Archiv hlavního města Prahy

Archiv hlavního města Prahy
Archivní 6, 149 00 Praha 4

Tel. ústředna: 23600 1111
Tel. podatelna: 23600 4017
Tel. studovna: 23600 4012
Fax: 23600 7100

Hlavní město Praha

 

Vývoj pražské samosprávy

 

 

H. PRAŽSKÉ ŠKOLSTVÍ V OBDOBÍ 1784–2000

 

1. ŠKOLSTVÍ A ŠKOLSKÁ SPRÁVA V PRAZE DO ROKU 1945 (Jan Škoda)

Zdálo by se, že školství patřilo k životu města již od hlubokého středověku, vždyť městské školy následovaly hned po školách klášterních. Po správní stránce tomu tak ale – s výjimkou druhé poloviny 15. a 16. století – nebylo. Rekatolizace totiž uvrhla školství do tuhého područí katolické církve, na čemž nic nezměnily ani osvícené reformy Marie Terezie, zavádějící u nás povinnou školní docházku. Tento stav stvrdil i školní zákon z roku 1805 – obcím byla přiznána pouze funkce dohlížitele, zajišťujícího materiální podmínky pro provoz triviálních škol. Změny přinášejí až školské reformy z let 1864–1873. Školy byly vyhlášeny za veřejné ústavy a dohled nad nimi měly vykonávat nově zřízené místní a okresní školní rady. Praha přitom tvořila jediný školní okres, ve kterém však působily dvě okresní školní rady – česká a německá. Jelikož v Praze nebyla zřízena místní školní rada, převzala její kompetence přímo městská rada, což však vedlo k četným sporům. Vlastní správu školství (tedy až do reorganizace především technické otázky) zajišťoval školský referát (tradičně číslovaný jako VI.), rozdělený na českou a německou sekci.

Praha tedy nesla již od počátku 19. století prakticky veškeré náklady na provoz triviálních škol, po reformě obecných (dnes odpovídajících prvnímu stupni základních škol), a hlavních, poté měšťanských škol (přibližně na úrovni druhého stupně základní školy). Ještě v polovině minulého století se učilo v budovách farních škol (nesly názvy podle příslušných farních obvodů – např. obecná škola u sv. Jiljí, u sv. Havla, u Nejsvětější Trojice apod.), pocházejících mnohdy až ze středověku (dodnes je dochována budova školy u sv. Jindřicha), tyto však již záhy přestaly dostačovat přílivu obyvatelstva a rovněž po zdravotní a hygienické stránce býval jejich stav tristní. To si vynucovalo četné novostavby školních budov – připomeňme např. školy na Uhelném trhu, na Rejdišti apod. Rovněž tak bylo třeba od základu vybudovat školy v nově připojených předměstích Holešovicích-Bubnech a později v Libni. Nejvýmluvnější je zde statistika – roku 1848 bylo v Praze 17 triviálních a 9 hlavních škol (většinou německých), v roce 1876 bylo již 19 obecných českých škol a 4 měšťanské (německé byly 4 obecné a 1 měšťanská), v roce 1898 38 českých obecných a 27 měšťanských škol (počet německých se příliš neměnil – 6 a 2, což však bylo způsobeno rozdělením). Rovněž tak bylo nutné pořídit pro školy vybavení, jak po stránce technické – topení (zatím ještě většinou lokální), osvětlení (nejprve plynové a od přelomu století postupně elektrické), školní lavice (zaváděny moderní typy) apod., tak i pedagogické – ve školách byly zřizovány učitelské a žákovské knihovny a kabinety učebních pomůcek. Školy byly na sklonku století postupně doplňovány tělocvičnami a některé též dílnami pro nepovinné chlapecké ruční práce a nově zaváděné modelování. Ve školách byla rovněž zřizována zařízení, nesouvisející přímo s pedagogickou činností – především to byly sprchové lázně pro žactvo, valnou měrou zvyšující úroveň hygieny v dělnických čtvrtích.

Kromě obecných a měšťanských škol vznikaly koncem 19. století i další typy školských zařízení. Jako doplněk škol obecných to byly pomocné třídy, později celé pomocné školy pro duševně slabší žactvo. Počátečním nepochopením však bývali do těchto škol posíláni i žáci obtížně vychovatelní, kteří zde působili problémy. Pro tyto žáky měla být ve skutečnosti určena městská vychovatel na v Libni, která však – vzhledem k tomu, že sloužila i jako sirotčinec – měla zcela nedostatečnou kapacitu. Situaci měla řešit další vychovatelna, budovaná z odkazu a nadace manželů Olivových v Říčanech u Prahy, pro nedostatečnost prostředků však nebyla nikdy dokončena. Postupně vznikaly i další specializované výchovné ústavy, částečně městské, částečně soukromé, jako např. škola při Deylově ústavu slepců, na Vyšehradě Jedličkův ústav pro tělesně postiženou mládež a později obdobný ústav Bakulův na Smíchově.

Pro děti předškolního věku, jimž pracující rodiče nemohli zajistit přes den dozor, město již od 80. let 19. století zřizovalo mateřské školy, které byly po všech stránkách plně v obecní kompetenci. Byly sice od počátku vedeny na vynikající pedagogické úrovni, jejich slabinou ale byla úroveň stravování, které pro omezenost obecních prostředků a nemajetnost většiny rodičů bylo velmi skrovné a po stránce zdravotní pro děti nepříliš vhodné. Počet těchto mateřských škol se postupně zvyšoval až na čtyřicet. Postupně se objevovaly i první jesle pro úplně nejmenší děti. Obdobně vznikaly při některých obecných školách útulky, zajišťující dozor a výchovný program pro mladší žactvo v době mimo vyučování. I zde mělo být podle původní idey dětem zajištěno stravování, ovšem to bylo realizováno jen na některých školách poledním výdejem polévky.

Pro učňovskou mládež byly od roku 1883 zřizovány pokračovací živnostenské školy, doplňující praktické vzdělávání učňů výukou teoretických předmětů. Bohužel se však nedařilo zajistit tyto školy i po materiální stránce, a tak výuka probíhala ve večerních hodinách v místnostech obecných a měšťanských škol, z čehož vyplývaly četné konflikty.

Jedním z největších – a v celorakouském měřítku skutečně mimořádných – úspěchů pražské samosprávy bylo zajištění dívčího středního školství, o něž státní správa projevovala okázalý nezájem. Jako první to byla Městská vyšší dívčí škola, založená v roce 1863 zásluhou starosty Pštrosse a dr. Gáblera, který se stal jejím prvním ředitelem. Škola byla v roce 1922 reorganizována v nižší lyceum a vyšší reformní gymnázium.

Jako druhá přibyla v roce 1884 městská dívčí pokračovací škola, v roce 1892 přeměněná v dívčí průmyslovou pokračovací školu a 1902 v městskou průmyslovou dívčí školu. Škola připravovala žákyně jak pro vedení domácnosti, tak i pro praktická povolání, především v oborech oděvnictví. Zájem o tuto školu byl natolik velký, že musela být v roce 1914 rozdělena na dva ústavy (formálně pro Prahu I a Prahu II). Do třetice to pak bylo Městské dívčí reálné gymnasium „Krásnohorská“ (původně „Minerva“), založené roku 1890 jakožto spolkové, jehož vydržování převzalo pro finanční problémy roku 1914 město.

Učitelé pražských škol byli sice formálně zaměstnanci města, v jejich jmenování však měla rozhodující slovo státní správa a rovněž ze strany státu byly všelijak omezovány jejich služební příjmy, což vedlo k neustálým konfliktům a situace byla vlastně na hranici zákona vylepšována z iniciativy města formou různých neobligátních přídavků.

Kromě školství českého existovala v Praze zpočátku velmi preferovaná síť škol německých. Po vítězství české strany v obecních volbách byla sice postupně regulována na rozumnou úroveň, rozptýlenost německé menšiny ve městě však s sebou přinášela dva zásadní problémy – na jedné straně byla průměrná vzdálenost školy pro německé žáky mnohem větší než pro české, na straně druhé byly počty žáků v německých třídách ve srovnání s českými téměř poloviční. Obojí vedlo k vzájemnému pocitu ukřivděnosti, který občas vyústil i v projevy národnostního násilí mezi žactvem. V Holešovicích a Libni, kde městské německé školy nebyly, dokonce propukly aféry kolem zfalšovaných petic za jejich zřízení.

Vznik Československé republiky přinesl pro pražské školství řadu převratných změn. Především to byla snaha o celkové řešení koncepce národního školství předpokládalo se, že v republikánském duchu obce nebudou již jen víceméně pasivními vydržovatelkami škol, nýbrž budou moci aktivně působit i na jejich vedení (pochopitelně za účasti skutečných odborníků). Tento, zdánlivě logický a jednoduchý předpoklad však narazil na takovou řadu byrokratických obtíží a správních peripetií (souvisejících navíc s nerealizovaným plánem župního zřízení), že nakonec došlo jen ke změnám kosmetickým. Mnohem více zde bylo vykonáno z vlastní iniciativy města, kde se v roce 1926 podařilo soustředit všechny agendy, tedy nejen správně-technické, související se správou škol (a navíc i dosud rozptýlené záležitosti kultury a osvěty) do jediného VI. osvětového – odboru, takže např. k novostavbám školních budov se nyní již nemuselo vyjadřovat deset různých referentů.

Druhou významnou událostí byl vznik Velké Prahy na přelomu let 1922 a 1923. Sloučilo se tak vlastně pět školních okresů, v nichž navíc (mimo obvod vnitřní Prahy, kde byla správa soustředěna) působily i místní školní rady. Město Praha tak zdědilo řadu škol v nejrůznějším stavu – od vzorného městského školství na Královských Vinohradech až po jednotřídku v Hostivaři (kupodivu se však ukázalo, že celkově nejhorší situace je na Smíchově). Tento stav bylo nutno za značných finančních nákladů (které jen za prvních pět let přesáhly šedesát milionů korun) řešit a dostat tak celé školství na alespoň přibližně jednotnou úroveň. Situaci navíc zkomplikovala i nutnost rekonstrukce školních budov, devastovaných po dobu první světové války ubytovaným vojskem (jen ve vnitřní Praze jich bylo jedenáct), a nepříliš šťastné předání některých středních škol do obecní správy (město pro ně totiž většinou nemělo vhodné budovy, a tak musely být zabírány části jiných obecních škol). Přesto vznikla řada školních novostaveb, z nichž mnohé patří i k významným dílům moderní architektury, jako např. mateřská škola pod Petřínem, komplex francouzských škol v Dejvicích, Bílé ulici, nebo gymnázium Na Pražačce. Celkově tak Praha spravovala v roce 1926 155 národních (dříve obecných) a 97 občanských (dříve měšťanských) škol. (Mateřských škol bylo 65 a jeslí 20.) Počet se postupně zvyšoval a do počátku druhé světové války dosáhl počtu 185 národních a 99 občanských škol. Významným úspěchem navíc bylo vyřešení otázky živnostenských pokračovacích škol, pro něž byl v polovině 30. let vybudován komplex Masarykových škol práce v Rajské zahradě na Žižkově (nynější Vysoká škola ekonomická).

Kromě věcí, souvisejících s hmotným zabezpečením, přinesla nová doba řadu změn i v pedagogickém přístupu. Národní školství bylo důsledně koedukováno, dřívější striktně oddělené dívčí a chlapecké školy byly nyní slučovány. (Příkladem přitom byly školy předměstské, kde nemohlo být rozdělení provedeno z důvodů finančních.) Rovněž vznikaly i tzv. pokusné třídy, kde se zkoušely nové výchovné postupy. Některé příliš odvážné experimenty jako např. osada Eduarda Štorcha v Troji) však byly zastaveny. Mnoho emocí, zejména v dělnických čtvrtích, také vyvolala odluka školy od církve, navenek symbolizovaná demonstrativním odstraňováním krucifixů z vyučovacích místností.

K dívčím střední školám přibyly ještě II. dívčí městské reálné gymnasium Charlotty Masarykové, dívčí reformní reálné Drtinovo gymnasium na Smíchově, pět odborných škol pro ženská povolání a dvě obchodní akademie.

Zaměstnanecké poměry učitelstva pražských škol byly po půlstoletí bojů konečně řešeny služební pragmatikou v roce 1926, jíž byli učitelé postaveni de facto naroveň městským úředníkům. Nepodařila se však uzákonit povinnost vysokoškolského vzdělání pro učitelstvo, která byla z iniciativy pražského zastupitelstva prosazována i na celorepublikové úrovni. Počet učitelů na národních a občanských školách v Praze byl v roce 1928 vyšší než 1650, přičemž mírnou převahu již začínaly mít ženy.

Slibný vývoj pražského školství opět přerušila okupace. Několik školních budov bylo zabráno armádou či předáno k jiným účelům. Navíc nyní byly preferovány školy německé, které v období první republiky spíše skomíraly – i mnozí kolaboranti do nich posílali své děti, na jejichž vysvědčení se pak objevovalo lakonické „pro neznalost vyučovacího jazyka neklasifikován“. Řada pražských učitelů, školníků a dalších zaměstnanců škol byla za války popravena, vězněna či jinak perzekuována, mnozí také padli nebo byli zraněni v průběhu Pražského povstání.

 

2. VÝVOJ ŠKOLSTVÍ V PRAZE V LETECH 1945–2000 (Petra Bišková, Kateřina Jíšová)

Po ustavení Ústředního národního výboru v srpnu 1945, byl zřízen osvětový odbor, do jehož kompetence patřily také záležitosti národních, občanských, středních, odborných, učňovských a mateřských škol.

Po únoru 1948 se změnila organizační struktura ÚNV a vznikly nové referáty. K 8. červenci 1948 byl zřízen referát kulturní, propagační a tělovýchovný, v jehož rámci fungoval odbor osvětový s oddělením pedagogicko-administrativním.

Od 1. dubna 1949 byl zřízen referát pro školství, vědy a umění, jehož součástí bylo opět pedagogicko-administrativní oddělenÍ. V roce 1951 byl tento referát rozčleněn do tří oddělení – pedagogického, kulturního a hospodářsko-správního. Pedagogické oddělení mělo za úkol budování mateřského, národního a středního školství, a v kontextu doby také ideově-politické a pedagogicko-didaktické záležitosti škol. V kompetenci referátu bylo zřizování a rušení škol mateřských, škol I. a II. stupně a zvláštní školy. Referát rovněž zřizoval komise pro závěrečné zkoušky na školách, řídil správu škol, zabezpečoval školení učitelstva, kádrovou politiku, pečovalo sociální potřeby studentstva, zřizoval družiny, školy v přírodě a podporoval pionýrské organizace. Oddělení hospodářsko-správní řídilo agendu spojenou s provozem škol, družin, škol v přírodě a pionýrských středisek.

Po reorganizaci ÚNV v roce 1954 byl zřízen samostatný školský odbor, který převzal úkoly z referátu pro školství a z referátu pro výstavbu investorské úkoly, týkající se školských staveb, a věci generálních oprav a údržby školních budov. Školský odbor plnil nadále hlavní úkol – odborný a pedagogický dozor nad školami a nad mimoškolními výchovnými zařízeními v Praze. Na úseku školství přešlo do působnosti školského odboru rady ÚNV zřizování a rušení jedenáctiletých středních škol a dětských domovů zvláštní péče. Ministerstvo školství si ponechalo, kromě záležitostí vysokých škol a určování plánů výkonů odborných škol, pouze řídící a kontrolní funkci. Od 1. ledna 1957 převzaly školské odbory rady ÚNV a rad ONV od resortu ministerstva spravedlnosti činnost úřadoven ochrany mládeže, čímž se měla odstranit dřívější duplicita některých záležitostÍ. V tomtéž roce bylo v rámci školského odboru zrušeno oddělení právní ochrany mládeže a jeho agenda byla začleněna do oddělení pedagogického.

Od 1. července 1958 byl opět zřízen společný odbor školství a kultury, který převzal působnost dosavadních odborů školství, kultury a odboru pro církevní věci. V rámci nového odboru bylo zřízeno školské oddělení. Správa odborných škol byla decentralizována na obvodní národní výbory a některé méně důležité úkoly byly přeneseny na ředitele škol.

V roce 1960 a 1964 se nová organizační struktura odboru školství a kultury nijak nedotkla. V roce 1966 byl zrušen kulturní a školský odbor NVP a v působnosti školské a kulturní komise byla zřízena rozpočtová organizace Školská správa NVP. Do ní byly začleněny jako zálohované rozpočtové organizace Konzervatoř, Jazyková škola, Státní ústav těsnopisný a Dům pionýrů a mládeže hlavního města Prahy. V roce 1966 byla zřízena pedagogicko-psychologická poradna hlavního města Prahy. Od roku 1971 byl již odbor školství opět součástí struktury NVP.

Usnesením z 22. května 1972 byla zřízena samostatná rozpočtová organizace Školská správa NVP, která měla zabezpečovat činnost škol a výchovných zařízení NVP po stránce technické, hospodářské, mzdové, kádrové, personální a záležitostí správy národního majetku.

Od roku 1945 prodělala organizace škol spravovaných pražskými národními výbory velké změny. V roce 1946 bylo v Praze 185 obecných škol, 21 pomocných škol, 4 speciální školy a 108 měšťanských škol. Ze středních škol byly pražskou obcí spravovány vyšší dívčí škola a Reálné gymnasium hlavního města Prahy v Praze 2, z odborných škol především několik městských odborných škol pro ženská povolání.

Podstatná změna v systému školství nastala v roce 1948 po přijetí zákona o základní úpravě jednotného školstvÍ. Podle tohoto zákona se staly školy státními zařízeními a byl tak odstraněn dualismus ve vydržování škol, kdy některé školy řídila obec a jiné stát. Nyní byly všechny školy státní a kromě vysokých škol je od roku 1949 spravovaly národní výbory a financovaly ze svých rozpočtů. Velké změny byly prováděny především v soustavě škol třetího stupně – u středních škol. Počet gymnázií klesl, ale naopak značně stoupl počet průmyslových škol. V letech 1950–1952 zajišťoval ÚNV po hospodářské stránce i vysoké školy, které měly sídlo v Praze.

K další reformě školství došlo v roce 1953, kdy byl vydán nový školský zákon. Vzorem bylo, ostatně jako i v jiných oblastech, školství v Sovětském svazu. Dosud tři oddělené školské stupně se spojily a zkrátila se docházka na druhém a třetím stupni, jelikož nové socialistické hospodářství potřebovalo rychle doplňovat nové kádry do pracovního procesu. Řízení mateřských a všeobecně vzdělávacích škol připadlo ONV, řízení odborných a pedagogických škol připadlo školskému odboru rady ÚNV. V roce 1958 přešla na ONV i správa odborných, pedagogických a učňovských škol. ÚNV si nadále ponechal ve své správě Státní konzervatoř, Jazykovou školu, Státní ústav těsnopisný, Státní ústav školský pro domácí průmysl a Krajský ústav pro další vzdělávání učitelů. NVP každoročně vyhlašoval a oceňoval nejlepší pracovníky ve školství, kteří získávali ocenění Nejlepší učitel a Zasloužily pracovník školství.

Vzhledem k tomu, že většina gymnázií byla umístěna v centru Prahy, začaly vznikat nové jedenáctiletky v dalších obvodech (Nusle, Pankrác, Vysočany, Vršovice). V roce 1960 byl do Pedagogického ústavu začleněn Ústav pro další vzdělávání učitelů a Pedagogický institut byl převeden do působnosti ministerstva školství a kultury. Ústav pro další vzdělávání učitelů a výchovných pracovníků byl znovu zřízen jako samostatná rozpočtová organizace NVP. V roce 1963 bylo zřízeno Středisko pro hospodářskou správu škol a školských zařízení NVP, které pečovalo o školy a školská zařízení po hospodářské stránce. Řízení škol II. cyklu bylo v tomtéž roce převedeno z působnosti ONV do působnosti NVP. V následujícím roce převzal NVP z působnosti ONV také výchovná zařízení pro mládež vyžadující zvláštní péči.

Nová doba přinesla také nový problém, kam umístit děti zaměstnaných rodičů. Byly zřizovány školní družiny, které patřily do správy ONV a kam byly umísťovány mladší děti. Starší děti se soustřeďovaly do různých pionýrských skupin a oddílů, které měly nahradit dosavadní skautské oddíly, které neodpovídaly dobovému trendu socialistického školství. Na Praze 3 zřídil ÚNV v roce 1950 Krajský pionýrský dům a pionýrské domy vznikaly i v ostatních pražských obvodech. V roce 1954 zřídil ÚNV Městskou stanici mladých turistů, v roce 1955 Městskou stanici mladých techniků a Městskou stanici mladých přírodovědců. V roce 1967 převzal NVP z působnosti ministerstva školství Dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka v Praze a dosavadní dům v Karlíně byl převeden do působnosti ONV. V roce 1965 převzalo Dům pionýrů Julia Fučíka opět ministerstvo školství a NVP opět převzal Dům pionýrů v Karlíně, kde zřídil Dům pionýrů a mládeže hlavního města Prahy s celopražskou působností.

V roce 1952 přešly do působnosti školství z odboru sociálních věcí také dětské domovy, domovy mládeže a žákovské domovy. Celkem bylo ve správě referátu 14 dětských domovů a domovů pro tělesně či mentálně postiženou mládež. Patřila mezi ně nejen pražská zařízení – například Ústřední dětský domov na Hradčanech, Zvláštní dětský domov v Praze-Krči, Hradčanský ústav pro slepé děti, Ústav pro hluchoněmé děti na Smíchově, Domov pro mládež s poruchami řeči, ale také mimopražská zařízení. Z mimopražských uveďme například dětské domovy v Maštově, Stráňově, Liběchově, Radeníně a Hrochově Týnci. Na liběchovskou školu, která byla v roce 1954 přeměněna na dětský domov, vzpomínala v roce 1949 na stránkách časopisu Praha průvodčí trolejbusu M. Boučková dokonce básní:

 

Na školičku v Liběchově

s láskou budem vzpomínat,

každý se tam mnoho doví,

co už dávno měl by znát.

 

ÚNV spravoval všechny dětské domovy a domovy mládeže až do konce roku 1954. Od ledna 1955 byla jejich správa přenesena na ONV, ovšem ve správě ÚNV zůstaly nadále 4 dětské domovy (záchytný dětský domov v Krči, dětské domovy se zvýšenou výchovnou péčí v Praze-Krči, Hrochově Týnci a Horním Maršově) a dva záchytné domovy mládeže (v Praze v Lublaňské ulici pro chlapce a v Hodkovičkách pro dívky), které ovšem byly roku 1958 převedeny do správy ONV. Ke změně v řízení došlo v roce 1963, kdy NVP převzal od ONV správu výchovných zařízení pro obtížně vychovatelnou mládež a převzal rovněž správu domovů mládeže. Jednalo se o třídicí domovy mládeže v Praze 4-Hodkovičkách, v Praze-Vinohradech a v Krči – U Michelského lesa. V roce 1964 k nim přibyly dětské domovy v Praze-Krči – Hornokrčské, v Antonínově, v Hrochově Týnci a v Horním Maštově.

Domovy, které byly internáty příslušných škol, byly od roku 1963 spojeny pod jednou správou s příslušnými školami. Byly mezi nimi například Dětský domov pro slepé děti na Hradčanech, Domov slepé mládeže (Deylův ústav) na Malé Straně, Dětský domov pro vadně mluvící děti v Praze 8-Kobylisích aj. Ve správě ONV zůstalo jen 7 dětských domovů. Školský odbor NVP spravoval také žákovské domovy, ovšem jen do roku 1958, kdy jejich správu převzaly ONV.

Po listopadu 1989 byl zřízen odbor školství a tělovýchovy MHMP. V roce 1995 byly řízeny hlavním městem Prahou tyto školy: Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici, gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, střední průmyslová škola strojnická v Betlémské ulici, střední technická škola hlavního města Prahy v Radlické ulici, Hudební škola hlavního města Prahy ve Voršilské ulici, Dům dětí a mládeže hlavního města Prahy na Karlínském náměstí (byl převeden ze školského úřadu Prahy do působnosti hlavního města Prahy a Jedličkův ústava škola pro tělesně postižené hlavního města Prahy (ten byl zřízen jako rozpočtová organizace v roce 1992). Město se rovněž v rámci protidrogové komise MHMP zapojilo do protidrogové prevence na školách. Pro organizování volného času byly vypisovány celoměstské programy pro mládež. Od roku 1993 byla vyhlašována anketa o nejlepšího učitele Zlatý Ámos. V roce 1996 byla uspořádána výstava a konference o pražském školství Schola Pragensis.