Archiv hlavního města Prahy

Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. podatelna: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

 

Vývoj pražské samosprávy

 

 

G. PRAŽSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ V OBDOBÍ 1784–2000

 

1. Městská zdravotní péče do roku 1945 (Hana Svatošová)

Podle josefínských reforem měla být zdravotní péče zajišťována státem, nikoli obcemi. To však v případě Prahy neplatilo absolutně, protože např. Všeobecná nemocnice na Karlově náměstí byla postavena jako fondovní, to znamená z prostředků sekvestrovaných obecních fondů a nadací, pražské obci byl přiznán podíl na její správě a také ji částečně spolu financovala. Nemocnice měla sloužit především Pražanům, přičemž léčení pražských chudých bylo bezplatné a ostatní sociálně slabé skupiny pražského obyvatelstva tam byly léčeny za nižší, tzv. pražskou taxu, kterou hradila ze svého rozpočtu městská správa (obě tyto výsady byly státem zrušeny v roce 1928). Od 20. let 19. století se také Praha finančně podílela na chodu chorobince na Karlově, než v roce 1862 přešel plně do městské správy (o tom více kapitola o chudinské a sociální péči). Veřejnou zdravotní službu, tj. léčení chudých, vykonávali tři okresní lékaři, kteří podléhali guberniu. V roce 1832 byla tato služba převedena na magistrát a počet lékařů byl zvýšen na sedm. Ti sice byli placeni z obecních peněz, avšak město při jejich výběru mělo pouze poradní hlas, protože vybíráni a jmenováni byli guberniem. Ku pomoci měli ještě ranhojiče a porodní báby. Kromě toho pražská obec musela plnit úkoly zdravotní policie, což znamenalo provádět kontrolu potravin, vody a hygienických poměrů (odpady, kanalizace, byty, domy), vlastně hygienicko-epidemiologickou prevenci.

Na tomto místě je nutné zdůraznit, že institut městských lékařů a veřejné zdravotní služby souvisel jak se snahou bránit epidemiím a hygienickým kalamitám, tak se systémem povinné péče o chudé a nemajetné obyvatele, která v rámci celkové úpravy samosprávných kompetencí po roce 1848 plně přešla ze státu na obce.

Městský zdravotní personál tak vykonával bezplatnou lékařskou péči a očkování sociálně slabých vrstev, což byla fakticky hlavní náplň jeho činnosti. Kromě toho ovšem lékaři měli řadu jiných povinností: sledovat zdravotní a hygienickou situaci ve svém okresu, navrhovat opatření k odstranění zjištěných nedostatků a bránit rozšíření nemocí, dohlížet na lékárny, obchod s potravinami a jatky, účastnit se kolaudací nových budov z hlediska zdravotního, ohledávat mrtvé, být neustále k dispozici pro případ potřeby, na vyžádání podávat zprávy a sestavovat výkazy atd. To vše za nepříliš velký fixní plat od magistrátu, což pro lékaře znamenalo, že tuto činnost vykonávali vedle své soukromé praxe, na níž byli existenčně závislí, a údajně umírali vyčerpáním dříve než ostatní lékaři. V průběhu 60. let byli okresní lékaři zbaveni zvěrolékařské péče tím, že v roce 1865 bylo zřízeno místo lékaře obecních koní, které bylo roku 1868 rozšířeno na místo městského zvěrolékaře, a v roce 1904 z nich byla sňata lékařská péče o školní mládež, protože po vzoru jiných měst byla i v Praze zavedena funkce městských školních lékařů, k nimž časem přibyli ještě školní zubaři. Až téměř do konce století museli nadto vykonávat policejní zdravotní službu (při komisařství, o slavnostech, v divadlech atd.), dokud tuto činnost v roce 1899 nepřevzali vlastní policejní lékaři.

Pro řízení městského zdravotnictví vznikl při reorganizaci magistrátu v roce 1851 samostatný zdravotní referát (při dalších reorganizacích spojován s jinými referáty či zase oddělován, definitivně osamostatněn 1882), k jehož povinnostem patřily také koordinace finančních vydání ve věcech zdravotních a obsazování míst městského zdravotního personálu. K podstatné změně došlo v roce 1880, kdy bylo vytvořeno místo a kancelář městského fyzika – představeného městské zdravotní služby po stránce odborné a vedoucího městského zdravotního personálu. Současně byla ustavena městská zdravotní rada jako poradní orgán městské rady (po vydání zemského zdravotního zákona v roce 1888 se změnila na zdravotní komisi).

Právní postavení fyzika v rámci městské správy však bylo problematické. Byl lékařem a zodpovídal za odborné vedení městského zdravotnictví v době, kdy město muselo čelit pravidelným epidemiím cholery, tyfu, neštovic aj., bojovat s nedostatečnými hygienickými podmínkami, v nichž žila nemalá část pražského obyvatelstva, a zajišťovat lékařskou službu stále zvětšujícímu se množství sociálně slabých Pražanů. Avšak exekutiva a pravomoc vydávat nařízení příslušela pouze magistrátu, konkrétně zdravotnímu referátu a právníkům v jeho čele. Fyzik dokonce ani nemohl při jednání rady či zastupitelstva osobně přečíst své dobrozdání k diskutovaným problémům. Teprve na konci století se jeho postavení poněkud změnilo, protože za podpory profesních organizací a dokonce i místodržitelství mu byl přiznán poradní hlas ve schůzích, ve kterých se jednalo o zdravotnických záležitostech, mohl v nich samostatně referovat (avšak pouze po vyzvání), mohl rozhodnout ve všech sporných případech a měl právo samostatně rozhodovat na vlastní zodpovědnost v neodkladných případech, např. při epidemii. Skutečnost se však od této teorie lišila, protože se stížnostmi na neefektivní rozhodování a omezené možnosti fyzika se setkáváme i v meziválečném období.

Určitým problémem také bylo, že městští lékaři nebyli na svou práci univerzitou dostatečně připraveni. Jejich služba se vedle tradiční medicíny týkala především hygieny, epidemiologie, preventivní medicíny a sociální hygieny, takže si museli své odborné vzdělání doplňovat sami. Ke zlepšení došlo až po konstituování příslušných oborů na lékařských fakultách.

Vzhledem ke své nepříhodné geografické poloze v kotlině obestavěné dalšími rozrůstajícími se městy a dosavadnímu stavebně urbanistickému vývoji vykazovala Praha ve 2. polovině 19. století jedny z nejhorších zdravotních parametrů v Evropě. K jejich odstraňování výraznou měrou přispěli právě zdravotníci (městští i mimo městskou správu), když se jim podařilo přimět vedení města k realizaci velkých projektů hygienického i stavebního charakteru jako nezbytné podmínky pro zlepšení zdravotního stavu Pražanů: byly to rozvod kvalitní pitné vody, stavba moderní kanalizace, jatek, asanace Josefova (zdravotníci byli zastánci její nejradikálnější podoby) a budování městských parků namísto dalšího zahušťování zástavby.

V průběhu poslední čtvrtiny 19. století a na počátku 20. století se také rozšiřovala a zkvalitňovala bezprostřední městská zdravotní a hygienická péče: zdravotní okresy se zmenšovaly a jejich počet, včetně lékařského personálu, rostl, stejně tak se rozmnožil počet městských zvěrolékařů, kteří působili především v ústředních jatkách a v tržnicích (viz tabulka). V roce 1883 bylo ve Vladislavově ulici zřízeno městské ambulatorium pro bezplatné léčení (o rok později se jako česká poliklinika připojilo k české lékařské fakultě), téhož roku byli ustaveni zdravotní dozorci pro dohled nad přelidněnými byty a pomoc při dezinfekci (nebyli to lékaři), v roce 1896 vznikla chemická laboratoř ke zkoumání vody a potravin s městským chemikem v čele, v roce 1903 byla bývalá libeňská nemocnice adaptována na infekční nemocnici, roku 1908 byla uvedena do provozu moderní dezinfekční stanice v Libni (stará na Karlově sloužila i nadále), v roce 1912 vzniklo v Rytířské ulici městské zubní ambulatorium pro nemajetnou školní mládež.

Co se týká nemocničních kapacit, nebyla na tom Praha příliš dobře, takže na přelomu 19. a 20. století došlo k výstavbě několika větších či menších zařízení. Město Praha se přímo podílelo na vybudování české dětské nemocnice na Karlově – poskytlo pro ni pozemek a spolu s Městskou spořitelnou financovalo stavbu většiny pavilonů. K výstavbě své vlastní nemocnice na Bulovce se pražská obec rozhodla až roku 1910. Koncipována byla velkoryse pro sedm infekčních a pět neinfekčních pavilonů, včetně administrativního a technického zázemí, v nákladu téměř 7 milionů korun. Stavební práce zahájené v roce 1913 přerušila 1. světová válka, avšak v roce 1915 dokončený infekční pavilon jako jediný z plánovaných) výrazně přispěl k tomu, že Praha byla ušetřena válečných epidemií.

Po vzniku Velké Prahy v roce 1922 se městská zdravotní služba v zásadě nezměnila, pouze se rozrostla a modernizovala ve všech ohledech své působnosti.

Podle zákonů z roku 1920 a 1922 sice byly všechny zdravotnické záležitosti zajišťované dosud obcemi pře­vedeny na stát, avšak s výjimkou Prahy. Pro tu měl být vydán zvláštní zákon, k čemuž nakonec nedošlo. Měst­ský fyzik navrhoval, aby se město této služby, byť za cenu finančních kompenzací ze svého rozpočtu, vzdalo ve prospěch státu, vše však zůstalo při starém.

K novinkám v městské zdravotní službě v meziválečném období patřilo zřízení Ústavu pro sociálně-zdravotní péči hlavního města Prahy, což byl orgán zastřešující a později i dohlížející na různé soukromé, nadační i obecní poradny (pro těhotné, proti tuberkulózní, prenatální, pro pohlavní nemoci, dětské atd.). Samo město mělo v různých částech Prahy řadu zdravotních poraden. Ve 30. letech byla zavedena pohotovostní lékařská služba, která našla sídlo v budově fyzikátu na roku Rytířské ulice a Můstku. Službu v ní drželi okresní lékaři a město dalo k dispozici i dopravní prostředky. Město se také podílelo na činnosti záchranné stanice, kterou provozoval Pražský dobrovolný ochranný sbor – poskytovalo vysokou roční subvenci (60 000 korun), dalo k dispozici místnosti a pomocný personál (řidiče, zřízence a nosiče). Povinností sboru bylo dopravovat osoby s vysvědčením chudoby zdarma. V době hospodářské krize vytvořila městská správa ve spojení s pražskou Okresní nemocenskou pojišťovnou Komitét pro léčebnou péči o nezaměstnané. Městský chemický ústav pro zkoušení vod a potravin získal v roce 1923 státní autorizaci.

Největším a nejnákladnějším příspěvkem městské správy ke zkvalitnění zdravotní péče v Praze v meziválečném období bylo dobudování všeobecné městské nemocnice na Bulovce. Obec v tomto případě na sebe dobrovolně vzala povinnost státu za předpokladu, že státní správa uhradí cca 2/3 nákladů. Skutečnost však byla taková, že město si na stavbu muselo zajistit výhodné půjčky u nemocenských pokladen a do roku 1937 zde pro investovalo 83,5 milionu korun. První etapa dostavby nemocnice byla zahájena roku 1925 a nemocnice byla – přes poněkud chaotický průběh stavby –pro veřejnost otevřena o šest let později. Stavba dalších pavilonů pokračovala až do roku 1940, kdy byl dokončen druhý infekční pavilon. Pražané tak získali další moderní léčebné zařízení, vybavené na úrovni doby.

Za německé okupace došlo k reorganizaci městské zdravotní péče, takže byl ze zdravotního referátu, fyzikátu a dezinfekční stanice vytvořen Ústřední zdravotní úřad. Mimo jeho působnost zůstala veterinární služba, zato převzal záležitosti nemocnice na Bulovce, která podle vládního nařízení z roku 1944 ztratila právní subjektivitu. V této podobě úřad i systém městské zdravotní péče přešel do poválečného období.

 

2. Organizace pražského zdravotnictví v letech 1945–2000 (Petra Bišková, Kateřina Jíšová)

Koncem srpna 1945, v době ustavení Ústředního národního výboru, spadaly zdravotní záležitosti pod Ústřední zdravotní úřad. V jeho působnosti byla agenda úředních lékařů a městského fyzika, zdravotní policie, dozor na výkonem lékařské praxe a ostatních zdravotnických povolání, provádění předpisů o potravinách, hygienická péče, dozor nad pohřebnictvím, potírání přenosných nemocí a preventivní protiepidemická péče, správa nemocnice na Bulovce, dentální péče o školní mládež, evidence dárců krve a povolování zvýšených přídělů potravin.

Nová organizace ÚNV z 8. července 1948, která nabyla účinnosti 16. srpna 1948, přinesla nové uspořádání referátů. Byl vytvořen zdravotní referát, který se členil na odbor pro řízení a organizaci zdravotní služby, odbor lékařský, odbor veterinární, odbor zdravotně-technický, odbor právní a odbor preventivního a sociálního lékařství s Ústavem národního zdraví.

Od 1. dubna 1949, kdy začaly působit obvodní národní výbory, byla, kromě rozdělení úkolů mezi referáty ÚNV a ONV, upravena nová organizační struktura referátů ÚNV, podle níž se zdravotní referát členil na 3 odbory – odbor plánování a řízení zdravotní služby, odbor všeobecně zdravotnický a odbor ochranné a léčebné péče. Na zdravotní referát přešla i působnost dosavadního sociálního odboru, Chemického ústavu (v polovině roku 1949 byl ústav převeden do Státního zdravotnického ústavu) a záležitosti týkající se kafilerie.

K další reorganizaci došlo v roce 1951, kdy se zdravotní referát rozdělil na dvě oddělení: oddělení všeobecně zdravotní, které mělo v náplni práce plánování zdravotní péče v Praze a kontrolu plnění plánu, rozpočty, péči o zdravotnické kádry, dozor nad distribucí léčiv a osvětu, a oddělení ochranné a léčebné péče, které zahrnovalo péči hygienicko-epidemiologickou, řízení veterinární zdravotní služby, populační politiku, boj proti sociálním chorobám, dozor nad provozem zdravotnických zařízení a pohotovostní lékařskou službu.

Novou organizaci ÚNV přinesl rok 1954, kdy byl zřízen odbor zdravotnictví rady ÚNV, který převzal úkoly dosavadního zdravotního referátu a také záležitosti investiční výstavby ve zdravotnictví. K další reorganizaci ÚNV došlo 1. července 1958, kdy přešel pod správu odboru podnik Pražská Medika, který byl přeměněn na Správu lékáren ÚNV hlavního města Prahy a podnik Pražská optika. Zdravotnický odbor byl nyní organizován, na rozdíl od předchozího období, jako malý řídící a kontrolní útvar. Vlastní zajišťování zdravotní péče bylo přeneseno na Ústav národního zdraví.

Další organizační změny, uskutečněné k 20. červnu 1960 a k 21. červenci 1964, nepřinesly žádné změny v řízení odboru zdravotnictví. V roce 1975 došlo k převodu oddělení nehodovosti z Institutu hygieny a epidemiologie v Praze 10 do Záchranné služby ÚNZ hlavního města Prahy. Mezi léty 1965–1989 už k žádným podstatným změnám v organizační struktuře odboru nedošlo.

V letech 1945–1948 spravoval Ústřední národní výbor pouze nevelký počet zdravotnických ústavů a zařízení, které tehdy náležely pražské obci. Byla to Městská nemocnice v Praze 8 – Bulovce, pobočné nemocnice v Praze 2 – U Apolináře, Na Karlově, na Praze 10, v Praze 5 – U staré školy, na Praze 11 – v Malešicích, a v Roztokách. Dále sem patřila vyšetřovací stanice v Praze 2, dezinfekční stanice v Praze-Libni, Veterinární laboratoř v Praze 1, Chemický ústav hlavního města Prahy a Záchranná stanice hlavního města Prahy. Ve správě ÚNV byla také zdravotnická zařízení města Prahy převážně poradenské povahy – ústřední poradna proti pohlavním nemocím, logopedický ústav, pedagogický ústav, okulopedický ústav, fluorizační stanice, stanice řadového sním kování, pneumotoraxová stanice, stanice pro ochranné očkování proti tuberkulóze, plicní rozřeďovací stanice, stanice nedonošených a stanice pro sběr mateřského mléka.

K podstatnému rozšíření rozsahu zdravotnických zařízení došlo po vydání zákona č. 185/1948 Sb. o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a organizaci státní ústavní léčebné péče. Do vlastnictví státu tak přešly všechny léčebné a ošetřovací ústavy, které dosud náležely pražské obci či náboženským společnostem, spolkům či soukromým osobám. Mezi jinými šlo o Všeobecnou nemocnici v Praze II, zemskou porodnici, nemocnici Milosrdných bratří v Praze I, nemocnici Alžbětinek v Praze II aj.

Téměř všechny znárodněné ústavy připadly do správy zdravotní komise a zdravotního referátu ÚNV. Postupně byly socializovány soukromé lékařské ordinace a lékaři byli začleňováni do zdravotních středisek, která byla spravována národními výbory. Mezi léty 1949–1952 se na území hlavního města vytvořila nová struktura zdravotní péče. K 1. lednu 1952 byly do odvětví zdravotnictví převedeny také dětské domovy pro děti do tří let, jesle, ústavy pro tělesně postižené osoby a domovy odpočinku pro přestárlé. Ze Všeobecné nemocnice v Praze 2 byla vytvořena Státní fakultní nemocnice, s níž byly spojeny její pobočky v jednotlivých pražských obvodech, např. bývalá zemská porodnice v Praze, nemocnice na Františku nebo bývalá nemocnice Jedličkova ústavu pro zmrzačené. Státní nemocnice na Královských Vinohradech, všeobecná veřejná nemocnice hlavního města Prahy – Bulovka a nemocnice v Motole byly přeměněny na státní oblastní nemocnice a podobně skončily i ostatní zařízení.

V roce 1952 byla zřízena Hygienicko-epidemiologická stanice hlavního města Prahy a v jednotlivých městských obvodech byly zřízeny hygienické stanice. Usnesením plenární schůze z 6. září 1948 byl zřízen Ústav národního zdraví ÚNV, který se organizačně členil na 8 oddělení. K 1. dubnu 1949 byly v jednotlivých obvodech zřízeny ústavy národního zdraví ONV. Postupně byly ÚNZ přebudovávány na ústavy sdružující základní zdravotnická zařízení preventivní a léčebné péče. Od 1. ledna 1953 náležela do správy ÚNV hlavního města Prahy tato zdravotnická zařízení: 1. Fakultní nemocnice v Praze 2-Nové Město, která spolu s fakultním zdravotnickým střediskem v Praze tvořila Ústav národního zdraví ÚNV, 2. Dětská fakultní nemocnice v Praze 2., 3. Odborné ústavy léčebné a ošetřovací, 4. Záchranná služba hlavního města Prahy, 5. Hygienicko-epidemiologická stanice ÚNV hlavního města Prahy.

Ve školním roce 1953–1954 byly z resortu školství a osvěty převedeny do odvětví zdravotnictví zdravotnické školy. V padesátých letech byly budovány polikliniky jako spádová centra základní lékařské péče pro zhruba 30 až 40 000 obyvatel. Koncem roku 1965 bylo v provozu 22 městských poliklinik. V letech 1954–1956 byla vy­budována nemocnice ve Vysočanech, v roce 1957 byla dána do provozu nemocnice na Žižkově a v roce 1960 nemocnice ve Vršovicích. Nemocnice v Motole, Bulovka, Fakultní nemocnice na Vinohradech a Thomayerova nemocnice v Krči byly v roce 1958 začleněny do ÚNZ NVP. V roce 1965 byla pro účely Spartakiády zbudována nemocnice na Strahově, která byla později začleněna do Fakultní nemocnice II. Počet nemocničních lůžek se neustále zvyšoval.

Hlavním městem Prahou byly částečně řízeny Psychiatrická léčebna v Bohnicích, Logopedický ústav (zřízen 1946), Jedličkův ústav pro tělesně vadné (převzat ÚNV 1952), Onkologický ústav ÚNV hlavního města Prahy (zřízen 1954), a z odvětví sociální péče byly do odvětví zdravotnictví v roce 1951 převedeny různé ošetřovací ústavy.