Vývoj pražské samosprávy

I. KULTURA A OSVĚTA V PRAZE V OBDOBÍ 1784–2000

1. Působení města na poli kultury a osvěty do roku 1945 (Jan Škoda)

V druhé polovině 19. a ve 20. století se působnost městské samosprávy rozšiřuje i do celé škály dosud nezvyklých oborů lidské činnosti. Jedním z nich je právě kultura. ]e jisté, že až do 18. století nikdo ne­předpokládal, že by zde bylo potřeba nějakého působení ze strany městských úřadů, uznávané „oficiální“ umění bylo plně v rukou svých objednavatelů – církve (která jako jediná, třebaže v rámci své propagace, umožňovala i jeho veřejnou prezentaci), šlechticů i bohatých měšťanů, neoficiální (vládnoucí vrstvou opovrhované) se setkávalo leda tak s městskou policejní působností. Změna nastává až s nástupem kapitalismu a počátky nacionálních hnutí. Tehdy se totiž do popředí začínají tlačit měšťanské, později občanské korporace. (Připomeňme si především úsilí o české divadelnictví, vrcholící stavbou Národního divadla.) Na druhé straně zároveň s postupující industrializací a masovým přílivem obyvatelstva do měst stále sílilo přesvědčení mnohých vzdělanců o potřebě širokého výchovného působení na lidové masy, které by mělo postupně vyléčit všechny neduhy tehdejšího světa vykořisťování, bídu, zločin, alkoholismus, ba i pohlavní choroby. Mocnou zbraní zde mělo být vznešené umění, svými kvalitami potírající škodlivý škvár a brak. (Ze přečasto byly výsledkem podobných snah jen komicky přímočaré výchovné brožury, je jiná věc.) A toto je právě okamžik, kdy se do celé věci začínají vkládat i obce a jejich samosprávy. I když se většina pražských kulturních zařízení konstituovala již v průběhu druhé poloviny 19. století, byla jejich správa soustředěna do jediného – VI. osvětového – odboru až při reorganizaci v roce 1927.

Nejstarší ze souboru městských kulturních institucí je městský archiv, založený již roku 1851 jakožto samostatný městský úřad. Důvody pro jeho zřízení však nebyly jen čistě kulturní, resp. vědecké, nýbrž do značné míry i praktické – vnést systém do neustále narůstající písemné agendy magistrátu a městských úřadů. Silnou stránkou městského archivu bylo vždy personální obsazení, u jeho kolébky stál František Palacký a vystřídali se zde špičkoví historici – Karel Jaromír Erben, Josef Emler, Jaromír Čelakovský, Josef Teige a Václav Vojtíšek. Bolavým místem archivu však až do zcela nedávné doby bylo prostorové umístění. Archiv se již od počátku nacházel v tzv. Nobileho traktu Staroměstské radnice. I když zde zabíral stále větší prostor (ze dvou místností v roce 1851 se rozrostl až na patnáct v roce 1938), bylo toto umístění stále vnímáno jen jako provizorium a limitovalo přebírání nových materiálů, vyplývající z prostorové i kompetenční expanze města. Tato prostorová nouze možná ve svém důsledku přinesla archivu větší škody než požár v květnu 1945 připomeňme např. drastickou skartaci registratury 1784–1850, uložené ve zrušeném kostele sv. Mikuláše, nebo složení registratur sloučených pražských obcí do sklepů škol, které vedlo k jejich poničení plísněmi. Rovněž i vybavení depozitárních místností (které byly zároveň i pracovnami archivářů) bylo nevalné, například k topení sloužila pouze násypná kamna. Samozřejmě zde již od 20. let našeho století existovaly snahy o zlepšení situace přestěhováním do vhodnějších prostor, popř. do novostavby, ztroskotávaly však na snahách udržet archiv v centru města (ironií dějin zde je, že nejreálnější návrh, novostavba na Vítězném náměstí, byl zamítnut s poukazem na blízkost ministerstva obrany a generálního štábu, což by byla pro archiv v případě války hrozba). Nakonec byl sice dohodnut kompromis – adaptovat pro archiv podstatnou část Nobileho traktu radnice, pro válečné události však nebyl realizován. Nehledě na problémy s umístěním zaznamenal archiv za první století své existence celou řadu úspěchů jak na poli vědeckém (byl vydáván Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy a celá řada dalších publikací), tak i při zpřístupňování archivních fondů (např. katalog listin a rukopisů). Již v době předválečné byl archiv vybaven fotografickou a konzervační dílnou. V průběhu války byla většina fondů evakuována mimo Prahu, bohužel však při barbarském zničení radnice v průběhu Pražského povstání (8. května 1945) shořela kromě knihovny a archivních pomůcek též řada nejstarších městských knih, nalézajících se v příručním trezoru badatelny.

Městské a obecní knihovny začaly vznikat v druhé polovině minulého století jakožto lidovýchovné instituce zacílené na široké vrstvy. Zajímavé je, že vnitřní Praha zde nemá prvenství, předstihlo ji totiž několik samostatných předměstských obcí. První byl Smíchov (1860), o dva roky později následoval Karlín a v roce 1890 Dejvice a Vršovice. Teprve v roce 1891 následuje vlastní město Praha a do začátku první světové války měly veřejné knihovny již téměř všechny předměstské obce. (V těch několika zbývajících byly pak zřízeny dle zákona o obecních knihovnách z roku 1919.) Sjednocení Velké Prahy v roce 1922 s sebou přineslo nutnost centralizace – byl přitom zvolen model silné ústřední knihovny, pravidelně doplňující řadu poboček ve všech městských obvodech a na odlehlých perifériích. Významu, který byl veřejnému knihovnictví přikládán, odpovídá i novostavba Ústřední městské knihovny na Mariánském náměstí, vystavěná z daru Městské pojišťovny v letech 1925–1928. Součástí ústřední knihovny byla i německá knihovna (za okupace osamostatněná), čítárna novin a časopisů, knihovna Bedřicha Smetany (obsahující hudebniny) a nově zřízená slepecká knihovna. V roce 1938 pořídila Městská pojišťovna pro knihovnu bibliobus.

V roce 1883 bylo z iniciativy Miroslava Tyrše, prof. Zeithammmera a starosty Tomáše Černého v Praze založeno Městské muzeum, jakožto instituce volně přidružená městské správě. Město v něm vykonávalo dozor prostřednictvím kuratoria. Muzeum bylo provizorně umístěno v budově kavárny v sadech na Florenci, k níž byla roku 1898 přistavěna účelová novostavba, která se však již velmi záhy ukázala jakožto prostorově nedostatečná. Proto se prakticky po celé období první republiky navrhovala pro účely městského muzea adap­tace zrušeného Anežského kláštera a výstavba nové budovy v jeho sousedství, z finančních důvodů však tento plán nebyl nikdy realizován, a tak se jednalo alespoň o pronájmu prostor v Clam-Gallasově nebo Valdštejnském paláci, což zase ztroskotávalo na neústupnosti majitelů. I přes stísněné podmínky však muzeum neustále soustavně rozšiřovalo své pragensiální sbírky a uspořádalo celou řadu úspěšných výstav.

Jelikož Praha byla sídlem Národního divadla, nezdálo se být zřízení městského divadla aktuální a veškeré návrhy, poukazující na nedostatečnost jediné velké scény pro metropoli, byly soustavně odsouvány. Mnohem pokročilejší zde byly Královské Vinohrady, které v letech 1904–1907 vystavěly vlastní divadlo na pozdějším náměstí Míru. Divadlo bylo provozováno Spojeným družstvem Národního divadla, kterému je město (jehož zájmy zastupoval intendant) pronajímalo. (Město přitom plně zajišťovalo provoz budovy.) Po sloučení Velké Prahy přešlo divadlo na spojenou obec, záhy se však dostalo do finančních problémů, způsobených zhroucením dosavadního abonentského systému. V jejich důsledku bylo dokonce navrhováno, aby divadlo hrálo při čtyřmilionové roční dotaci zcela zdarma, nakonec však byl dohodnut kompromis, kombinující abonentní premiérové cykly a dotovaná lidová představení. Třebaže divadlo trpělo blízkostí Národního divadla, které přetáhlo řadu významných herců a režisérů, dosáhlo mnoha uměleckých úspěchů, v jeho vedení se přitom vystřídalo několik výrazných osobností, počínaje F. A. Šubertem přes K. H. Hilara a Jaroslava Hilberta až k Janu Borovi. Na místech dramaturgů a poradců přitom působili např. Karel Čapek, Josef Kodíček, František Langer nebo Frank Tetauer. Na podporu vinohradské scény město otevřelo v roce 1930 ještě Městské komorní divadlo v Hybernské ulici, které sice bylo stále ziskové, ovšem za cenu podbízivosti svého repertoáru, za což bylo často kritizováno. K městskému divadlu ještě náležel biograf Minuta na Staroměstském náměstí.

Jakožto instituce soustavně pečující o lidovýchovu byly v roce 1920 zřízeny osvětové sbory. V roce 1923 byly pře konstituovány v Ústřední osvětový sbor a 13 městských a 14 místních osvětových sborů. Sbory v předválečném období uspořádaly ohromné množství přednášek a lidových vzdělávacích kursů. Obdobný projekt lidové hudební školy byl zmařen ze strany soukromých učitelů hudby, kteří se obávali nevítané konkurence.

Město mělo mít též městskou galerii, ta ale existovala jen de facto, nikoliv de iure, a programově nakupovaná díla mladých českých umělců sloužila k výzdobě magistrátních kanceláří.

Kromě obrazů a grafiky však město pořídilo i několik významných soch, některé – jako například Bílkův Mojžíš nebo Dvořákova Čtrnáctiletá – byly umístěny přímo ve městě, jiné – např. Rodinův Kovový věk v prostorách radnice. Kromě volných uměleckých soch byly za přispění města budovány i pomníky. Ironií dějin je, že vlastně tři nejznámější – Myslbekův Sv. Václav na stejnojmenném náměstí, Šalounův Jan Hus na náměstí Staroměstském a Suchardův František Palacký na předmostí stejnojmenného mostu byly dokončeny až v průběhu první světové války. V období první republiky přibyli ještě Ernst Denis od Karla Dvořáka na Malostranském náměstí, Woodrow Wilson od Tomáše Čapka před Wilsonovým nádražím a obelisk „Praha svým vítězným synům“ od Josefa Mařatky pod Emauzy. Všechny tyto tři pomníky byly na příkaz zastupujícího primátora Josefa Pfitznera za okupace zničeny.

Z kulturních zařízení, zřízených v období první republiky a alespoň zčásti spravovaných městem, sluší vzpomenout zoologickou zahradu, roku 1931 prozíravě umístěnou v členité krajině v Troji, a Štefánikovu lidovou hvězdárnu, vybudovanou v letech 1927–1928 podstatně méně prozíravě na Petříně, tedy v centru města.

Významem zdaleka ne poslední složkou městské kulturní činnosti vždy byla památková péče. V Praze se památková péče konstituovala v souvislosti s velkou asanací Josefova a přilehlé části Starého Města, kdy vzniká Klub za starou Prahu, vyvíjející tlak i na oficiální orgány města. Při magistrátu byla nejprve roku 1893 utvořena Komise pro soupis historických a uměleckých památek, která fungovala až do roku 1919. Na její místo pak roku 1921 nastupuje Památkový sbor hlavního města Prahy. Z památkářských akcí prováděných v režii města byly patrně nejdůležitější průzkumy a úpravy na Vyšehradě a Novém Hrádku u Kunratic a záchrana gotického kostela sv. Václava na Zderaze. Neúspěchem však byla demolice Dientzenhoferova pavilonu na předmostí Jiráskova mostu na Smíchově.

S památkovou péčí souvisí i turistický ruch – již od počátku bylo známo, že historické památky jsou v tomto směru největším bohatstvím města. Bohužel zde však po většinu předválečného období zůstávaly velké rezervy. Soustavné akce na přilákání turistů do Prahy začaly být plánovány vlastně až po úspěchu výstavy České baroko na samém sklonku třicátých let.

2. Kultura v Praze v období 1945–2000 (Tomáš Rataj, Jana Ratajová)

Kompetence hlavního města Prahy v oblasti kultury se po druhé světové válce, resp. po roce 1948, značně rozrostly. Zatímco v době meziválečné a válečné spadaly pod správu hlavního města jen některé obecní instituce (Městské divadlo na Královských Vino hradech, Městské muzeum, Archiv hlavního města Prahy, Ústřední knihovna hlavního města Prahy, Městský rozhlas), se znárodněním převzalo město Praha do správy celou řadu dříve soukromých, družstevních či spolkových kulturních podniků a scén.

Od skončení války byla postupně převedena do správy města zejména některá divadla. Obecní divadla, která se nacházela v majetku Prahy ve chvíli zániku samosprávy (1. dubna 1949) – tj. Vinohradské divadlo, Komorní divadlo a Pražské divadlo pro mládež – byla ponechána jako zvláštní podnik pod tradičním názvem Městská divadla pražská. Během 50. let získal ÚNV do správy celou řadu dalších znárodněných divadel, naopak dosud městské Divadlo na Vinohradech se dostalo v letech 1950–1960 pod správu ministerstva národní obrany. K 1. lednu 1957 přešla v rámci decentralizace do správy ÚNV zbylá pražská divadla, která byla dosud v působnosti ministerstev, s výjimkou tří scén Národního divadla a Vinohradského divadla. Od konce 50. let vznikala nová divadla jako Rokoko, Divadlo Na zábradlí či Semafor – část z nich byla ovšem zastřešena v tzv. Státním divadelním studiu. To bylo v roce 1976 převedeno do správy NVP, po čtyřech letech však bylo zrušeno a v něm zahrnuté menší scény se většinou osamostatnily. Mnoho souborů i samostatných umělců působilo do roku 1989 také pod křídly Pražského kulturního střediska.

Po roce 1989 nastal v oblasti divadel značně bouřlivý vývoj – mnoho scén změnilo názvy, byla založena řada nových, mimo správu města stojících divadel (v poslední době např. znovu obnovené Divadlo na Fidlovačce, Branické divadlo, Gong aj.). Ve správě pražského magistrátu v současné době zůstává 13 divadel (viz tabulka 1). Mimo ně ovšem ještě existují čtyři divadla zřizovaná městskými částmi (Praha 1 – Divadlo v Řeznické, Praha 3 – Žižkovské divadlo TGM, Praha 6 – Dejvické divadlo, Praha 10 – Divadlo Solidarita).

Městská divadla pražská (MDP): Roku 1946 měla Městská divadla pražská dvě scény – Městské divadlo na Královských Vinohradech a Komorní divadlo, od roku 1947 působilo na těchto scénách jako součást MDP také Pražské divadlo pro mládež, které posléze získalo samostatnou scénu v bývalé Velké operetě v Dlouhé ulici; od 1. srpna 1949 bylo Městské divadlo pro mládež (spojené s Divadlem mladých pionýrů) spravováno samostatně – mimo MDP. Rokem velkých změn byl i rok 1950, kdy Městské divadlo na Vinohradech přešlo jako Divadlo čs. armády do správy ministerstva národní obrany a k MDP bylo přičleněno Divadlo Komedie. Roku 1952 byla tedy společně jakožto Městská divadla pražská spravována 2 divadla – Komorní divadlo a Divadlo Komedie. K 1. červenci 1962 bylo s MDP sloučeno ještě Divadlo ABC (usnesení NVP z 25. června 1962). Od roku 1977 bylo Komorní divadlo spojeno s Divadlem na Vinohradech (usnesení pléna NVP z 16. prosince 1976) a MDP byla přidě­lena scéna zrušeného Rokoka. V roce 1978 již působila MDP na scénách divadel Rokoko, ABC a Divadla Komedie. Tento stav přetrval do roku 1990 a trvá i nadále.

Kulturní aktivity Prahy se neomezovaly pouze na divadlo. Z ostatních kulturních institucí patřily pražské obci na konci války tyto: Městské muzeum, Archiv hlavního města Prahy, Ústřední knihovna hlavního města Prahy a Městský rozhlas, zprvu organizované jako úřady v rámci vlastní samosprávy. Navíc provozovala obec společně s Českou astronomickou společností Štefánikovu lidovou hvězdárnu na Petříně (až v roce 1953 přešla zcela na ÚNV). Po přechodu státní osvětové péče na národní výbory (1950) byly v pražských obvodech budovány podle jednotného vzoru osvětové besedy, stojící ve správě ONV. V letech 1962 až 1964 byla většina osvětových besed přeměněna na obvodní kulturní domy (OKD). V některých obvodech plnily jejich funkci kulturní domy odborových svazů (Praha 2, Praha 5), resp. v Praze 7 PKOJF (viz tabulka 2). Pro metodické vedení kulturně osvětové činnosti byl roku 1953 vytvořen Městský dům osvěty (MDO) a pro rozšíření nabídky akcí vznikl na holešovickém Výstavišti Park kultury a oddechu Julia Fučíka (PKOJF). MDO však roku 1966 zanikl a jeho funkce převzala nově založená kulturní správa NVP, na niž přešla i samotná správa OKD. Ovšem již k 1. lednu 1974 přešly OKD zpět pod pravomoc ONV a pro jejich metodické řízení vznikl (z dosavadního OKD Praha 1) Kulturní dům hlavního města Prahy. V souvislosti s připojováním nových obcí a výstavbou sídlišť vznikala i lokální kulturní zařízení klubového typu (např. Kulturní centrum Novodvorská, Chodovská tvrz atd.).

Pražský ÚNV převzal v 50. letech mnohá další kulturní, umělecká a vědecká zařízení – ZOO, Hvězdárnu na Petříně, Symfonický orchestr FOK. V roce 1955 se zrodila zcela nová organizace osvětového typu

Kulturní a společenské středisko hlavního města Prahy Slovanský dům a Obecní dům (KAS SOD), přeměněné roku 1962 na Pražské kulturní středisko (PKS), jehož hlavním posláním se stalo zprostředkování uměleckých a zábavných pořadů. PKS rovněž evidovalo a zaměstnávalo umělce a umělecké soubory, přičemž provádělo známé „přehrávky“, tj. kvalifikační zkoušky, kterými musel projít každý samostatně činný umělec v Praze. Pro propagační činnost a organizaci turistického ruchu vznikla v roce 1958 dosud existující Pražská informační služba (PIS).

V rámci decentralizace k 1. lednu 1957 převzal ÚNV od ústředních orgánů správu pražských kin – pro jejich řízení založil Filmový podnik hlavního města Prahy, který funguje dodnes. K 1. červenci 1958 byla na ÚNV delimitována rovněž správa kulturních památek, pro niž si musela Praha zřídit zvláštní památkářskou organizaci (s proměnlivým názvem, dnes Pražský ústav památkové péče). Později z ní byla oddělena Galerie hlavního města Prahy (1963). Po převzetí knižního maloobchodu (k 1. červenci 1960) byl založen národní podnik hlavního města Prahy Kniha.

Během 70. let vznikly některé nové městské kulturní organizace (Správa národní kulturní památky Vyšehrad, Pragopropag, Sportpropag, Kongresová hala). Po roce 1989 některé organizace zanikly či byly převedeny do jiného právního postavení (Kniha, Pragopropag, Palác kultury) nebo přešly na jiného majitele (Židovské muzeum).