CS EN Facebook
Budova AMP
Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. informační přepážka: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

 

Vývoj pražské samosprávy

 

 

D. ZÁSOBOVÁNÍ PRAHY V LETECH 1784–1945 (Ondřej Bastl)

 

1. Správní začlenění zásobovací agendy, základní normy a předpisy

Dostatečný přísun základních, cenově dostupných potravin a surovin nutných k životu a uspokojení základních potřeb byly a jsou jedním z hlavních problémů míst s větší koncentrací obyvatelstva. Je proto pozoruhodné, že této otázce nebyla dlouho věnována při organizaci pražské městské správy dostatečná pozornost. Zájem města se omezoval především na poplatky a cla z dovážených potravin a surovin, případně na privilegia týkající se obchodu. Ceny potravin byly ostatně určovány státem. J. Čelakovský v Codexu iuris municipalis uvádí nařízení Ferdinanda I. z roku 1558, že ceny potravin budou stanoveny úředně a nebudou určovány prodávajícími. Nad cenami obilí, chleba, piva, mouky, masa, ryb a výrobků z loje a vosku dozírala v pražských městech od poloviny 17. století téměř do poloviny 18. století viktuální komise, zřízená místodržitelstvím. Tato komise, na jejímž řízení se podíleli královský rychtář a královský hejtman, skončila svoji činnost roku 1746, dále pak řídila ceny potravin v pražských městech pouze místodržitelská kancelář. Záležitosti týkající se potravin a zásobování, byly rozděleny mezi různé instituce. Správce vodovodu např. podléhal před spojením měst šestipanskému úřadu.

Tento úřad také spravoval obecní statky a poddanské vesnice a vedl jejich knihy. Mostní úřad řídil pražské mlýny, měl judikaturu nad řekou a jurisdikci nad pozemky na vltavském břehu, řídil rybný trh a záležitosti vodního práva. Osmipanský úřad soudil spory týkající se výroby a distribuce piva. Po říční (plavecké) právo zase řídilo záležitosti spojené s obchodem s dřívím a plaveckou živností.

V důsledku reorganizace soudnictví v osmdesátých letech 18. století zanikly v pražských městech soudy městského rychtáře, šestipanský, osmipanský a desetipanský úřad, mostní úřad, plavecké právo a řada dalších městských institucí. Po spojení pražských měst v jedinou obec c. k. hlavní město Prahu, která převzala statky a důchody dřívějších měst, byly hospodářské záležitosti přeneseny na tři radní politického senátu, kteří dostali titul hospodářských inspektorů a odpovídali jak městu, tak i guberniu. Byla jim svěřena i agenda bývalého porybného úřadu, dohlíželi také na obecní záležitosti. Podléhali jim mimo jiné čtyři obecní mlynáři, kteří měli na starosti vodárny a mlýny. Jejich pravomoc byla poněkud omezená: směli rozhodovat o vydáních do 50 zl., při vyšších (do 500 zl.) potřebovali schválení magistrátu. Při nákladech přesahujících 500 zl. museli žádat o schválení zemské gubernium. Od roku 1784 byli čtyři členové politického senátu ustanoveni za bezpečnostní, policejní a tržní komisaře. Pro období 1784–1847 se dochovaly knihy na taxy viktuálií, díky nimž známe ceny základních potravin v uvedeném období.

Od roku 1808 byla spojeným pražským městům potvrzena privilegia, o jejichž schválení žádalo město od doby vlády Josefa II. Kvůli jeho předčasné smrti a brzké smrti Leopolda II. museli Pražané čekat na jejich schválení až do vlády císaře Františka I. Byla potvrzena mimo jiné tato práva: právo na libeňské panství, právo k řece Vltavě se všemi požitky, právo vybírat cla v branách, na mostě a na Vltavě, právo vybírat dlažebné z kupeckých vozů, porybné na rybím trhu, jarmarečné, tržní poplatky, místné, skladné a vážné, právo prodávat sůl a různé oleje. Dále byla potvrzena práva na pořádání výročních a týdenních trhů. Na druhé straně bylo zrušeno výhradní právo obce na prodej cizího vína.

Podle výnosu ministerstva obchodu ze dne 9. května 1849 č. 238 ř. z. bylo stanoveno, že ke konání trhů stačí koncese zemské vlády a k povolení týdenních trhů koncese politického úřadu. Živnostenský řád z roku 1859 stanovil pak obecná pravidla obchodování na trzích v §§ 62–70. V §70 stanovil, že každá obec pořádající trhy má stanovit podle místních potřeb tržní řád a předložit ho ke schválení zemskému politickému úřadu. Na základě tohoto nařízení vydal v roce 1864 sbor obecních starších města Prahy tržní řád, který rušil starší řád pro Prahu z roku 1851, a později v roce 1872 byl novelizován. V Praze se konalo pět výročních trhů (na sv. Josefa, na sv. Václava a sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, na sv. Jana a sv. Víta na dnešním Malostranském náměstí), z nichž každý trval 8 dní. Dále se v Praze konalo patnáct denních trhů na různých místech, týdenní trhy na obilí a jiné plodiny na Senovážném náměstí (do roku 1877 na Václavském náměstí), trhy na dobytek apod. Na pražskou obec pak přešly veškeré důchody z trhů, které magistrát pak částečně dále pronajímal.

Poté co byly městské brány dvorským dekretem přiděleny vojenskému eráru (1785), směla v nich obec pro sebe vybírat clo pouze z dobytka, vína a piva. Císař František I. povolil dekretem z 28. března 1807 pražské obci vybírat nová cla z obilí, luštěnin a vosku. Rozhodnutím z 23. listopadu 1815 byly všechny poplatky sloučeny v jeden, tzv. Pražské městské mýto – podle vídeňského vzoru, k získání prostředků na umoření dluhů města. Konečně pak byly roku 1829 císařským rozhodnutím všechny dávky a poplatky z potravin zrušeny a místo nich byla zavedena všeobecná státní potravní daň, tzv. akcíz, kterou stát přenechal městu s povolením vybírat navíc 25% přirážku. Tuto daň obec dále pronajímala jednotlivcům nebo soukromým společnostem vždy na určitou dobu (zpravidla na 1 nebo na 3 roky). Město převzalo od státu potravní daň v roce 1878 na základě smlouvy, podle níž mělo platit eráru ročně určitou sumu. Potravní čára se posouvala současně s hranicemi Prahy, až byla ve 40. letech 20. století zcela zrušena.

Nařízením z 5. června 1783 byla zrušena povinnost obyvatelstva kupovat sůl pouze v městských solnicích. Obec si sice dala roku 1808 potvrdit výsady na obecní solnice, ale již od roku 1828 byl obchod se solí prohlášen za svobodný.

Bouřlivé události roku 1848 odsouvaly komunální záležitosti trochu do pozadí. Jedním z požadavků ale bylo i zavedení městských a vesnických obcí, spravovaných svobodně volenými municipálními úřady. Magistrátní agenda byla nově rozdělena na 6 referátů, z nichž hospodařením a zásobováním města se zabýval I. referát (tržní), do jehož kompetence spadaly všechny věci tržní, tj. povolování krámů a míst, tržní poplatky, tržní dozor (nad jakostí a cenami) a správa trhů; II. referátu (hospodářskému) připadla mimo jiné správa hospodaření s nemovitým majetkem obce, pronájmy náplavek, rybolovu, věci týkající se zásobování vodou, správy městských statků aj.

Změn doznala zvláště tržní správa. Tu místo tzv. tržních mistrů (Marktmeistrů), podřízených revizorům městského hejtmanství, kteří dosud vykonávali dozor na trzích, svěřil sbor obecních starších dosavadním čtvrtním hejtmanům, kteří dostali nový titul okresních dozorců a podle instrukce z roku 1851 měli vykonávat všeobecný policejní dozor, dozor na trzích a funkci živnostenské policie. Nárůst národního sebevědomí se odrazil i v této oblasti: od 1. listopadu 1861 se mělo důsledně užívat češtiny v místním úřadování, tedy i na trzích.

V červnu 1861 byl oživen starší systém sekcí, které měly sloužit jako poradní orgán městské rady. Jejich úkolem bylo vypracovávat odborné posudky, které předkládaly městské radě k uvážení a schválení. Tržnictví, cejchovní úřad a městské váhy byly přiděleny 22. sekci. V praxi se ovšem působení sekcí příliš neosvědčilo, proto byl roku 1869 snížen jejich počet na devět.

Nevítaný zásah do života Prahy představovala pruská okupace Prahy v roce 1866, kdy obec musela zásobovat okupační pruskou posádku (cca 1000 mužů) a poskytovat přípřež. Pruská okupační správa vydala zákaz vývozu potravin a krmiva z města (dovoz samozřejmě podporovala). Prahu sice po porážce u Hradce Králové opustilo na 13 000 osob, ale pruské nároky na zásobování byly tak obrovské, že se začal projevovat nedostatek potravin pro civilní obyvatelstvo. Městská komise pro zásobování okupačních jednotek musela proto požádat o výpomoc pražskou obchodní a živnostenskou komoru. Celkem přišel pobyt Prusů pražskou obec na zhruba půl milionu zlatých. Díky obratné politice primátora JUDr. Václava Bělského neutrpělo město větších škod.

V červnu roku 1870 byla zřízena statistická komise, jejímž posláním bylo shromaždování a publikace statistických údajů v okruhu působnosti samosprávy. Pod redakcí Josefa Erbena vyšel roku 1871 první svazek Statistiky hlavního města Prahy. Tato publikace byla v následujícím roce přejmenována na Statistickou příruční knížku, v roce 1906 byl titul změněn na Statistické zprávy. Kromě řady údajů o počtu obyvatelstva, domů, o klimatických a topografických údajích, přinášejí tyto knihy cenné informace o zásobování vodou, spotřebě (např. o počtu dobytka přihnaného na pražské trhy, dovozu potravin, nápojů apod.), a to ve srovnání s předchozími lety. Statistika zachycuje dokonce i stav užitkových zvířat chovaných na území Prahy (hovězí dobytek, vepřový dobytek, koně, ovce, kozy, včelstva).

V důsledku rychle se rozrůstající Prahy byla nezbytná organizační a kvantitativní změna v městské správě. V polovině 70. let 19. století se zvýšil počet referátů, mezi nimiž vznikl v roce 1895 i XVI. referát jatek a dobytčího trhu. Jateční kancelář byla zřízena již roku 1890, kdy byla v důsledku zemského zákona z března 1889, který stanovoval nucenou jatečnost pro Prahu a 16 okolních obcí, budována v Holešovicích Ústřední jatka spolu s dobytčím trhem se zajištěnou veterinární kontrolou. Sbor obecních starších rozhodlo jejich zřízení na schůzi 28. července 1892, do provozu byly dány 1. července 1895. Městská rada si u finančních úřadů vymohla, aby byl areál jatek pojat do území uvnitř potravní čáry. Do projektu jatek byly zahrnuty zkušenosti, získané členy magistrátu na studijní cestě po jatečních zařízeních ve velkých městech západní Evropy (Francie, Švýcarsko a hlavně Německo), takže na svoji dobu se jednalo o velmi moderní zařízení. V prostoru jatek byly vybudovány administrativní budovy správy jatek, v nichž úřadovali i městští veterináři, zvláštní budovy pro vepřové, hovězí, koňské a skopové porážky, stáje a salaše, hygienická zařízení, projekt pamatoval i na židovskou rituální (košer) porážku. Do areálu vedla odbočka železniční tratě ze stanice Praha-Bubny, u jatek zřídilo město i novou zastávku tramvaje. Nesmíme zapomenout ani na budovy určené ke zpracování masa, v nichž byly hygienické podmínky přizpůsobeny moderním trendům. Jatky měly i vlastní strojovnu se zdrojem páry, vlastní chladírny a zdroj elektrické energie. Odpad z jatek byl zpracováván dále (krev na hemoglobulin, obsah odpadních gulí prodávala – dobročinným organizacím někdy i dávala – správa jatek ke hnojení).

V roce 1908 byl XVI. referát konečně rozšířen, takže vzniklo samostatné oddělení pro tržnictví, jatky a zásobování města, které mělo na starosti agendu městských jatek, dobytčího trhu, staroměstskou tržnici a všechna tržiště, dále pak aprovizaci a čištění města.

Město si uvědomovalo rostoucí nutnost kontroly potravin a ustanovilo v roce 1880 zdravotní komisi, a zároveň zřídilo funkci městského fyzika, který – kromě řady dalších povinností (např. kontrola kvality vody) – dohlížel na hygienické podmínky skladování potravin. K uchovávání potravin byly využívány i poslední technické vynálezy. V tržnicích a na jatkách město zřizovalo umělá chladicí zařízení, kde museli trhovci povinně skladovat svoje zboží, pokud neměli vlastní zařízení, které si ovšem mohli dovolit pouze velkovýrobci.

Začátek 1. světové války s sebou přinesl i nutnost nové organizace zásobování. Na návrh prezidia magistrátu zřídilo místodržitelství pro pražský policejní obvod zvláštní autonomní aprovizační komisi, složenou z členů dozorčí rady pro tržnictví a z členů správní rady ústředních jatek a dobytčího trhu, která měla převzít dohled nad nákupy a rozdělováním potravin. Záhy také došlo k regulaci volného obchodu a podstatnému omezení spotřeby a výroby, která se zaměřila především na zásobování vojska. Od února 1915 podřídil stát kontrole všechny zásoby obilí a mlýnských výrobků, následovala kontrola luštěnin a dalších produktů. Od dubna 1915 byly zavedeny lístky na odběr chleba (tzv. chlebenky) a obec začala péci a distribuovat chléb ve vlastní režii na základě požadavků nově zřízených chlebových komisí. Následně pak pražská obec, která byla odkázaná pouze na přídělový systém, převzala do vlastní režie i prodej mouky, kterou prodávala osobám, jež při soupisu v roce 1915 nepřihlásily zásoby přesahující 20 kg obilí nebo mouky. Nový systém s sebou přinesl i nespokojenost obyvatelstva, která se projevila mimo jiné i vzájemným udáváním a kontrolou. Pro pokračující obtíže v zásobování zřídila pražská obec hromadné vývařovny, určené zvláště chudším vrstvám, které vzhledem ke stoupajícím cenám neměli jinou možnost obživy. První taková vývařovna byla otevřena v domě U Vejvodů, pro stoupající zájem byla zřízena další na Bělského třídě (dnes Dukelských hrdinů). Nedostatek se začal projevovat i v počtu dobytka dopraveného na pražské jatky. Pražská obec se sice pokusila zlepšit zásobování chovem králíků v obecní králíkárně na Petříně, ovšem bez většího efektu.

Od září 1915 následovala omezení i dalších druhů potravin (maso, tuky, mléko, sůl, káva, cukr apod.) a zboží (tabák). K úspoře masa např. zavedl stát tzv. bezmasé dny, kdy se v určité dny v týdnu nesmělo prodávat maso. Dodržování předpisů sledovaly zvláštní orgány, za neuposlechnutí následovaly velmi citelné tresty. Postupně byly různé c-enky“ zavedeny i na další zboží denní potřeby (mýdlo, svíčky, uhlí). Od 27. srpna 1915 zahájila činnost cenová komise, která měla stanovovat maximální ceny, a tím zabránit spekulacím s různými druhy zboží, což se jí ovšem příliš nedařilo i přesto, že stát měl právo zatajené zásoby vyvlastňovat. Docházelo k postupnému „nastavování“ chleba různými náhražkami večná a kukuřičná mouka, bramborová kaše, otruby apod.), což zvláště ke konci války činilo chléb téměř nepoživatelným. Lidská vynalézavost při hledání náhrady neznala mezí. Ústřední dohled nad zásobami obilí vykonával Válečný obilní ústav s centrálou ve Vídni, založený v roce 1915, v srpnu téhož roku byla zřízena jeho pobočka i v Praze. Postupně vznikaly obdobné ústavy pro další druhy potravin. Ke konci války byl vydán zákaz soukromého zásobování, což odsoudilo obyvatele větších měst, zvláště Prahy, závislé na zásobování z venkova, k hladovění. V říjnu 1917 byl ke zlepšení zásobovací situace založen Komitét na záchranu pražského obyvatelstva, z iniciativy předsedy agrární strany vznikl humanitární spolek České srdce. Těmto a dalším sociálním organizacím byly posílány potraviny, zabavené při četných kontrolách v ulicích, na nádražích a v restauracích. Po převratu 28. říjnu 1918 sice docházelo k postupnému zlepšování situace, ale aprovizační systém fungoval až do roku 1922. Likvidace aprovizačních ústavů pak trvala ještě nejméně další dva roky.

Vzniku tzv. Velké Prahy předcházelo vládní nařízení z 9. prosince 1921, které se týkalo věcí, které bude třeba ve sloučené Praze vykonávat jednotně, což se týkalo vedle správních záležitostí hlavně zásobování potravinami a vodou.

 

2. Zásobování potravinami (trhy a tržnice)

Hlavní součást potravy obyvatelstva tvořilo do 18. století obilí, jež v 19. století doplnily brambory, které se v našich zemích rozšířily převážně ve druhé polovině 18. století. Ze závěrečných zpracování Tereziánského katastru z let 1748 a 1757 známe oblasti a místa, odkud se obilí do Prahy dováŽelo. Podle těchto údajů byla pražská města zásobována především z Berounského, Kouřimského a Rakovnického kraje. Do hlavního města dováželi potraviny se svolením vrchnosti převážně poddaní. Dodnes je věcí diskusí, zda prodávali svoje produkty na městských trzích nebo po hospodách, či před branami překupníkům, kteří je distribuovali dále. Zásilky obilí z jižních Čech a středního Povltaví přicházely do Prahy převážně po vodě. Množství, kvalita a cena poživatin závisely ovšem na úrodě a politických událostech. Do konce 19. století se potraviny v Praze prodávaly většinou pod širým nebem buď u stánků, nebo rovnou z vozů, na nichž dodavatelé zboží přiváželi. S růstem města a stoupající zástavbou postupně mizela vázanost města na domácí výrobce a vlastní městské hospodářství a Praha byla zásobována všemi dostupnými prostředky i od vzdálenějších výrobců. S tím souvisela samozřejmě i nutnost zvýšeného dohledu a kontroly nad distribucí potravin. S odvoláním na řadu evropských velkoměst navrhl v roce 1892 Spolek architektů a inženýrů v Království českém stavbu velké tržnice na Starém Městě pražském pro drobný prodej. Po uvedení Staroměstské tržnice, postavené podle projektu městského architekta]. Fialky, do provozu (1897) byly postaveny moderní tržnice i na Vino hradech (1902) a na Smíchově (1907–1908) – při jejich stavbě byly aplikovány dosavadní zkušenosti a moderní poznatky. V této souvislosti došlo ve 20. letech i k modernizaci Staroměstské tržnice. Zavedením elektrického proudu se značně zlepšilo životní prostředí (dosud byly stroje poháněny parou), dále byla rozšířena chladírna a zřízena mrazírna, místo kysličníku uhličitého bylo k chlazení používáno čpavku. Nadále ovšem existovaly i četné trhy a tržiště, z nichž největší byly v Rytířské ulici, na Uhelném trhu, v Kotcích, na Senovážném náměstí, na Tylově náměstí, v Libni, ve Vysočanech, na Žižkově, prodejny masa v Masné ulici (byly zrušeny až ve 30. letech 20. století) a řada dalších, které dotvářely kolorit Prahy. Protože zásobování Prahy prostřednictvím trhů bylo stále méně dostačující, uvažovalo se v meziválečném období o zřízení ústřední tržnice s dobrým dopravním spojením (železničním i městskou dopravou), která by vyřešila zásobovací obtíže. Vzhledem k dalšímu politickému vývoji z tohoto projektu sešlo.

V souvislosti s růstem Prahy brzy nedostačovala ani kapacita ústředních pražských jatek na Maninách. Přestože se situace řešila stavbami nových objektů (nová chladírna, dvě nové porážky hovězího dobytka, porážka koní a další provozy na zpracování masa), bylo zřejmé, že současný stav je provizorní (např. v roce 1927 bylo do jatek dopraveno téměř 800 000 jatečních kusů) a uvažovalo se o stavbě nových velkých jatek v Malešicích. Další plány překazila 2. světová válka. Po vypuknutí 2. světové války zavedla německá okupační správa lístky na odběr základních druhů potravin už v říjnu 1939. Přídělový systém se pak postupně týkal většiny spotřebního zbožÍ. Nebyla ovšem záruka dostatečného přísunu: Pražané zažili výpadky v zásobování mlékem, tuky, vejci, takže příděly byly postupně snižovány a ceny prudce rostly. Zhoršující se situace vedla opět k samozásobování a rozvoji černého trhu. Řada obyvatel Prahy začala chovat drobná zvířata (slepice, králíky). Problémy v zásobování přetrvávaly ještě dlouho po ukončení války.

 

3. Zásobování surovinami

Se zavedením nového způsobu vytápění stoupala v Praze poptávka po uhlí a také snaha po nalezení vlastních zdrojů. Na území Prahy se uhlí dolovalo na území Libně, Vysočan a Hloubětína, ale naleziště nebyla příliš vydatná a dolování na území Prahy nepřálo ani geologické složenÍ. Z 20. let 19. století máme také zprávy o dolování uhlí na Petříně, kde těžba trvala až do 70. let. Na zásah státních orgánů byla poté zastavena, protože propadání terénu ohrožovalo hradby a budovy v okolí. Hlavní dodávky uhlí směřovaly do Prahy z Kladenska a z Krušných hor. Na začátku 20. století dokonce vedení města uvažovalo o koupi vlastních dolů, z tohoto plánu však nakonec sešlo. O zásobování plynem, elektrickou energií a vodou viz oddíl v kapitole Městské podniky.

 

Archivní katalog Knihovní katalog Sbírka matrik Konference 2024 Konference Online výstavy
Evidence! Europe reflected in Archives PRO-ARK UNESCO Archives Portal Ptejte se knihovny