi cenné, nelze ji jednoznačně odsoudit, protože místo jedné kvality vznikla kvalita jiná. Dalším, ne bezvýznamným, důsledkem asanace byl vznik Komise pro soupis uměleckých, stavebních a historických památek hlavního města Prahy a širokého hnutí za záchranu pražských památek, které od nesmělých počátků v polovině století dostalo v boji proti „bestii triumphans“ svou institucionální základnu v Klubu za starou Prahu.

Rozvoj pražských obecních sadů byl spjat s osobou Františka Thomayera, bratra známého lékaře. Plocha obecní zeleně byla limitovaná sevřeným územím, přesto se rozrostla o městské (Vrchlického) sady vybudované na místě zbouraných hradeb, druhou část sadu na Karlově náměstí, letenské sady, Čelakovského sady, zahrady na Nebozízku a Kinských (tu Praha zakoupila společně se Smíchovem) a park na Žofíně. Pro snazší údržbu sadů ještě město založilo zásobní Rajskou zahradu na Žižkově.

Mezi obecními stavbami, jako jsou školy, jichž byla postavena celá řada, nebo jiné, např. zádušní objekty, mají významné místo budovy příslušné přímo městské správě: radnice a Obecní dům. Budova Staroměstské radnice nijak zásadně změněna nebyla, prováděny byly pouze drobné opravy (věž, kaple, orloj, vestibul, průčelí, pracovny) a v roce 1879 byla zřízena velká jednací místnost (v roce 1910 ji upravil architekt Josef Chochol, tehdy úředník magistrátu). Tři soutěže na rozšíření a přestavbu Staroměstské radnice z let 1899, '1904 a 1908 nepřinesly uspokojivé výsledky (včetně proslulého Gočárova návrhu radnice ve tvaru vysoké pyramidy), takže zastupitelstvo rozhodlo o stavbě tzv. Nové radnice na pozemku mezi Linhartskou a Platnéřskou ulicí podle návrhu Osvalda Polívky (1908 až1912). Velkou finanční, ale i kulturní investicí a stavbou přesahující pouhou městskou správu, byl Obecní(Reprezentační) dům u Prašné brány postavený letech 1905-1911 podle návrhu O. Polívky a A. Balšánka. Tato stavba, navenek již tehdy nepříliš progresivní, byla uvnitř přehlídkou technických vymožeností a novinek a svou celkovou koncepcí výrazem sebevědomí české reprezentace, která zcela ovládla správu hlavního města království.

3. Budování hlavního města samostatného státu (1922–1945) (Hana Svatošová)

Vznikem Velké Prahy se ve sféře výstavby vytvořila zcela nová situace. Vzniklo velkoměsto o rozloze 172 km², v němž žilo 676 000 obyvatel v 19 000 domů. Základní problém spočíval v tom, že spojením vznikl slepenec 38 obcí, z nichž pouze malá část byla města s plně rozvinutou infrastrukturou a většinu tvořily vesnice či polovesnice, často oddělené od centra velkými nezastavěnými plochami (zastavěná část tvořila necelých 17 % území). Druhým problémem bylo, že se Praha stala hlavním městem samostatného státu, kde se soustředily centrální státní instituce, pro něž bylo nutné zjistit budovy, a které očekávalo značný nárůst populace (roku 1940 překročil počet Pražanů 1 milion, počet domů 41 000). Hlavním úkolem městské správy tedy bylo vytvořit z Prahy funkční, moderní a reprezentativní město.

Organizačně zde stále vedle sebe pracovaly stavební referát a stavební úřad, který se rozrostl až na 16 odborů (měření a regulace města, komunikace, vodní a mostní stavby, sady, pozemní novostavby, obecní a nadační budovy, bytové záležitosti, kanalizace, čištění města, vodárenství, stavební policie, požární ochrana, strojní zařízení a osvětlení, technická revize). Ved1e toho se stavebními záležitostmi zabýval technický odbor prezidia, jako jakýsi koordinátor technických a technickosprávních záležitostí, a také referáty hospodářské, zádušní, vodárenský a pro bytovou péči. Celkem bylo na magistrátě ve stavební sféře (bez vodáren a kanalizací) zaměstnáno několik set osob (např. k roku 1937 bylo systemizováno 300 odborných technických, stavebních a geometrických míst a k tomu nutno připočíst ještě další administrativní a pomocné síly). Najdeme mezi nimi opět některé osobnosti, které se výrazně zapsaly do dějin architektury a techniky (Vlastislav Hofman, Ludvík Kysela aj., dlouholetým smluvním pracovníkem regulační kanceláře byl Max Urban). Při magistrátu dále působily nově vzniklý Stavební sbor hlavního města Prahy jako orgán pro řešení stížností a Památkový sbor hlavního města Prahy, nástupce někdejší Komise pro soupis památek.

V platnosti byl stále – přes veškeré pokusy nahradit jej novým – stavební řád z roku 1886, pouze s mírnými úpravami. Zásadní legislativní změnou však bylo v roce 1920 vytvoření Státní regulační komise pro hlavní město Prahu a okolí, čímž se tvorba nejdůležitějšího právního podkladu pro územní rozvoj města dostala mimo vlastní městskou správu, která v této věci sestoupila na úroveň pouhého konzultanta a vykonavatele technických prací. Pro obecní stavebníky tato nová situace znamenala, že nemohli samostatně rozhodovat o žádném území Velké Prahy a jeho využití a že každé regulační opatření museli předložit komisi ke schválení, přičemž zájmy města se nezřídka dostávaly do rozporu s představami tvůrců ideálního města. Vedení města se ostatně často ocitalo také v tlaku odborné i neodborné veřejnosti, stejně jako stavebních spekulantů. Architekti se domáhali jiných rozhodnutí nebo zadávání projektů veřejnou soutěží či přímo zakázkami soukromým architektům, zatímco magistrát využíval především vlastního odborného potenciálu. Zákony o stavebním ruchu při současné neexistenci stavební uzávěry ze strany města umožňovaly nesoustavné zastavování pozemků na základě privátního kalkulu a nikoli podle úvahy městských hospodářů, což městu způsobovalo nemalé finanční ztráty – bylo např. povinno dovést drahé inženýrské sítě tam, kde se právě stavělo, a ne tam, kde to bylo v dané chvíli výhodnější. To byl problém podpovrchových sítí, především kanalizace, jejíž výstavba byla velmi nákladná (1 m přišel na 1000 korun, 1 m vodovodu na 400 korun) a zisk minimální, zatímco u rozvodu plynu a elektřiny (povrchového) se návratnost investice předpokládala. Důležitým opatřením pro rozhodování bylo, že komunální stavební politika byla řízena centrálně a nikoli na úrovni jednotlivých městských částí – těm byla přiznána pouze malá, přesně určená část agendy, a dále, že pro výstavbu Prahy jako velkoměsta bylo používáno zásadně jen úvěrů.

Základní úkoly stavebního rozvoje byly vytyčeny už v období minulém. Novým prvkem byla bytová otázka. Sama městská správa její řešení považovala za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů. Množství bytů bylo zcela nedostačující potřebám současným, natož budoucím, stávající struktura domovního a bytového fondu byla nekvalitní, rozmístění zástavby bylo soustředěno do centra. Snahou bylo na nově získaných pozemcích bytovou výstavbu decentralizovat, a to jak stavbou komunálních domů, tak rozprodáváním pozemků soukromníkům či stavebním družstvům (těm za nižší ceny), přičemž důraz byl kladen na to, aby mimo centrum kromě činžovních domů vznikaly především kolonie rodinných domků se zahrádkami. Sama městská správa, v prvních poválečných letech s investiční podporou státu, do roku 1938 postavila 353 činžovních domů s 5320 byty, 278 rodinných domků, 161 tzv. baráků (bez sklepů a půd), 7 domů s 1086 byty pro „deložované“ a noclehárnu ve Vysočanech (celkem bylo v Praze v meziválečném období postaveno 23 000 domů).

S bytovou výstavbou souvisel rozvoj komunikací a jejich zkvalitňování dlažbou či asfaltovými povrchy (asfalt, nakupovaný za valuty, se využíval málo, zatímco používáním kamenné dlažby město záměrně podporovalo domácí průmysl), stávající komunikace byly přizpůsobovány rostoucímu dopravnímu ruchu. Ten si vyžádal v letech 1924–1931 stavbu dalších mostů: Libeňského, Trojského a Jiráskova. Ve fázi úvah a architektonických soutěží zůstaly projekty mostu Nuselského a na Výtoni. Dále pokračovala výstavba bubenského nábřeží a velkou technicko-inženýrskou akcí bylo přesunutí vltavského koryta v ohybu u Manin spolu s přebudováním libeňského i karlínského přístavu a holešovického překladiště. (Praha se podle již starší koncepce z minulého století měla stát cílovou stanicí vodní cesty z Hamburku.)

Dále pokračovalo rozšiřování vodovodní a kanalizační sítě (kanalizační stoky měly dosáhnout celkové délky 1400 km pro potřeby 1,7 milionu obyvatel), byla přestavěna kanalizační čistička v Bubenči a vypsána soutěž na novou, postavena byla nová vodárna v Podolí a rekonstruovány vodárny v Káraném a Braníku, vybudována nová ústřední budova Elektrických podniků v Holešovicích, obecní plynárna v Michli, rozšířeny holešovické jatky, postavena řada městských školních budov. V oblasti čištění města došlo k velké změně tím, že práci lidí z větší části nahradily počišťovací stroje a že ve Vysočanech byla roku 1934 uvedena do provozu vlastní městská spalovna odpadků s kapacitou na dalších 30 let. Velkou obecní investicí bylo zřízení Masarykových domovů v Krči a stavba Všeobecné nemocnice hlavního města Prahy na Bulovce.

Městské sady byly rozšířeny o sady připojených obcí, dále o petřínské zahrady včetně Růžového sadu, a řada nezastavitelných pozemků uvnitř Velké Prahy byla systematicky zalesňována, aby se vytvořil tzv. zelený pás města. K odpočinku Pražanů sloužily obecní lázně, plovárny a koupaliště. Spolu s péčí o obecní budovy se musela městská správa starat též o objekty tzv. záduší, tedy kostely (24), fary, zvonice (5) a kaple, postupně byly rozšiřovány staré a budovány nové hřbitovy, takže jejich počet dosáhl 24, ve Strašnicích bylo postaveno moderní krematorium. Dokončena byla asanace Josefova a Starého Města.

Pokud jde o sídlo městské správy, ve 20. letech byla na nároží Kaprovy a Platnéřské ulice postavena další, tzv. Nová úřední budova; spojením Prahy s předměstími se soubor správních budov rozrostl o radnice připojených obcí, které se staly sídlem magistrátních úřadoven. V roce 1938 proběhla další neúspěšná soutěž na rozšíření a přestavbu Staroměstské radnice, takže došlo pouze k jejím dílčím úpravám (sklepy, přízemí, vestibul, kaple s hrobem Neznámého vojína, stavební průzkum) a po požáru radnice v roce 1945 bylo zbouráno Nobileho východní křídlo. Nová architektonická soutěž následujícího roku, stejně jako další soutěže, dodnes nepřinesly uspokojivé řešenÍ.

V meziválečném období se městské správě podařilo s velkými finančními náklady vybudovat z Prahy moderní velkoměsto a položit základy pro její další rozvoj. Za okupace stavební vývoj do značné míry stagnoval, přestože německá správa měla velké plány (o tom více v kapitole o správě města za okupace).

4. Výstavba v Praze v období 1945–2000 (Jana Ratajová, Tomáš Rataj)

Bytová tíseň v hlavním městě, která se vyhrotila během druhé světové války (v době prudkého zastavení bytové výstavby) a gradovala v prvních poválečných letech, učinila z bytové otázky jeden z hlavních problémů pro celý zbytek století. Nová komunistická moc se s ním potýkala hned po uchopení vlády, ale právě v roce 1948 byla kvůli krizi ve výrobě stavebních hmot nucena výrazně snížit plán, přičemž ani plán na rok 1947 zdaleka nebyl splněn. Dílčím úspěchem bylo v roce 1950 dostavění téměř všech rozestavěných bytů z minulých let. Akutní poptávce po bytech měla napomoci přeměna krámů a kanceláří na byty (přidělované přednostně dělnickým kádrům ústředních úřadů), nejrůznější nástavby a vestavby, ale také rozdělování „nadměrných“ bytů, jež vedlo často ke kolizím a konfliktům mezi nedobrovolnými spolubydlícími. Krajním řešením bylo vystěhovávání politicky nepohodlných osob z Prahy v tzv. akci B, jejichž byty byly následně přidělovány především příslušníkům SNB a armády. Přesto však v 50. letech bytová výstavba stagnovala. V poválečné době vznikla první pražská sídliště – zatím menší celky v mezerách mezi starou zástavbou – v Horní Krči, Libni, Vršovicích (Solidarita), Dolní Liboci, na Bořislavce, v Hostivaři, na Červeném vrchu, na Žižkově, na Babě, v Břevnově, ve druhé polovině 50. let pak v Michli, ve Strašnicích (Rybníčky) nebo experimentální sídliště nového typu v karlínské Invalidovně.

K pomalé výstavbě přispívalo i nepružné řízení, které spočívalo především na ústředních orgánech státu. Až od roku 1957 došlo k výrazné decentralizaci těchto úkolů na ÚNV. 1. ledna 1957 vznikl na místo několika stovek menších investorů jednotný útvar generálního investora komplexní bytové a občanské výstavby ÚNV, v roce 1958 přešly na ÚNV i tři projektové ústavy (Státní ústav pro projektování výstavby hlavního města Prahy, Státní projektový ústav pro speciální stavby a Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů; první dva byly v roce 1961 spojeny do Pražského projektového ústavu). V roce 1959 převzaly pražské orgány také řízení stavebních podniků (Pražské sdružení národních podniků ve stavebnictví, od roku 1963 Pražské stavební závody); od roku 1960 vznikly některé další komunální podniky – Fasádostav, Bytostav, Investor dopravních a inženýrských staveb, Pražské silniční a vodohospodářské stavby, Pražská stavební obnova atd. Výsledkem de­centralizace bylo podstatné zvýšení bytové výstavby na přelomu 50. a 60. let. K němu ovšem napomohlo také zahájení družstevní výstavby formou nově zakládaných stavebních bytových družstev (SBD) od přelomu let 1959/60. Plán výstavby ve třetí pětiletce (1961–1965) se ovšem dařilo zhruba plnit pouze do roku 1962. V násle­dujících dvou letech, v souvislosti s celkovým krachem třetí pětiletky, došlo opět k poklesu (původní plán sta­novil na rok 1963 7540 bytů, na rok 1964 8130 bytů a na rok 1965 8219 bytů). V této době byla rozestavěna tato sídliště: Petřiny (1959–1965), Chmelnice (1959–1962), Jarov (1959–1962), Červený vrch (1960–1972), Hloubětín (1961–1965), Malešice (1961–1966), Spořilov (1961 až 1967), Zahradní Město (1962–1968), Pankrác (1962 až 1967), Novodvorská (1964–1971), Krč (1964–1971) a Prosek (1964–1971). U nich byla již hromadně po­užívána nová panelová technologie. Tato sídliště ovšem značně pokulhávala co do „občanské vybavenosti“ (ob­chody, služby, školy a školky, zeleň, sportoviště, dopravní obslužnost, kulturní zařízení). Zpomalování výstavby často způsobovalo průběžné prodražování inženýrských sítí.

Bytová krize se ovšem stále prohlubovala. Postupně zastarávající bytový fond ve starší zástavbě, neustálý příliv nových žadatelů, ale také zvýšení nároků na bytový standard (staré jednoprostorové byty proto musely být často vyjímány z bytového fondu), způsobily právě v polovině 60. let hrozivou bytovou tíseň v Praze (Praha v tomto směru výrazně zaostávala za zbytkem republiky). Ve druhé polovině 60. let stačily nové byty prakticky jen na krytí náhradního bydlení místo asanovaných oblastí, na přidělení bytů se čekalo průměrně 15–20 let. Původní plán čtvrté pětiletky, který počítal s mírným přebytkem nových bytů tak, aby se po roce 1970 mohlo začít s demolicemi nevyhovujících staveb (mimo jiné nouzových kolonií), byl pod tíhou hospodářské situace snížen zhruba o 40 %. A přesto se jej nedařilo plnit. To vše vyvolávalo velmi silnou nespokojenost obyvatelstva.

Od poloviny 60. let se proto intenzivně hledaly nové cesty řešení bytové otázky – např. uvažované stavby provizorních metalochemických budov (z kovu, skla a umělých hmot) s životností 20–30 let. Především se ale namísto dosavadních menších sídlišť (pro zhruba 15 000 obyvatel) ve starší zástavbě měly začít stavět rozsáhlé sídlištní komplexy na volných místech po obvodu pražské kotliny – „města“. Pro ty musely být napřed vytvořeny zcela nové inženýrské sítě, a mělo se také více dbát na občanskou vybavenost. Prvním projektem tohoto typu bylo Severní Město pro asi 100 000 obyvatel, dalším Jižní Město pro zhruba 60 000 obyvatel. Podle původních plánů se mělo rovněž více dbát na pestrost designu a konstrukcí. V souvislosti s tím došlo k postupnému rozšíření území hlavního města (v letech 1968 a 1974).

K 1. lednu 1968 byla pro koordinaci investiční výstavby města zřízena organizace Výstavba hlavního města Prahy, generální ředitelství (VHMP), do níž byly začleněny stávající investorské a projektové organizace. Investor pozemních staveb byl přeměněn na výstavbu sídlišť, Investor inženýrských a dopravních staveb zase na Výstavbu metra. Všechny projektové ústavy byly v roce 1971 zrušeny a nahrazeny jednotným Projektovým ústavem VHMP. V roce 1976 vznikla samostatná organizace Útvar hlavního architekta hlavního města Prahy.

Podle propočtů bylo žádoucí zvýšit bytovou výstavbu v páté pětiletce (1971–1975) na 12 000 bytů ročně. Zpočátku se ale příliš nedařilo, výstavba se potýkala s řadou investorských problémů. Až od roku 1974 byla konečně zahájena velkorysejší produkce bytů. Pokračovala výstavba sídlišť Severního Města (Prosek 1964–1971, Kobylisy 1969–1973, Ďáblice 1969–1975, Bahnice 1972–1980, Čimice 1976–1986) a Jižního Města 1972–1985. A dále vznikla tato sídliště: Kyje-Lehovec (1972–1975), Lhotka-Libuš (1974–1983), Letňany (1974–1983), Černý most (1978–1982), Dědina (1979–1983), Košík (1979–1984), Měcholupy-Petrovice (1980–1985), Modřany-Komořany (1980–1986) a Řepy (1980–1983). Zvláště na Jižním Městě a v později stavěných sídlištích ovšem zcela zvítězilo hledisko rychlosti a sériovosti (dáno tlakem výrobců stavebních hmot) nad kvalitou staveb, zřetelem k estetické stránce a dostatečné vybavenosti obchody, službami, kulturními středisky atd. Původně velkoryse plánované areály byly často dodatečně zahušťovány ve snaze o maximální využití prostoru.

V 80. letech se pokračovalo v započatém trendu velkých sídlišť na „zeleném drnu“. Vyrostl třetí sídlištní komplex – Jihozápadní Město (Nové Butovice, Lužiny, Horka, Chaby). Mimoto byla postavena nebo rozestavěna sídliště Barrandov (1981–1986), Lhotka, Horní Měcholupy, Petrovice, Řepy, Černý Most, Počernice. Osmá pětiletka (1986–1990) ovšem znamenala opětnou výraznou stagnaci bytové výstavby, oproti naopak značně optimistickému plánu.

Po pádu mocenského monopolu KSČ se jako logická reakce na stíny poslední bytové výstavby prosadila velmi silná veřejná kritika celé panelové technologie stavby. Městská rada pod tímto vlivem plánovala postupné úplné ukončení panelové výstavby do roku 1993 a její nahrazení jednak tradičními metodami, jednak mnohem pestřeji projektovanými prefabrikovanými stavbami. Stávající státní bytový fond byl ve své většině převeden na pražskou obec. Objem bytové výstavby v 90. letech dále výrazně poklesl. Pokračovalo se ve stavbě sídlišť Černý Most, Barrandov, Řepy a dalších. To samozřejmě přispělo k opětnému zvýšení bytové tísně v hlavním městě, k jejímuž řešení příliš nepřispívá ani stávající individuální výstavba.

Nebytová výstavba se po druhé světové válce omezovala spíše jen na obnovu válečných škod a po roce 1948 zvláště na výstavbu nových průmyslových závodů v soustředěných zónách (Malešice-Hostivař, Lhotka-Libuš, Modřany, Letňany-Čakovice-Kbely). Větší stavební celky nevýrobní povahy vznikaly až v souvislostí s asanacemi starší zástavby, výstavbou metra a „základního komunikačního systému“ apod. Mezi zcela nové paláce patří Federální shromáždění (1973), Koospol (1972), Palác kultury (otevřen 1981). Běžného života Pražanů se více dotkla stavba nových obchodních domů – Kotvy a Máje (1975). Po požáru Ve1etržního paláce vyrostlo několik paláců podniků zahraničního obchodu (Motokov, Centrotex). Některé nové moderní budovy vznikly téměř v historickém jádru města (Nová scéna Národního divadla, hotel lntercontinental, Ústřední administrativní budova ČKD na Můstku). Péče o památkové objekty byla až do 70. let značně zanedbávána (jistou výjimkou je obnovený areál Anežského kláštera). V 80. letech došlo k rozsáhlé renovaci historického jádra (Staré Město), v jejím rámci byl regotizován Dům U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Došlo i k některým neuváženým asanacím (Těšnovské nádraží, části Žižkova). V 90. letech byly realizovány některé pozoruhodné projekty, jako např. obchodně administrativní budova v proluce Myslbek (1993–1996) nebo Tančící dům na Rašínově nábřeží (1994–1996). Město Praha nákladně rekonstruovalo Obecní dům (1998) a postavilo novou moderní budovu pro svůj archiv na Chodovci (1995–1997).