Archiv hlavního města Prahy

Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. podatelna: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

 

Vývoj pražské samosprávy

 

 

F. CHUDINSKÁ A SOCIÁLNÍ PÉČE V PRAZE V LETECH 1781–2000

 

1. Organizace chudinské péče v období 1781–1922 (Olga Fejtová)

Z hlediska vývoje chudinské péče nejsou pro město Prahu rozhodující datum sjednocení měst pražských a správní reorganizace magistrátu v roce 1784, ale vývoj celozemský a tzv. josefínské reformy. Základní ideou těchto reforem bylo centralizovat oblast sociální a zdravotní péče a vytvořit tomu odpovídající specializované sociální a zdravotní ústavy celozemské působnosti a současně oddělit státní péči od dobročinných, soukromých iniciativ. Sídlem nových ústavů, které je možno pokládat již za instituce moderního typu, se pro Čechy samozřejmě měla stát Praha. Celý komplex reforem Josefa II. odstartovalo v oblasti sociální a zdravotní, dobově zahrnované pod termín chudinství, vydání tzv. direktivních pravidel 24. května 1781. Ta stanovila zásady pro vytváření a řízení centrálních zdravotních a zaopatřovacích ústavů v monarchii. Garantem sociální a zdravotní péče měl být nadále v prvé řadě stát, nikoliv obec. Bezprostřední inspirací reforem se stal experiment hraběte Jana Buquoye, který reorganizoval na svých panstvích chudinskou péči s cílem oddělit skupinu „potřebných“ osob, důvodně odkázaných na péči společnosti, od těch, kteří ji pouze zneužívali, a pro prvně zmíněné zřídit speciální chudobince. Organizaci chudinství zajišťovaly na jeho panstvích osoby církevní a tzv. otcové chudých (Armenväter). Samozřejmě že v širším měřítku je možné hledat inspiraci josefínských zásahů i v reformních snahách dalších evropských států na přelomu 18. a 19. století, které se pokoušely pod vlivem osvícenských myšlenek nově organizovat sféru sociální a zdravotní péče.

Do roku 1781 byla sociální a zdravotní péče v jednotlivých městech pražských zajišťována v prvé řadě prostřednictvím církve a dále pak soukromou iniciativou obyvatel Prahy, a to ve špitálech a prostřednictvím almužen. Ve sféře chudinské ovšem měla i města pražská nač navázat, protože již roku 1733 se pokusila na území Nového Města pražského založit první společný ústav pro chudé tří pražských měst. Města pražská obhospodařovala na sklonku 18. století také vlastní městské špitály, z nichž významnější podíl na péči o chudé a nemocné vykazoval především novoměstský špitál sv. Bartoloměje a sv. Alžběty.

Jako reakce na vydání zmíněných direktivních pravidel byly postupně zrušeny tradiční městské špitály nejprve v roce 1784 staroměstský sv. Pavla, dále novoměstský a o tři roky později v roce 1787 i malostranský špitál na Újezdě. Rušené špitály začaly nahrazovat specializované ústavy. Nové ústavy, stejně jako celou oblast chudinství, měl řídit nový orgán, Vrchní ředitelství ústavů zaopatřovacích (od roku 1829 pod názvem Ředitelství všeobecné nemocnice a od roku 1845 Vrchní ředitelství ústavu chudinského), doplněné systémem tzv. farních chudinských okresů a podřízené přímo guberniu. Už od počátků jeho existence se formovalo několik základních oblastí, na které mělo ředitelství ve sféře sociální a zdravotní péče dohlížet. Jednalo se o nově plánované centrální instituce – sirotčinec, porodnice, nemocnice, chorobinec, ústav pro choromyslné a chudobinec. Finančně měl být chod těchto institucí zajištěn z nově zřízeného fondu světských nadání, ve kterém byl soustřeďován majetek ze zrušených špitálů a nadační jmění, které podporovalo chudé. Ne všechny plánované ústavy se podařilo založit. V roce 1789 byly dány do provozu postupně porodnice U Apolináře a chorobinec na Karlově, o rok později zahájila činnost všeobecná nemocnice s ústavem choromyslných na Karlově náměstí. Chudobinec v prostorách bývalého špitálu sv. Bartoloměje se připojil již se zpožděním až roku 1809 a sirotčinec byl zřízen až v roce 1875 jako již ryze městská instituce.

Přestože jmenované ústavy zajišťovaly zdravotní a sociální péči významnou měrou pro obyvatelstvo Prahy, fungovaly během první poloviny 19. století jako instituce zemské a město Praha mělo na jejich činnost vliv pouze prostřednictvím vlastních nadací. Navzdory tomuto minimálnímu vlivu měl magistrát povinnost vyrovnávat finanční schodky, které mohly vznikat při hospodaření jednotlivých ústavů. Právě tato otázka se stávala jablkem sváru mezi magistrátem a Vrchním ředitelstvím zaopatřovacích ústavů, protože finance soustředěné v pokladně světských nadání již v první polovině 19. století nedostačovaly nárokům provozu ústavů.

Jako základní chudinské ústavy se ve správě vrchního ředitelství vykrystalizovaly pražský chudobinec a chorobinec. Chudobinec sv. Bartoloměje měl již od počátku své existence charakter zařízení místního pražského ústavu „pro chudé, kteří pro stáří, zmrzačení nebo jiné vady k výdělku jsou zcela neschopni, ale nemají žádné nemoci nakažlivé neb ošklivost vzbuzující“, což zakotvily již první stanovy zařízení ze 4. prosince 1809. Počet chovanců neměl překročit 400 osob. Každému z nich se mělo dostat denně vydatné stravy v podobě silné polévky, porce masa a zeleniny nebo jídla moučného, spolu s librou chleba a o svátcích navíc pečeně. Každý měl k dispozici vlastní lůžko i oděv. Stejnokroj chovanců byl pořizován z jednotného šedého sukna. Řízením ústavu byl pověřen správce a chod instituce zajišťovali ještě hospodář a sekretář. Chovancům byli k dispozici i lékař (většinou z personálu všeobecné nemocnice) a ranhojič, společný i pro chorobinec na Karlově. Při pomocných pracích vypomáhali samozřejmě sami chovanci, kteří byli navíc ústavem zapůjčováni na výpomoc k ostatním sociálním a zdravotním zařízením. Dozor nad ústavem vykonávali dva komisaři – jeden za městské hejtmanství, druhý za městskou správu. Chudobinec sv. Bartoloměje tak byl od počátku ústavem pod přímou guberniální správou, vykonávanou prostřednictvím Vrchního ředitelství zaopatřovacích ústavů, ale na jeho správu měla obec pražská přímý vliv, a to nejen vykonávaným dozorem, ale také finančně, protože na jeho chod přispívala od počátku jeho existence, přestože podle dvorského dekretu ze 16. ledna 1809 měla obec na jeho provoz do­plácet pouze pokud se chudobinec dostane do finanční tísně. I díky městské finanční podpoře mohl projít ústav ve 30. letech rozsáhlou rekonstrukcí, která značně zlepšila podmínky života chovanců.

Druhým z typicky chudinských pražských ústavů byl jmenovaný chorobinec na Karlově, opět zařízení pod správou Vrchního ředitelství zaopatřovacích ústavů, a tudíž podřízené zemské správě. Choré do tohoto zařízení měly původně dosazovat vedle Vrchního ředitelství zaopatřovacích ústavů i farní úřady, policejní ředitelství, zemská správa a také pražský magistrát. Od roku 1813 se však tato kompetence zredukovala pouze na gubernium. Do tohoto zařízení měli být přijímáni „…, kdo co neduživci již nějakého zaopatření požívají, pak kdo jsou nějakým nezhojitelným neduhem sklíčeni, ať jsou to děti nebo dospělí, … ani chromým a slepým a hluchoněmým nemělo býti přijímání odepřeno“. Chovanci měli být přednostně z Prahy. Ústav řídil správce, který měl k dispozici ještě kontrolora. Ke stálým zaměstnancům se řadil i duchovní a lékařský personál. Provoz ústavu si vynutil přítomnost lékaře a ranhojiče (chirurga) s chirurgickým praktikantem.

Vzhledem k úsporným opatřením byli postupně i provozní pracovníci jako vrátní, opatrovníci, podomci nebo pradleny nahrazováni pracovními silami z řad chovanců. Dokonce i učitel, kterého bylo v ústavu třeba vzhledem k určitému počtu dětí, byl vybírán z řad chovanců. Protože se základní finanční zaopatření v ústavu pohybovalo kolem 3–4 krejcarů na den (vyšší zaopatření se dostávalo pouze vojenským osobám), pomáhala odměna za práci v ústavu, která byla poskytována zhruba ve stejné výši, výrazně zvýšit životní standard zaopatřených chovanců a současně je motivovala i k vlastní aktivitě a nikoliv pouze trpnému přijímání podpory. Počet chorých byl po celé období první poloviny 19. století omezován využíváním prostoru ústavu i pro jiné instituce. Teprve ve 40. letech 19. století se zde situace stabilizovala a počet zaopatřených se ustálil na počtu kolem 400 osob. Přestože byla pražská obec z ovlivňování chodu pražského chorobince vyloučena, díky finančním těžkostem instituce se od 40. let 19. století již pravidelně podílela svými financemi na zajištění jejího chodu. Podle nařízení dvorské kanceláře však měla obec hradit finanční schodky v provozu chorobince z místních důchodů dokonce už od roku 1820.

Právě finanční těžkosti pražských chudinských ústavů ve 40. letech 19. století vedly k reorganizaci pražského chudinství. Reforma navázala na první reformní pokus z roku 1825, v jehož důsledku byly z vedení vrchního úřadu odstraněny osoby duchovní. Ve 40. letech se jednalo hlavně o reorganizaci řídícího vrchního ředitelství, nyní již ústavu chudinského, doplněného stále systémem 20 farních chudinských okresů. V čele těchto okrsků stála tzv. okresní ředitelství, řízená ředitelem a jeho náměstkem, účetním a v neposlední řadě otci chudých, jejichž počet se nyní z původních cca dvou osob připadajících na jeden okres podstatně zvýšil. Léta 1846 až 1851 přinesla přechodné zlepšení finanční situace pražských chudinských ústavů, které ovšem nemělo dlouhé trvání, protože reforma nezasáhla celý systém finančního zajištění chudinství, ale týkala se pouze organizace a personálního obsazení institucí, které ho řídily. Do systému správy ovšem vnesla reforma ještě jeden nový prvek, kterým byla koordinace činnosti Vrchního ředitelství ústavu chudinského a soukromého Spolku k podporování domácích chudých. Navíc se podařilo v roce 1847 prosadit zřízení Úřadu pro zprostředkování práce pod správou vrchního ředitelství, který měl být prostředkem k aktivnímu působení proti chudobě, a doplnit tak vlastní správu chudinských záležitostí v městě Praze.

V letech 1851–1864 prožilo pražské chudinství etapu postupného přechodu řízení chudinských záležitostí ze správy zemské přímo na město Prahu. Kompetence postupně získával pražský magistrát. Řešení otázky správy chudinských záležitostí plně zapadalo do kontextu evropského vývoje. Nejbližší srovnání poskytuje vývoj v sousedních německých státech, kde se prosazují v zásadě dva modely správy chudinství – bavorský a pruský. Zatímco bavorský vycházel důsledně z principu domovské příslušnosti potřebných osob a prioritní role obce, pruský model byl založen na poskytování sociální péče bez ohledu na tuto příslušnost ke konkrétní obci, a tudíž zaopatření chudiny garantoval stát. Vývoj v jednotlivých německých městech se tak pohyboval obvykle pod vlivem těchto modelů. Extrémní případy, jaký představoval Mannheim, kde po osvícenských reformách zůstala po celé 19. století správa chudinství státu, představovaly ovšem výjimku. Většinou probíhal vývoj podobně jako v Praze. Na počátku 19. století bylo chudinství ve městech podřízeno správě státu, která se ukázala jako nepružná a finančně příliš náročná, a proto řízení chudinské oblasti přejímaly obce. Nutno dodat, že v německých městech se tak dělo již v první polovině 19. století, tedy mnohem dříve než v Praze. Značný vliv na vývoj evropského chudinství měl v 19. století i tzv. Elberfeldský model (z 50. let 19. století), který spočíval v důsledném uplatnění decentralizace při správě chudinské sféry a podpoře individualizace chudinské péče. Ani tento model nebyl v Praze věcí neznámou a pražský magistrát se ho především v 80. letech, kdy se pokoušel o reorganizaci chudinství, snažil ve správě městského chudinství s úspěchem uplatnit.

Ve zmíněném přechodném období let 1851–1864 postupně přešly dva ústřední pražské chudinské ústavy – chudobinec a chorobinec – pod správu pražské obce. Prvním z nich byl chudobinec sv. Bartoloměje. Již v roce 1858 nařídilo místodržitelství, aby finanční jistiny tohoto zařízení s lokálním účelem byly přikázány místním úřadům. K 31. prosinci 1860 pak přešly definitivně majetek chudobince i jeho stavební fond do správy pražské obce. Ke stejnému datu přešel na obec i majetek nově reorganizovaného Vrchního ředitelství chudinského ústavu, který se začlenil mezi instituty městské správy. V administrativní správě pražské obce se chudobinec nyní již jako výhradně městské zařízení ocitl k 1. květnu 1864. Vyčerpání finančního fondu chorobince vedlo podobně již roku 1857 místodržitelství k propůjčení práva na obsazování míst v ústavu pražskými příslušníky i městské radě. Město se dále podílelo na finančním zaopatření pražských domovských příslušníků a získalo tím i právo kontroly nad ústavním účetnictvím. Tato přechodná etapa se pro chorobinec uzavírá 1. listopadu 1862, kdy přešel pod správu pražské obce, která také převzala jeho finanční fond.

Převedením řízení sociálních ústavů i jejich nadřízené instituce vrchního ředitelství pod správu města se dostalo vedení pražského chudinství do souladu se zněním obecního řádu z roku 1850 (§ 85), který ustanovil, že „… dávat zaopatření chudým náleží k záležitostem obce, a když nepostačují prostředky soukromých dobročinných ústavů, nastupuje obec“. Uspořádání chudinství nyní v Praze odpovídalo i zákonné úpravě domovského práva z 3. prosince 1863 (č. 105 ř.z.), která v §§ 22–32 předepisovala všeobecné zásady chudinské správy. Na všechny tyto změny reagoval magistrát v roce 1864 vydáním tzv. Naučení okresním ředitelstvům chudých, které definovalo nový systém chudinské správy městské pod vedením města a jeho institutu – Vrchního ředitelství ústavu chudinského. Nutno dodat, že až na personální změny respektovala městská správa starší organizaci, složenou z jednoho ústředního ředitelství a dvaceti okresních ředitelstvÍ. I nadále zůstaly všechny funkce chudinských úřadů pouze čestné, a tudíž finančně nehonorované.

Vývoj pražského chudinství po roce 1864 poznamenávaly až do roku 1918 permanentní snahy o reformu této oblasti, která vyžadovala rok od roku vyšší finanční náklady. Vedle základního systému dvou ústředních chudinských ústavů se vyskytovaly i řady menších ústavů pod nejrozmanitější správou, a v neposlední řadě s připojováním dalších obcí k Praze přibývaly i nové místní chudobince přicházející pod správu obce pražské. Prvním z nich byl chudobinec sv. Vojtěcha na Vyšehradě v roce 1883. Nově se městu podařilo prosadit zřízení městského sirotčince arcikněžny Gisely, který zahájil provoz – jak již bylo zmíněno – v roce 1875. Počet chovanců se tu záhy pohyboval kolem 150 a díky tomu přestaly záhy dostačovat jen částečně upravené prostory domu čp. 111–IV; situace si totiž vynutila úpravy celého domu i stavby sousední. Do zařízení byli přijímáni bezplatně pouze sirotci z Prahy, ve věku od 1 roku do 14 let. O přijetí i propuštění sirotků rozhodovalo stejně jako v ostatních ústavech Vrchní ředitelství ústavu chudinského. Dohled a péče provázely chovance i po propuštění z ústavu, kdy každému z nich usnadňoval vstup do života přidělený otec chudých, z obvodu, kde chovanec nově žil.

Vrchol reformních snah pražského magistrátu v letech před první světovou válkou ovšem měla představovat úprava chudinského řádu města v roce 1888. Ta fakticky pouze rozšířila počty členů vrchního ředitelství a zkrátila funkční období chudinských otců. Princip organizace chudinství zůstal zachován. Ani vydání tohoto řádu tak neodstranilo problémy organizace chudinské péče v Praze. Jak ukazuje návrh Vrchního ředitelství ústavu chudinského z roku 1900, nejzávažnějšími problémy této organizace bylo založení fungování jejího základního článku, tj. okresních ředitelství, na práci dobrovolných funkcionářů, kteří museli zvládat jak výkon péče o chudé, tak celou administrativu, včetně správy účetní. Druhým problémem byly nestejné podmínky jednotlivých pražských chudinských okresů co do počtu zaopatřovaných osob a z toho plynoucí povinnosti okresních ředitelství, a především jejich dobrovolných pracovníků, tzv. otců chudých, kteří prošetřovali jednotlivé případy. Proto byla navrhována reforma systému chudinství na principu jeho byrokratizace, tj. založení fungování správy této oblasti na práci odborných pracovníků, řádných zaměstnanců města, a uzpůsobení chudinských okresů systému politických okresů místo nevyhovujících okrsků farních. Nejvíce otázek se ale objevovalo nikoliv v souvislosti s fungováním městského chudinského ústavu a jednotlivých zařízení, které řídil, ale v souvislosti s nepružným a často zneužívaným systémem almužen, tedy přímých finančních podpor, které podle městské sprá­vy odčerpávaly nepřiměřeně vysoké finanční částky, jejichž objem rok od roku narůstal. Realizace reformních návrhů, jejichž autorem byl především dlouholetý zaměstnanec Vrchního ředitelství chudinského ústavu Josef Vlk (autor řady teoretických prací na téma chudinství), se ovšem nepodařila. Pouze do systému řízení chudinství byl od počátku 20. století zapojen nový magistrátní referát humanitní, který působil od roku 1901 a specializoval se na chudinskou problematiku. Do této doby se na magistrátu zabýval chudinskými záležitostmi především referát popisní. Náplní činnosti nového humanitního referátu byly záležitosti nadací, dobročinných fondů – tedy i důchodů městského chudobince, chorobince a sirotčince a dalších specializovaných sociálních ústavů, péče o chudé, choré a nalezence, ale také ústav pro všeobecné zprostředkování práce obnovený v roce 1898 a celá řada dalších příbuzných aktivit.

 

2. Organizace sociální péče v letech 1922–1945 (Olga Fejtová)

Na skutečné zásadní změny si pražské chudinství muselo počkat až do dvacátých let našeho století. Vznik Československé republiky a následné územně správní úpravy teritoria hlavního města Prahy, které vstoupily v platnost od 1. ledna 1922, daly podnět i k transformaci organizace chudinství, pro které se začal používat nový pojem – sociální péče komunální. V tomto případě se nejednalo o pouhé změny terminologické, ale i o obrat v celkovém přístupu ke sféře sociální. Změny v městské komunální politice umožnila i nová skupina zákonů z dvacátých let, která na celostátní úrovni řešila otázku sociálního pojištění zaměstnanců i samostatně podnikajících osob.

Organizaci správy pražských komunálních sociálních záležitostí upravil Sociální řád schválený 25. června 1923. Na jeho základě byl k 1. lednu 1924 v rámci pražského magistrátu zřízen Ústřední sociální sbor s navazující sítí místních sociálních sborů ve 13 městských obvodech. Agendu Ústředního sociálního sboru pak vyřizoval Ústřední sociální úřad hlavního města, doplněný obvodními sociálními úřadovnami, který zahrnoval odbory pro péči o mládež, o dospělé, dále agendu nadační, záležitosti dělnické a v neposlední řadě otázky bytové. Součástí jmenovaného úřadu se stala i Sociální poradna hlavního města, která kromě potřebné poradenské činnosti vedla i evidenci osob, jimž byla poskytována podpora, a na starosti měla i protižebrotní agendu. V Praze se tak podařilo definitivně převést sociální komunální péči na profesionální základ, ale přitom nevyloučit ani podíl dobrovolné sociální péče, jejíž zástupci měli pevné místo ve struktuře místních sociálních sborů. Duší reforem komunální sociální péče se stal Petr Zenkl, dlouholetý předseda Ústředního sociálního sboru.

Cílem reformy, zakotvené v novém sociálním řádu, bylo nejen sjednotit sociální péči na území Velké Prahy, ale také uvést do života moderní zásady této péče. T o znamenalo prosadit prevenci, odstranit almužnictví, jednotlivé případy řešit individuálně, zamezit zneužívání podpory a v prvé řadě pomáhat rychle a včas.

Sociální péče byla ovšem nadále poskytována na základě uplatňování domovské příslušnosti „potřebných“ osob. Prvním významným krokem reorganizované chudinské správy byla likvidace starého systému almužen. Nahradila ho soustava chudinských podpor a vychovacích příspěvků, proplácených z důvodů kontroly formou šeků, a především v jednotné výši, která se pohybovala v průměru kolem 40 Kč na měsíc. V Praze touto formou získávalo od města podporu ještě před vypuknutím hospodářské krize na počátku třicátých let cca 7500 osob. Především výše nových sociálních podpor znamenala výrazný pokrok, protože některé z obcí připojených k Praze s ohledem na svou špatnou finanční situaci poskytovaly svým chudým podpory ve výši pouhých 2 Kč na měsíc, což přímo vytvářelo předpoklady pro marný boj s pouliční žebro tou.

Druhým krokem komunální správy v sociální oblasti byla reorganizace ústavní péče. Po vzniku Velké Prahy se město mělo starat o 2 sirotčince, 13 chudobinců, 3 chorobince, ale navíc do tohoto systému patřily jesle, opatrovny, mateřské školy, ústřední dětská ochranovna, učňovské domovy, vychovatelna manželů Olivových a vychovatelna hlavního města Prahy v Libni, ozdravovna, ale také ohřívárny nebo ústřední hnanecká stanice. Snaha sjednotit síť základních sociálních ústavů, které představovaly zmíněné chudobince a chorobince, a také zlepšit podmínky zaopatření poskytovaného v nevyhovujících budovách, přizpůsobených často účelům ústavů naposledy za josefínských reforem, vedla ke zrodu myšlenky koncentrovat tuto péči v jediném zařízení. Soustředění chovanců v jediném prostoru sociálních domovů mělo vedle nepopiratelných finančních a materiálních úspor umožnit i poskytování specializované péče chovancům podle druhu jejich postižení. Autorem myšlenky soustředěné sociální péče a hlavním iniciátorem její realizace v Praze byl již zmíněný Petr Zenkl. Ústřední zastupitelstvo rozhodlo o vybudování tzv. Ústředního zaopatřovacího ústavu hlavního města Prahy v katastru obce Krč na svém zasedání 12. dubna 1926. Stavba byla zahájena 16. července téhož roku. Celé zařízení obsáhlo po svém dokončení starobinec, chorobinec, dětský chorobinec, ozdravovnu a zotavovnu školní mládeže pro město Prahu. Ústav byl slavnostně otevřen 28. října 1928 k desátému výročí vzniku republiky a na základě usnesení městské rady z 2. září tohoto roku pojmenován „Masarykovy domovy – Sociální ústavy hlavního města Prahy“. Tím však stavba zařízení zdaleka neskončila. Ve výstavbě se pokračovalo až do roku 1939. K tomuto datu měly sociální ústavy celkem 3256 lůžek a jejich technické zařízení dosáhlo špičkové úrovně, což při návštěvách ocenila i řada zahraničních odborníků. Navíc měl ústav i vlastní divadelní sál, kinosál, lesní divadlo, sportovní hřiště, bazén a knihovnu. Materiální výbavě Masarykových domovů ostatně odpovídala i cena za jedno lůžko, která se podle kvality pohybovala od 1350 až po 1800 Kč za měsíc. Samozřejmě náklady za nemajetné, jichž byla mezi chovanci většina, neslo město Praha. Svému účelu sloužily městské sociální ústavy až do druhé světové války, konkrétně do roku 1941. Od dubna tohoto roku musely sociální domovy postupně vyklízet jednotlivé pavilony v Krči a chovanci s českými ošetřovateli byli jednotlivě i v menších skupinách vystěhováni do některých pražských ústavů, ale také mimo Prahu. Domovy obsadil německý vojenský lazaret, který tu zůstal až do konce války. Svému původnímu účelu se krčský areál po válce již nikdy nevrátil a zůstal klasickým nemocničním zařízením.

Válka ostatně zasáhla i do agendy sociální péče na pražském magistrátu. Systém organizace zůstal zachován, ale Ústřední sociální úřad rozšířil v souvislosti s válečnými událostmi své kompetence a věnoval se např. podpoře uprchlíků ze zabraných území po roce 1938, náhradám válečných škod, kárným táborům či repatriaci osob. S koncem války se uzavírá také celá jedna etapa vývoje chudinské, respektive sociální komunální péče města o pražské domovské příslušníky, zahájená již na přelomu 18. a 19. století. V kontextu evropského vývoje chudinské otázky nezůstávalo město Praha pozadu ani v 19. století, a tím spíše v první polovině století 20., kdy svou velkorysou sociální politikou dokonce mohlo posloužit mnohým evropským metropolím za vzor.

 

3. Sociální péče v letech 1945–2000 (Petra Bišková, Kateřina Jíšová)

V době ustavení Ústředního národního výboru hlavního města Prahy v srpnu 1945 se zabýval sociálními záležitostmi Ústřední sociální úřad, který se členil na 7 odborů. Do jeho působnosti spadaly sociální péče o mládež a dorost, péče o strádající dospělé osoby, poskytování chudinských podpor, správa obecních sociálních ústavů, nadace, fondy, stipendia, péče o nezaměstnané a potírání žebroty.

Nová organizace z 8. července 1948, která vstoupila v platnost 16. srpna 1948, přinesla zřízení sociálního referátu, který se členil na sociální odbor (dosavadní ústřední sociální úřad s odděleními všeobecným a právním, oddělením péče o dospělé, oddělením sociálního pojištění a ochrany práce) a odbor ústřední městské péče o mládež (s odděleními všeobecným a právním, finančním a hospodářským, technickým, zotavné péče, ústavní péče a mimoústavní péče).

Referát práce a sociální péče byl zřízen 1. dubna 1949 a dělil se na 3 odbory – odbor práce, odbor péče o mládež a odbor všeobecné sociální péče. Na referát přešla také působnost sociálního odboru a odboru ústřední městské péče o mládež, působnost dosavadního okresního úřadu ochrany práce, a z odboru vojenského agenda vyživovacích příspěvků a náhrad válečných škod.

Další reorganizace přišla v roce 1951, kdy se referát rozdělil na 3 oddělení: 1. oddělení práce, 2. oddělení sociální péče, 3. oddělení pro pracující dorost.

Nová reorganizace z roku 1954 přinesla změnu, byl vytvořen odbor sociálního zabezpečení, který převzal úkoly obstarávané dosud oddělením pracovních sil. V jeho náplni bylo soustavné sledování a průzkumy sociálních poměrů v Praze. Z odboru zdravotního přibyly rozhodování o domech odpočinku a odborný dozor nad domovy, řízení a kontrola činnosti odborů sociálního zabezpečení rad ONV, individuální sociální péče a umísťování osob se změněnou pracovní schopností.

K další reorganizaci došlo 1. července 1958, kdy odbor pozměnil název na odbor pracovních sil a sociálního zabezpečení. Náplň činnosti zůstala v podstatě zachována – obstarávání úkolů odvětvového odboru v oblasti péče o pracovní síly a v oblasti sociálního zabezpečení.

Organizační změny z 20. června 1960 a 21. července 1964 přinesly rozdělení odboru sociálního zabezpečení a odboru pracovních sil. Odbor sociálního zabezpečení se věnoval sledování sociálních poměrů a jejich rozborů. Zajišťoval práce spojené s činností posudkové komise a komise sociálního zabezpečení.

Usnesením z 13. dubna 1966 byly zřízeny jako samostatné rozpočtové organizace, začleněné do Ústavu sociálního zabezpečení, tyto ústavy: Ústav sociální péče Jablonné nad Vltavou, Ústav sociální péče Leontýn, Ústav sociální péče Horní Maxov, Ústav sociální péče Kytlice, Ústav sociální péče Rudná a Ústav sociální péče Praha 1, Vlašská ulice.

Usnesením z 21. února 1972 byl změněn název Ústavu sociálního zabezpečení NVP na správu sociálních služeb NVP.

Do konce roku 1951 náležela do odvětví sociální péče také péče o mládež a přestárlé osoby. Počátkem roku 1952 byla péče o mládež starší 3 let převedena do odboru školství, a do odvětví zdravotnictví péče o jesle a dětské domovy pro děti do 3 let a domovy pro mládež tělesně vadnou.

Jesle zřizoval ÚNV a postupně byly rozmístěny ve všech pražských čtvrtích. Dětské domovy poskytovaly zaopatření dětem od 1 do 15 let. Záchytnou a třídící stanicí pro děti byl Ústřední dětský domov v Praze IV, další domovy byly v Roztokách, Klánovicích, Kunraticích a Liběchově. Domovy mládeže měly za úkol péči o mládež v době mimopracovní. Byly to například: Učňovský domov v Praze 7, Domov pracujících žen a dívek v Praze XV. Vychovávací ústavy měla Praha ve správě v roce 1945 tři. Byly to Chlapecký domov v Kostelci nad Orlicí, Dívčí domov v Dolních Počernicích a Vychovatelna hlavního města Prahy v Libni.

Pražská obec vlastnila dvě dětské ozdravovny ozdravovnu v Říčanech a ozdravovnu v Masarykových domovech v Krči. Tyto ozdravovny byly přeměněny na léčebny a roku 1949 zestátněny. V letech 1950–1951 převzal ÚNV do své správy řadu ústavů pro zaopatření dětí a mládeže se sníženou inteligencí nebo tělesným postižením, které doposud spravovala Česká katolická Charita, Armáda spásy či jiné charitativní organizace. Šlo o Jedličkův ústav, Hradčanský ústav pro slepé děti, Ústav pro hluchoněmé děti, Klárův ústav slepců, Deylův ústav pro slepé děti aj. Od roku 1950 patřila k ústavům péče o mládež také Ubytovna pro matky s dětmi v Praze 2.

Počátkem roku 1952 přešly jesle, dětské domovy do 3 let a Jedličkův ústav do odvětví zdravotnictví. Ostatní ústavy pro děti a mládež pak přešly do odvětví školství. Domovy mládeže byly začleněny roku 1952 do odvětví pracovních sil a později přešly pod komunální podniky. V roce 1958 byly ústavy pro tělesně a mentálně postiženou mládež opět převedeny do odvětví sociálního zabezpečení. Odbor sociálního zabezpečení a pracovních sil převzal do své správy Jedličkův ústav a Ústav pro debilní děti v Lochovicích. Počet ústavů se nadále zvyšoval, v roce 1960 byl zřízen ústav v Horní Poustevně (okres Děčín), v roce 1961 v Horním Maxově (okres Jablonec nad Nisou), v roce 1962 ve Zvíkovci (okres Rokycany) a v roce 1964 v Rudném u Nejdku.

Sociální ústavy pro dospělé sloužily především k zabezpečení sociálně zdravotní ústavní péče pro přestárlé osoby. Do správy ÚNV patřily Masarykovy domovy v Krči, Sociální přijímací ústav v Praze-Vysočanech, Domovy pro přestárlé v Praze 1 na Malé Straně a v Přestavlkách. Tyto ústavy byly roku 1952 převedeny do odvětví zdravotnictví. V roce 1954 byly u rad národních výborů zřízeny odbory sociálního zabezpečení, které převzaly ze zdravotní správy ústavy pro péči o staré osoby a ústavy pro péči o dospělé osoby, stižené trvalým tělesným postiženým. Odbor sociálního zabezpečení převzal od odboru zdravotnictví tři ústavy – Domov odpočinku v Mariánských Lázních, Domov odpočinku v Heřmanově Městci a Domov odpočinku v Praze 1 na Malé Straně. Opatřením Státního úřadu důchodového zabezpečení byl v roce 1955 přijat pro tyto ústavy jednotný název domovy důchodců. V roce 1957 byl zřízen Domov důchodců v Krásné Lípě a v roce 1958 nový domov důchodců na Praze 8. V roce 1958 byly opět převedeny do odvětví sociálního ošetřovací ústavy pro osoby s trvale chorobnými stavy Domov důchodců v Terezíně a Ústav slepců Palata v Praze 4. V roce 1960 převzal NVP od církevních institucí domovy důchodců v Jablonné nad Vltavou, v Odlochovicích u Votic a ve Svojšicích u Kolína. Koncem roku 1962 byl dobudován domov důchodců v Praze 4-Krči. V roce 1963 byl dán do provozu ústav sociální péče pro duševně vadné muže v Kytlicích a pro ženy v Leontýně. Domovy důchodců, spravované ÚNV, byly postupně přebudovány na sociální útvary zcela nového typu a napojeny na rozpočet ÚNV. Od 1. července 1962 byla vytvořena jedna společná rozpočtová organizace – Ústav sociálního zabezpečení NVP, jehož činnost byl řízena a kontrolována komisí pro sociální zabezpečení NVP.

Po listopadové revoluci došlo ke sloučení odboru zdravotnictví NVP s odborem sociální péče NVP a vznikl tak odbor sociální péče a zdravotnictví MHMP. Byla vypracována nová organizační struktura pražského zdravotnictví. Ústav národního zdraví NVP byl zlikvidován rozhodnutím z 3. prosince 1990. Koncem roku 1992 byl rovněž vydán Návrh zásad privatizace zdravotnictví na území hlavního města Prahy.

Odbor sociální péče a zdravotnictví řídil na počátku devadesátých let tyto ústavy: Středisko sociální prevence hlavního města Prahy, ZÚNZ pro posluchače vysokých škol, Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, Ubytovnu pro osoby bez přístřeší, Domov pro matky s dětmi, ústavy sociální péče – Leontýn, Lochovice, Horní Maxov, Rudné u Nejdku, Kytlice, Ratměřice, Horní Poustevna, Krásná Lípa, Zvíkovec, Terezín, Dětské centrum Paprsek, domovy důchodců v Praze a mimopražské v Jablonné nad Vltavou a Dobřichovicích. Město řídilo také Městskou hygienickou stanici, Záchrannou službu hlavního města Prahy a Městskou nemocnici Malvazinky.