Vyd. Archiv hlavního města Prahy, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., Praha 2023, 524 stran, 133 obrázků, ISBN 978-80-86852-99-7 (AMP), ISBN 978-80-88611-04-2 (MÚA)
 |
Kdo byli muži, kteří stáli v čele Prahy mezi lety 1784 a 1989? Jaké byly jejich životní osudy? Přispěli k rozvoji hlavního města českého státu, nebo byli pouhými loutkami v rukou jiných? A jak se Praha v době jejich úřadování proměnila? Odpovědi na tyto i další otázky najdete v nové knize Archivu hlavního města Prahy připravené ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem Akademie věd ČR, v. v. i. Přehled pražských purkmistrů/starostů/primátorů z let 1784-1989 |
Publikace, jejíž název byl inspirován dobovou titulaturou vrcholných představitelů pražské správy a samosprávy, přináší základní životopisné informace o dnes často neprávem zapomenutých osobnostech z čela pražské obce od vzniku sjednocené Prahy (1784) do pádu komunismu (1989). Kolektiv 27 autorů téma podrobil novému pramennému bádání, díky čemuž kniha přináší i řadu nových poznatků.
Kniha je rozčleněna do tří částí. První obsahuje úvodní studii a soupisy primátorů Starého Města pražského, Nového Města pražského a Menšího Města pražského (Malé Strany) z let 1537/1547 až 1784. Jádro publikace tvoří 38 biogramů „prvních mužů“ pražské obce; uzavírá ji ediční poznámka a nezbytný vědecký aparát: jmenný rejstřík, seznam použitých pramenů a literatury, seznam vyobrazení a seznam zkratek.
Úvodní studie Od prvního mezi konšely k primátorovi shrnuje základní mezníky ve vývoji pražské městské správy a samosprávy a proměny úlohy a postavení úřadu purkmistra/starosty/primátora jako hlavy pražského magistrátu a obce. Čtenář v ní najde informaci nejenom o tom, kdy byl tradiční termín purkmistr nahrazen českým označením starosta a následně pojmem primátor, ale i jaká kritéria musely splňovat osoby, které se o tuto funkci ucházely, nebo jak se v čase měnily jejich kompetence. Zatímco na počátku sledovaného období se jednalo o státního úředníka dosazovaného úřady, od poloviny padesátých let 19. století do jeho výběru i chodu radnice postupně výrazně zasahovala politická uskupení, později politické strany. Kruh se symbolicky uzavřel po roce 1948, kdy primátoři „řídili“ pražskou radnici z vůle komunistické strany, která rozhodovala téměř o všem.
Osudy jednotlivých prvních mužů hlavního města českého státu sleduje 38 biogramů, doplněných jejich oficiálním portrétem a podpisem. Jedná se o ucelené studie, které kromě základních životopisných dat pražských purkmistrů/starostů/primátorů přinášejí také analýzu jejich činnosti v době, kdy stáli v čele české metropole. Autorský tým se snažil zasadit jejich působení na pražské radnici do kontextu dějin pražské správy a samosprávy i dějin Prahy obecně. Hlavní pozornost je zaměřena na okruhy, do kterých jednotliví purkmistři/starostové/primátoři zasahovali, a na zodpovězení otázky, jak a do jaké míry svým jednáním ovlivnili vývoj města. Medailony sledují jejich aktivní či pasivní přístup k problémům, které pražská obec musela řešit, jejich angažovanost v konkrétních otázkách týkajících se chodu úřadu a rozvoje města a od druhé poloviny 19. století, kdy se v samosprávě začínají prosazovat i politické strany, také jejich politicko-společenskou angažovanost a její vliv na výkon funkce starosty/primátora. Čtenář tak současně dostává informace o projektech, které pražská obec v daném období realizovala, ať už samostatně, nebo v součinnosti se státními úřady.
Ukázky jsou uváděny bez poznámkového aparátu.
funkční období: 1839–1848
Martina Power
Od konce 18. století se v úřadech jako protiváha k nepotistickým praktikám, kdy byly vyšší úřednické pozice propůjčovány rodinným příslušníkům a známým, a to především z řad šlechty, počal prosazovat princip seniority, tj. karierního postupu na základě délky služby. Při hodnocení jednotlivých úředníků se ale hledělo i na jejich schopnosti a vlastnosti. V tabulkách, jež se přikládaly k žádosti o služební postup, bylo posuzováno dosažení potřebného (právního) vzdělání, organizační schopnosti, píle a výkonnost. Důležitá byla i počestnost a poslušnost, a to jak ve vztahu ke státu, tak v rámci úřední hierarchie. Oceňovaným, často však nesplněným požadavkem byla dochvilnost, a to ve smyslu včasného plnění úkolů a dodržování úředních hodin.
Nahlédneme-li do hodnocení, které bylo Josefu Müllerovi vystaveno 14. června 1825 a jež doprovázelo jeho žádost o místo radního u vídeňského magistrátu, zjistíme, že téměř naplňoval úřednický ideál: „… sekretář Müller prokazuje ve své činnosti poctivost, nezištnost, šikovnost, vytrvalost, píli, zevrubnou znalost zákonů, zdravý úsudek, jeho spisy jsou vždy kvalitně zpracovány a on sám dodržuje zásady dochvilnosti, mlčenlivosti a bezchybné bezúhonnosti“. Na počátku kariéry Müllera brzdil pouze jediný nedostatek, kterým byla nízká úroveň znalosti češtiny. K žádosti o místo radního protokolisty u apelačního soudu v roce 1824 tak sice hodnotitel připojil tradičně pozitivní přehled Müllerových schopností, zároveň ale poukázal na jeho „nespolehlivou znalost české řeči“, což bylo i důvodem jeho nedoporučení. Vzhledem k tomu, že Müller pocházel z převážně německého pohraničí, školní léta strávil v Sasku a v Praze se pohyboval v německé společnosti, nebyla jeho nízká znalost češtiny překvapivá.
funkční období: 1897–1900
Hana Svatošová
Jako starosta byl Podlipný kritice vystaven po téměř celou dobu svého působení, a to nejen kvůli slavnostnímu řetězu jako symbolu úřadu, jehož byl prvním – pyšným – nositelem (návrh na zhotovení řetězu zkraje roku 1897 přednesl jeho předchůdce Čeněk Gregor). Kritika přicházela zleva i zprava. Mnohým bezpochyby vadilo jeho sebevědomí, jiní byli možná zklamáni v očekávání velkých změn ve směřování městské správy – to však při rozložení sil v zastupitelstvu nebylo snadné. Někteří mu vyčítali, že z liberála se stal konformistou a kompromisníkem, pro jiné byl naopak příliš liberální a málo se staral o sociálně slabé. Vážnější problém byl, že svým protikorupčním jednáním začal vadit i některým svým spolustraníkům v zastupitelstvu. Zřejmě věděl, že podruhé by starostou zvolen nebyl, a to nejen kvůli kompromisní dohodě z roku 1896. Ve své řeči při loučení s městskou radou 16. ledna 1900 řekl, že netrpěl protekcionářství a nepotismus a nepodporoval „ziskuchtivé úmysly“, ačkoli si tím působil potíže. Z úřadu odstoupil o dva dny později, k výročí schválení své volby císařem, nikoli až ke dni instalace.
Podlipného rozčarování bylo pravděpodobně tak silné, že možná hodlal opustit i městskou správu, výkonný výbor strany mu však přikázal, aby opět kandidoval na starostu a ostatní členy v zastupitelstvu zavázal k volbě Podlipného. Staročeši však trvali na kompromisní dohodě, že příštím starostou má být Vladimír Srb, takže o nového starostu se strhla obrovská bitva trvající šest volebních dnů. Vladimír Srb byl zvolen až v 16. kole. Jeho zvolení umožnili dva mladočeši, kteří raději rezignovali na členství ve sboru, než aby umožnili zvolení Podlipného. Důsledkem tohoto vývoje bylo rozštěpení mladočeského křídla v zastupitelstvu na dvě frakce – Podlipného a Vojtěcha Friče (později Karla Groše). Tak to vydrželo až do Podlipného smrti, i když počet členů jeho křídla se neustále zmenšoval. Nezvolení Podlipného způsobilo i mezinárodní komplikaci, protože návštěva pražské delegace na světové výstavě v Paříži roku 1900 byla Francouzi připravována pro Podlipného a on nakonec ani členem delegace nebyl. Do Paříže jel v jiném termínu v čele sokolské výpravy.
funkční období: 1939–1940
Vojtěch Šustek
Otakar Klapka se stavěl německé moci na odpor také svojí hrdostí. Počátkem dubna 1940 Němce pohoršila Klapkova „váhavost“ ohledně plánované návštěvy Berlína a předání daru města Prahy – miniaturizované repliky jezdecké sochy sv. Jiří z nádvoří Pražského hradu – Adolfu Hitlerovi k jeho narozeninám. Následkem Klapkova postoje K. H. Frank cestu magistrátní delegace do Berlína zrušil jako „nežádoucí“, čímž ztratili příležitost navštívit Hitlera v Berlíně také němečtí zástupci Prahy. Daleko větší skandál připravil Klapka pohlavárům protektorátní německé moci ještě téhož měsíce. Stalo se tak během oficiální návštěvy říšského ministra pro obsazená východní území Alfreda Rosenberga na Staroměstské radnici, kdy Klapka ve svém projevu žádal o znovuotevření českých vysokých škol. Primátorův náměstek si právem stěžoval K. H. Frankovi, že vinnou Klapky a jeho stoupenců z řad magistrátních úředníků je spolupráce na magistrátu „v mnohém tak trýznivá, bezútěšná a těžkopádná“. Řešení situace viděl Pfitzner v tom, že „musí být odstraněna hlava [Otakar Klapka], aby se vytvořily předpoklady pro klidnou a plodnou práci“. Aktéři pasivní rezistence na pražském magistrátu v čele s Otakarem Klapkou samozřejmě neunikali pozornosti německého bezpečnostního aparátu. Navíc již od března 1940 gestapo postupně shromažďovalo indicie vedoucí k rozkrytí rozsáhlé odbojové činnosti v rámci ilegální organizace Obrana národa, v níž pracoval jak primátor Klapka, tak i řada dalších Čechů ve službách magistrátu. Se zatýkáním však gestapo zřejmě z taktických a pátracích důvodů prozatím vyčkávalo.
funkční období: 1988–1989
Boris Mosković
Na fotografiích ze setkání s kardinálem Tomáškem, které se nadcházející den objevily v tisku, působil Z. Horčík unaveně a poněkud sklesle. Z oficiálních zpráv navíc bylo jasné, že hlavní slovo měl při této příležitosti opět krajně nepopulární M. Štěpán, zatímco Horčík zde vystupoval v nepříliš lichotivé roli člena doprovodu. Pozorovateli poměrů mezi pražskými komunisty se tehdy mohlo zdát, že Štěpán má oproti svému neobratnějšímu, podstatně méně vlivnému a vlastně i daleko méně známému primátorskému spojenci v lecčems výhodu. Tuto na první pohled jasnou převahu, která mohla Štěpánovi přinést cenné výhody v rámci mocenských zvratů listopadových dní, však zcela náhle a nemilosrdně pohřbil mítink ve vysočanském podniku ČKD-Lokomotivka, který se konal ve čtvrtek 23. listopadu. Štěpán byl při svém projevu, během něhož zazněla i pověstná věta o „patnáctiletých dětech rozhodujících o tom, kdo má být prezidentem“, shromážděnými dělníky neustále přerušován, až byl nakonec zcela vypískán. Toto Štěpánovo fiasko mělo nečekaně rychlou a tvrdou dohru – již v úvodu sobotního zasedání městského stranického výboru oznámil Štěpán okamžitou rezignaci svou i celého vedení pražské KSČ.
Zdeněk Horčík se tak skoro ze dne na den ocitl bez svého hlavního politického spojence. S přibývajícími dny, kdy už naplno probíhala jednání mezi zástupci Občanského fóra a československou vládou a statisícové protestní happeningy se přenesly na Letenskou pláň, začal Horčík ztrácet svůj i tak omezený vliv na další chod událostí v Praze. Z řad mladších pražských poslanců, spjatých většinou s organizacemi SSM, se totiž mezitím objevily radikálnější požadavky, které by účinněji reagovaly na nespokojené nálady širší veřejnosti. Jednalo se především o zrušení kontroverzní vyhlášky č. 6/1988 o ochraně pražských historických památek, s níž se od podzimu roku 1988 ospravedlňovaly drastické zásahy proti demonstrujícím v centru hlavního města. Rada NVP vyslovila souhlas s jejím zrušením na svém zasedání 29. listopadu 1989, na kterém rovněž padlo rozhodnutí o brzkém svolání plenárního zasedání NVP. Na jeho programu se přitom měla logicky ocitnout i otázka důvěry dosavadního vedení Prahy, a tedy i dalšího setrvání Z. Horčíka ve funkci.
Kniha je k dostání v pražských knihkupectvích Academia (pobočky na Václavském náměstí 34 a Na Florenci 1420/3), Karolinum (Celetná 18) a Juditina věž (Mostecká 56/1) a v kladenském Antikvariátu Mareš (Mlýnská 2805). Doporučená cena pro prodejce je 890 Kč, v podatelně Archivu hlavního města Prahy lze zakoupit za zvýhodněnou cenu. (Více...)
Mladá fronta, č. 34 (15. 11. 2023)
V úterý 14. listopadu proběhl v primátorské rezidenci slavnostní křest knihy za účasti současného primátora Bohuslava Svobody.
